Recenze Honzák ad Dutton

Honzák R.: České vydání knihy Kevina Duttona Moudrost psychopatů

  Kevin Dutton: Moudrost psychopatů. (The wisdom of psychopaths. Lessons in life from saints, spies and serial killers.) Emitos, Brno, 2013, 275 s. ISBN978-80-87171-36-3, cena neuvedena   Jsou mezi námi. Jsou jiní, jiné, ale mají dokonalé mimikry. Jsou odvážní, chladnokrevní, šarmantní, mají charisma. Jsou úspěšní ve všech společenských vrstvách, ve kterých se pohybují a kam podle své další osobnostní výbavy patří. Od galerky, přes běžná prostředí, po vysoké finance a politiku. Přitahují nás jako plamen svíčky můru. Většinou je ale poznáme až po ovoci, které bývá často trpké. Jsou totiž zvláštní kombinací chladnokrevných predátorů a nemilosrdných parazitů. Přesto se od nich nedokážeme odpoutat, necháme se hypnotizovat jejich osobním kouzlem a opakovaně nabíháme na vidle jejich roztomilých kousků. Nejsou takoví všichni. Někteří využijí svých schopností ve prospěch druhých a jsou užiteční – hrdinové, chirurgové, astronauti, záchranáři, hasiči, světci. Ale těch zase tak mnoho není. Také se o nich tolik nepíše. Nebo se nejspíš neví, že do tohoto společenství patří. Kdo by takhle diagnostikoval třeba Saturnina, vítěze čtenářské soutěže o nejoblíbenější českou knihu? A koho by vůbec napadlo jméno prvního člověka na Měsící, Neila Armstronga? Psychopati. To slovo bylo na konci minulého století vykázáno z oficiálního psychiatrického slovníku, protože prý nositele takové označení uráželo. Charakterizovalo skupinu lidí, kteří nebyli nemocní, ale ani úplně zdraví, a už vůbec nepředstavovali to, čemu se říká ideální norma. V Myslivečkově učebnici, která pro nás za studií a pak ještě nějakou dobu platila jako závazná, byla k nadpisu přičiněna ještě synonyma: praštění, vrtáci. Nutno dodat, že tato epiteta se vztahují jen na některé druhy. To pan profesor Heveroch byl ohleduplnější a svůj spis nazval O podivínech a lidech nápadných. Dodnes mě fascinuje jeho poetický popis lenosti jednoho pacienta, o němž napsal, že ho nepostihla příchylnost k práci. Původně to byla směs nejrůznějších podivuhodností lidské povahy a chování, jak ale pokračovalo klasifikační běsnění, byla také hysterie přejmenována na emočně nestabilní poruchu. Místo psychopatií máme dnes poruchy osobnosti, a u toho nezůstalo. O něco později se v duchu korektnosti stali ze zlodějů tuneláři a z krádeží odklánění peněz. Psychopatie je ale natolik libozvučné slovo, že by bylo hříchem je zavrhnout navždy. Prožívá v posledních letech vzkříšení v novém významu. Označuje sice jen jednoprocentní, ale nepřehlédnutelnou menšinu příslušníků druhu Homo sapiens sapiens, jejíž předností je, že postrádá strach a nádavkem ještě jednu podstatnou, specificky lidskou vlastnost, a to svědomí. Není proto divu, že se někteří badatelé tážou, zda k našemu druhu vůbec patří. Dnes už je můžeme odlišit nejen podle chování, ale také – pomocí nejmodernějších zobrazovacích metod – podle atypické činnosti jejich mozků.

 Jak se to doopravdy má s mozkem?

Následující příběh pochází z apokryfních pramenů Třetí knihy Makabejců, kapitoly druhé, nikdy nebyl kanonizován a co je známo, nikdy se o to ani jeho hlasatelé nepokusili, obávajíce se důsledků, které by to orbi et urbi přineslo. Podle mého soudu je však daleko věrohodnějším popisem dávné situace než historka o Hadovi, která byla vymyšlena dodatečně, aby zakryla Jahvův dějinotvorný omyl. Nebýt jej, byli bychom dodnes v Ráji. 5) Devátého dne (pondělí – den Statanášův) si Hospodin povolal Adama a Evu a pravil: Milé děti, protože jste byly hodné a v den mého odpočinku jste mě nebudily ani řvaním, ani blbými otázkami, mám tu pro vás dva dárky. Kdo dostane ten první, bude moci čurat vestoje. 6) I zmocnil se Adam dárku a jal se pobíhat po Ráji a občurávat radostně všechny stromy. 7) Smutně hleděla Eva a tichým hlasem se zeptala: A co zbylo na mne? 8) I pravil Hospodin: je to taková ublemtaná věc, říká se jí mozek.“ Protože Eva byla hodná holka a taky proto, že se jí ta blivanina drobet ošklivila, rozdělila se s Adamem, zatímco on si svůj dárek sobecky ponechal pouze pro sebe. Nutno dodat, že její motivy nebyly jenom altruistické, domnívala se totiž, že s takto obdařeným tvorem se lépe domluví. To se jí však nikdy nesplnilo… Odmítneme-li tuto kreacionistickou hypotézu, nezbývá nám, než spolehnout se na vyprávění pamětníků. Ti vzpomínají, že před dávnými a dávnými časy, tedy o něco víc než před dvěma sty dvaceti miliony let, se na Zemi objevili plazi, a ti že už vládli jakýmsi mozkem. Sice malým, takže jim netlačil na velký mozek, a tím pádem si nikdy nestěžovali na bolesti hlavy, ale natolik houževnatým, trvanlivým a kvalitním, že jim vydržel dodnes. A v tom malinkém mozku, jako v čínské skříňce, bylo a je ukryto mrňavé jádro, tvarem se podobající oloupané mandli, takže se mu říká amygdala. Jak se sluší na mozek, řídí chování svého majitele. Amygdala toho neumí moc, ale to, co umí, umí dobře. Umí vyvolat strach a hněv. Na její pokyn tvor, který ji vlastní, buď ztuhne, nebo prchá, nebo útočí. Podle posledních neuvěřitelných a také neověřitelných poznatků zánik většiny plazů způsobila jejich flatulence (měli jen ten malý mozek, neměli rozum a nenechali si předepsat Espumisan), střevní plyny vyvolaly skleníkový efekt, oteplilo se a bylo po dinosaurech. Nutno dodat, že na jejich vyhynutí se podíleli také malí savci, kteří jim chodili pít vejce. Tím savci významně obohatili svou stravu o bílkoviny a umožnili svým mozkům, aby zdárně rostly. Mozky se činily, seč jim síly stačily a před necelými pětadvaceti miliony let se usadily v lebkách našich předků rozšířeny o spoustu vývojových etáží završených kůrou, jejíž malé šedé buňky zdárně využívá Hercule Poirot. Nicméně amygdala se svým okouzlujícím primitivním uměním zde neustále zůstává. A pracuje. Kognitivně behaviorální psychoterapeutická škola používá k výkladu svých teorií modelu tří mozků. Mluví o dinosauřím mozku, jehož funkce odpovídají skutečně tomu, co dodnes umějí plazi, tygřím mozku, což je ta část, která narostla od geologického období karbonu až po objevení se našeho prvního prapředka, a lidském mozku, jehož složitost nás ohromuje a někdy děsí. Mozku, v jehož mechanismu jsou obsaženy jak myšlenky (různé), tak všechny emoce a mezi nimi vyšší sociální city, kterými jsou soucit a altruismus, jež sdílíme s nejbližšími příbuznými primáty, slony, delfíny a velrybami. Pro konkrétní představu nabízím model, který jsem odcizil svému pensylvánskému kolegovi, Andrewu Newbergovi. Položte ruku dlaní nahoru a představte si, že na ní leží malá oloupaná mandle. To je amygdala. Vedle ní si představte půlku jádra vlašského ořechu. To je talamus, mozkové jádro, které zpracovává všechny informace, jež na nás doléhají – od čichového podnětu, přes dotek, bolest, tep srdce, facku od protivníka, titulek v novinách, až po naše vlastní myšlenky (mezi nimiž se může vyskytnout i nápad, že se stane něco strašného). Teprve zpracovány talamem jdou signály do dalších, vyšších i nižších oddílů nervového systému. Nyní sevřete ruku v pěst a natočte ji hřbetem k sobě. Vaše paže představuje míchu a prodlouženou míchu a vaše sevřená pěst všechny podkorové části mozku, jejichž činnost si většinou vůbec neuvědomujeme. Nyní položte na prsty a hřbet ruky zmačkaný papírový ubrousek; to je ta slavná kůra mozková. Vpředu je její frontální (čelní) lalok, nahoře oblast parietální (temenní), vzadu lalok okcipitální (týlní) a po stranách lalok temporální (spánkový), na jehož spodku se skrývá amygdala. Dáte-li obě ruce k sobě, dostanete představu obou mozkových polokoulí – hemisfér – a tam, kde máte palce, je oblast nazývaná cingulární kůra, kde se mimo jiné stýkají procesy rozumové a citové a kde sídlí centrum oznamující nám, jak se cítíme, zda dobře a v pohodě, nebo nějak ničemně. Když se objeví signál nebezpečí (včetně té naší nejapné myšlenky o imaginárních hrůzách), talamus, který jej zaregistruje, může postupovat rychlou cestou a přes amygdalu a další jádra jej poslat do hypotalamu, který spustí stresovou reakci mobilizující organismus k boji nebo útěku (fight or flight), a to dříve, než si to plně uvědomíme. Výše zmínění kognitivci říkají, že dinosauří mozek se naplno ujal vlády a lidský mozek zcela rezignoval na své funkce, přestože nejde o život a není nutné se ani rvát, ani prchat. Může ale volit i cestu pomalejší přes paralelní zapojení mozkové kůry, která zašmátrá v paměťové bance zvané hipokampus, kde dojde k zvážení a vyhodnocení rizika, a zvolí pak přiměřeně rozvážnější řešení. Psychopat má tenhle mechanismus nastavený jinak, ve srovnání s námi porouchaný. Pohled od očí smrti mu nezrychlí tep, neroztřese kolena, neprožene mráz po zádech, nezježí chlupy, ale naopak ho naladí do optimálního pracovního tempa, v němž řeší problém v naprostém klidu, s chladnou myslí a perfekcionismem profesionála. Profesionála virtuóza. Ať již se jedná o bankovní loupež, nájemnou vraždu, přistání na Měsíci, milionovou finanční transakci či neurochirurgický výkon vyžadující přesnost na desetiny milimetru. To, co většina z nás naprosto nepotřebuje ke štěstí, ho uvádí do stavu uspokojení a pohody, a protože nejen strach, ale i další emoce má deficitní – je doslova a do písmene bezcitný. Představuje to pro něj jenom příjemné vzrušení. Proto je jeho výkon o několik tříd lepší než výkon průměrného jedince, který se chtě nechtě rozptyluje pochybnostmi, úzkostí, nejistotou. Mezi činnosti, které vyvolávají nejvíce vzrušení, patří kromě sexu především zabíjení. Lovec nemusí trefit jelena, ani nadháněče, lovce však může snadno trefit šlak, jak dokládá řada kardiologických studií. To ale není případ psychopata. A tak není divu, že z této skupiny se rekrutují sérioví vrazi, nájemní vrazi, Rambové, Jamesové Bondové, Maty Hari a další dodavatelé palcových titulků bulvárním mediím. Nenechme se ale mást. Ne všichni psychopati jsou vrahy – je jich jen mizivé procento – a už vůbec ne všichni vrazi jsou psychopaty. Psychopatičtí vrazi tvoří mezi všemi, které najdeme ve vězeních, pouhých dvacet procent. Zato jejich „efektivita” je obdivuhodná – až osmdesátiprocentní. Jsou to šelmy, které loví, je to pro ně stejně náročné dobrodružství, jako pro nás uvařit kafe. Kdyby se totiž tygr měl při každém lovu rozrušit stejně jako pan rada, kterého pozvali na hon, musel by se zbláznit. Hluboko v osmdesátých letech minulého století podnikli američtí kriminologové zajímavou studii. Do Central Parku v New Yorku umístili kamery, které hodinu snímaly běžný provoz. S pořízeným filmem pak badatelé projezdili křížem krážem věznice v USA a tázali se zde dočasně umístěných lupičů, koho by si vybrali jako oběť loupežného přepadení. Všichni se shodli na několika zcela stejných osobách. Analýzou pohybu těchto lidí bylo zjištěno, že se pohybují jinak než ostatní, že plynulost jejich chůze jaksi „drhne”. Závěr studie vyzněl v tom smyslu, že zločinec se chová jako káně kroužící nad polem a pozorující, která z myší se pohybuje hůř, neobratně, a při útoku mu tedy neunikne. Když se před pár roky tázali sériového vraha, podle čeho si vybíral své oběti, které nejprve opakovaně znásilňoval, a pak teprve zabil, odpověděl, že podle chůze. Instinkt dravce. Kočka, když si hraje s myší, to také nemyslí zle. Autor nejznámějšího a nejpoužívanějšího dotazníku ke stanovení míry psychopatie (The Psychopath Checklist), kanadský psycholog Bob Hare, zachytil dvacet vlastností charakterizujících tyto osobnosti. Na každou otázku je možno odpovědět NE = 0 bodů, ZČÁSTI = 1 bod a PLATÍ ZCELA = 2 body. Nelekněte se, když získáte celkové skóre kolem šesti bodů, protože každý z nás je trochu praštěný, ideální „kulatá osobnost” neexistuje. Slušný psychopat se pohybuje až někde nad dvaceti body. Kevin Dutton přirovnává výsledky testu k mixážnímu pultu zvukaře, kde šoupátka jsou nastavena do různé výšky. Jsou-li všechna nadoraz (skóre blížící se nebo dokonce rovné čtyřiceti), je nanejvýš pravděpodobné, že takový člověk skončí ve vězení. Dokáže-li však agresivní a především antisociální tlaky stáhnout na přijatelnou míru, může se úspěšně pohybovat v běžném svobodném světě a zneužívat svých schopností na náš účet. Není bez zajímavosti, kolik psychopatických rysů bylo shledáno u různých prezidentů (přiznávám, že mi chybí odvaha psychopata, a proto nebudu žádného našeho jmenovat). Zato uvedu některá Hareho kritéria, podle nichž pychopata dobře poznáme: •) Dovede velmi úspěšně působit na své sociální okolí. Má kouzlo osobnosti a neodolatelný šarm. Umí se vetřít do přízně takovým způsobem, že oklame i profesionály. •) Má pocit grandiozity, narcismus, sebestřednost, představu o své nebetyčné ceně, významnosti a důležitosti. Váže se to logicky k předešlému, protože tím může druhé oslnit. •) Má potřebu neustálého vzrušení, jinak je ohrožován nudou. Pohybuje se „v rychlé dráze“, vyhovuje mu styl „na hraně“, kde se neustále něco děje. Mnozí se dopouštějí kriminálních činů nikoliv pouze pro zisk, ale především pro adrenalinový pocit napětí. •) Je patologickým lhářem. Umí fabulovat historky většinou o své velkoleposti, o svých plánech vyhlížejících navenek altruisticky, uvnitř však zcela prázdných, bezobsažných, nereálných. •) Má neobyčejně vyvinuté manipulativní schopnosti. Přesvědčivě předestírá své plány, do nichž vplétá ostatní osoby, je-li konfrontován se zcela odlišnou pravdou, dovede se z toho bleskově vylhat. Nic ho nevyvádí z míry, naopak, výsledkem řady navzájem si odporujících prohlášení je nakonec zcela zmatené okolí. •) Zcela postrádá pocity lítosti nad čímkoliv, co udělal, chybějí pocity viny, jakkoliv důsledky jeho činů mohou být tragické a z hlediska nezúčastněného hodnoceny jako hrůzné. •) Má zcela prázdný emoční život, navzdory předstírané vřelosti a občas dramaticky předváděným afektivním projevům trpí emoční chudobou. •) Citovou prázdnotu zaplňuje četnými sexuálními avantýrami, je promiskuitní, většinou má řadu krátkodobých manželství, souběžných vztahů. •) Je impulzivní, má nedostatečnou kontrolu vlastního chování, a to od dětství. V anamnéze objevíme již od školních let patologické lhaní, záškoláctví, šikanování, krádeže, předčasné získávání zkušeností s drogami, alkoholem, zbraněmi, sexem. Adolescence už bývá poznamenána závažnou kriminalitou. V témž stylu pokračuje. •) Vede parazitický způsob života, bezskrupulózně bere vše, chybějí mu realistické dlouhodobé cíle. Běžný způsob obživy je pro něj nudný. Po této, zdaleka ne vyčerpávající, inventuře padoušství se zákonitě vnucuje otázka, kde tedy je ona „moudrost“ uvedená v titulu knihy? Vraťme se k přirovnání psychopatických vlastností k mixážnímu pultu zvukaře a hledejme zde odpověď. Pro mnoho lidí by bylo přínosné nastavit některé charakteristiky – typické pro psychopaty – na sociálně přijatelnou úroveň. Strach je nesporně užitečná emoce, ale rozhodně jej dnes nepotřebujeme tolik jako před dvaceti miliony let. Zatím… Navíc kolem 20 % populace trpí takovou úzkostí, že je považována za chorobnou. Není nutné dopracovat se k bezohlednosti psychopata, ale jistá míra asertivity a nebojácnosti by mnoha lidem zlepšila život, nehledě ke všem problémům, které strach a úzkost v celospolečenské atmosféře způsobují. Více lehkosti a šarmu v mezilidských vztazích by jednoznačně projasnilo ve společnosti celkovou náladu, která alespoň u nás, se vyznačuje značnou mírou zapšklosti, ponurosti a malé vstřícnosti. Lidé nemusí být hned okouzlující, ale kdyby byli alespoň usměvaví, vlídní a ochotní, žilo by se nám všem líp. A bylo by úplně jedno, že to je jenom zdvořilostní slupka. Kdo poznal kousek světa, dá mi zapravdu, že v pařížských ulicích je příjemněji než v pražských. Houževnatost, sportovní hantýrkou řečeno, „tah na branku“, je vlastnost, kterou nelze zavrhovat. Je pravým opakem stále více se rozplemeňující „prokrastinace“ – směsi lenosti a neurotického fňukání o překážkách. Totéž platí o akčnosti, která ve společnosti nyjící po všeobjímajícím sociálním státu zní jako téměř sprosté slovo. Bylo by dobré, kdyby se Čech přestal vyznačovat tím, že místo toho, že něco za pět minut udělá, dokáže půl hodiny mluvit o tom, proč to nejde. A nakonec je tu vlastnost společná psychopatům a buddhistickým mnichům (ti se k ní museli složitě dobrat), pro niž nemáme český jednoslovný ekvivalent, a to „mindfulness“, plné prožití okamžiku tady a teď. Nejde tu jen o vzácné využití času ve smyslu Kiplingovy básně: „Když řekneš, čase, svými vteřinami všemi / mně, jak bych závodník byl, služ! / Pak pán a vítěz na celé jsi zemi / a co víc; pak synu můj, jsi muž.“ Jde více o to, že v tomto stavu se naše vědomí rozšiřuje, naše narcistní ego ustupuje do pozadí a stáváme lepšími. Tentokrát ve smyslu Goethova Mefista, který říká: „Té síly díl jsem já, / jež chtíc vždy konat zlo, / přec dobro vykoná.“ 22. 7. 2013 Radkin Honzák