Diskuse: Masner O.

 Úvahy nad zamýšlenou společností pro psychosomatickou medicínu

  V pátek 12. dubna se uskutečnilo v Praze setkání Sdružení pro psychosomatiku (SPPS) k otevřené diskusi o dvou společně provázaných tématech. Zaprvé o vzdělávacím programu nástavbového oboru psychosomatická medicína (podaného na ministerstvo zdravotnictví na podzim 2012). Dle čerstvých informací se tento návrh nyní nachází ve finální fázi schválení. Zadruhé jsme rokovali o plánovaném založení odborné společnosti pro psychosomatickou medicínu při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP), která by mohla být garantem naplnění výše zmíněného nástavbového oboru. Tyto řádky nereflektují stanovisko SPPS, ani se nesnaží dát ucelenou zprávu o tom, jak přesně diskuse proběhla. Spíše splňují mou vlastní potřebu si po velmi zajímavé a intenzivní debatě utřídit k této věci svoje myšlenky. Vycházím z toho, že komplexní a specifický psychosomatický pohled do současné medicíny prostě patří. Vidíme to dnes a denně na našich pacientech, jak se nezřídka dostávají do úzkých mezi biologickým a psycho-sociálním pólem našeho zdravotnictví. Proto mám potřebu vnímat psychosomatiku jako integrální součást moderní medicíny. Naši pacienti se pohybují převážně v biologicky orientovaném zdravotnictví a potřebují lékaře, kteří budou rozumět jak biologickému jazyku Evidence Based Medicine (EBM), tak jazyku psychosomatickému či psychoterapeutickému. Že se tyto dva jazyky od sebe značně liší a že jejich vzájemné dorozumění není vůbec jednoduché, to víme, myslím, všichni až moc dobře. Ale bez dorozumění není možná prospěšná spolupráce pro pacienta a nezbude z toho nic jiného než neplodné přetlačování, čehož jsme svědky nyní. Proto si myslím, že integrace psychosomatiky do stávající medicíny je správným krokem. Pravdou ovšem ale jistě je, a v tom naše diskuse byla velmi užitečná, že tento krok může doprovázet nemalý počet rizik. Třeba nelze vyloučit to, že čistě biologicky orientovaní kolegové budou na psychosomatiky nahlížet pouze jako na specialisty na „komunikaci s pacientem“ nebo na ty, kteří jsou po ruce, když se nedaří terapie „obtížného“ pacienta. To by byla mylná redukce psychosomatiky, se kterou bychom nemohli souhlasit. Také bych vnímal negativně, kdyby nový nástavbový obor vyprodukoval velké množství lékařů s novou kvalifikací a cedulkou na dveřích ordinace, aniž by tito lékaři hlouběji integrovali psychosomatický úhel pohledu. Taková situace by pak mohla vést k celkovému znehodnocení psychosomatické medicíny. A pravděpodobně je podobných nebezpečenství ještě podstatně více. Proto považuji za správný i ten druhý krok, totiž založení lékařské společnosti pro psychosomatiku. Její hlavní úkol spatřuji, vedle naplňování nástavbového programu, právě v ochraně těch hlavních atributů psychosomatické medicíny v prostředí EBM. K tomu bude nutné nejprve uvnitř nové společnosti najít nosnou definici a ohraničení oboru. I zde mi páteční debata živě ukázala, že naše názory na to, co psychosomatika ještě je a co už není, se můžou lišit. Jasné, a hlavně srozumitelné ohraničení oboru proto jistě bude nelehkým, ale nezbytným prvním krokem. Až potom bych viděl jako reálnou snahu komunikovat náš postoj dalším odborným společnostem uvnitř ČLS a ve zdravotnictví vůbec. Tam bude nutné najít vzájemně funkční jazyk, abychom dokázali propojit svět biologicky a psycho-sociálně orientovaný medicíny alespoň do té míry, aby vznikla pro pacienty dostatečně nosná struktura vzájemného porozumění. Zřízení obou dvou výše zmíněných struktur, tedy programu nástavbového oboru a lékařské společnosti, přitom nevnímám jako rozhodující akt. Daleko větší význam v celém procesu pro mě mají podobné konstruktivní debaty, které posouvají naši věc dál. Chci proto na tomto místě srdečně poděkovat všem účastníkům našeho pátečního setkání a těším se již nyní na další pokračování diskuse, ať už na půdě SPPS nebo jinde. MUDr. Ondřej Masner Praktický lékař a Rodinný terapeut   Do redakce přišlo: 15. 4. 2013