PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Slabý M.: Existencialismus a postmoderní přístup – podobnosti a rozdíly

 

Abstrakt

Cílem mé práce je zamyslet se nad existencialismem a postmoderním přístupem z pohledu vzájemných podobností i rozdílů. Existenciální analýza stojí podle mého názoru mezi modernou a postmodernou, protože na jedné straně vychází z poznávání objektivního světa (moderna), ale na druhou stranu k ní přidává požadavek subjektivního prožívání (postmoderna). Došel jsem k následujícím podobným předpokladům existenciálního a postmoderního přístupu: obrat k subjektivnímu prožívání, nereduktivní přístup k životní zkušenosti, schopnost svobodné volby, princip osobní zodpovědnosti, zdůrazňování vnitřních zdrojů klienta a orientace na budoucnost, širší kontext mezilidských vztahů či dané kultury, neexistence jediné pravdy, důraz na plynutí času, obrat k jazyku a přizpůsobení se jazyku klienta. Naproti tomu se oba směry vyznačují rozdíly v teoriích poznání, v různém zaměření na smysl a cíl života, v jiném pojetí emocí a z toho vycházejícího uchopování nepříjemných prožitků. Rozdílný pohled na některá témata vnímám jako podněcující, protože člověku skýtá příležitost přemýšlet o věcech novým, obohacujícím způsobem.

Klíčová slova: existencialismus, postmoderní přístup, srovnání.

 

Slabý M.: The existentialism a the postmodern approach – similarities and differences

Abstrakt

The purpose of my work is to think of the existentialism and the postmodern approach from the view of their mutual similarities and differences. In my opinion, the existential analysis stands between the modernism and the postmodernism, because on the one hand it is based on the cognition of the objective world (the modernism) and on the other hand, there is also the requirement of subjective experience there (the postmodernism). I came to the following similar premises of the existential and postmodern approach: the return to subjective experience, non-reductive attitude to the life experience, the ability of free choice, the principle of personal responsibility, the accent on inner sources of the client and the focus on the future, broader context of the interpersonal relationships or the given culture, the absence of the only truth, the accent on the passage of time, the return to the language and the accommodation to the language of the client. On the contrary, both of the directions differ in the theories of cognition, in different focus on the meaning and goal of life, in different conception of emotions and consequent grasping of unpleasant experiences. I percieve the different view on some subjects as incitory, because it offers the opportunity of thinking about things in a new, enriching way.

Key words: the existentialism, the postmodern approach, the comparison.

Úvod

Teoretické východiska obou přístupů

Pro postmodernismus je příznačná nedůvěra k objevování jedné objektivní reality. Vychází z předpokladu, že naše poznávání není pouhé zrcadlení skutečnosti. Vždy jde o naše interpretace, podmíněné zejména historickými, kulturními a jazykovými souvislostmi. V postmoderní době je ceněna pluralita názorů. Vedle sebe „žijí“ směry popírající existenci objektivní reality i směry přijímající skutečnost a snažící se o pohled na ni z různého kontextu. Všechny postmoderní směry ale spojuje přesvědčení o relativním, proměnlivém a subjektivním charakteru lidského poznávání (Plháková, 2008). Proti sobě tak stojí moderní „objektivistický“ přístup (reprezentovaný např. existenciální analýzou A. Längleho) a „subjektivistický“ postmodernistický pohled (reprezentovaný např. sociálním konstrukcionismem). Podle Bačové (Plháková, 2008) lze postmoderní dobu charakterizovat například následujícími výroky:

1. Používaný jazyk neodráží vnější svět, ale je především výsledkem probíhajících sociálních procesů.
2. Sociální svět vytváří jazyk a interakce.
3. Protože není možné zjistit univerzální zákony lidského psychického i sociálního fungování, je nutné se spíše zaměřit na kontext situace (čas, dobu, historii, situaci, místní pravidla a jedinečnost interakcí).
4. Neexistují hodnotově neutrální fakta.
5. V dané historické době je možné vytvořit více příběhů.
6. Důraz je kladen na sociální procesy, jejichž výsledkem jsou rozmanité společenské hranice a kategorie.
7. V popředí zájmu je způsob, jak si člověk vytváří svůj vlastní sociální a psychický svět prostřednictvím sociálních konvencí a pravidel.

Tyto postuláty jsou podle Bačové postaveny proti následujícím přesvědčením moderní doby:

1. Objektivní realita je poznatelná.
2. Při odhalení principů fungování lze nalézt univerzální vlastnosti objektivní reality.
3. Jednotnou a jedinou pravdu lze zjistit empirickými metodami.
4. Díky vědeckému výzkumu dochází k dokonalejšímu poznání.

Shody a rozdíly obou přístupů

Ačkoliv je existenciální směr uváděn v moderních proudech psychologie, stojí podle mého názoru mezi modernismem a postmodernismem. Mezi existenciálním a postmoderním přístupem je mnoho podobností i rozdílností. Rozdílnost spatřuji například v existenciálním důrazu na objektivní stav, spočívající např. v pochopení lidské existence; pojetí Franklovského smyslu, který si člověk sám nestanovuje, ale je to něco, co jej přesahuje; nalezení struktury vlastní existence, které tvoří tzv. existenciály, zachycené Heideggerem. Postmodernismus naopak uznává skutečnost, ale zpochybňuje možnost jejího objektivního poznávání. Existenciální i postmoderní přístup se na druhé straně podle mého názoru zabývají podobnou problematikou. I když každý dává důraz na jiný aspekt, vycházejí z podobných předpokladů. Zejména lze uvést:

1. schopnost svobodné volby
   • existenciální (volba mezi několika možnostmi)
   • postmoderní (volba konstrukcí vnitřního světa)
2. osobní zodpovědnost
   • existenciální (za svá rozhodnutí)
   • postmoderní (za konstruování svého světa)
3. potřeba člověka žít ve srozumitelném světě
   • existenciální (hledání smyslu)
   • postmoderní (hledání významů)
4. předpoklad vnitřních zdrojů
5. zdůrazňování orientace na budoucnost
6. širší kontext mezilidských vztahů či dané kultury
7. není jedna pravda
   • existenciální (subjektivita je pravdou – Kierkegaard)
   • postmoderní (je tolik pravd, kolik je pozorovatelů – Maturana)
8. důležitý faktor plynutí času
9. obrat k jazyku
   • existenciální (jazyk patří mezi zkoumající fenomény)
   • postmoderní (jazyk je aktivním nástrojem, jímž a v němž je realita vytvářena)
10. přizpůsobení se jazyku klienta

Shora uvedené obecné shody a rozdíly existencialismu a postmodernismu bych rád konkrétně uvedl na dvou psychoterapeutických směrech, a to existenciální analýze A. Längleho (existencialismus) a systemických přístupů – krátká terapie orientovaná na řešení, narativní přístup, komunikační terapie M. Ericksona (postmodernismus). Oba dva směry jsem studoval podrobněji a snažím se je prakticky využívat v psychoterapeutické praxi.

Konkrétní rozdíly obou přístupů

Existenciální analýza vychází z Franklovy koncepce objektivní reality. Podle ní člověk realitu nevytváří, pouze ji nalézá, protože mu byla již předem stanovena a předchází jej. Vztah objektivní skutečnosti a smyslu je vyjádřen požadavkem nalézání smyslu jako objektivního nároku konkrétního okamžiku. Na rozdíl od logoterapie rozšiřuje existenciální analýza objektivní realitu o rovinu subjektivního prožívání a zaměřuje se na spolupůsobení objektivní a subjektivní skutečnosti. Skutečnost Längle (2000b, s. 48) definuje jako „celek skládající se z představ, myšlenkových, pocitových a vnímaných obsahů, které určují život a jednání individua.“ Cílem existenciálně analytické terapie je, aby klient zaujal vlastní postoj k vnímané skutečnosti a následně došlo ke sladění klientova jednání se stanovenou realitou. Systemické přístupy vycházejí z konstruktivistické teorie poznání. Ta sice předpokládá existenci objektivní reality, ale s tím rozdílem, že ji podle konstruktivistů není možné poznat, protože naše poznávání není pouhé zrcadlení skutečnosti, ale je vždy naší interpretací. Realita se neobjevuje, ale je neustále všemi spoluvytvářena ve vyprávění. Procesem konstruování se přiřazují událostem různé významy, které jsou podmíněny historickými, kulturními a jazykovými souvislostmi. Rozdíl tedy spatřuji zejména v pohledu na objektivní realitu. Existenciální analýza předpokládá její poznatelnost, naproti tomu konstruktivistická teorie vychází z její nepoznatelnosti. Oba dva směry ovšem vycházejí ze vzájemného spolupůsobení objektivní a subjektivní skutečnosti (existenciální analýza) nebo v konstruktivistickém pojetí poznávajícího a poznávaného systému.   2. Zaměření na smysl a cíl Existenciální analýza se zaměřuje zejména na hledání jedinečného smyslu daného okamžiku. Längle (2002a) rozlišuje mezi smyslem a cílem. Cíl se vyznačuje funkčností a stanovuje si jej člověk sám na základě svých přání a představ. Je tedy projevem vnitřních konstrukcí. Naproti tomu smysl se nezaměřuje na dosažení cíle, ale na otevřenost vůči světu a jeho hodnotám. Není možné jej stanovit jako cíl, ale musí být teprve nalezen v konkrétním okamžiku a následně přijat za vlastní. Pro systemické směry je vše pouze vnitřní konstrukcí stojící na tvorbě významů. Proto není možné přesné a pravdivé poznávání objektivní reality. Z existenciálního pohledu se systemické směry zaměřují na cíl, resp. na takové konstruování, ve kterém problém není přítomen. Zjišťováním a následným dosahováním žádoucího cílového stavu se nejvíce zaobírá krátká terapie orientovaná na řešení.   3. Mluvení o nepříjemných prožitcích nebo orientace na řešení Existenciální analýza se snaží motivovat klienta, aby pokud možno rychle neopouštěl rozhovor o nepříjemných prožitcích, a naopak je prozkoumával. Naproti tomu systemické přístupy (zejména krátká terapie orientovaná na řešení a hamburská škola) se snaží co možná nejméně zdržet u popisu problému. Místo toho se zaměřují na formulaci zakázky (žádoucího cílového stavu).   4. Teorie emocí Längle podrobně rozpracoval vlastní teorii emocí. Rozlišuje pocity, city, pocity v užším smyslu slova a dále primární a integrované emoce. Emoce je v tomto pojetí definována jako „volná, osobní, nedeterminující, pociťovaná odpověď“ (Längle, 2003, s. 187). Emoce jsou subjektivní kvalitou prožívání a představují širokou paletu citů vztahující se k osobním hodnotám. Systemický přístup se proti existenciální analýze tak nezabývá intrapsychickou stránkou emocí. Na emoce se dívá jako na komunikační prostředek vyjadřující poselství od někoho k někomu (von Schlippe, Schweitzer, 2006). Pomocí cirkulárních otázek se terapeut ptá, co projev klientových emocí znamená pro ostatní a jak ostatní na jeho emoce reagují. Tímto způsobem dotazování vznikají v systému nové informace ohledně významů, které konkrétním emocím přiřazují členové systému.

Konkrétní shody obou přístupů

Oba dva směry staví do popředí subjekt. Existenciální analýza se oproti logoterapii zaměřuje na analýzu subjektivního prožívání jedince. Tato tendence je nejvíce patrná zejména v teorii emocí a v teorii motivace. Podle Längleho (1993) si člověk vytváří vnitřní svět sebedistancí. Existenciální analýza klade důraz na zaujmutí vlastního postoje ke skutečnosti, zatímco vybrané systemické směry se obracejí na způsob konstruování vnitřního světa každým člověkem. Existenciální analýza se nesnaží nahlížet na minulé události jako na objektivní příčinu, ale snaží se zejména pomocí personální existenciální analýzy, aby událostem člověk subjektivně porozuměl. 2. Nereduktivní přístup k životní zkušenosti Existenciální analýza vychází z fenomenologického přístupu, který se snaží uchopovat klientův svět bez předsudků a popisovat fenomény jazykem klienta. Systemické směry přijímají takový popis, se kterým klient přichází. Nesnaží se klientovi dávat najevo, že terapeutův pohled je lepší – nadřazený. Oba dva směry přejímají klientův přirozený jazyk, aby byla komunikace pro klienta srozumitelná a byla nápomocná vzájemnému porozumění. 3. Pojetí budoucnosti Existenciální analýza i vybrané systemické směry vycházejí ze zaměřenosti člověka na budoucnost. Tu shodně vnímají jako otevřenou, neustále se vytvářející. Konstruktivistické směry, např. krátká terapie orientovaná na řešení, se snaží o konstruování takové budoucnosti, ve které problém již není přítomen. 4. Širší kontext Oba dva směry vycházejí ze širšího kontextu a snaží se více uchopit celek a jeho vzájemné vztahy. Pro existenciální analýzu je to zejména rodina, společenské tradice nebo specifické kultury. Využívají se takové fenomény, jako je společenské prostředí, duch času a umění. Systemické přístupy se zabývají především historickými, kulturními a jazykovými souvislostmi. 5. Rozlišování Oba dva směry pokládají za důležitou schopnost člověka činit různá rozlišení. Existenciální analýza se zabývá rozlišováním z hlediska rozdílu mezi jednotlivými možnostmi s cílem vybrat tu, která je v určitém okamžiku pro dotyčného nejlepší. Pro konstruktivistické směry je důležité zejména rozlišování žádoucího a nežádoucího stavu a rozlišování různých významů, které dotyčný přiřazuje svým prožitým zkušenostem. 6. Princip osobní svobodné vůle Existenciální analýza stejně jako logoterapie vychází z principu svobodné vůle rozhodovat se mezi jednotlivými možnostmi dané situace s cílem zvolit konkrétní hodnotu, kterou dotyčný následně uskuteční. Probírané systemické směry vycházejí z určité míry svobody při konstruování vnitřního světa, na kterém se spolupodílí zejména sociální kontext. Např. narativní přístup se snaží, aby klient opět zažíval pocit osobního autorství svých příběhů, který je založen na zkušenosti volby mezi možnostmi při utváření vlastního života. Ze shody na principu osobní svobodné vůle vychází i shoda na tom, že si člověk spoluvytváří svůj vlastní život. Místo determinujících tendencí zaměřují oba dva směry svoji pozornost k možnostem člověka aktivně utvářet svůj život. 7. Princip osobní zodpovědnosti Existenciální analýza i systemické směry se zabývají tématem odpovědnosti z různého úhlu pohledu. Společně se ovšem shodují na principu osobní zodpovědnosti, vycházející ze svobodné vůle. Längle (2002b, s. 67) předpokládá, že „smysl svobody spočívá v odpovědnosti“. Odpovědnost je podle něj nerozlučně spojena se svobodou, protože pokud je člověk svobodný ve svém jednání, nikdo jiný než dotyčný člověk nemůže být za následky tohoto jednání odpovědný. Svobodné jednání tedy vždy zahrnuje odpovědnost a předchází ji. Odpovědný je člověk podle existenciální analýzy před nejvyšší hodnotou ve svém životě. Odpovědnost vyjadřuje vztah k předmětu našeho snažení a rozsah odpovědnosti je ukazatelem hodnoty, kterou předmětu přisuzujeme. V každém okamžiku svého života nese člověk odpovědnost i za příští chvíli, protože budoucnost závisí na současném rozhodnut. Každý ze systemických přístupů dává důraz na jiný aspekt odpovědnosti. V krátké terapii orientované na řešení se zaměřuje na osobní odpovědnost za konstruování takové reality, ve které je problém definován způsobem, že umožňuje řešení. Strategická terapie Miltona Ericksona se zabývá odpovědností zejména z pohledu odpovědnosti terapeuta za přímé ovlivňování svých klientů a odpovědnosti za proces terapie. Vychází se z předpokladu, že klient přichází za terapeutem s nadějí na žádoucí změnu a žádá ho, aby tuto změnu navodil. Narativní terapie zase mluví o tématu odpovědnosti v externalizaci. Pomocí externalizace je klient podněcován, aby přijal osobní odpovědnost za to, čím se na přežívání problému podílí. Oddělení klienta a problému vede k tomu, že si klient může uvědomit svůj vztah k problému a to, že tento vztah může ovlivňovat. 8. Předpoklad existence vnitřních zdrojů Existenciální analýza i systemické přístupy vycházejí z existence vnitřních zdrojů, ze kterých člověk čerpá při řešení problémových situací. Längle (2000a) se snaží především pomocí personální existenciální analýzy oslovovat osobní síly přítomné v každém člověku a nasadit je do boje s problémy, konflikty a traumaty. 9. Důraz na jedinečnost každého člověka Existenciální analýza i systemické směry staví do popředí jedinečnost každého člověka. Systemický přístup vychází z toho, že nelze poznat objektivní realitu, a tedy ani obecné, vždy platné zákonitosti. Proto ani není možné činit o klientech obecné, vždy platné závěry. Každý člověk je odborníkem na svůj jedinečný život a zkušenost jednoho člověka nemusí být platná a přenositelná na druhého. Existenciální analýza také vychází z jedinečnosti každého člověka, již se snaží propojit s jeho jedinečností v hledání smyslu a hodnot. 10. Terapeutický vztah Terapeutický vztah je považován v existenciální analýze i v systemických směrech za klíčový prvek terapeutického procesu. Oba dva směry kladou důraz na rovnocenný vztah terapeuta a klienta, který by podporoval spolupráci, respekt, pluralitu a dialog. 11. Vytváření plánů budoucího jednání Jedna z hlavních metod existenciální analýzy, tzv. personální existenciální analýza, se snaží pomoci člověku, aby nalezl autentický souhlas s vedením vlastního života. Využívá k tomu následující kroky: PEA0 – Popis (věcný popis událostí), PEA1 – Dojem (uchopení a porozumění primární emoci), PEA2 – Zaujetí vnitřního postoje (integrovat primární emoce do svého života) a PEA3 – Výraz. V této poslední fázi klient s pomocí terapeuta vytváří svůj vlastní plán budoucích jednání. Längle (2000a) k tomuto uvádí, že při přípravě se používají kromě psychodramatu i prvky systemické terapie. Ze systemických přístupů se nejvíce zabývá vytvářením plánů budoucích jednání krátká terapie orientovaná na řešení. Vychází se z konstruovaného žádoucího stavu a s klientem se např. pomocí tzv. zázračné otázky nebo škálovacích otázek hledá způsob, jak tohoto stavu dosáhnout

Závěr