Vybíral Z.: Vyvzdorované přežití

EDITORIAL

Zbyněk Vybiral

Asi nikdo v tuzemské komunitě psychoterapeutů nezpochybní fakt, že v Liberci se od devadesátých let minulého století v tyglících odborníků míchala a tavila psychoterapie jinak. S bošovským zřetelem k rodinnému podhoubí nemocí, s pečlivým, jakkoliv někdy jen intuitivním zřetelem k jejich vztahovému seizmickému podloží – zde velmi rychle do popředí vystoupila optika psychosomatická. Přisypávalo se také z psychoanalýzy a z narativní terapie (jen zdánlivě jsou tato semena cizorodá), z daseinsanalýzy nebo gestaltu. Podstatnou ingrediencí byla homeopatie se svou sugerující rétorikou a silnou potencí placebálních úzdrav. A tak se rodinně somatická terapie s analytickým náústkem, s narativním nádechem a homeopatickým čelem vydaly hledat odpovědi na otázky, jež nebylo a většinou není snadné nalézat. Jak/to/že si tělo koleduje o štafetový kolík potíží od duše? Jak/to/že duše nechápe, co mu to tělo vyvádí? Jak/to/že mámy nerozumějí nemocem svých dětí? Co že se tělo zabarvuje jak lakmusový papírek na měření – nikoliv pH moči, ale rodinné moci? Ve Středisku komplexní terapie v Liberci vznikla dílna, kde se experimentovalo. A zároveň léčilo. A zároveň měli výsledky. A stali se fenoménem, „který nemá obdoby“, jak píše ve svém příspěvku J. Šimek. Obdoby tu byly, v době vzniku SKT vznikl v Praze RIAPS; paralelně, za živoucí přítomnosti primáře J. Špitze se o obdobné pacienty staralo – sociálně konstrukcionisticky – Centrum rodinné terapie ve FN v Praze-Motole. Nebyli v Liberci jediní experimentátoři. Ale dotáhli to (asi) nejdál. Nemoc vyplývá ze zapeklité sítě vazeb, poznamenal si V. Chvála v roce 1989. Zapeklité… Slyšíte to peklo? Jak ukrást rohatým těla, jak jim vyrvat duše? Zapeklité vztahy a vazby a rodinné pro/pasti a mocné způsoby (často patogenní) držely těla a duše za pačesy a přitápěly pod kotli. Podobně, aspoň to tak zpovzdálí vypadá, zatápělo Středisku komplexní terapie peklo pojišťovensko-mocenské. A taky stavovské. Vůbec nebylo jisté, že v Liberci přežijí. Určitě se vám nebude pracovat a přežívat ve zdraví v mocenském systému, když dojdete poznání, že např. pouze formální dokumentace ve zdravotnictví může být pro pacienta a rodinu dokonce škodlivá. Možná ale využili části sil nepřátel k tomu, že je samotné posílily a dodávaly jim energii. Fascinující je v tomto směru úryvek z dopisu pojišťovně z listopadu 1994 (viz text V. Chvály). Záhy založili v Liberci práci s psychosomaticky nemocnými na teorii či lépe teoriích. Některá tvrzení, jichž se drželi a drží, jsou provokativní, např. to, které zmiňuje L. Trapková jako objev: „Každý může být jen tak dobrým rodičem, jak dobrým rodičem je ten druhý.“ S tímto krédem (konstruktem?) jsem nikdy nesouhlasil, psal jsem si o tom s nimi i osobně. Nesouhlasím jednoduše proto, že ubírá tomu rodiči, který se snaží, oporu pro optimismus tam, kde druhý rodič dílo kazí nebo komplikuje. Bylo ale vždy hezké, že vůdčí teoretická dvojice V. Chvála a L. Trapková (autoři dvou úspěšných a vlivných knih a řady mimořádně užitečných statí a kazuistik) byla o svých konceptech a teoretických konstruktech ochotna diskutovat. Polemizovali jsme spolu. A to je dobré. Je dobré, že vám někdo ve vašem oboru stojí za polemiku. Že v oboru není mrtvo, souhlasno či dogmaticky pošmourno. Myslím, že každý teoretik nebo ambiciózní teoretizující praktik (a zmínění dva jimi vždy byli) si má odpovědět na otázku (rovná se pochybnost), jestli si k „obrazu svému“ nepřizpůsobuje realitu. Jestli v ní nevyhledává doklady a úkazy, kterými si potvrzuje to, co si myslí již předem, již a priori. Výraz „přizpůsobovat realitu“ zní moc lineárně jednosměrně; poopravím raději: Jestli teoretizujícímu praktikovi jeho modely slouží dobře? Jestli mu nezužují zorné pole jevů, které kolem sebe vnímá, kterým rozumí skrze model; jestli mu nezužují porozumění. Jestli mu model nepřekáží vidět i to, co se mu vymyká. Vůbec bych o tom nepsal, kdyby v tomto čísle nebyl zmíněn výrazný a uhrančivý model sociální dělohy (viz text J. Šimka) a kdybych nevěděl, že poddávat se něčemu apriornímu vždycky bylo a je tak rozšířené. V metodologii vědy je to pojmenováno jako předpojatost, vůči níž nikdo z nás není imunní. Chci ovšem ke konceptu sociální dělohy zároveň říct, že ho považuji za jeden z nejtvořivějších i nejinspirativnějších v české psychoterapii. Myslím, že je úkolem nás všech, kdo se s podobnými modely pohybujeme mezi lidmi, registrujeme jejich problémy a nabízíme jim jistá vodítka (ať pro porozumění nebo pro změnu), abychom stále zůstávali otevření jim samotným. Jejich vysvětlením. Jejich expertní pozici znalců své nemoci. Moc bych přál V. Chválovi, L. Trapkové a všem jejich spolupracovníkům (teoretizují-li též), aby neztráceli od modelů odstup. A věřím, že neztrácejí. – Pak ať je s důvěrou používají. Jsou to modely dobré! Ostatně, čeho se bojím? Neslyším trávu růst? Vždyť oni vědí, že naše konstrukty nejsou živé, zatímco nemoci pacientů jsou. Jsem moc rád, že V. Chvála v zásadním textu tohoto čísla připomíná slova Zdeňka Neubauera: „Svět, žádný skutečný svět není konstruktem: konstrukty jsou ex definitione umělé (mají svůj původ mimo sebe) a mohou být budovány uvnitř určitého světa.“ Ano, v Liberci nejprve vybudovali určitý svět. Mimo jiné svět důvěry. Toto číslo Psychosomu je oslavné a vzpomínkové. SKT se vyvíjelo a pořád vyvíjí. V. Chvála v úvodním textu popisuje vývoj od obdivu k trikům Miltona Ericksona k zájmu o způsob stonání. Způsob stonání může být důležitější než nemoc sama. Další autoři v čísle přidávají další „mantry“. Líbí se mi ta zdánlivě triviální: to, co pacient prožívá, je fakt (Friedrichová). Zní to všechno samozřejmě, ale lékaři se v SKT museli vzdát „univerzitních jistot“ (Friedrichová). Obranou proti ustrnutí byla věčně provázející otázka: Co nás rodiny naučily? – A nakonec došli až k „paradoxu expertství“: Je mimořádně obtížné, aby expert, ten, který toho hodně ví o určitě speciální oblasti, vstoupil do skutečného dialogu s člověkem, který toho ví o oboru málo. Neplatí to ale ve vztahu učený – nepoučený (lékař – pacient) i vice versa? Není pro pacienta pořádně obtížné, aby byl pro nás srozumitelný? I když je takovým expertem na svou nemoc? Kdykoliv navštívíme lékaře a jsme za chvíli „vyřízeni“, kdykoliv podstatnou část vyšetření strávíme na židli a čekáme na to, až doktor naťuká do klávesnice, co zjistil, co nám je a jak nás bude léčit, kdykoliv čekáme a říkáme si, jak chytrý je, protože nás k tomu (je to léčení?) vůbec nepotřebuje, na nic se nás neptá – uvědomíme si, jak širé moře jinakosti rozlili v Liberci a jak hostilní krajinou museli proplout V. Chvála s posádkou. Byla to Odyssea. Oslavme je, připijme, ale neadorujme. Nemohla by jim totiž adorace uškodit? Myslím, že kdybychom se rozhodli svatořečit modely z Liberce a jejich konstruktéry, nadělali bychom více škody na poznávání psychosomatických souvislostí. Zůstane-li jejich systém práce otevřený, kromě jiného otevřený i pochybování a kritice, přežije. Zbyněk Vybíral, v Brně 22. září 2014