PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Hodnocení několika adolescentních dětí s nadváhou a obezitou ze strany významné vrstevnické skupiny jako součást jejich běžné sociální reality

zpráva o dílčích výsledcích jednoho výzkumu

 Motto: „Ale z čeho se tedy vlastně skládá dobrá duševní a duchovní strava? Dobrá duševní strava se skládá z pestrých lidských vztahů a přátelství, ze schopnosti spolupráce, tolerance, solidarity a velkorysosti, které se projevují formou neustálého dávání a přijímání.“

(Danzer, 2001, s. 140).

 Souhrn: 

Autorky příspěvku seznamují s dílčími výsledky vlastní sociometricky zaměřené metody, kterou aplikovaly ve třídách druhého stupně jedné ZŠ v České republice. V příspěvku je věnována pozornost hlavně těm výstupům, které se vztahují ke skupince dětí s nadváhou a obezitou. Pro adolescentní děti je prostředí školy a školní třídy důležitou součástí sociální reality, která značně ovlivňuje utváření jejich sebedůvěry, sebevědomí, identity a z těchto hledisek ovlivňuje po řadu kritických let kvalitu jejich života. Některé klinicky zaměřené zahraniční publikace tuto realitu reflektují a okolnostem života dětí s nadváhou a obezitou ve školním prostředí věnují pozornost (Kiess et al., 2009; Pallan et al., 2012; Taylor et al., 2005; Skidmore, Yarnell, 2004). Vzhledem k malému počtu dětí s nadváhou a obezitou byly výsledky v diskusi a v závěrečné části příspěvku shrnuty jen popisným způsobem.

Klíčová slova: adolescence, dětská nadváha a obezita, sociální realita, psychosomatické aspekty obezity Summary: Včelařová H., Bendová M.: The Assessment of a Few Adolescent Children with Overweight and Obesity by Significant Peer Groups as a Part of Their Common Social Reality; a Report on the Partial Results of one Survey, PSYCHOSOM 2014; 12(1), pp. 34-47

The authors of this article acquaint with the partial results of their own sociometric focused method, that they applied on the second stage of one elementary school in the Czech Republic. Attention is paid mainly to those outcomes, that relate to a group of children with overweight and obesity. For adolescent children are school environment and school classes important part of social reality, that greatly affects the formation of self-confidence, self-esteem, identity and affects many aspects of their quality of life during these crucial years. Even some clinically oriented foreign publications reflect this reality and pay attention to these circumstances of these children´s life (Kiess et al., 2009; Pallan et al., 2012; Taylor et al., 2005; Reilly et al., 2012; Skidmore, Yarnell, 2004). Taking into account the small number of this specific group, the results were summarized in the final part of article only in a descriptive way.

Keywords: adolescence, childhood overweight and obesity, social reality, psychosomatic aspects of obesity. Úvod

Odborníci, kteří se důsledky vztahových problémů ve třídách zabývají (kliničtí psychologové, psychiatři, školští poradenští pracovníci a další.), mají málokdy možnost komunikovat s větším počtem dětí, které jsou neoddělitelnou (i když třeba jen pasivní) součástí vývoje konfliktních vztahů mezi dětmi. Důsledky vztahových problémů ve třídách jsou zpravidla řešeny s těmi, kteří jsou označeni jako jejich původci nebo oběti, popř. s několika mála svědky. V případě vyhrocených konfliktů, které bývají typické pro pokročilá stádia šikany, svědci kritických událostí zpravidla inklinují k jedné či druhé straně (kamarádi se drží pohromadě) a tak se nám často dostává stereotypních verzí popisů událostí, tak, jak nám je děti inklinující k jedné či druhé straně poskytují. Z literatury je rovněž známá souvislost mezi pokročilejšími stadii šikany a vzrůstajícím odporem vypovědí ze strany dětí i v situaci dyadicky vedených rozhovorů (Kolář, 2005; Říčan, 2010). Možnosti práce se třídou jsou časově omezené a ne všechny děti mají odvahu vyjádřit své zkušenosti. Komunikuje se zpravidla s několika málo „mluvčími“ a určitá část dětí jen opakuje již vyslovené. Nepracuje-li se s třídou pravidelně, což je vzhledem k velkému počtu osvětových akcí v současném školství více než pravděpodobné, potom se stává, že se děti vracejí k původnímu způsobu chování vůči „viníkům a černým ovcím“. Tyto a další důvody vedly k pokusu aplikovat metodu, která by poskytovala spíše kvalitativní výpovědi o chování, projevech a vnímané pozici jednotlivých dětí ze strany jejich spolužáků. Původním a hlavním cílem užití metody bylo hlubší porozumění vztahům mezi dětmi ve třídách a volba vhodného způsobu případné intervence. V tomto příspěvku je však hlavní pozornost věnována dílčímu výzkumnému cílu, který tvořila otázka: Jaké hodnocení získají od svých spolužáků děti s nadváhou a obezitou ve sledovaných třídách?

Metoda

Za účelem získání odpovědí na výše uvedené otázky byla vytvořena sociometricky zaměřená výzkumná metoda (viz příloha č. 1), při jejíž konstrukci bylo čerpáno především z doporučení dvou autorů (Hrabal, 2002; Chráska, 2007). Výzkumný nástroj je tvořen osmi sledovanými dimenzemi projevů sociálního chování dětí vůči svému sociálnímu okolí ve třídě, nebo naopak. Dle Hrabala (2002) lze dobrou sociální pozici ve třídě získat na základě kompetencí, vlivu a oblíbenosti. Na základě zkušeností tohoto autora byly tyto tři dimenze do našeho sociometrického dotazníku zařazeny a z pragmatických důvodů rozšířeny ještě o pět dalších. Sociometricky zaměřenou metodu tedy tvořily tyto dimenze: vliv, obliba, prestiž (kompetence), antipatie, šikanovaný, slabý/nestačí ostatním, verbálně agresivní a fyzicky agresivní. Ke každé z těchto osmi dimenzí byly přiřazeny tři výroky (tvrzení), které měly chování nebo hodnocení určitého žáka v této dimenzi zdůvodnit či vysvětlit. Na základě hodnocení ze strany ostatních v těchto třech tvrzeních, která se vztahují vždy ke konkrétní dimenzi, získal žák v této dimenzi výsledné skóre, které bylo srovnatelné s průměrem třídy v uvedené dimenzi a přineslo informace o tom, zda zde žák získal extrémní hodnocení aj. Dimenze a přiřazená tvrzení jsou uvedena v následujícím textu: I. Vliv – „…pozice vlivu vyjadřuje, v jakém rozsahu žák ovlivňuje interakci a činnost spolužáků i třídy jako celku“, (Hrabal, 2002, s. 58). K této dimenzi byla přiřazena následující tři tvrzení:

1. Jeho/její názor má v naší třídě velký vliv.
2. Svůj názor dokáže ve třídě prosadit i v případě, že se odlišuje od názorů ostatních.
3. Dokáže se účinně zastat ostatních.

II. Obliba – „Pozice podle obliby bývá označována také jako pozice podle akceptace, přijetí jedince skupinou, v jiných souvislostech jako popularita, sympatičnost, přitažlivost“ (Hrabal, 2002, s. 62). V této dimenzi bývá kladen důraz na solidaritu, jistotu pozitivního ladění a pozitivní akceptace (Hrabal, 1989). K této dimenzi byla přiřazena následující tři tvrzení:

1. Je mi sympatický/sympatická.
2. Je dobrý/á kamarád/ka.
3. Je vždy ochotný/á pomoci.

III. Antipatie – nechuť, nelibost ve vztahu k druhému (Hartl, 1993) signalizuje napětí ve vztahu k spolužákovi. Pokud žák nezíská od spolužáka hodnocení v dimenzi „Obliba“, pak jeho hodnocení v dimenzi Antipatie vylučuje vzájemně neutrální vztah. K této dimenzi byla přiřazena následující tři tvrzení:

1. Je mi nesympatický/á.
2. Často kritizuje ostatní v jejich nepřítomnosti.
3. Nedbá o svůj vzhled.

IV. Prestiž /kompetence je inteligence a na ní získaná vzdělanost. Vlivní žáci byli vždy bez ohledu na svou oblíbenost popisováni jako chytří. „Dříč, byť s vynikajícím prospěchem, má ve třídě podřadnou pozici“ (Hrabal, in Vágnerová, 2000, s. 247). Pro rozlišení takto vnímaných dětí bylo jedno ze tří tvrzení této dimenze věnováno výsledkům formálního prospěchu. „…V pubertálních a středoškolských třídách však žáci málokdy uvádějí známky v charakteristikách spolužáků a při zdůvodňování vztahu k nim. Neformální pozice žáka, jeho vliv a obliba, je s věkem stále více závislá na reálných výkonech a na dispozicích, které výkony umožňují a mají širší než školský význam“ (Hrabal, 2002, s. 57). K této dimenzi byla přiřazena následující tři tvrzení:

1. Je velmi chytrý/á.
2. Ve třídě patří k prospěchově nejlepším žákům.
3. Vtipný/á dokáže bavit nebo rozesmát ostatní.

V. Šikanovaný/á – z praktických důvodů vyvolává zájem i tato dimenze. Týrání se však může obejít i bez fyzického násilí, může být jen psychické, zejména emoční. S. Hart a M. Brassard (in Langmeier, Krejčířová, 2006) rozlišují pět subtypů psychického týrání:

1. Pohrdání – ponižování, posmívání, hrubé nadávání, zdůrazňování neschopnosti nebo zkaženosti.
2. Terorizování – hrozby tělesného ublížení nebo zabití, přihlížení rodinnému násilí.
3. Izolování – bránění interakci s vrstevníky.
4. Korumpování – nucení k antisociálnímu chovámí.
5. Odpírání emoční opory - psychologická nedostupnost, ignorování.

K této dimenzi byla proto přiřazena následující tři tvrzení:

1. Tomuto spolužákovi/spolužačce druzí často křivdí nebo fyzicky ubližují.
2. Osamělý/á, v naší třídě nachází jen těžko přítele/přítelkyni.
3. Nedokáže se bránit, ostatní s ním/ s ní zametají.

VI. Slabý/slabá, nestačí ostatním – v podstatě se jedná o protipól prestiže/kompetence a je zde uvedena ze stejných důvodů jako dimenze Antipatie k dimenzi Obliba. Ve srovnání s dimenzí Šikanovaný/á považujeme tvrzení v dimenzi VI. za pasivnější vyjádření vztahu než v případě tvrzení u dimenze č. V. K dimenzi Slabý/slabá, nestačí ostatním, byla přiřazena následující tři tvrzení:

1. V ničem nevyniká, nudný/á.
2. Ve třídě patří k prospěchově nejslabším žákům.
3. Nevěří si, není sebevědomý/á, podceňuje se.

VII. Verbálně agresivní – pro tyto poslední dvě dimenze platí, že „…podobně jako u jiných forem fyzického a psychického týrání, je i zde plynulý přechod mezi běžným škádlením a skutečně ohrožujícím chováním“ (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 281). K této dimenzi byla přiřazena následující tři tvrzení:

1. Ostatní často vulgárně uráží.
2. Ostatní často zesměšňuje.
3. Ukřičený/á, je ho /jí všude plno.

VIII. Fyzicky agresivní – Podobně jako u předchozí dimenze i zde může jít o jedince, který byl dříve sám obětí podobného násilí. K této dimenzi byla přiřazena následující tři tvrzení:

1. Bere ostatním bez dovolení jejich věci a nešetrně s nimi zachází, popř. je ničí.
2. Brání ostatním v pohybu nebo v činnostech.
3. Ostatní fyzicky napadá, strká do nich a pošťuchuje je, k fyzické potyčce mu/jí stačí sebemenší záminka.

K výzkumnému nástroji (viz přílohu č. 1) byl přiložen seznam dětí ve třídě, kdy ke jménu každého dítěte byl přiřazen číselný kód. Číselné kódy dětí byly uvedeny na horním řádku vedle sebe, první sloupec zleva tvořila jednotlivá tvrzení, která za sebou následovala bez ohledu na příslušnost k určité dimenzi. Tento způsob řazení byl zvolen z toho důvodu, aby významová podobnost otázek nesváděla děti k stereotypním způsobům odpovědí. Děti označily sloupce vedle každého tvrzení podle číselného kódu (tj. jména určitého spolužáka) v případě, že se domnívaly, že tato charakteristika těmto jejich spolužákům odpovídá. V rámci jedné třídy a každého tvrzení měly tedy děti možnost provést neomezený počet výběrů. Pokud se domnívaly, že některým spolužákům tato charakteristika neodpovídá, nechaly sloupec s příslušným číselným kódem nevyplněný. Součástí instrukce bylo doporučení, aby se na dotazník nikdo nepodepisoval (anonymní forma) a aby se zde každý vyjádřil co nejupřímněji a pouze dle vlastního přesvědčení. Děti neměly vyplňovat k žádnému tvrzení svůj vlastní číselný kód. Před vlastním vyplněním dotazníku bylo s dětmi ve všech třídách probráno porozumění významu jednotlivých tvrzení. Při vyplňování dotazníku seděly děti v lavicích jednotlivě, tj. bez sousedů. Za každé hodnocení od ostatních spolužáků získal žák jeden bod, body, získané ve všech dimenzích se sčítaly. Všechna tato opatření a instrukce měla zajistit respektování základních pravidel pro konstrukci sociometrického testu (Chráska, 2007). Po získání informovaného souhlasu zákonných zástupců byla do našeho šetření zapojena většina dětí ze všech tříd druhého stupně jedné ZŠ. Dohromady se jednalo o 136 dětí, 61 chlapců a 75 dívek, v době realizace šetření se věk účastníků výzkumu pohyboval od 10,11 do 15,6.

 

Výsledky hodnocení dětí s nadváhou a obezitou z pohledu svých vrstevníků/spolužáků ve třídách druhého stupně ZŠ

Výsledky každého z těchto dětí popisujeme jednotlivě. Prostřednictvím uměle vytvořené klasifikace rodinného zázemí a školního prospěchu se snažíme přiblížit i tyto součásti aktuální životní situace dětí. Odlišnosti rodinného zázemí těchto dětí byly vyjádřeny pomocí pětistupňové škály. Hodnotám uvedených bodů byly přiřazeny následující významy:

1. Rodinné zázemí, kdy oba rodiče žijí ve společné domácnosti s dítětem a dle hodnocení třídního učitele je jejich spolupráce se školou dostatečná.
2. Rodinné zázemí, kdy ve společné domácnosti s dítětem žije jeden z rodičů, dle hodnocení třídního učitele je spolupráce rodičů se školou dostatečná.
3. Rodinné zázemí, kdy ve společné domácnosti s dítětem žije jeden z rodičů, dle hodnocení třídního učitele je spolupráce se školou iniciována ze strany školy.
4. Rodinné zázemí, kdy ve společné domácnosti s dítětem žije jeden rodič, rodina je pod dohledem Odboru sociální péče, je zvažováno odebrání dítěte z rodiny.
5. Vztahy dítěte s původním rodinným zázemím přetrvávají, ale již došlo k odebrání dítěte z rodiny.

Školní výsledky každého z této skupinky dětí byly hodnoceny na čtyřstupňové škále. Jednotlivým bodům byly přiřazeny následující významy:

1. Vynikající školní výsledky.
2. Průměrný školní prospěch.
3. Podprůměrné školní výsledky, kdy žák/yně v žádném předmětu v minulém pololetí nepropadl/a a nehrozí to ani v současné době.
4. Podprůměrné školní výsledky, kdy žák/yně v některých předmětech v minulém pololetí propadl/a a podobné hodnocení hrozí i v současné době.

Z tabulky č. 1 je patrné, jaké hodnocení v jednotlivých dimenzích získaly děti s nadváhou a obezitou od spolužáků ve svých třídách. Tato hodnocení mohou být srovnána s průměrnými hodnotami jednotlivých dimenzí v konkrétní třídě.

Můžeme konstatovat, že ve srovnání s třídním průměrem získala ze strany svých spolužáků pouze dívka č. 6 hodnocení odpovídající příznivé sociální pozici. Jde současně o jediné dítě z této skupinky, jejíž rodinné zázemí bylo třídním učitelem hodnoceno jako splňující kritéria kvalitního zázemí dle bodu č. 1 a jejíž prospěch objektivně odpovídal kritériím č. 2 (průměrný školní prospěch). V dimenzích Antipatie a Šikanovaný zaujalo v situaci tohoto šetření pět z těchto dětí výrazně sociálně nepříznivou pozici ve svých třídách (tzn. že ve svých třídách patřily ke třem dětem s nejvyšším hodnocením v obou těchto dimenzích). V dimenzi Vliv nedosáhlo žádné z těchto dětí třídního průměru a podobné hodnocení získaly tyto děti i v dimenzi Obliba (s výjimkou dívky č. 6) a Kompetence (nejvíce se třídnímu průměru přibližovala dívka č. 6). V dimenzi Nestačí ostatním naopak tyto děti ze strany svých spolužáků většinou získaly nadprůměrné hodnocení (byly tedy hodnoceny jako prospěchově slabé a méně schopné, opět s výjimkou dívky č. 6). V dimenzích Verbálně a Fyzicky agresivní získaly tyto děti většinou podprůměrné hodnocení (tedy byly označeny jako verbálně a fyzicky neagresivní) s výjimkou dívky č. 6 (dívka dostala o něco vyšší skóre než je třídní průměr v dimenzi Verbálně agresivní, ale současně jako jediná z této skupinky získala nadprůměrné hodnocení v dimenzi Obliba) a chlapce č. 7, kterého ve srovnání s třídním průměrem spolužáci sice označovali za Verbálně a Fyzicky agresivního, ale ve srovnání s výší skóre v dimenzi Fyzicky agresivní dostal téměř dvojnásobně vyšší skóre v dimenzi Šikanovaný, což znamená, že většina jeho spolužáků současně uznávala, že „tomuto spolužákovi druzí často křivdí nebo fyzicky ubližují“, je „osamělý, ve třídě jen těžko nalézá přítele“ a „nedokáže se bránit, druzí s ním zametají“. Tím se tento chlapec lišil od spolužáků, kteří byli sice rovněž označeni jako Verbálně a Fyzicky agresivní, ale současně měli vysoké skóre i v dimenzích Vliv, nulové skóre v dimenzi Šikanovaný“ a současně nízké skóre v dimenzi Obliba, tj. v položkách „je mi sympatický“, „je dobrý kamarád“, „je vždy ochotný pomoci“. Jen pro zajímavost (Tabulka č. 2) uvádíme výsledky skupinky dětí integrovaných z důvodů tělesného postižení. Integrace dítěte mj. znamená, že ze strany lékařů byl dětem přiznán status zdravotního postižení. Zdůrazňujeme, že u této skupinky dětí se jednalo o viditelné tělesné postižení, protože ve školách jsou také integrovány děti se zdravotním postižením, které na dětech zřejmé není a ostatní děti ve třídě o problémech svého spolužáka často ani nevědí.

Z hlediska hodnocení v dimenzích Antipatie a Šikanovaný nepatřilo žádné z integrovaných dětí s viditelným tělesným postižením ke třem dětem s nejvyššími hodnoceními v těchto dimenzích ve své třídě. Z tohoto hlediska a v situaci tohoto šetření tedy ve své třídě nezaujímaly tak sociálně nepříznivé pozice jako skupinka dětí s nadváhou nebo obezitou. Jednoznačně příznivěji vyznívají ovšem také hodnocení rodinného zázemí a prospěch těchto dětí, což může souviset se skutečností, že rodiny těchto dětí jsou zpravidla od raného věku v častém kontaktu se zdravotnickými zařízeními a takto spontánně a bezděky jsou rodiny i pod silnější sociální kontrolou. Třídního průměru v dimenzi Obliba dosáhl jeden chlapec v této skupince, který v dimenzi Kompetence získal dokonce nadprůměrné hodnocení. Také hodnocení tohoto chlapce s tělesným postižením v dalších dimenzích svědčí o dostatečném sebevědomí a průbojnosti.

Diskuse a závěr

Z výsledků mnoha zdejších i zahraničních výzkumů je známá skutečnost o existujících předsudcích o pohodlnosti, pasivitě a poživačných, tudíž respekt nezasluhujících životních hodnotách dětí a dospělých s nadváhou a obezitou (in Hainer et al., 2009). Ze soudobých výzkumných studií, které byly prováděny jak u nás, tak v zahraničí, vyplývá, že obézní pacienti nevykazují vyšší psychopatologii, než je v populaci z hlediska hmotnosti normální. Lidé s obezitou pouze v některých škálách osobnostních dotazníků vykazují zvýšené skóre, i když ještě většinou v rámci normy. Jde především o škály úzkostnosti, depresivity, hypochondrie, závislého chování, nespokojenosti se svým tělesným zdravím, snížené sebekontroly, sníženého sociálního zájmu, nižšího sebevědomí a negativnějšího vztahu k vlastní osobě. Ve vybraných sociokulturních charakteristikách se ale lidé s obezitou liší, např. v ČR je postižena především venkovská populace a osoby s nižším vzděláním, jiní autoři poukazují na některé osobnostní rozdíly mezi muži a ženami. Většina teorií však potvrzuje, že se nedá prokázat specifická osobnostní struktura obézních, že lidé s obezitou netvoří osobnostně homogenní skupinu (Hainer et al., 2009). Psychologická vyšetření dětí s obezitou z jiných kulturních oblastí ukazují, že jsou v průměru stejně inteligentní jako ostatní, nižších výsledků dosahují ve zkouškách pohyblivosti. Slabší výsledky v testech kreslení lidské postavy jsou dávány do souvislosti se sebepojetím těchto dětí (Asbjorn et al., 2010). Hlubinná psychologie zařadila téma výživy do obsáhlého komplexu orality, který dle těchto autorů zahrnuje všechny duševní a duchovní způsoby přijímání a přivlastňování si světa. Freud předpokládal, že komplex orality mohl u dětí s obezitou proběhnout nedostatečně nebo nešťastně, což může nastat v případech extrémního opečovávání dítěte stejně jako v případech jeho odmítání, kdy může být pro pečovatele jednodušší reagovat na různé signály ze strany dítěte jen opakovaným krmením než jinými způsoby (Danzer, 2011). Mnoho adipozních dětí a dospívajících údajně nemá se svými rodiči takový sociální kontakt, jaký by si přálo, a jedním z důsledků je nadměrné přijímání potravy. Ve prospěch těchto výkladů by mohl svědčit spontánní výrok matky jednoho z hodnocených dětí s nadváhou (8. tř.): „…když on by byl nejraději, kdybych si s ním večer sedla a hrála hry, že, to by ti vyhovovalo, jenomže na to prostě není čas…“ Dle H. Bruchové (in Danzer, 2001, s. 144) je otylým dětem přisouzena úloha buď vyplnit život rodičů a jejich manželství stmelovat, nebo fungovat jako nárazník otevřeně se potírajících partnerů. A protože v takových manželstvích většinou hraje svou roli sexuální frustrace a frigidita, dítěti navíc chybí předloha vývoje směrem k pozitivní pohlavní identitě. Autoři modernějších studií jdou v tomto směru úvah ještě dále a postupný rozvoj dětské obezity dávají do souvislosti se zanedbáváním péče o děti nebo s jiným nevhodným chováním vůči nim, a to v závislosti na některých dalších faktorech (Cree, 2007). Připouštějí však, že toto zanedbávání nebo nevhodné chování vůči dětem s postupně se rozvíjející obezitou nemusí být nutně důsledek nelásky rodičů k nim, ale spíše celkové socioekonomické situace rodiny, jako tomu může být v případech osamělých matek, které mají dvě zaměstnání, nemají dost peněz na kvalitní potraviny, nemají dost času na přípravu kvalitní domácí stravy, nemají dost peněz na kvalitní zájmové činnosti svých dětí aj. V těchto a dalších případech dochází u dětí k rozvíjení „jídla útěchy“, s nímž může být spojován syndrom vrozené závislosti na odměně (např. Vágnerová, 2008). Jiná pojetí se snaží vše výše uvedené shrnout pojmem obezitogenní prostředí (tj. předpokladem většího množství nepříznivých činitelů v rodině, popř. v určité komunitě, počínaje podobnou tělesnou konstitucí a dalšími geneticky podmíněnými vlivy, ale i podobnými zvyky, vzájemnými komunikačními vzorci, potřebou fyzické aktivity aj.), v němž se dítě nachází a v němž může být velmi těžké, ne-li nemožné, držet se pravidel zdravějšího životního stylu (Hainerová-Aldhoon, 2009). Danzer (2001, s. 142) ve své publikaci popisuje deficity, které lidé s obezitou vykazují v sociální oblasti, to znamená ve svých mezilidských vztazích. Lidé s obezitou byli na základě různých výzkumů shledáni jako lidé sociálně nezkušení, s omezenou schopností snášet napětí a se sklonem stáhnout se již při malých neúspěších do sebe. U dětí s obezitou byla údajně často pozorována nedůvěra, strach, závist a žárlivost, které však tyto děti potlačují a viditelným zůstává jen zabývání se výživou. Výše uvedeným výrokům rozumíme tak, že děti s obezitou nejsou více než ostatní děti žárlivé, závistivé, zlostné a nedůvěřivé, ale v některých typických disciplínách mohou být v důsledku méně úspěšného soutěžení se svými vrstevníky takovým pocitům častěji vystaveny. A současně - protože jsou ze strany svého sociálního okolí za projevy podobných citů trestány – mohou se naučit tyto projevy potlačovat a řešit je náhradním uspokojením, sociálním stažením aj. Výstižně to vyjádřil pedagog, který se k chování jednoho „našeho“ chlapce s nadváhou vyjádřil takto: „On je naprosto apatický, až rezignovaný. Ve třídě to určitě nemá lehké, dávají mu to dost znát. On na to nijak nereaguje, jenom se pořád tak trpně usmívá… Já už se kolikrát ani nedivím, že ho tak provokují, já sám bych ho už kolikrát praštil, aby už konečně něco udělal… Nic ho nezajímá, nemá žádné zájmy… jediné, co ho zajímá, je oběd, na jídle je úplně závislý, na oběd je vždycky první v řadě… Jeho kladná vlastnost? Nevím, snad že je tak klidný.“ Období klidu však v případě tohoto chlapce s nadváhou netrvalo dlouho. Po několika dalších verbálních útocích ze strany spolužáků se chlapec s nadváhou bránil tak energicky, že jeden z jeho spolužáků přišel s pláčem za vedením školy a žádal o ochranu na své cestě domů. „Jen ať ví, jaké to je, druhým se pořád jenom smát“, komentoval tento svůj čin dlouho vysmívaný chlapec s nadváhou. Konflikt mezi chlapcem a jeho spolužáky se tím samozřejmě nevyřešil. Asi rok se nám díky společným průběžným schůzkám s dětmi dařilo udržet chlapce a jeho spolužáky bez podobných incidentů, kdy by docházelo k takto fyzicky ohrožujícím sporům mezi dětmi. Z našich společných sezení vyplývalo, že největším přáním chlapce s nadváhou bylo mít ve třídě kamarády. Ve snaze „odlehčit“ toto velké chlapcovo přání jsme zařídili chlapci docházku do sportovního zařízení, v němž byl velmi spokojený. V době, kdy delší dobu absentoval, jsme maminku poprosili, aby chlapce ve sportovním zařízení omluvila a tak jeho docházku udržela, což maminka bohužel nezvládla a chlapec o účast v kroužku přišel. Hodně pedagogů líčilo v souvislosti s tímto chlapcem zkušenosti, kdy chlapec ochotně nabízel ve výuce spolužákům pomůcky, které jim chyběly, ale nikdo je od něj nepřijal. Tento chlapec ve své snaze získat kamarády občas pozval více spolužáků na oběd do rychlého občerstvení, kde vše hradil. Dvakrát si takto vzal peníze bez vědomí svých rodičů, takových a jiných chyb se, bohužel, opravdu dopouštěl. Spolužáci jeho pozvání vždy přijali, ale vůči chlapci s nadváhou toto své pozvání nikdy neopětovali. Chlapcovy problémy bohužel gradovaly a při poslední schůzce nás jeho matka informovala o tom, že jí pracovnice OSPOD navrhla, aby chlapce svěřila do péče ústavního zařízení, o čemž matka vážně uvažovala. Vysvětlovala to strachem z fyzického napadení ze strany svého syna. Maminka chlapce na schůzky docházela, otec nikdy nepřišel. Rodiče se časem rozvedli. V době našich posledních setkání chlapec ještě bydlel se svou matkou. Další kazuistika se týká dívky z „našich“ dětí s obezitou. Školní psycholožka s dívkou navázala poprvé kontakt asi před pěti lety. Tehdy byla dívenka ve třetí třídě a za psycholožkou se přicházela podělit se svými domácími stesky – o mamince bylo známo, že pije alkohol a potom se k svým dětem nechová příliš mateřsky. V době, kdy jsme dívku poznali, byla již v šesté třídě. Blížila se hranici extrémní obezity, začínala mít ve škole nápadně časté absence a kdykoli jsme o přestávce vstoupili do třídy, seděla v lavici sama. Pokud nás vyhledala, tak zpravidla proto, aby se mohla vyhnout vyučování, nebo aby mohla získat jinou, často zcela konkrétní materiální výhodu. I přes tento způsob chování působila více nešťastně než vypočítavě. S dívkou bylo obtížné navázat plynulejší rozhovor. Zpravidla hned v úvodu o něco konkrétního požádala, a potom mlčky seděla v místnosti nebo jednoslovně odpovídala. Jednou se rozplakala s tím, že to ve škole už nemůže vydržet. Intervence ve třídě se odrazily maximálně v omezení otevřených projevů nepřátelství vůči ní, kamarádku ve třídě nenašla. V době, kdy jsme dívku poznali, měla kromě nesporné snahy vyhýbat se škole i zdravotní problémy – údajně trpěla vážnými astmatickými stavy, které jí, dle vyjádření rodičů, bránily v možnosti rozvíjet nějakou pohybovou aktivitu. Ve snaze řešit vzrůstající absence a vzrůstající mezery ve školních znalostech jsme pro tuto dívku zvažovali možnost individuálního vzdělávacího plánu, kdy by byla její počáteční docházka do školy ze zdravotních důvodů omezená a byly by dohodnuté konkrétní termíny pro přezkoušení přesně vymezeného rozsahu učiva. Rodiče dívky nakonec vše vyřešili sami – na základě nového vyšetření v SPC, kde byly ve srovnání s předchozími zprávami zjištěny překvapivě odlišné výsledky, byla dívka přeřazena do Základní školy praktické. V době našeho posledního setkání byli rodiče i dívka s tímto rozhodnutím spokojeni. Dívka se svou hmotností zatím sice zůstává v pásmu obezity, ale viditelně zeštíhlela. Rádi bychom věřili tomu, že jde o počátek šťastného, i když zatím velmi vzdáleného konce příběhu. Vliv vzájemných sociálních vztahů ve skupině na zdraví jejích členů dokladují i četné studie ze světa zvířat (např. Asbjorn et al., 2010; Wilson et al., 2008). První z autorů zmiňuje pokusy se zvířaty, která se dostala do nové skupiny zvířat. U zvířat byly sledovány některé fyziologické koreláty, související s kolísáním kvality zdravotního stavu v závislosti na tom, jak nově příchozí členové přijali submisivní postavení vůči dominantnímu jedinci této skupiny. Výsledky svědčily o lepším zdravotním stavu těch jedinců, kteří submisivní postavení ve skupině nepřijali a naopak, i za cenu utržených zranění, bojovali za udržení svého sociálního statusu. Další autoři se zabývali výzkumem skupiny primátů, u nichž byl sledován příjem různě kalorické stravy v závislosti na tom, zda tito jedinci zaujímají ve skupině submisivní, nebo dominantnější postavení. I zde výsledky výzkumu svědčily ve prospěch zdravějších stravovacích návyků těch jedinců skupiny, jejichž sociální postavení bylo výhodnější, tj. spíše nezávislé a dominantní. U submisivních jedinců byly nalezeny fyziologické koreláty potvrzující trvalou přítomnost stresu a nezdravé stravovací návyky – ve srovnání s jedinci s výhodnějším sociálním postavením pokračovali v jídle i v nočních hodinách, častěji volili kaloričtější stravu, a to i přesto, že přístup k potravě byl stálý a dominantnější jedinci skupiny je v tomto směru nijak neomezovali. V literatuře bylo poskytnuto mnoho důkazů o tom, že chronický a nevyřešený, tj. přetrvávající stres vede k potlačení imunitního systému a zdraví neprospívá. Pacienti, kteří trpí výraznou obezitou, v důsledku čehož jsou mnohé oblasti jejich sociálního života provázeny stresem, se dostávají do těžké situace, která se fyziologicky, mimo jiné, projevuje i výraznými změnami v činnosti hypotalamu (Asbjorn et al., 2010). Vztah mezi psychosociálními stresory a nemocí je ovlivňován na jedné straně druhem, počtem a délkou trvání stresových faktorů a na druhé straně biologickou zranitelností (vulnerability) – tj. genetickými a konstitučními faktory, psychosociálními zdroji a naučenými vzorci zvládání těžkostí (coping). Každá péče zaměřená na snížení stresu, a to včetně psychosociální intervence, mají význam pro odstraňování obtíží, na jejichž vzniku se stres původně podílel a které mohou i nadále průběh těchto somatických obtíží ovlivňovat (např. pokračující přibývání na váze). Zkušenosti shrnuté v mnoha odborných publikacích naznačují, že neexistuje žádné univerzální řešení v léčbě a terapii obezity. Danzer (2001) své úvahy o lidech s obezitou komentuje slovy: „Pokud však člověk s obezitou najde postupně zálibu v droze bližní, bude moci svým neukojeným a bezděčným ambicím dodávat lepší potravu a zažije formu uspokojení, která se mu dosud zdála nemožná.“ Ze strany psychologů, psychoterapeutů a dalších odborníků lze na uvedená slova tohoto skvělého autora navázat vyjádřením naděje, že se nám snad bude dařit udržet nebo proměňovat vztahy mezi lidmi tak, aby „záliba v droze bližní“ byla vůbec k nalezení.