PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

...a co tedy stojí za následování

„Skutečně objevitelská cesta není zaměřena na hledání nových zemí,

ale na získání nových pohledů.“ 

Marcel Proust

Psychosomatika[2] je slovo vyvolávající velké emoce na jedné straně, a vzbuzující rozpaky na straně druhé. Pojem je osočován, že dualitu duše a těla spíše zdůrazňuje, než aby ji sjednotil, že zanáší do řádné vědecké medicíny nepřijatelnou duchařinu, že si pod ním každý představuje, co chce a co se mu hodí a jsou i takoví, co pod ním vidí osteopatii. Jedině Wikipedie nám fandí a popisuje psychosomatickou medicínu jeko interdisciplinární medicínský obor zkoumající vztahy mezi sociálními, psychologickými, behaviorálními faktory a tělesnými pochody a kvalitou života u lidí a u zvířat (konečně někdo, kdo nás nevytrhuje z přirozeného místa v živočišné říši – dík!). Současné americké pojetí chápe bez výjimky psychosomatiku jako odnož psychiatrie a vymezuje ji způsobem odpovídajícím šílenému firemnímu pohledu manuálu DSM V, jehož smyslem a cílem je prodat co nejvíce psychofarmak. Psychiatrie v USA pozvolna degeneruje v pouhé stanovování diagnózy podle platných kriterií a následném předpisu léků podle stanovené diagnózy. Snahy umožnit preskripci psychofarmak také psychologům a školeným sestrám[3] nejsou ničím jiným, než logickým pokračováním tohoto perverzního trendu. To, že psychosomatika z psychiatrie vyšla, nikterak neimplikuje, že se nesmí osamostatnit jako interdisciplinární obor, který si váží svých rodičů, nicméně půjde svou cestou. Už v roli liaison/konzultačního psychiatra jsem v mnoha směrech překračoval hranice psychiatrické specializace a při svých výbojích se setkával a úzce spolupracoval se specialisty oborů jiných. Vzájemně jsme se obohacovali rozšířením pohledů a hlavně osvojením si druhého jazyka, takže jsme se nakonec pohodlně domluvili. Nevím, jak Vláďa Chvála a Lída Trapková k druhým jazykům došli, pravda však je, že jími vládnou perfektně. Co víc, postavili v Liberci multilingvální tvrz, a to už před čtvrtstoletím a nedopustili, aby v ní ke zmatení jazyků došlo, což je kumšt. Toto pracoviště totiž leží skutečně napříč všem současným zvyklostem a požadavkům, přesto obstálo, přežilo svého zřizovatele, divoká devadesátá léta, svévoli pojišťoven a další nepřízně a je asi jediné, které beze zbytku splňuje akreditační požadavky na výuku nově schváleného oboru. Jestliže opravdu platí, že překážky jsou ty nepříjemné věci, které spatříme, když odvrátíme zrak od cíle, můžeme konstatovat, že SKTLIB nejspíš prošlo čtvrtstoletím bez jakýchkoliv překážek. Ano, je tu cílevědomost, houževnatost vytrvalost a odolnost vůči jakýmkoli komerčním svodům. To vše má podle mého názoru jednoho společného jmenovatele, který toto pracoviště připojuje ke šňůře těch předchozích a úspěšných. Je to spiritualita, kterou sice nedeklarovaně, zato pevně připojili tvůrci SKTLIB k tak často omílanému, přitom tak málo naplňovanému „bio-psycho-socio“. Navazují tak na prapodstatu dlouhé psychosomatické tradice. Nevíme přesně, co měl Johann Christian August Heinroth na mysli, když mluvil o hříchu jako o příčině chorob. Rozhodně to nebylo plivání v kostele na zem, snad ani s ním porovnávané cizoložství[4]. Jako představitel německé romantické školy byl kritikem zplošťující racionalizace osvícenců, jeho přístup je dnes hodnocen jako religiózně antropologický. „Člověk je více než pouhé tělo a také více než pouhá duše; je celou lidskou bytostí... Ti, kteří chápou své „já“ nejen jako tělesné, ale také duševní bytí, vědí, že není poloviční zdraví, tedy zdraví jedné poloviny jejich celé bytosti... jejich pocit zdraví zahrnuje tělo i duši a cítí se dobře a zdravě jedině ve svobodném a uvolněném naladění jak zevně, tak i vnitřně.“[5] Helen Flanders Dunbar(ová) vystudovala medicínu jako svou čtvrtou fakultu, předtím graduovala z§ matematiky, psychologie a theologie. Její úvodní projekt institucionalizace psychosomatické medicíny proběhl pod záštitou newyorské Lékařské akademie ve spolupráci s komisí „Religion and Medicine“ a zaměřil se na shromažďování „psychosomatické“ lékařské literatury a publikací věnujících se vztahu religiozity a zdraví. S podporou několika nadací pak v roce 1939 vyšlo první číslo dodnes prosperujícího žurnálu Psychosomatic Medicine, který publikuje experimentální a klinické studie pojednávající o nejrůznějších aspektech vztahů mezi sociálními, psychologickými a behaviorálními faktory a tělesnými ději u člověka i u zvířat, jehož se stala první šéfredaktorkou. (Psych@somu, pravda, ještě pár let do pětasedmdesátky chybí, ale má dobře nakročeno.) Trapková s Chválou vědí, že jejich pacienti mají duši a umějí pro ni vytvořit hojivé podmínky. To, jak to dělají, není dost dobře možné vysvětlit, je potřeba to okoukat a nasát. Pravděpodobně způsobem analogickým tomu, jakým se předávají epigenetické informace.[6] Tady udělám malou odbočku do oblasti, která s tím jen zdánlivě nesouvisí: Takzvané sexování kuřat se provádí na jednodenních jedincích s cílem rozlišit pohlaví pro zařazení do dalšího velkochovu (nebo ne-chovu). Problém je v tom, že pro necvičené oko se pohlaví mezi sebou vůbec neliší. Jak nám sdělují chovatelé, používaná japonská metoda vyžaduje zkušenosti, dobrý zrak a postřeh, jemnost prstů, bystrý úsudek a rychlé rozhodování člověka, který ji vykonává, protože mu projdou denně rukama stovky a tisíce kuřat. Od třicátých let existuje v Japonsku Zen-Nippon Chick Seexing School, kde žáci sledují Mistra bez toho, že by se „dozvěděli“, jak to dělá; napřed ho sledují a pak ho také následují. Jak uzavírá Eagleman[7], mezi znalostí a jejím plným uvědoměním může být hluboká propast, implicitní může být zcela odděleno od explicitního. Já to považuji za naplnění dávné touhy lidí věnujících se magii: Summa Scientia Nihil Scire. Nihil Scire – Omnia Posse. Neslyšel jsem nikdy, že by se Chvála s Trapkovou označovali za „holistické“ nebo „celostní“ terapeuty, přestože ztělesňují vzorovou ukázku tohoto pojetí. V systémovém přístupu až do hrdel a statků. Pamatuji se, jak naši imunologové v IKEM – a nebyli to žádní chlapci z druhé ligy – byli překvapeni tím, že myš se chová (imunologicky) jinak, když je v pokusu sama, než když je obklopena svými družkami a druhy. Dodnes najdeme jen málo pracovišť, která by si téhle skutečnosti byla vědoma i co se týče lidí. Allison M. Heru[8] napsala v předmluvě k relativně čerstvé učebnici rodinné terapie: V důsledku nedostatku příležitostí k výcviku váhá průměrný psychiatr vykročit z dyády doktor – pacient. Přitom tendence ignorovat členy rodiny je proti zdravému rozumu... Pro psychosomatickou medicínu to platí rovněž. Co udělá psychosomatický konzultant, když za pacientem přijde do nemocničního pokoje, který najde naplněný členy pacientovy rodiny? Pochopitelně je požádá, aby odešli... V somatických oborech je to ještě zoufalejší. V roce 1991, kdy jsem ještě pracoval u nemocných s nezvratným selháním ledvin na plný úvazek, jsem dostal na starost zajištění psychosociální sekce na celostátním nefrologickém kongresu. Pozval jsem za řečnický pult odborníky, ale také pacienty v dialýze a členy jejich rodin. Měli jsme nabitý sál. Projevy laiků byly úžasné, plné cenných informací, navíc podaných koncízně a velmi slušnou formou. Zato reakce vedení vědecké společnosti JEP a vědeckého sekretariátu pokryly celé tepelné spektrum od drtícího mrazu až po hořící hranice. A jak řekli, tak i učinili: bylo to naposled! Pokud liberecké pracoviště nasadilo do dubových palic pozitivistů zastávajících EBM alespoň červotoče pochybností, měli bychom je všichni následovat. Ale ještě zpátky ke spiritualitě. Nemyslím, že by zrovna česká společnost měla méně spirituálních potřeb, než jiné. Její zavržení kultivovaných způsobů transcendedce je podle mého soudu spíš projevem mindráku, projevujícího se navenek narcistickou sebestředností, než výsledkem racionálních úvah. Potřeby pak sytí způsoby náhradními, vesměs blbými: v Evropě i ve světě jsme na čelných místech ve spotřebě alkoholu, trávy a můžeme se honosit i exportem prvotřídního pervitinu, kterým domácí trh přetéká. Nabídnutí duchovní pomoci, byť ne zjevným způsobem, musí pak působit na duši pacienta jako osvěžující rosa. Mám rád vědu, protože drahým, složitým a pracným způsobem ověřuje tisícileté zkušenosti. Dva pensylvánští badatelé vydali velmi úspěšnou knihu s titulem, který by se u nás prodával dost obtížně: Jak Bůh mění váš mozek[9]. Jeden z nich vlastní veškerý vercajk schopný zobrazit malé trpaslíky, kteří pracují v mozku, tedy EEG, MRI, fMRI, PET, SPECT a jiné, ještě modernější, zatímco druhý je expert na meditace, koncentrace, relaxace, imaginace a další stavy vědomí. Aby to bylo vyrovnané po všech stránkách, jeden z nich je věřící a jeden agnostik. Ta kniha je zajímavá a tak alespoň kousek: Náš výzkumný tým z University of Pennsylvania prokázal, že Bůh je součástí našeho vědomí a že čím víc na něj myslíte, tím více měníte své neuronální okruhy ve specifických oblastech mozku. A nezáleží vůbec na tom, jste-li křesťani, židi, muslimové, hinduisté, ateisté nebo agnostici…. V publikaci nazvané „Proč Bůh neodešel“ jsem ukázal, že lidský mozek je jedinečným způsobem konstruován k vnímání i vytváření spirituální reality. Autoři také citují publikaci Paula Froese a Christophera Badera[10] zjišťující, jakou má křesťanský Bůh pro Američany nejčastější podobu (archetyp). Ten nejfrekventovanější je autoritativní a podobá se trochu klasickému přísnému a nesmlouvavému šerifovi: něco jsi provedl, tumáš trest! Další je „kritický“ Bůh (původně černošských otroků), který odměňuje i trestá, avšak až po smrti. Třetí je „distantní“; tady něco založil a odebral se jinam. Poslední je dobrotivý. Podle mého soudu ten žehná libereckým. Já na něj nedám dopustit a Heinrich Heine prý o něm na smrtelném loži řekl: Doufám, že Bůh mi odpustí; je to konečně jeho řemeslo. Myslím, že toho bychom měli hledat. Praha 7.8.14  

  [2] Je zajímavé, že jeho „vynálezce“ Heinroth použil pojem psychosomatický všeho všudy pouze jednou, a to ve větě: Příčiny nespavosti jsou obvykle psycho-somatické; ačkoliv i každá z nich může být dostatečnou příčinou a může sama poruchu spánku vyvolávat. (viz citaci č.4) [3] Carlat DJ: Unhinged. The Trouble with Psychiatry – A Doctor´s Revelation about a Profession in Crisis. Free Press, New York, 2010 [4] Heinroth viděl hřích jako příčinu psychických chorob. Jeho popis hříchu vychází jednak z protestantského pojetí 19. století a také z přijímaného evropského kodexu etiky a morálky. Jeho pojetí hříchu netkví v jednotlivém činu, ale v několikaletém postupu, který jde proti smyslu uspokojování skutečných potřeb. In: http://en.wikipedia.org/wiki/Johann_Christian_August_Heinroth (dohledáno 6.8.2014) [5] Heinroth JCA: Lehrbuch der Störungen des Seelenlebens oder der Seelen-störungen und ihrer Behandlung. Vogel, Leipzig, 1818. – cit. podle: Steinberg H, Herrmann-Lingen C, Himmerich H: JOHANN CHRISTIAN AUGUST HEINROTH: PSYCHOSOMATIC MEDICINE EIGHTY YEARS BEFORE FREUD. Psychiatria Danubina, 2013;25(1):11–16 [6] Na margo těchto úvah ještě něco z původních Heinrothových myšlenek: „Nečistá duše může pošpinit čistou, naopak zdravá a božsky posílená duše může léčit nemocnou ve stejné míře.“ Heinroth tuto schopnost nazval „léčivou silou čisté vůle“, která je nejen darem, ale také „získanou zkušeností“ vycházející jednak z praxe, jednak ze sebedůvěry, která je získaná přibližně týmž způsobem jakým se naučíme plavat. [7] Eagleman D: Incognito. The secret lives of the brain. Vintage Books, N.Y, 2011 [8] Working With Families in Medical Settings: A Multidisciplinary Guide for Psychiatrists and Other Health Professionals, edited by Alison M. Heru. New York, Routledge, 2013 [9] Newberg A, Waldman MR: How God Changes your Brain. Ballantine Books, N.Y., 2010 [10] http://www.thearda.com/whoisyourgod/ (dohledáno 7.8.2014)