Praxe 3/2013: Pöslová B.

Zase to jídlo…

 

Souhrn:  Poslová, B.: Zase to jídlo… Psychosom 2013; 11(3) s.164-167     

V praxi se objevuje stále více matek, které si stěžují na to, že jejich předškolní děti odmítají jíst pevnou stravu, případně i pít. Jde snad o posun poruchy příjmu potravy do mladších ročníků? Nebo se jedná o důsledek chybné, ale stále rozšířenější liberální výchovy, která místo pevného vedení uctívá dítě jako dospělou osobnost od samého narození?

Summary: Pöslova, B.: The Food again… Psychosom 2013; 11(3) pp. 164-167

In practice there are more and more mothers who complain that their preschool children refuse to eat solid food or even to drink. Could it be a shift in eating disorders towards the youngsters? Or is it the result of wrong but still more and more widespread liberal education which worships the child as a adult personality from the very birth instead of firm leadership?

 

Úvod

Donedávna jsem se necítila být odborníkem na poruchy příjmu potravy a problémy s jídlem vůbec. Ještě když mě v létě 2012 zvali na Konferenci o poruchách příjmu potravy do Jihlavy, moc jsem nechápala, jak na mne přišli a jestli jsem ta kompetentní. Samozřejmě jsem se za dobu své praxe ve zdravotnické ambulanci průběžně setkávala s mentální anorexií, bulimií i s malými dětmi, které buď nejedí, nebo si velmi vybírají v jídle. Ale to, co se děje v uplynulých 8 měsících, snad nemá obdobu. Není den, abych se jídlem u svých pacientů nezabývala. Někdo jí moc, někdo zase málo, někde jde o špatné návyky nebo malou informovanost, ale protože je jídlo v rodině spojené s určitým řádem, který tam přinášejí nebo nepřinášejí rodiče, je to práce pro rodinného terapeuta. Poslední kapkou k odhodlání napsat tento článek, který jsem přednesla na Kolokviu rodinných terapeutů v Hejnicích v dubnu 2013, byly dva případy z dětského oddělení v běžné krajské nemocnici, kam chodím na konziliární vyšetření. Tříletý velmi šikovný klučík, který jí jen to, co chce a kdy chce, a jsou to prakticky jen suché tousty a suchá rýže, se dopracoval k těžké anemii s nutností medikace. A devítiletá slečna, která váží 22 kg a vypadá na 6 let, ale o anorexie nejde. Velmi zjednodušeně řečeno, zatím těmto dětem nikdo jasně neřekl, že jíst se musí a bude.

Páka na rodiče

Situace v rodinách, kde dítě nejí, je samozřejmě složitější a je potřeba se v tom více zorientovat. Velmi často děti, které nejedí, taky samy nespí, přivlastňují si maminku pro sebe a dělají to velmi šikovně, nakonec se vše točí kolem nich, aby se tedy už najedly a v klidu usnuly. Jídlo je pro dítě obrovská páka na rodiče. Každá máma má potřebu nakrmit své dítě, a když se to zasekne, udělá celkem cokoliv. Často však maminkám vzápětí dojde, že tudy cesta nevede, manipulaci dětí se postaví samy nebo je v tom podpoří partner (muži obecně nemají rádi tanečky kolem jídla a spaní). Ale když to nejde, když už docházejí síly nebo jde o zdraví dítěte, začne to rodina řešit třeba i s pomocí dětského psychologa. A není vůbec jednoduché se pro tuto cestu rozhodnout, protože tuší, že psycholog jim bude nahlížet do kuchyně i do postele.

Vojta se bojí. Nebo maminka?

Nedávno přišla do ambulance rodina čtyřletého Vojty. Přišla s ním maminka a její tchýně, která byla iniciátorkou objednání. Při sdělování anamnestických údajů a jejich řazení do časové osy se dozvídám, že Vojta je jediné dítě svých rodičů, v těhotenství i při porodu bylo vše v pořádku, stejně tak raný vývoj byl bez nápadností. Vojta byl kojen do roka, od 7 měsíců dostával příkrmy. Asi v 9 měsících jedl rozmačkaný banán a větší kousek mu uvízl v krku. Zakuckal se, vyplivl kousek ven. Samozřejmě se lekl, ale mnohem více se lekla maminka, která od té doby zase vše důkladně mixovala, aby se situace neopakovala. Taky Vojtu od té doby ještě bedlivěji sledovala, aby se nic podobného neopakovalo. Při každém jídle tedy bylo servírováno i napětí. Vojta od té doby podle matky hůře jedl, více si vybíral, odmítal jíst kousky. Matka se obávala dát mu kousek rohlíku nebo sušenky, to by vůbec neriskovala. Dnes těžko posoudit, kdo byl více v napětí, já se domnívám, že matka a že na běžné pokusy dítěte s jídlem reagovala velmi citlivě a s obavami. Výsledkem je, že Vojta ve svých 4 letech jí jen polotekutou a tekutou stravu, 2 druhy polévek – masový vývar a rajskou s konkrétními nudličkami, 1 typ jogurtu a 1 druh ovocné přesnídávky. Vše ostatní striktně odmítá, rozhodně nejí tuhou stravu (pečivo, přílohy, maso) a při pokusu dostat do oblíbených jídel něco dalšího toto ihned prohlédne a ve vzteku odchází (babička např. zkusila do jogurtu nadrtit piškoty – od té doby si Vojta bere jogurt z lednice sám a musí být ještě zavřený). Když nedostane své jídlo, nejí. Matka už by si ani nedovolila něco jiného mu nabídnout, babička to někdy zkusí, Vojta je pozoruje u jídla, ale nevezme si. Ke mně přišli v době, kdy byl Vojta 2. měsíc v MŠ. Od počátku matka hlásila problém s jídlem a Vojta chodil vybaven svými svačinkami. Paní učitelky to nehrotily, ale k obědu jej normálně posadily mezi ostatní děti a postavily před něj polívku. Vojta jen tak ochutnal pár lžic a byl v pohodě. Učitelky to nekomentovaly (žádný údiv, žádné ovace, za to chválím), ale matka se divila. Je sice ráda, že to ve školce jde, ale doma je vše při starém. V rozhovoru s matkou nějak nevěřím tomu, že toto vše je důsledkem jednoho leknutí s banánem. A zjišťuji, že matka rozhodně nechce připustit nějaké strádání nebo nepohodu Vojty, chce pro něj to nejlepší a bez nátlaku. V tuto chvíli se i dozvídám, že Vojta spí s mamkou v ložnici a tatínek v pokojíčku. Všem to tak vyhovuje. Matka však zároveň připouští, že Vojta je na ní dost závislý, když je doma, musí chodit Vojtu uspávat, jinak by plakal a to matka nechce. Proč matka tolik lpí na tom, aby byl Vojta v pohodě, aby netrpěl a neplakal? Zamýšlím se i nad tím, že se otec tak klidně nechal vyhodit z ložnice a podporuje rodinu v tom, že dítě je středobodem jejich světa.

Trochu historie nikoho nezabije

Při další schůzce pátráme v původních rodinách, které mnohé napovědí. Oba rodiče pocházejí z úplných rodin. Matka je starší ze dvou dětí, má mladšího bratra. V jejich rodině vše dobře fungovalo, ale ona se jako dítě cítila nepřijímaná, měla pocit, že bratr je preferován a více opečováván. Bývalo jí smutno, ale nikomu to neřekla a možná to ani nikoho nenapadlo. Otec je prostřední ze tří synů a jejich rodina byla navenek v pohodě. Přítomná babička (bývalá učitelka matematiky) svědčila o tom, jak se snažili dětem věnovat, i když to nebylo jednoduché. Maminka oponuje, ví od svého muže, že on to tak necítil, že byl jako dítě taky opomíjen, měl pocit, že bratrům se všichni věnují více. Jedna z prvních informací, když začali plánovat rodinu, byla, že rozhodně nechce tři děti. Babičku to ranilo, vůbec to netušila a matka na to velmi emotivně reaguje, že to je snad to nejhorší, že si to rodiče neuvědomují. Proto oni na to s manželem hodně myslí, proto dělají pro syna to nejlepší, proto si zatím ani nedovolili uvažovat o dalším dítěti. Vidím, jak silné přesvědčení stojí za přístupem rodičů, a rozhodně s ním nechci bojovat. Rozumím tomu postoji, ale všeho moc škodí. Matku ujišťuji, že nebudeme dělat žádné velké změny, že určitě nechci ohrozit jejich dítě, ale pomalu bychom přece jen společně mohli začít něco měnit. A teprve v tuto chvíli se ptám otevřeně matky, jestli i ona chce něco měnit, nebo jen plní přání babičky, která je do ambulance přivedla. Matka chce na změnách pracovat, situace přesahuje i jejich hranice. A uklidňuje se, že to půjde pomalu. Jsme teprve na začátku cesty, kdy jsem velmi ocenila přístup MŠ a podpořila všechny v tom, že Vojta bude nadále jíst polívky v MŠ. Ke svačinkám si nosí svůj jogurt a přesnídávku, ale dostane před sebe i talířek s běžnou svačinkou. Nikdo si toho nebude všímat, nechají to na něm. Doma doporučuji přidávat do osvědčených polévek něco jiného – jiný druh těstovin, rozmačkanou zeleninu, rýži apod. Dávat to tam otevřeně, nic netajit, prostě to tak dnes máme. A především s klidem a pozitivním očekáváním společně sedět u stolu, všichni normálně jíme, není nic zvláštního (tento úkol je nejtěžší). Na poslední schůzce matka s babičkou potvrzují, že TO JDE! Matka se snaží klidně předložit jinou polévku a Vojta ji sní. Chválím všechny, dobrý začátek. Jen tak na okraj a až při odchodu matka popisuje ještě jeden zážitek – měla takovou radost, že Vojta jí lépe, že chtěla zkusit pečené kuře. A ptala se „Vojtíšku, můžu upéct kuře? Zkusíš to?“ Vojta se zamyslel a váhavě odpověděl „Asi ne.“  

Jsem ještě terapeutka, nebo už jen vychovatelka?

Tak vidím, že máme před sebou ještě hodně práce. Dětí se neptáme, co můžeme uvařit. Dětem oznamujeme, co bude k obědu, voláme je k obědu, a pak normálně společně jíme. Tento režim, tato pevnost, se ale v mnoha rodinách vytrácí. Mnoho rodičů je přesvědčeno, že nemůžou dětem poroučet, nemůžou jim vnucovat své chutě. Nebo jak řekla dnes maminka tříletého syna trpícího anemií v nemocnici – přece nemůžu tak ovlivňovat osobnost dítěte, přece to musím nechat na jeho přirozenosti… To si nemyslím. Já se domnívám, že my rodiče jsme tady proto, abychom dětem říkali, co je dobré jíst, kdy a jak se chodí spát, kdy je vhodné jít ven, že se čůrá do záchodu a na písek si bereme tepláky. A jsem přesvědčená, že tento řád, který tam od mala vložíme, dítěti jednou v životě mnohé usnadní, bude mít v sobě ten zdravý režim. A bude se umět lépe přizpůsobit. Pokud dítěti příliš otevřeme náruč a příliš povolíme hranice, pokud to necháme na něm, tak dítě posléze narazí na hranice vnějšího světa, nebo si to dokonce vezme daň na zdraví dítěte. Nebojme se tedy dětem říkat, co je zdravé a co je správné. My rodiče jsme za to zodpovědní.   18. 4. 2013 PhDr. Blanka Pöslová Ambulance klinické psychologie a psychoterapie Pardubice   Do redakce přišlo: 20. 4. 2013 Úprava po recenzi: 8. 8. 2013 Do tisku zařazeno: 13. 8. 2013