PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Příležitost k osobnímu zamyšlení

Uchopím toto úctyhodné výročí subjektivně (jak jinak), po svém… Jsem součástí „eskátéčka“ už třináct let. Kladu si otázku proč. Například proto, že je v něm možné ledacos, ledacos se do něj vejde, ledaskdo se do něj vejde, ledaskdo do něj vejde, vchodem personálním i vchodem hlavním (pro klienty a pacienty). A ti, kdo z něj vycházejí (vchodem personálním i vchodem hlavním), vycházejí často jiní, proměnění. Někdy jen drobně, nepostřehnutelně, jindy zjevně, zřetelně. Proměna to bývá občas k lepšímu. A to je dobré, to mě baví, to mě těší, to mě uspokojuje. Už třináct let jsem součástí eskátéčka. Proč? Protože když Vláďa chce článek do Psychosomu, mohu napsat toto :-)… Ledaskdo s ledasčím se vejde. A když se dobře vejdou pomáhající, terapeuti a spol., vejdou se jim pak dobře i pacienti. A jen pacientům, kteří se nám vejdou, jsme schopni opravdu pomoci… Když jsem odcházel z nemocnice do střediska a dozvěděl se to jeden vážený kolega z interny, kde jsem kdysi začínal, vzal si mne stranou a varoval mne před tím, že je Chvála šarlatán. Jako lékaře jsem toho internistu tenkrát respektoval, ale můj osobní dojem ze setkání s Chválou byl jiný, dobrý. A má důvěra a pozitivní očekávání se naplnily. Dnes jsem si dokonce jist, že ve skutečnosti tomu je naopak. Většina somatických kolegů je ponořena do stále hlubších, a přitom se zužujících vod svého oboru, a aniž tuší, uvádí své pacienty ve fatální omyl, kterému sami věří: že odhalují příčiny jejich nemocí a léčí je. A přitom ve skutečnosti odkrývají pouze mechanismy stonání a zacházejí s příznaky. Zkoumají a řeší „jak“, a nikoli „proč“. A dobře tak. Na poli akutní péče nepochybně zachraňují životy. Kdo se ale chce přiblížit hlubšímu porozumění tajemství vlastního zdraví a nemoci, ten v nemocnici neuspěje. V eskátéčku usilujeme o to, aby dostal alespoň příležitost. Jaké tedy shledávám osobní důvody, proč stále zůstávám ve středisku a rád, přestože si za stejnou práci ve vlastní ambulanci vydělám nezanedbatelně víc? No samozřejmě proto, že chci. Cítím se tam dobře a obohacuje mne to. Takže jedním z hlavních důvodů je kolektiv, který se tam podařilo Vláďovi vytvořit. Umožňuje týmovou práci, když je třeba, poskytuje prostor, ve kterém lze nalézt úlevu, sdílet, být podpořen i oceněn. Je to místo, kde panují tak nějak přirozeně vysoké etické standardy práce, skutečná, ne jen deklarovaná úcta k pacientům a jejich příběhům. Charakteristické je úsilí o poctivý odborný, o vědecké poznatky opřený přístup a zároveň respekt pro fenomény, které zatím nejsme schopni uchopit i které jsou možná neuchopitelné. Vážím si otevřenosti, schopnosti sebereflexe všech kolegyň a kolegů včetně těch nejstarších a nejzkušenějších, jejich ochoty k diskusi, pokory, respektu k odlišným názorům. Všem nám to umožňuje maximálně těžit z týmové i případové supervize, která se ve středisku zabydlela již jako neodmyslitelná součást naší profesionality. SKT je pro mne důležité též jako materiální, personální a ideová základna pro dva výcvikové instituty. Poskytuje nezbytné zázemí psychoterapeutickým výcvikovým programům, ve kterých máme cennou příležitost pomáhat přípravě mladších kolegů na náročnou práci a sami se touto zkušeností proměňovat a zlepšovat. Mou největší osobní frustrací v dobře fungujícím středisku je stále rostoucí množství pacientů, které jsme nuceni z kapacitních důvodů odmítat. Proto bych nám do dalších let nejvíce přál mnoho dobrých „konkurenčních“ zařízení. Vypadá to jako nedůvěryhodný přihlouplý reklamní leták, ale nemohu si pomoci, vidím to tak, tak to prožívám. V Liberci v září 2014