Editorial 2/2014

Chvála V.: Končí život v mezerách?

  Druhé číslo Psychosomu v roce 2014 je plné psychosomatiky. Tři hutné texty ukazují bohatost bio-psycho-somatického pojetí zdraví a nemoci. K tomu se sice oficiálně hlásí celá WHO, ale praxe je jen bio-bio-bio. Když budeme vědět, jak složitá je problematika psycho- a socio- oblasti, nemusíme nikomu vyčítat, že se drží jen svého bio-pojetí. Ale stejnou toleranci, podobný respekt a zdroje, jsme chtěli i z druhé strany pomyslné barikády. Protože nás, kdo jsme se vydali na cestu k psychosomatice, nevedla touha po odlišení, ale naše vlastní lékařská praxe. Hledali jsme, co našim chronickým pacientům pomůže. Hledali jsme, kde to šlo, zpravidla v mezerách mezi obory. Psychosomatická medicína se konečně stala regulérní součástí českého zdravotnictví. Nyní je možné se vzdělávat v rámci tzv. certifikovaného kurzu, tzn. v nástavbové atestaci na jakýkoli klinický obor. Úředníci už vědí, že tato škatulka existuje, a tak najednou všechno může fungovat. Máme akreditační komisi MZd., subkatedru psychosomatiky IPVZ, máme odbornou společnost. Jsme legální. Skončí teď náš život v mezerách mezi obory? To záleží na tom, co sami s novou situací uděláme. Jak naplníme náš obor. Čím si získáme respekt většinové bio-medicíny. K tomu si musíme položit otázku, co nás vedlo (nebo svedlo?) k cestě mimo hlavní proud. Nespokojenost? Neochota podvolit se diktátu doporučených postupů? Neschopnost přijmout jedinou myšlenkovou doktrínu medicíny bez emocí a bez příběhu nemocného? Nedůvěra v jedinou správnou cestu vyznačenou výzkumem? Možná od každého trochu. Každý pak bloudil, jak to jen šlo. Našli jsme a osvojili si akupunkturu, paradoxně evropskému myšlení nejvzdálenější způsob léčení. Později se někteří z nás seznámili s celým systémem čínské medicíny. Od akupunktury byl už jen krůček k elektroakupunktuře dle dr. Vola (čti „fola“), a odtud k „informační“ medicíně a doslova k virtuální realitě. O duši jsme se neučili, hledali jsme tedy nehmotné „příčiny nemoci“. Do toho se vrátila dávno vyhnaná homeopatie a vzbudila odpor vědců a nadšení praktiků. To všechno ještě v rukou lékaře (když nebudeme trvat na hmotných důkazech účinku) mělo charakter medicínské praxe. A protože navíc u části populace tyto metody byly (a jsou) účinné, marný byl boj skeptiků proti tomu všemu, co vzdoruje objektivizaci. A to nechci ani vytahovat na světlo metody z hlediska vědy daleko za hranou. Kolik dobré vůle, kolik hledajících, kolik bloudících? Co bylo tím hlavním vodítkem při hledání, co bylo kompasem, abychom ještě byli schopni říci, že jsme lékaři? To není těžké uhádnout. Byli to pacienti, kteří nebyli léčitelní podle našich učebnic. Stonali, měli nepochybně potíže, neměli k nim často odpovídající nálezy, anebo i měli, ale nereagovali na správně indikovanou léčbu. Byli to stále titíž pacienti, pacienti psychosomatičtí. Domnívám se, že celý ten boom alternativních metod nastal především v důsledku absence a naprostého popření psychosomatické medicíny. Tedy popření skutečnosti, že teorie a praxe stojí vždy jak na biologických, tak na psychologických a sociálních vědách. Trest za zpupnost vědy, která se rozhodla zobrazit a zdokumentovat všechno, co lze. A co vidět není, tak popřít. Tvrdit, že to prostě není. Jenže v tom je právě ten kámen úrazu, ani psychické, ani sociální systémy zobrazit nelze. Lze se na ně jen zeptat a uvěřit. Ale v medicíně postavené na nedůvěře (a co jiného je medicína vyžadující objektivizaci?) uvěřit bez ověření není možné. Možná to hlavní, co potřebuje náš pacient, je, abychom mu uvěřili. Pak může uvěřit on nám. A tak najednou po těch letech hledání v mezerách stojíme vzpřímeně, zvedáme oči od svých pacientů, a když se sejdeme, můžeme se dohadovat, co je to vlastně ta psychosomatická medicína. Každému se zkrátka vyplatilo dělat něco jiného, a tak si může stát za svým. Rozhodující je, co pomohlo našim pacientům. Mám zkušenost, že vedle důvěry, že pacient je opravdu nemocný, pomáhá sebedůvěra lékaře, že umí a může pomoci. On sám musí věřit tomu, co pacientovi nabízí. Snad proto mají lékaři odjakživa tendenci zaujímat expertní pozici. Pacienti to žádají, a lékařům to pomáhá. Jenže to nepomáhá vždy. A nejvíc to vázne tam, kde jsou ve hře psychické i sociální faktory vedle těch biologických. Proč? No právě proto, že se o nich můžeme dovědět pouze v dialogu. Musíme se na ně umět zeptat. A to vyžaduje umění vytvořit důvěryhodný vztah s pacientem a umění ptát se. To není jen tak. V dialogu, je-li to opravdový dialog, se proměníme. Po dialogu jsme jiní, protože jsme vzali vážně také argumenty toho druhého. To je samozřejmě velmi náročný požadavek. Přitom to vypadá tak samozřejmě. Vždyť s nimi mluvíme, řeknou všichni lékaři. Ano? Mluvíme? Ptáme se jich, jak se jmenují, u jaké jsou pojišťovny a co je bolí. A pak už diktujeme, co je třeba vyšetřit, kam je třeba zajít, co mají brát za léky a kdy mají přijít na kontrolu. To není dialog, ale monolog. Proto jsem přesvědčen, že bio-psycho-somatické, a tedy dialogické pojetí jako definice psychosomatické medicíny úplně stačí. Velká výhoda je v tom, že většinová medicína, která se formálně k tomuto přístupu hlásí, nemůže proti takové psychosomatické medicíně nic namítat. Abychom v rámci medicíny měli své místo, musíme přinést něco nového, co ostatní obory neumí, nebo přehlížejí. Například otevřít se dalším odborníkům, klinickým psychologům, rodinným a systémovým terapeutům, fyzioterapeutům, případně dalším odborníkům, a vytvořit s nimi takové týmy, v nichž se budou naše znalosti a dovednosti spíše podporovat než devalvovat. V Liberci 3. 6. 2014