PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Počátkem léta mě oslovil Vláďa Chvála, že se chystá vydat k 25. výročí existence SKT sborník. A jestli nechci také něco napsat, když tu pracuji tak dlouho. Odpověděla jsem mu tenkrát, že bych asi měla. Cestou domů jsem si však uvědomila, že „Středisku“ něco dlužím. A že bych vlastně chtěla. A protože neumím a ani nechci psát odborný článek, pojmu to jako osobní výpověď. Chtěla bych popsat svůj příběh, jak jsem se stala lékařkou psychosomatických pacientů. Je to jednak osobní svědectví, současně v něm vnímám i obecnou rovinu. Osou příběhu je specifická proměna lékaře od pevného systému univerzitních jistot (tedy vnějších) přes logicky nutný chaos a nejistotu (protože se otevře pole nekonečných možností – „i takhle to může být“) k postupnému utváření nového „systému“ vnitřních jistot, který se opírá hlavně o psychoterapeutickou sebezkušenost, supervizi a získávání jistoty díky sdílení zkušeností na případových seminářích s kolegy. SKT v něm hrálo nezastupitelnou roli. V SKT jsem začala pracovat před 19 lety, ale s koncepcí jeho zakladatelů (tehdy velmi netradičním přístupem k pacientovi a stonání) jsem se setkala o něco dříve. Byla jsem tehdy studentkou 5. ročníku Fakulty všeobecného lékařství UK. Studovali jsme již klinické obory a já vůbec nevěděla, jakým směrem v medicíně bych se měla dát. Někde v hloubi mojí duše dřímaly nejasné obavy: Objektivizovat – diagnostikovat – zvolit lék, proceduru, operaci… osvědčený postup, jak pacienta zbavit příznaku (=jak pacientovi vzít příznak či jak pacientův příznak potlačit, popř. se o to alespoň pokusit). Je to ono? Není to vlastně už „ jen“ hašení následků? Klíčovým momentem pro mě bylo vyslechnutí kazuistiky na lékařské Purkyňce. Vláďa Chvála tenkrát přednášel o jakési rodině, kde dospívajícímu synovi vypadaly vlasy. V kontextu rodinného systému to mělo jasnou logiku. Rodové síly v ose babička – matka, kde muži neměli žádné přijatelné místo, tlačily dospívajícího syna do pozice „holátka“ (vlastně jediné bezpečné formy mužské síly v rodě). Léčba probíhala částečným nahlédnutím do souvislostí, z jakého důvodu jsou ti muži ohrožující či nespolehliví, a končila jakýmsi rituálem – pálením fotografie mrtvé babičky… Myslím, že vlasy narostly… Pohledem od „univerzitních jistot“ to vypadá směšně, ale já tenkrát cítila, že to je přesně ono, to za tím. To, co hraje roli dřív, než příznak vypukne, a kam je třeba se vrátit, pokud chceme opravdovou proměnu. Tedy zasáhnout již tendenci k tvorbě symptomu. Tehdy jsem se rozhodla opustit klasickou medicínu se všemi jistotami, které skýtá. Do Liberce jsem se vypravila na kurs Časové osy. Byla jsem tehdy ke změnám připravena. Najednou se mi jinak otevřel pohled na můj život a začala jsem tušit zdroje vlastní nespokojenosti, nejen profesní, ale i osobní. Pustila jsem se do osobní individuální terapie a psychoterapeutického výcviku. S nadějí, že se dají léčit ty opravdové příčiny. To, co je předtím, než vznikne ekzém, úzkost, nebo žlučníkový záchvat. Že to v tom Liberci dokážou a tak se to od nich budu učit. Moje představa však byla naivní. Cesta byla daleko delší a spletitá. Když se dnes dívám zpátky, nevím, jestli bych to nevzdala, kdybych viděla dopředu. Nejprve jsem musela zvolit obor lékařské specializace a v něm odatestovat. Zvolila jsem psychiatrii. Neminula mě konfrontace s klasickým přístupem symptom – lék. Zkoušela jsem to jinak, studovala jsem akupunkturu, homeopatii, vedla jsem první individuální psychoterapie a skupinu. Jako nezkušená sekundární lékařka jsem narážela na ty zkušenější kolegy s odlišným pohledem na věc, pochybovala, zkoušela to znovu. A stále jsem udržovala kontakt s libereckým SKT. A říkala si, že po absolvování nutného minima budu dělat tu svou vysněnou práci. Do SKT k nám přicházejí většinou pacienti, kterým z nějakého důvodu klasická léčba nezabírá. Mají často tělesné obtíže, které nemají objektivní příčinu, proto se na ně také nedají uplatňovat běžné postupy, které u jiných pacientů fungují. Občas přijde někdo, kdo ví, že by chtěl psychoterapii. To je pak o hodně lepší, to je motivovaný pacient a ví, co chce. V době před 20 lety to ale nebyl standart. Od té doby se situace hodně posunula. Dnes daleko častěji přicházejí do léčby lidé, kteří vyhledávají naši péči právě proto, že chtějí víc. Svou nemoc chápou jako krizi. Chtějí jít po hlubších příčinách svého stonání, chtějí rozumět souvislostem. Chtějí změnit zvyky, chování, nahlížení, vztah k sobě, k druhým. Ale zpátky k začátkům v SKT. Nadšeně, že teď už můžu podle svého přesvědčení, jsem si s pacientem sedala a kreslila časovou osu. Souvislosti se řadily – shora dolů a zároveň vedle sebe. Jak přehledné! Najednou se vylupovaly časové shody životních událostí a rozvoje podivných symptomů. Koukali jsme na to oba, já i pacient. Já jsem komentovala, co vidím, on se často divil a díval se (mnohdy prvně) na nové souvislosti. Jak krásné! Jenže co dál? Někdy se stalo, že přišel někdo, kdo byl připraven uvidět. Ten pak dal do pohybu změny ve svém životě… Ale v drtivé většině jsme se dívali na ten papír s časovou osou, já kreslila a komentovala, pacient se díval a doplňoval… ale buď to neviděl, nebo zahlédl, ale zase nevědomky zavřel. A pak pasivně očekával, co se stane. A já najednou neměla ani lék, ani proceduru, ani operaci. Ocitla jsem se v nejistotě a zmatku, neboť jsem opustila bezpečný rámec: objektivizovat – diagnostikovat – zvolit daný postup (to jsme se učili ve škole, další se doplňuje praxí). Těžká situace. Teprve teď na mě plnou vahou dolehly následky mého rozhodnutí. Měla jsem k dispozici psychoterapii. Jenže o tu pacient často nestál. Má přeci ty tělesné obtíže. A tak se rozběhla ta mravenčí práce. Získat nemocného k chuti a motivaci objevovat souvislosti stonání se způsobem jeho života, emočním prožíváním či vztahy k druhým a k sobě. Pomoci překlopit jeho pasivní bezmoc v aktivitu a odpovědnost za sebe a své chování. A pak s ním po té cestě dlouho jít. Provázet ho při objevování vlastního přístupu ke změnám, tedy vlastní moci v nemoci. Vydržet s ním krize, když to nejde. Anebo alespoň hledat a podpořit stabilitu v systému, kde nemoc zajišťuje jedinou možnou rovnováhu. Při tomto způsobu práce jsem se nemohla opírat o žádný vnější obecně platný či objektivní systém, který (možná iluzorně) nabízí pocit jistoty: „tak je to správně“. Ke každému příběhu bylo potřeba postavit se s co největší otevřeností a za fakta považovat to, co subjektivně prožívá pacient. Až postupem času jsem pochopila, že zdrojem jistoty mi může být jedině moje vnitřní zkušenost. Že vím, co se se mnou v terapii děje, rozpoznávám, co cítím, a důvěřuji tomu. Teprve o mou jistotu se pak může opírat pacient. Učit se věřit, že může být v pořádku, když cítí, co cítí. Že věci má tak, jak je má. A že by třeba potřeboval, aby něco bylo jinak. A z toho může pomalu růst vědomí jeho vlastní hodnoty a cesta k tomu, aby se dovedl v životě starat o sebe tak, aby mu bylo lépe. Na této cestě k vnitřní jistotě velmi dobře zafungovalo právě SKT. S kolegy, kteří smýšleli podobně, jsme se pravidelně setkávali na kazuistických seminářích a supervizích, vzájemně si ujasňovali své postoje, obohacovali se o své pohledy. Zde jsem měla vždy, když to bylo třeba, podporu. Byli jsme na jedné lodi. Přestože se občas tváře kolegů měnily, lidé přicházeli a odcházeli, podpora a pocit sounáležitosti přetrvával. Co tedy dlužím? Poděkování všem, se kterými jsem se potkala, nebo dodnes potkávám, kteří mě obohatili, podpořili. Většinou to bylo právě na půdě SKT. Uvědomuji si, že bez všech těchto vztahů – a to byla právě ta nenápadná záchranná síť jistot v období mých nejistot – by cesta k této proměně šla mnohem hůř, možná vůbec ne. A za tuto zkušenost děkuji. V Maršovicích 23. 7. 2014 MUDr. Jindra Friedrichová