PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

V lednu 1993 mi zavolal nějaký Chvála, že mě slyšel referovat na kolokviu na Horní Palatě, abych prý šla dělat rodinnou terapii do Liberce. Dva měsíce předtím, v říjnu 1992 jsem otevřela nestátní zdravotnické zařízení Ordinaci klinické psychologie v Praze a poprvé v životě jsem si mohla vybírat pacienty i spolupracovníky podle svého. Dojíždění do Liberce mi připadalo v první chvíli jako nesmysl. Ze zvědavosti jsem svolila, že se do Liberce podívám. Smluvili jseme sena práci jednou za dva týdny a nejvýš do prázdnin. Na Chválu jsem měla dvě matné vzpomínky, které způsobily, že jsem rovnou neodmítla. Na konferenci sociální psychaitrie v Kroměříži v roce 1988 vystoupili v diskusi dost ostře proti sobě dva gynekologové, můj spolužák z dálkového studia psychologie P.Čepický, a do té doby mně neznámý V.Chvála. Ten Chvála nemluvil špatně. Druhá vzpomínka už je konkrétnější a vracíme se k ní pokaždé, když se nás ptají, jak jsme se potkali. Chvála napsal článek O ucpané mléčné žláze, ve kterém se ke svým gynekologickým pacientkám vyjadřoval tak nemilosrdně, že jsem se do něj pustila dopisem, proč tak nespravedlivě nasazuje na přetížené matky. Já měla z dětské psychiatrie opačnou zkušenost, potýkala jsem se s chyběním otců ve výchově a tím pádem také v léčbě dětských psychiatrických pacientů. Až později jsme se shodli, že matka a otec jsou každý sám jen poloviční rodič. Od té doby jsme nepřestali ze dvou stran, lékařské a psychologické, mužské a ženské, přes tu pomyslnou hranici zkoumat rozdíly mezi mateřstvím a otcovstvím a došli jsme k poněkud triviálnímu závěru, že dva jsou víc než jeden. Méně triviální byl objev, že každý může být jen tak dobrým rodičem, jak dobrým rodičem je ten druhý, a že jedna a jedna je jedna. Jistili jsme naše společné pacienty ze dvou odlišných modů zprvu jednou za dva týdny, později jednou týdně, a tak to zůstalo doposud. Přicházeli jsme na výhody práce v páru s náročnějšími případy rodin s psychosomatickým příznakem. Byla jsem zvyklá pracovat s rodinným kontextem a s psychosociálními okolnostmi stonání, ale nové bylo, že jsem začala být pozorná i příznakům somatickým. Podstatnějším se mi stal význam symptomu, jedno jakého, v dění rodiny. Přestala jsem považovat poruchy jejího „hardwaru“ za čistě lékařskou doménu, i když samozřejmě do jejich řemesla jsem se jim nikdy nepletla a úctu k jejich umění jsem neztratila. Tehdy se u nás hromadily rodiny s poruchou příjmu potravy. Právě tyto rodiny nás hodně naučily. Oba, Chvála i já, jsme byli vybaveni dovednostmi rodinné terapie, se kterou jsme měli už předtím poměrně dlouhou zkušenost. Vláďova gynekologická praxe a moje vzdělání v individuální a skupinové terapii včetně vzdělání matematického, se nám také dobře hodily. Díky změnám po roce 1989 jsem se přestěhovala z dětské psychiatrie do privátní pražské ordinace, ve stejné době slavilo Středisko komplexní terapie tříleté výročí svého založení. Za ty tři roky tam vznikl první tým lékařů, psychologů a zdravotních sester, ke kterému jsem se opatrně připojovala, jako se člověk přidává k hotovému. Pražskou ordinaci si zachovávám dodnes. Důvodů osobních i pracovních je víc, ale tím asi nejpodstatnějším je obava, aby se naše dvojjediná práce neslila v jednu, pořád si ponechávám vlastní styl práce. Vláďa se při práci s rodinami pohybuje více na interpersonální rovině, já využívám také intrapsychických fenoménů v  nevědomí rodiny. Společně se dobře doplňujeme. Přejíždění z Prahy do Liberce a naopak je pro mne jako dýchání. Sama - v týmu, sama - v týmu, ... Nezažila jsem za celých 22 let, že bych se do SKT netěšila. Každé období vývoje týmu bylo krokem ve směru k profesionalizaci společné práce. Chvála popisuje první období po založení SKT jako heroické. Podle mne to byla revoluce ukrytá v revoluci roku 1989. Ve stínu politických změn si málokdo z mocných všiml Chválovy revoluce na půdě zdravotnictví. Chválovi nešlo o moc, ale o to, aby jeho práce měla smysl. V tom jsme se všichni, kdo v SKT pracujeme, shodovali. Říká se, že revoluce žere své děti a že vůdci by měli zemřít, aby jejím výdobytkům v mírových dobách neškodili. Chvála zůstal revolucionářem mírného pokroku a dělníkem psychosomatiky po celých 25 let. SKT nejen prosadil, ale je jeho hlavním tahounem dodnes. Předpokládám, že SKT skončí s Chválovým zánikem. Nemyslím, že by to byl smutný, nebo dokonce tragický konec, pokud by se tak stalo. Jako rostlina, která se vysemení a sama zaniká, po případném ukončení činnosti SKT budou nejen přímí pokračovatelé, kteří už dnes pracují v nejrůznějších organizacích po republice, kde se o rozvoj psychosomatiky ve zdravotnictví pečuje. SKT už také zdaleka není jediným psychosomatickým pracovištěm u nás a Chvála není jediným šéfem, pro kterého má tento způsob léčby smysl, přestože se asi nikdy nestane zlatým dolem. Chvála vybudoval v SKT klíčový argument pro nevěřící Tomáše, kteří si nemohli pamatovat jeho předchůdce, že psychosomatika má ve zdravotnictví své místo a od letošního roku má už dokonce i oporu v zákoně. Tým SKT se proměňoval a zrál, a na rozcestích nebývalo předem jasné, kudy se vydá dál. Jedna z původních myšlenek, že bychom byli pracovištěm rodinné terapie, se ukázala jako nerealistická, rodinných teraputů nebylo na takový projekt v oblasti dost. Brzy jsem pochopila, že kdyby se tak bývalo stalo, byli bychom jako každá monokultura o něco podstatného chudší. Začleňovali se kolegové, kteří měli SKT v dosahu svého bydliště, a tak se tým tvaroval víceméně cestou přírozeného výběru. Zdálo se mi, že Chvála přijímá téměř každého, a ten se buď uchytil anebo odešel. Většina těch, kteří SKT prošli, tam nechala svou stopu. Neměli jsme žádné uvaděče, kteří by nováčky zaškolovali. Ten, kdo přišel, začal rovnou pracovat a chodit na společné semináře. Dělal to, co uměl odjinud a tým tím obohatil. Považuji za podstatné a charakteristické, že si tady každý zachoval svou vlastní identitu. A přece vždy záleželo na tom, jestli je v něm také duch sounáležitosti s ostatními, kde jsme si vlastně kromě Chvály nikdo nikoho tak úplně nevybral. Zůstávali jsme pravděpodobně věrni právě duchu tohoto společenství, které mělo a má sice ve štítu šéfovo jméno, ale ve skutečnosti se tu hierarchie dodržuje s  jakousi skrytou samozřejmostí a především dobrovolně. Chceš zůstat? Fajn. Chceš odejít? Taky fajn. Každý psychoterapeutický tým se potýká, jak jsem mohla několikrát zažít, s problémem, jak integrovat štábní kulturu do způsobu spolupráce, která není ze své podstaty hierarchická. V síti horizontálních vztahů se v SKT navíc sdružovali profesionálové odborností tradičně velmi vzdálených. Kromě psychologů jsem se tam setkávala s rozmanitou sestavou lékařů ochotných vést s námi psychology dlouhé diskuse nad případy společných pacientů. Nikde jinde jsem to v takové míře nezažila. Na dětské psychiatrii jsem pokládala za svůj úkol, kromě přímé klinické práce s dětskými pacienty a jejich rodinami, získávat ke spolupráci i takové lékaře, kteří v osmdesátých letech pokládali psychology za lepší laboranty a o psychoterapii nevědeli zhola nic. Někdy to stálo hodně tiché trpělivosti, aby se somatický lékař nebo psychiatr začal spoléhat na psychologa jako na spolupraovníka, který může i jemu práci ulehčit. V SKT tyto investice do budování dobrých vztahů s neinformovanými lékaři příjemně odpadly, iniciativa tu byla od začátku na obou stranách. Zkušenost s integrováním odlišných odborných jazyků jsme zužitkovali v naších výcvicích a kurzech, kde úmyslně dbáme na heterogenní složení frekventantů, lékařů, psychologů, pracovníků ze sociálních služeb a dalších pomáhajících profesí. Čím větší rozmanitost, tím lépe. Těší mě stále znova přihlížet, jak jsou kolegové překvapovaní prostředím, které dialog přes hranice umožňuje. Co víc, ve kterém se také díky nim a jejich zkušenostem odjinud sami rozvíjíme. Nesmím zapomenout na řadu zdravotních sester a sekretářek. Také ty přicházely a odcházely, některé na mateřskou dovolenou, jiné proto, že se jim stýskalo po „pořádné nemocniční práci“, jiné, že na ně osudy pacientů doléhaly mnohem víc, než tomu jsou vystavovány v klasické medicínské péči. O všech však platí, že jsme se na ně mohli spolehnout. Jsem si jistá, že právě ony vytvážely už u vchodových dveří atmosféru osobního přijetí pro každého sebeproblematičtějšího pacienta dřív, než se tito pacienti mohli dostat do pracovny někoho z terapeutů. Posledních dest let se tu stabilizovala sehraná dvojice sestřičky Markéty Finkousové a sekretářky Radky Menclové. Už si práci v SKT nedovedu bez nich představit, staly se nepostradatelnými. Nejenže vytvářejí vedle své odborné práce dobrou atmosféru pro pacienty hned po jejich vstupu, ale starají se také o prostředí nás všech tak, že nás nemusí nic rozptylovat a můžeme se plně soustřeďovat na práci s pacienty. Všem kolegům za všech těch 22 let, po které jsem s nimi sdílela a stále sdílím tvůrčí dílnu SKT, děkuju a těm dvěma, Markétě a Radce zvlášť.   V Liberci 15.9.2014                                                                                                                          L.Trapková