PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

V. CH.: Zaslechli jsme z úst kolegy psychiatra, že kliničtí psychologové jsou k ničemu, jen se věnují svým výcvikům a nic nedělají. Proto lobuje za to, aby se z připravených peněz (aha, tak proto?!) vyškolily raději zdravotní sestry (které tak jako tak na některých psychiatrických odděleních jsou jedinými, kdo se s pacienty ještě baví), aby dělaly „tu psychoterapii“. Oč se to tady hraje? Ponechme stranou politickou hru, která se tak či onak vztahuje k financím. O nejasnostech ve vztahu mezi lékaři a klinickými psychology ví každý, kdo se kdy pokusil být k dispozici pacientům na nemocničních lůžkách i jejich ošetřujícímu personálu, a přitom sám nebyl lékařem. Že my lékaři velmi silně prožíváme svou příslušnost k cechu, to je dobře známo. Přesněji to popsala Eva Křížová ve své předchozí knize o medicíně z pozice sociologie.[1] A taky neradi přenecháváme své výsadní postavení v boji s nemocemi jiným profesionálům, z našeho hlediska vlastně neprofesionálům. Máme o nemoci své představy a jakékoli jiné názory na zdraví a nemoc nás dráždí, jak ukázala Eva Křížová ve své druhé knize.[2] O tom, že spolupráce s psychology při léčbě pacientů je velmi užitečná, vím až příliš dobře, než aby mě kolegova poznámka o neschopnosti psychologů nechala chladným. Proto se ptám: V čem je ten fatální rozdíl mezi námi lékaři a vámi psychology? L. T.: Jde o rozdílné paradigma a společenskou úmluvu, jestli je jedno hodnoceno výš než druhé, anebo zda se obojí může, či dokonce musí rovnocenně a s výhodou z hlediska pacienta doplňovat. Hned vysvětlím. Jde o otázky typu: Kdo je lepší, kvalitnější, správnější anebo výš? Žena, nebo muž? Jin, nebo jang? Emoce, nebo rozum? Brzda, nebo plyn v autě? Pravý, nebo levý reproduktor při stereo příjmu? Tyto otázky se zdají být triviálními. V dostatečném mentálním odstupu, totiž teoreticky, si neví s odpovědí rady jen hlupák. Potřeba jsou přece oba či obě. Jeden sám nedává smysl. Leda jako auto jen s brzdou, nebo jen s plynem. Jiná situace však nastane, když se přiblížíte a ponoříte, postavíte, soustředíte jen na jedno a začnete tím jedním žít. Stanete se postupně studiem i praxí tím jedním a to druhé k vám doléhá jen jaksi zvenčí, odjinud. Čím déle v tom svém setrváváte, tím větším machrem jste na to své, tím slabší povědomí a pozici máte o tom, co se stalo jiným. Začínáte přirozeně (anebo logicky?) cítit, prožívat a žít a později také myslet, že to vaše má jaksi větší váhu, důležitost a mělo by mít přednost před jiným, před tím druhým, před tím zvenčí, o kterém toho víte čím dál méně a o tom svém čím dál více. Studium psychologa začíná v knihovně, studium lékaře v pitevně. Tento rozdíl základních kamenů celé stavby nelze přehlédnout. Studium psychologie a lékařství stojí na různých základech. Ovšem jiná situace nastane, když jak psycholog, tak lékař nastoupí spolu do jednoho vzdělávacího programu pro výuku psychoterapie. Vznikne kvalitativně naprosto nová situace, ve které se jeden druhému stává partnerem, psycholog lékaři a lékař psychologovi. Otázka, kdo komu má dát přednost, mizí. V systemickém jazyce to znamená, že jsme se dostali na druhou logickou úroveň: Základní, dále nedělitelnou jednotkou v tomto systému už není buď jen psycholog, nebo jen lékař jako na logické úrovni prvního stupně, ale dvojice lékař-psycholog, ve které navíc nezáleží na pořadí. Tento pár není dále dělitelný, protože by jako pár zanikl, kdybychom jej chtěli rozdělit zpátky na lékaře a psychologa, každého zvlášť. Zůstává ale vnitřně diferencovaný! V praxi to znamená, že každému zůstává uvnitř systému (týmu), který obsahuje dva podsystémy (dva odborníky), jeho profesionální identita. Lékař není psychologem (pokud si psychologii ještě ke své medicíně nevystuduje) a psycholog není a nebude lékařem. Zvláštní skupinu tvoří ti lékaři a psychologové, kteří jsou obojí navíc profesionálně vzdělaní v psychoterapii. Ani v tom případě se však nezmění naprostá odlišnost jejich základních kamenů ve vzdělání (pitevna versus knihovna). Ten rozdíl je, jak dále ukážeme, nesmírně cenný a je třeba o něj pečovat a udržovat jej. Všimněme si, že nemluvím o mužích a o ženách ve zdravotnictví. To spíš o mužském a ženském principu ve zdravotnictví, ve kterém naprosto převládá princip mužský, v lékařích i lékařkách. Ten racionální, výkonový, jangový, hierarchický. Ženský princip (emoce, prožívání, respektování času kairos, jinový) vnášejí do léčby zdravotní sestry. Ani ty však nemohou ve své každodenní práci s tělesnou intimitou pacienta vykonávat současně u stejných pacientů systematickou psychoterapii. I když samozřejmě psychoterapeutický výcvik středně zdravotnického personálu je potřebný a kéž by jej měla každá zdravotní sestra pro tu schopnost reflexe vztahu s pacientem. Jednak se díky ní minimalizuje riziko iatrogenního vlivu sestry a má také ochranný význam pro prožívání samotné sestry, která je více než lékař běžně vystavována emocím velkého množství pacientů, a tím i svým vlastním. Jak jsem řekla, je užitečné z důvodů, kterým se nemohu na tomto místě do detailů věnovat, rozdíl uvnitř lékařsko-psychologické jednoty pěstovat a udržovat. Výhodnější je využít tým lékaře a psychologa, než vytvářet tento lékařsko-psychologický systém v jedné osobě profesionála. Z hlediska pacienta je totiž nejen výhodnější, ale dokonce kvalitnější stereo příjem než matoucí mono příjem z jednoho místa (od jednoho profesionála). Zde se dotýkáme tématu terapeutického vztahu, které je samo o sobě složité, a jeho etiky, ať už s lékařem (sestrou) nebo psychologem. Jestliže se totiž v jednom vztahu setká tělesné dotýkání i psychické odhalování intimity zároveň, je krajně obtížné a ve většině případů nemožné odlišit terapeutický vztah od osobního důvěrného vztahu se vším všudy, včetně sexuální přitažlivosti. Jakmile toto rozlišení z mysli i léčebné praxe mizí, vzniká chaos v tom, který vztah je terapeutický a který občanský, kamarádský či důvěrný. Z výše vysloveného logicky vyplývají také obtíže při pěstování psychosomatického přístupu v medicíně. Pokud lékařský stav neuzná psychology a psychoterapeuty jako organickou a nutnou součást medicínsko-průmyslového komplexu nového typu (Komárek), bude dále stagnovat uvíznutý v pozitivistickém chápání léčby člověka jako mechanického stroje. Vlna nespokojenosti s tímto stavem ze strany pacientů a také už mnoha lékařů pochopitelně sílí a je jen otázkou času, kdy dojde, a možná už dochází, k systémové změně, která přichází spontánně zevnitř systému, k metamorfóze medicínského myšlení. Politické aktivity zvenčí systému k ní mohou buď s pochopením dopomáhat, anebo ji bez pochopení k její podstatě komplikovat trváním na odumírajícím paradigmatu: popíráním psychosociálního kontextu každého stonání. V reflektování terapeutického vztahu jde o kvalitativní vývojový krok ve vědomí profesionálů v pomáhajících profesích od Já-Ty k Já-My, jak o tom psal Buber. V. CH.: Od doby, kdy proběhl tento rozhovor, který měl být úvodníkem prvního čísla Psychosomu nového roku, uplynuly tři měsíce a stala se řada věcí. Například jsem se pustil do dlouho odkládaného záměru vytvořit rejstřík všech čísel legendárního bulletinu rodinných terapeutů KONTEXT, vydávaného Petrem Bošem v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Bez rejstříku lze obtížně ve starých číslech, tištěných ještě na cyklostylu (mladší kolegové již nejspíš nevědí, co to bylo), hledat. A že je stále co hledat a číst i v těchto starých číslech, může se čtenář přesvědčit sám. KONTEXT je dodnes vynikající učebnicí rodinných terapeutů (rejstřík na http://www.lirtaps.cz/dle_autor%C5%AF.htm ). Při té příležitosti jsem přečetl většinu těch starých dobrých článků – a tak jsem se dostal i ke svým starým textům, jako je například Příběhy nemocných II: Co dělat s ucpanou mléčnou žlázou? (Kontext 4/1991). Zděsil jsem se, jak jsem tenkrát o nemoci a léčbě psal. Dnes ten rozdíl už vidím, ale tehdy jsem neměl ponětí, proč se na mě Trapková naštvala tak, že mi napsala rozhořčený dopis – a tak jsme se taky seznámili. Ale proč se k tomu vracím tady v úvodníku pro Psychosom 1/2014? Protože jsem na tom rozdílu mezi mým myšlením tehdy a dnes zahlédl, jaký je rozdíl mezi námi lékaři a psychology, a to i tehdy, když děláme zdánlivě totéž. Třeba psychoterapii. Nevím jak ostatní, ale já jsem se snažil „přijít na to, jak to je, jak to funguje“. A to je přece něco jiného než spoluprožívat s druhým člověkem jeho těžkosti, neřešitelná dilemata a zmatky. V tom nejspíš rozdíl mezi námi lékaři a psychology zůstane. Lékař snažící se o porozumění (intelektuální a v zásadě racionální operace) a psycholog soustředěný na spoluprožívání (emoce zatěžující, převážně iracionální operace). To by nevadilo, že každý děláme něco jiného, oboje se to hodí, ale každá tato činnosti vyžaduje jiný časový prostor a doslova jiný typ času: my lékaři operujeme převážně v čase typu chronos, psychologové v čase typu kairos. Nelze to házet do jednoho pytle. Pacienti potřebují jedno i druhé. K tomuto tématu se na stránkách prvního čísla 2014 dobře hodí text mladé kolegyně o stáži na Psychosomatické klinice. Kdo ví, jak bude číst svůj text za 20 let? Další významná událost je další neúspěch Psychosomu při snaze o zařazení do seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik v ČR. Něco to vypovídá o naší akademické obci, která je možná ovládána osobními a finančními zájmy a emocemi více, než si myslíme. Porovnání, co smí být v tomto grálu vší vědy, kam se nehodí nezávislé médium psychosomatické medicíny, si může učinit čtenář sám na stránkách Rady pro výzkum, vývoj a inovace (http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=495942) A v neposlední řadě byla schválena nová odborná společnost České lékařské společnosti. Pod číslem 1410 byla přijata Společnost psychosomatické medicíny ČLS J.E.P. (více na www.psychosomatika-cls.cz) a během krátké doby má 150 členů, připravuje první volby výboru a zdá se, že se má k světu. Ne že by ji všichni s otevřenou náručí vítali, už jsme se z vyšších kruhů LK dověděli, že „je třeba se obávat příliš benevolentního přijímání nových odborných společností, jako je například Společnost čínské medicíny, nebo Společnosti psychosomatické medicíny“. Tak kádrování, to by nám šlo. Uvidíme, jak nám půjde respektování odlišných názorů a spolupráce mezi různými obory. V Liberci 28. 2. 2014