PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Tabulka 1.     Termín „komplementární“ medicína (complementary medicine) hovoří o tom, že mnohé nekonvenční postupy jsou nasazovány jako doplněk těch standardních s cílem podpořit účinek vědecké medicíny či na léčbu navázat (především bylinné kúry, masáže, reiki, jóga, v určitých případech akupunktura, čínské byliny, postupy indické medicíny atd.). Často jsou orientovány na dlouhodobou péči (care), tělesný i psychický komfort a posílení organismu, jež mohou, ale nemusí přinést i vlastní vyléčení ve smyslu trvalého odstranění. Ne vždy je ambicí léčebný účinek, často se přiznává spíše efekt psychosociální či rehabilitační, nebo zlepšení kvality života. Ale v celostním pohledu na zdraví a nemoc mají i tyto složky svůj vliv a význam, neboť ovlivňují regenerační schopnosti organismu a utvářejí předpoklady zdraví. Termín komplementární ale doslovně vyjadřuje, že by se pacient mohl bez těchto služeb léčebně obejít. I když komplementární užití vzbuzuje méně odporu na straně lékařů či jiných odborníků, není tento termín bezproblémový, neboť není pravda, že se vždy a vše dá doplňovat (http://www.wordiq.com/definition/ Alternative_medicine). Jsou situace a prostředky, které kombinovat nelze, a navíc i zde mají terapeuti odlišné názory, někteří jsou k součinnosti vědecké medikace a komplementárních typů péče tolerantní, pro jiné je to nepřijatelné. Často jsou různé pohledy na to, jak terapeuticky vhodné je kombinovat různé typy léčby. Navíc to, co je poskytováno jako doplněk, není hrazeno z veřejných zdrojů, a tudíž se stává „alternativním“ z ekonomického hlediska. Komplementární a alternativní medicína je tedy definována chybějícím přírodovědeckým vysvětlením (jež by bylo všeobecně lékařsky přijatelné) a nedostatečným klinickým prověřením účinku podle požadavků současné vědy. Zahrnuje heterogenní směsici různě akceptovatelných směrů.   Tabulka 2 Klasifikace směrů komplementární a alternativní medicíny

Např. ajurvéda, čínská medicína, bylinářství, lidové léčitelství – psychotronika, biotronika.

Homeopatie, EEG biofeedback, kinesiologie, Coloroterapie, aromaterapie

Konzistentní s  vlastní teorií světa, člověka, nemoci a zdraví

Např. tradiční čínská nebo indická medicína ajurvéda

Okultní a parciální (např. jen diagnostické nebo nespecificky posilující)

Nesystematické, s dílčím vysvětlením. Např. iridologie, reiki, biotronika

  Užití pojmů komplementární a nekonvenční medicína je pro lékaře přijatelnější, neboť tak zásadním způsobem nezpochybňují legitimitu vědecké medicíny jako termín alternativní medicína, který je nepochybně provokativnější a naznačuje důsledný odpor vůči biomoci ve foucaultovském slova smyslu. Kromě nich se ale objevují ještě další označení, jako „tradiční“[1], „přírodní“, „biologická“, „integrativní“ a „regulační“ medicína, jejichž společnou snahou je nastolit nekonfliktní a nekompetitivní ráz a asociovat místo nich představy přírodních a biologických rytmů léčebných a úzdravných procesů. Ve Francii se pro alternativní medicínu běžně užívá pojem „medicine douce“ (jemná, něžná medicína), z čehož je patrný programově neinvazivní charakter léčby. Na rozdíl od víceméně homogenní vědecké medicíny je komplementární a alternativní medicína různorodá a zahrnuje směry velmi odlišného historického, kulturního i geografického původu. Některé z nich mají tisícileté tradice, jako např. tradiční čínská nebo indická medicína (ajurvéda), jiné jsou známy od počátků křesťanství (bylinářství, terapeutický dotyk, modlitba, léčitelství). Další vznikají ve stejné době, jako se utváří moderní medicína (vznik a rozvoj homeopatie se datuje na počátek 19. století), ještě další vznikají za použití počítačové technologie (EEG-bio feedback). V různých zemích světa jsou podmínky poskytování nekonvenční medicíny různé a zásadní dělení je na země, které dovolují poskytování zdravotní péče i osobám bez zdravotnického vzdělání, a země, které to zakazují (monopolistický přístup). Je zřejmé, že v západním světě vzbuzuje největší averzi alternativní užití nekonvenčního postupu (namísto vědecké léčby), prováděné nelékařem a bez jakékoli jeho kontroly. Naopak nejsnáze je akceptovatelné komplementární užití, obzvláště pod supervizí lékaře nebo přímo jím provozované. Výčet směrů komplementární a alternativní medicíny (KAM) by mohl být velmi dlouhý a v různých zemích různý. V západním průmyslovém světě se často hovoří o silné pětce KAM, kterou představuje tradiční čínská medicína, akupunktura, homeopatie, osteopatie a chiropraxe, a fytoterapie. Tradiční čínská, tibetská i indická medicína, podobně jako sibiřská či africká šamanská medicína či léčebné systémy indiánských kmenů jsou komplexními a konzistentními diagnostickými a léčebnými systémy, které se opírají o vlastní teorii a praxi a vyvinuly se nezávisle na přírodovědně založené medicíně, obvykle ji z hlediska historického vzniku předcházejí. Do této skupiny by mohla být zařazena i evropská přírodní medicína (naturopathy – Naturheilkunde). Podle odborníků amerického Centra pro komplementární a alternativní medicínu je vhodné kromě ucelených systémů rozlišovat 4 základní kategorie, a sice: psychosomatické intervence, biologicky založené postupy, manipulativní postupy, pracující s tělem, a energetickou medicínu (www.nccam.nih.gov).   Tabulka 3 Klasifikace hlavních směrů nekonvenční medicíny

  Některé ze směrů mají rozsáhle vybudované struktury samosprávné regulace vzdělávání i poskytování služeb a jsou lépe přijímány lékařskou obcí. Jiné jsou považovány za nedůvěryhodné, šarlatánské, okultní a nekonzistentní, bez větších šancí stát se v budoucnu respektovanou součástí spektra zdravotnických služeb. Pouze výjimečně se zaměřují jen na diagnostiku (např. irisdiagnostika – stanovení příčiny nemoci z obrazu oční duhovky), většinou mají vedle diagnostických postupů také komplexní postupy léčebné, liší se ale v tom, zda jde o vlastní, nebo převzaté či eklektické metody léčení (např. lidoví léčitelé v České republice kombinují bylinnou léčbu s homeopatií, bioenergetickým působením, aromaterapií, výkladem karet, astrologií apod.). Některé směry existují jen v některých kulturních či geosociálních prostředích, jako např. antroposofická medicína Rudolfa Steinera, která je poměrně rozšířená v západní části Německa (Porúří). Přes tuto různorodost mají komplementární a alternativní směry společné rysy, o nichž pojednáme v dalším textu.

Odlišné pojetí zdraví a nemoci

Primárním rozdílem je to, jak se vědecká a alternativní medicína dívají na problém zdraví a nemoci. Paradigma nemoci je v komplementární a alternativní medicíně postaveno na celostním a dynamickém chápání interakcí a vztahů těla, mysli a okolí. Příčina nemoci se přednostně spatřuje v psychické, emocionální či jiné psychosomatické dysbalanci, jež vede k projevům tělesných potíží. Psychické či psychosomatické příčiny nemocí jsou pak pozorovatelné nebo subjektivně vyjádřené na tělesné rovině. Celostní přístup není v rozporu s biomedicínským, neboť jej zcela samozřejmě zahrnuje jako jeho dílčí část (Woodhouse in Humber 1997:325-355). Zatímco biomedicínský přístup se zaměřuje až na známky patologického procesu[2] a směřuje k jeho pojmenování prostřednictvím diagnózy, celostní přístup pracuje se všemi fázemi zdraví a nemoci. Na jedné straně celého kontinua je optimální zdraví coby maximální zdravotní kapacita, odolnost, pohoda a vitalita ve všech dimenzích od tělesné, přes psychickou, sociální a spirituální, na druhém konci zjevný patologický proces organismu. Mezi nimi se rozkládá široká asymptomatická mezizóna, kdy jedinec již pociťuje určitou nepohodu v některé dimenzi zdraví (vnímaného jako biopsychosociální jednota). Může se jednat o pocity vyčerpání, únavy, neurčité bolesti, nespavost, podrážděnost, změny chuti k jídlu či nálad, časté nachlazení apod. Jsou-li tyto příznaky včas řešeny, může se obnovit plné zdraví, avšak není-li jim věnována pozornost, mohou progredovat k již zjevnému patologickému procesu s jasnými symptomy. Moderní medicína kromě preventivních prohlídek a včasného záchytu nemocných při sekundární prevenci očekává, že nemocný vyhledá léčebnou pomoc právě v této fázi, kdy potíže lze lékařsky diagnostikovat. V komplementární a alternativní medicíně se však léčba nezaměřuje pouze na chorobný proces, ale pracuje s historií zdraví a onemocnění a zkoumá předpoklady pro propuknutí nemoci. Rozdíl komplementární a alternativní medicíny oproti vědecké je v tom, že disponuje přesvědčením, že nemoci lze odvracet včasným působením na narušenou rovnováhu zdraví v klinicky asymptomatické mezizóně, stejně jako dlouhodobým či trvalým posilováním optimálního potenciálu zdraví. Právě vnímání asymptomatické mezizóny jako prostoru pro zahájení léčebné akce je nejsilnější devízou komplementární a alternativní medicíny, neboť působí na předpoklady nemoci předtím, než se projeví v podobě vážné krize. Zatímco z ordinací lékařů odcházejí mnozí pacienti po přístrojových i laboratorních vyšetřeních s výsledkem „zdráv“, ač se nadále tak sami necítí, komplementární a alternativní medicína bere vážně únavu, nejasné a proměnlivé bolesti, vyčerpanost či skleslost a zasahuje tam, kde to moderní medicína často neumí. I akademická medicína rozlišuje mezi funkčními a orgánovými poruchami, ale příliš často diskvalifikuje to, co pacient cítí a vnímá jako zdravotní problém, jako psychickou reakci a nabízí psychofarmaka (antidepresiva), psychoterapii, vitaminové a minerálové doplňky nebo ještě častěji nic. Moderní medicíně nelze upřít preventivní úsilí, ale ve srovnání s komplementární a alternativní medicínou disponuje daleko spíše kurativní silou, a to především při velmi závažných, život ohrožujících krizích zdraví. V tomto smyslu akceptuje komplementární a alternativní medicína koncept ztělesnění lidské existence a neoddělitelnosti těla a mysli, leckdy jde nad rámec individuální jednoty a integruje jedince do vyšších celků a sil. Psychosomatickou jednotu vyjádřil Konrád Lorenz slovy: „Když říkám, že tam sedí můj přítel Hans, myslím tím zcela určitě nejen jeho fyziologicky vyzkoumatelnou tělesnost a také jeho subjektivní prožívání, o němž pochybovat mi zabraňuje evidence ,ty’, nýbrž myslím zcela určitě jednotu obojího. Tvrdím dále, že tomu tak není jen u mne, nýbrž u všech lidí. Ze tří v tomto oddíle probíraných postojů k problematice vztahu duše a těla je tedy jediným nerozporným předpoklad identity těla a duše.” (Lorenz 1997:73-4). Tělo je hmotným předpokladem a nositelem našeho vnímání a prožívání a nástrojem našeho životního pohybu (kinésis). Bez tělesných smyslů nemůžeme vnímat podněty a reagovat na ně. Jsme svým tělem ohraničeni vůči druhým, ale současně je naše lidské tělo podobné druhým lidem a je zdrojem pocitů blízkosti a příbuznosti. Tělo je základnou naší existence, bez těla nežijeme. Díky svému tělu vnímáme, myslíme, ale naše prožívání a myšlení se rovněž v těle odráží. Abychom se mohli podívat, potřebujeme funkční orgány zraku, stejně jako pohyblivost krční páteře. Jinak svět vypadá ze vzpřímeného postoje a jinak z polohy vleže, pokud jsme upoutáni na lůžko. Nebe je najednou před námi, a ne nad námi, jako obvykle. Omezení těla mění naši perspektivu, jak nahlížíme sami sebe, druhé a svět. Nejen psychika může vyvolávat tělesné reakce, stejně tak i změněné tělesné procesy mohou vést ke změně prožívání a psychických reakcí. Trvalá nebo intenzívní bolest nebo tělesný úraz či deformita vedou ke změně prožitků, vnímání vlastní osobnosti a reakcí k druhým lidem. Tabulka 4: Kontinuum mezi zdravím a léčbou     Léčit podle komplementární a alternativní medicíny neznamená potlačovat symptomy či odstraňovat patologické projevy, ale spíš snahu posílit vitalitu, nezdolnost, předpoklady zdraví, a tak dostat nemocného do opětovného maxima zdraví, kdy bude schopen si s nemocí poradit. V biomedicínském modelu zdraví rezultuje z odstraněné, vyléčené nemoci, v holistickém je naopak nemoc důsledkem porušeného zdraví. Nemoc je výrazem neschopnosti udržet si zdraví a symptomy nejsou nemocí, ale důkazem, že nastal průlom, selhání v celém systému. Manifestace symptomů je tím nejnižším, nejposlednějším bodem škály, v němž jsme nejvíce nemocni, tj. nejvíce vzdáleni od optimálního zdraví. Optimální zdraví naopak znamená maximální odolnost vůči nemocem. Součástí celostního přístupu je rovněž komplexnost léčebných strategií, jež se obvykle nezaměřují na jeden izolovaný postup, nýbrž vycházejí z kombinace léčebných praktik. Velmi často kombinují léčbu prostřednictvím např. akupunktury, bylin, masáží či koupelí se změnami jídelníčku, oblékání, spánku, pracovních zvyklostí či bytového uspořádání. Nedílnou součástí komplexního přístupu je důraz na duševní relaxaci či fyzické cvičení (meditace, Tai Chi, jóga, modlitba). Indická medicína zvlášť zdůrazňuje harmonický sexuální život jako předpoklad zdraví. Gnozeologie vědecké a nekonvenční medicíny je zásadně odlišná. Zatímco vědecká medicína staví na matematickém modelu přírody a spíše pravděpodobnostním, statistickém přístupu k nemoci a léčbě, komplementární a alternativní směry vycházejí ze syntetického, fenomenologického přístupu k nemoci. Vědecká medicína v pozitivistickém duchu aplikuje na problémy nemocného obecná zjištění, neboť díky jednotné anatomii, fyziologii a etiopatogenezi předpokládá podobnost potíží určitého druhu i jejich příčin u všech jedinců, jak to koneckonců vyjadřuje koncept diagnostických jednotek, jichž současná medicína uznává řádově kolem 10 tisíc. Pro stanovení diagnózy platí formule „osoba X, která v čase t vykazuje příznaky P1…pN, má nemoc N“. Analogická formule pro terapii pak je „pro každou nemoc N existuje terapie T“. (Kapr, Koukola: 1998, 35). To má za následek jisté předporozumění nemoci ve standardním diagnostickém postupu, v jehož rámci se dostává větší pozornosti společným znakům nemoci, zatímco individuální odlišnosti jsou chápány jako nepodstatné a spíše ignorovány. Výhodu mají tedy pacienti, kteří mají typizované potíže, před těmi, jejichž symptomy jsou jen s obtížemi vměstnány do diagnostických kategorií coby vzorců nemocí. Generalizace a standardizace je vždy provázena redukcí a fragmentarizací. Nemoc, opírající se o matematický model pravděpodobnosti, se stává spíše statistickou jednotkou a objektivizovaným faktem. Z nemoci vědecky pojaté se vytrácejí individuální prvky a zůstává obecné schéma. Mizí člověk a nastupuje diagnóza. Komplementární a alternativní medicína naproti tomu postupuje opačně, když nemoc chápe jako fenomén. Právě proto, že nemoc zahrnuje tělesné, emocionální, sociální, environmentální i transcendentální prvky, je vždy unikátním jevem a součástí životního příběhu. Symbolicky vzato se stává překážkou v životním pohybu (kinesis) člověka, jež může mít různé vnější či vnitřní příčiny, nebo je důsledkem jejich kombinace. Fenomenologie zmiňuje jako zdroje nemoci narušení přirozenosti (arché, počátku), smyslu či směru života (telos), životních možností (dynamis), jejich uskutečňování nebo uskutečnění (energeia a ergon) (Hogenová 2008:229-233). Nemoc tak může vyjadřovat poruchu autenticity života, a to uvědomované i nevědomé, ale vždy se stává platformou pro životní reflexi. Komplementární a alternativní medicína nehledá podobnost potíží a neléčí podle vzorců (klinických standardů), nýbrž hledá individuální řešení zdravotní krize jedince. Komplementární a alternativní medicína přesahuje i psychosomatické pojetí nemoci, neboť nepracuje jen s psychikou a sociálními vztahy, ale do diagnostiky i léčby zahrnuje též klimatické, geografické a spirituální aspekty. S psychosomatikou ji spojuje hledání „klíče ke dveřím, za nimiž se nachází tajemství nemoci“ (Schipperges 1985: 259). Nemoc má svůj duchovní, mravní či emoční význam a dešifrování, rozluštění tohoto skrytého sdělení je základem úspěšného léčebného procesu. Úkolem terapeuta je pomoci odhalit skrytý význam nemoci, pochopit její místo v životě člověka a úkol, který pro něj představuje. Nemoc může být chápána jako uskutečnění vnitřního slova, ztělesnění rozhovoru, jenž vede naše existence a jímž jsme sami pro sebe i druhé navzájem (Gadamer 1996: 11). V paradigmatu komplementární a alternativní medicíny se v nemoci projevuje podstata životního problému, jehož řešení je jedinečné. Nemoc není oddělitelná od svého nositele.

Odkazy:

1. Hogenová, A.: Jak pečujeme o svou duši. Praha: Univerzita Karlova. Pedagogická fakulta. 2008.
2. Gadamer, H.-G. The Enigma of Health. The Art of Healing in a Scientific Age. Polity Press, Great Britain, 1996.
3. Lorenz, K.: Odumírání lidskosti, kpt. Tři hypotézy k problému vztahu těla a duše. Praha: Mladá Fronta. 1997.
4. Kapr, J., Koukola, B.: Pacient: revoluce v poskytování péče. Praha: Slon. 1998.
5. Schipperges H. Homo patiens – zur Geschichte des kranken Menschen.
6. München: Piper; 1985
7. Woodhouse, M., B.: The Concept of Disease in Alternative Medicine. s.325–355.
8. In: Humber, J. M. What is Disease? Totowa, New Yersey: Humana Press. 1997.

O AUTORCE:

PhDr. Eva Křížová, PhD. vystudovala sociologii na FF UK. Dlouhodobě se věnuje problematice zdravotnictví a lékařství. V současné době působí na 2.LF UK a Evangelické fakultě UK v Praze. V letech 2001-2002 byla odpovědným řešitelem grantového projektu Etické, filosofické a psychologické aspekty nekonvenční medicíny, podpořené Interní rantovou agenturou Ministerstva zdravotnictví.

Kontakt: evakriz@centrum.cz