PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

25 let trvání na SKT na tomto světě je zároveň polovinou trvání mé vlastní existence a více méně i dobou mé dosavadní terapeutické praxe. Za tuto dobu se na mém základním postoji k medicíně a potažmo k člověku zdánlivě nic nezměnilo. Až na skutečnost, že 1+1 teoretické má úplně jinou vnitřní kvalitu než 1+1 prožité. „Co porád mají?“ Na rozdíl od kolegyně Jindry jsem už během studií měla možnost potkat se s tehdejšími významnými představiteli psychoterapeutických škol (mezi všemi jmenuji alespoň Zdeňka Mrázka, Kamila Kalinu, Helenu Klímovou, Zdenka Riegra, Martina Jarolímka), takže jsem komplexním přístupem byla jaksi odchována a SKT pro mne vždy bylo útočištěm, kde jsem nacházela lidi společného jazyka. Jenom mi přišlo divné, co že to pořád diskutují a bádají, když je to přece všechno takové docela normální a od přírody. Dnes vím, že křičeti, bádati, diskutovati a osvětlovati je stále nanejvýš potřebné a že snahy Vladislava a dalších kolegů, kteří neustrnuli v živlu čisté terapie jako já, ale pustili se do boje se všemi těmi život omezujícími instituty, čelili a čelí konfliktní komunikaci s akademicky kostěnými kolegy a dalšími hydrami nekonečných hlav, nemohou být nikdy dostatečně doceněny. Proto, že ani po 25 letech není na českých odborných, často prestižních pracovištích samozřejmé to, co na provinčním regionálním oddělení našich blízkých sousedů vůbec nemusíte vysvětlovat. (Např. ve velmi nedávné době jsem byla nucena přihlížet hospitalizaci svého 18letého pacienta v těžké adolescentní krizi na jednom z našich univerzitních pracovišť. Terapie spočívala v tom, že pacient byl několik týdnů střídavě přemisťován z méně akutního na akutní pokoje podle toho, zda se právě poškozoval kancelářskou svorkou na zápěstí či ne, a v čekání „až zaberou léky“. Matce, domáhající se intenzivnější práce se synem, bylo řečeno, že v této fázi je jakákoli psychoterapie nevhodná…). Vysvětlovat je potřeba i z druhé strany, neboť se světem šíří psychosomatika vulgární, tedy nespecifický konvolut všelijakých léčebných škol a metod, které většinou vykrádají nejobecnější psychosomatické teze, nejčastěji „symptom jako symbol konfliktu“ či dahlkeovskou „nemoc–cestu“, a v alternativním hávu slibují nějakou zbožštělou terapeutickou metodu, která nabízí, parafrázujíc Bohumilu Bašteckou, „zdraví instant“. Někdy nás kolegové z tradičních zdravotnických struktur omylem nasypou do tohoto pytle, a naopak pacienti očekávající „procházku růžovým sadem“ jsou námi zklamáni. Většinu mých zkušeností a pozorování v psychosomatické léčbě mi pomohly uspořádat psychoanalytické teorie, včetně jejich recentních podob. Ačkoli nemám a nikdy mít nebudu psychoanalytický výcvik, zdá se mi, že velmi srozumitelně dokážou zacházet s jednotlivými rovinami nemoci, o kterých mluví Vladislav ve svém textu, a reálně směřovat naše terapeutické intervence a očekávání. Že jsem se nemusela prokousávat pro mne dodnes nestravitelnými texty, vděčím Marii Zemanové a mé česko-švýcarské kolegyni Monice Bürgi-Kraus, které mi v tom pomohly udělat ten správný žensky praktický pořádek. Ač se tedy identifikuji především psychodynamicky, dozvěděla jsem se před časem k svému vlastnímu překvapení od kolegů na Krizovém oddělení, že moje intervence jsou pro ně příkladem systemické práce – i tady se stopy zřejmě vracejí do SKT. Letitými zkušenosti ověřené chápání lidského psychosomatického fungování má ovšem také své limity. Vstupujeme mnohem snáze do existenčního modu svého/svých pacientských protějšků s pocitem, že se pohybujeme ve známé krajině. Nicméně právě proto jsme daleko více ohrožení přehlédnutím specifičnosti situace a jedinečné individuality našich pacientů. Ne vždy mi zenová hůl/ježčí kůže terapeutické pokory umožní dostat se do stavu (sebou) „nezaujaté otevřenosti“, kdy je možné fungovat jako médium, resp. katalyzátor pacientova vývojového procesu. To se pak cítím jako letištní bezpečnostní rám, pomocí kterého se detekují přítěže bránicí dotyčnému ve vzletu. S tím také souvisí vnímání čehosi, co pracovně nazývám energetické či informační toky, tedy toho, čeho se výše zmíněné „vulgární“ systémy tak sebevědomě zmocňují a my, zastánci kritického rozumu, s nimi počítáme jen velmi opatrně a zdrženlivě. Na základě velmi zřetelných signálů vlastního těla zřejmě detekuji, zda terapeutická výměna probíhá či nikoli. U psychosomatických pacientů velmi často narazím na neprůchozí kanál, což je fyzický pocit, který bych dříve řešila naštváním na zabedněného pacienta či interpretací jeho odporu. Dnes si ve světlejších případech vzpomínám na Janu Machanderovou, buddhistickou meditační praxi, humanistický rogersovský přístup a prostě tak zkouším akceptujícně a kongruentně čekat, zda ke mně nepřijde nějaká ta cesta od lesa. Kdyby snad z uvedeného textu nevyplývalo, že se jedná o poděkování všem jmenovaným a nejmenovaným, respektive dynamickému organismu zvanému SKT, tak vám tedy pěkně děkuji. Je to z velké části vaše zásluha, že mne ten každodenní pracovní pohyb, oscilující mezi háčkováním a bungee jumpingem, po těch 25 letech pořád baví, obohacuje a překvapuje. A zdánlivě paradoxně drží, doufám, při zemi.

3. Petišková, Čelákovice 3. 9. 2014