PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Hátlová B., Adámková S., Bašný Z.: Psychomotorická terapie – využití aktivního pohybu v léčbě psychiatrických pacientů

 UJEP PF, katedra psychologie, Ústí nad Labem

Práce vznikla za podpory IGA UJEP 2012

 

Hátlová B., Adámková S., Bašný Z.: Psychomotorická terapie – využití aktivního pohybu v léčbě psychiatrických pacientů. PSYCHOSOM, 2013;11(2), s. 93- 104

Souhrn: Termín „psychomotorické“ má svůj původ v Německu. Wilhelm Griesinger, jeden ze zakladatelů neuropsychiatrie, použil tento termín poprvé roku 1844. V průběhu let se v jednotlivých zemích vyvinuly odlišné koncepce psychomotoriky ve výchově a psychomotoriky jako terapeutického prostředku. Základ obou zaměření je stejný. Pohybem se snažíme vyvolat předem definovanou změnu prožívání a tomu odpovídajícího chování. Předem definovanou změnu je možno navodit pomocí znalostí funkcí mozku. Je však nutno počítat s různou úrovní motivace k této změně a různou úrovní předchozí zkušenosti. Cílem této studie je upozornit na myšlenky, z nichž současná psychomotorická terapie čerpá.

Klíčová slova: psychomotorika, výchova, terapie, neuropsychologie, motivace.

Hátlová B., Adámková S., Bašný Z.: Psychomotorická terapie – využití aktivního pohybu v léčbě psychiatrických pacientů. PSYCHOSOM, 2013;11(2), s. 93- 104

Summary: The term „psychomotor“ has its origin in Germany. Wilhelm Griesinger, one of the founders of neuropsychiatry, used this term for the first time in 1844. The term “psychomotor” led, however, an independent life. Over the years in different countries have developed different concepts in education and psychomotor as a therapeutic agent. The basis of both orientations s the same. Move to try to create a predefined change in perception and behaviour appropriate to predefined change can be induced by the knowledge of brain function. However, it is necessary to allow for different levels of motivation for this change and varying levels of previous experience. The aim of this study is to highlight the ideas of which draws current psychomotor therapy .

Key words: psychomotor, education, therapy, neuropsychology, motivation.

Pojem psychomotorika

Principy psychomotorické terapie mají své historické kořeny i vědecky ověřované postupy. Termín „psychomotorika“ má svůj původ v Německu. Wilhelm Griesinger, jeden ze zakladatelů neuropsychiatrie, použil termín psychomotorika poprvé v roce 1844 (Greisinger, 1845 in Probst, 2010). V průběhu let byly paralelně, ale nezávisle vytvářeny různé koncepty v jednotlivých zemích, aniž se významněji propojovaly nebo ovlivňovaly. Odlišnosti v pojetích psychomotorických cvičení jsou dány rozdílným pojetím medicíny a psychologie a tělesné kultury v historii jednotlivých zemí. V současnosti je název „psychomotorická terapie“ přijat ve většině evropských zemí a je definován jako způsob léčby, který využívá tělesné uvědomění a fyzickou aktivitu jako základní metodu (Probst, 2010). Na rozdíl od většiny evropských zemí, kde byl přijat, nenašel cestu do světa anglosaské literatury.

Počátek novodobé péče o duševně choré

Neuspokojivou situaci ve způsobech léčby duševně chorých v Anglii řešil, za podpory kvakerů pro členy sekty, Wiliam Tuke (1732–1822). Ústav v Retreat, kde Tuke působil, byl založen 11. 5. 1975. Svůj humánní princip realizoval William Tuke v roce 1796 bez znalosti Pinelových reforem. Jde pravděpodobně o nejstarší zařízení používající metodu pracovní terapie na světě. Léčba prací byla doplněna cvičením, teplými koupelemi a náboženstvím. Minimalizována byla obvyklá biologická léčba té doby (pouštění žilou, drénování, projímadla apod.). Jeho principy ošetřování přenesla Dorothea Dix (1802–1887) do prvních psychiatrických zařízení v USA (Brown 1998). Počátek novodobé péče o duševně choré v Rakousku-Uhersku je datován dvorním dekretem císaře Josefa II. z 19. března 1783, v němž se nařizuje zrušení špitálů budovaných při klášterech od 10. století (v Čechách: řeholní nemocnice Panny Marie před Týnem založená 929, špitál Maltézkých rytířů založený 1159, špitál svatého Františka založený 1233 a další) a založení nemocnic pro duševně nemocné. Nejpodstatněji ovlivnili rozvoj psychomotorické terapie v léčbě psychiatrických pacientů: Johann Christian Reil (1759–1813) Byl jedním z nejznámějších lékařských teoretiků své doby. Navazoval na Kantovu filosofii a znalost nervového systému svých předchůdců v patologii a léčbě duševních nemocí. V roce 1803 vydal v Halle „Rhapsodien über die Anwendung der psychischen Curmethode auf Geisteszerrüttungen“ Tato kniha je považována za nejvlivnější teoretickou práci při formování německé psychiatrie před Freudem. Reil v ní přehodnotil fyzický výklad duševních poruch. Pod vlivem filosofa Friedricha Schellinga zásadně přeorientoval své pochopení příčin duševních nemocí jako vyplývající z roztříštěnosti sebe sama, z neúplné nebo deformované osobnosti a z neschopnosti postavit integrovaný svět včetně sebe sama (Petzold, 1957; Mocek, 1995; Richards 2002). Významná byla Reillova představa umístění a architektury psychiatrického ústavu, která se stala významnou inspirací při zakládání ústavů pro duševně choré: „Ústav má ležet v krásné krajině. Má mít své hospodářství, farmu, zahradnictví. Okna nemají mít mříže, ale musí se zaklapovat. Před budovami má být volná prostora pro cvičení a pořádání koncertů.“ (Vencovský, 1983 s. 106). Jeho představy novodobé péče o duševně choré se promítly do výstavby ústavů v Rakousko-Uhersku, a tím i v Čechách. Převážná část pacientů v nich strávila desítky let života až do své smrti. Příkladem je Ústav pro choromyslné v Bohnicích za Prahou, dnes Psychiatrická léčebna v Praze 8, Bohnicích (Wallenfels, 1926). Wilhelm Griesinger (1817–1868) Tento německý neurolog a psychiatr je připomínán pro reformy péče o duševně nemocné a azylový systém. Věřil v integraci duševně nemocných do společnosti a navrhl, aby hospitalizace byly krátkodobé a byly kombinovány s aktivní terapií a využitím přírodních podpůrných systémů, tj. balneologie a tělesných cvičení (Griesinger, 1868). Paul Schilder (1886–1940) Byl psychiatrem a psychoanalytikem, zabýval se propojením psychiky a somatiky ve vnímání „Já“. Upozornil na chybné vnímání oddělenosti těla a psychiky, tedy na to, že s tělesným schématem jako základní kategorií psychoterapie se chybně pracuje zvlášť ze stránky psychické a ze stránky somatické. Pocity jsou ukládány do paměti na podkladě jejich propojení na tělesné změny, které s nimi souvisely. To je klíčové pro pochopení našeho fyzického self (materiální, tělesné). Do paměti uložený vjem (propojení pocitu a jeho tělesné odezvy) působí zpětně na vnímání aktuálního vjemu. Schilder uvažoval o možnostech rozvíjení vnitřního konceptu těla, prostřednictvím prociťování vnímáme části svého těla, možnosti pohybu v prostoru a čase. V průběhu ontogeneze je tělo postupně vnímáno jako funkční celek. Při pohybu přijímá jedinec kinestetické, rytmické a sociální podněty a reaguje na ně. Probíhá-li pohyb uspokojivě a je-li opakování pohybu vnímáno pozitivně, narůstá sebevědomí jedince. Shilder upozornil na sociální rozměr tělesného schématu vnímání vlastního těla, které obsahuje i vnímání našeho těla druhými. Změna v přístupu, v sebepochopení a sebepojetí může nastat pouze tehdy, když s biologickou a emocionální stránkou pracujeme současně. Pohyb a emoce jsou vzájemně neoddělitelné. Jsme takoví, jak se pohybujeme (Schilder, 1923; Röhricht, 2000). Schilder vznesl požadavek, aby pro psychoterapii na základě těla byla vytvořena odpovídající diagnostika, a nabídl kognitivní (exteroceptivní vnímání) a proprioceptivní model (Schilder, 1933; Joraschky, 2009). Joseph Gottfried Ritter von Riedel (1803–1870) Zároveň s ostatními zeměmi Rakouska-Uherska probíhaly změny i na území Čech. Rozhodujícím byl dvorní dekret císaře Josefa II. (1783). Již 1. listopadu 1790 byl uveden do provozu první blázinec v Čechách určený pro neklidné pacienty. Jeho kapacita velmi brzy nepokrývala požadavky Prahy, a tak byl zakoupen roku 1823 klášter svaté Kateřiny, na jehož pozemcích vznikl ústav pro 260 pacientů a zároveň zde byla (a dodnes je) pěstována psychiatrie jako samostatný vědní obor. Ústav měl pro pacienty k dispozici společenskou místnost s kulečníkem, knihovnu, sbírku hudebních nástrojů, čtyři ústavní zahrady pro procházky a rekreaci pacientů, dílny (Vencovský, 1983). Ředitelé ústavu byli zároveň univerzitními profesory. Od roku 1821 bylo na Univerzitě Karlově v Praze vyučováno choromyslnictví pro nastávající lékaře. Významným obdobím rozvoje pražského ústavu pro choromyslné bylo působení jeho ředitele J. G. Riedela. V jeho době měl pražský ústav (v r. 1850) k dispozici 500 lůžek a jeho způsoby péče byly známy po celé Evropě. Byl navštěvován předními psychiatry Evropy (Heinroth, Jacobi, Schroeder aj.). Riedel rozšířil léčbu zaměstnáváním o léčebný tělocvik a vyučování (Vencovský, 1983). Zařazení tělesných cvičení do režimové léčby psychiatrických pacientů bylo odezvou na vznik české tělocvičné organizace Sokol. Za pevný měsíční plat byl zaměstnán učitel tělocviku, který třikrát týdně docházel do ústavu a s nemocnými cvičil prostná i dechová cvičení. V dalších obdobích byl zdůrazňován význam tělesných cvičení po stránce duševní, zejména z důvodu mravní výchovy a utváření charakteru. Od počátku minulého století nalézáme řadu pojednání o vlivu tělesných cvičení na duševní stránku. Do cvičení v Čechách (Sokola), a tím i do terapie tělesných cvičení psychiatrických pacientů se plynule vřazovaly sportovní disciplíny, které postupně tvořily spolu s léčebným tělocvikem a jógou podstatnou část forem podpůrných pohybových terapií.

Přínos české neurologie se zaměřením na kineziologii

František Véle (*1921) Vyšel z přesvědčení, že ontogenetický vývoj motoriky člověka je geneticky determinován, preformovanými motorickými programy zakódovanými v primárních nervových sítích. Postup vývoje pohybových schopností je geneticky zakódován. Za současného působení vnějších vlivů a vnitřní motivace dochází k postupnému zrání nervového systému. Mechanismy evoluční neuroplasticity se uplatňují v procesech motorického učení i v procesech reparace. Reparační schopnost hybných funkcí je značná, pokud jsou alespoň zčásti zachovány elementární spinální funkce, které realizují motoriku. Toho lze využít při nastartování volní motorické nadstavby a obnovit zdánlivě ztracené funkce (Véle, 1997). Tento poznatek Véle zkoumal i v terapii neurologicky nemocných dospělých pacientů a předpokládá ho i v léčbě psychiatrických pacientů. Byl přesvědčen, že stimul pro spuštění reakce nemusí být výhradně tlakový, ale může mít jakoukoli kvalitu (zrakovou, sluchovou, prožitkovou). Podstatou je schopnost navodit změnu (Véle, 1997).

Zdroje poznání, které přímo ovlivnily rozvoj psychomotoriky ve 20. století

„Tělesné schéma je definováno jako mentální reprezentace vlastního těla“ (Vašina, 2002), ale také „Tělesné schéma je souborem paměťových vzorců, uložených ve strukturách mozku, z nichž nejdůležitější úlohu hrají parietální laloky. Jeho základem je genetické naprogramování struktur a jejich funkcí i soubor informací, dodávaných činností smyslů“ (Tichý, 2003). Převážně je tělesné schéma i tělesné sebepojetí uvažováno jako podvědomá i vědomá představa o našem vlastním těle a jeho součástech, jejich funkci, poloze, tvaru i pohybu. Dále je tělo (tělesné schéma, tělesné sebepojetí) chápáno jako významná sociologická entita (Moscovici, 1984). Uvažován je vliv těla (tělesného schéma, tělesného sebepojetí) na chování jedince a na pocit životní kvality nebo pohody (Fox, 1997).

Psychoterapeutické přístupy k práci s tělem

• Tělo nám podává základní informace o nás. Je prvním signálem o stavu našeho vnitřního Já.
• To, jak se vnímáme a hodnotíme, ovlivňuje zásadním způsobem naše chování a prožívání.
• Tělesné sebepojetí je součástí struktury celkového sebepojetí (self concept), je strukturou vědomé sebereflexe s obsahem dosaženého poznání, uloženým v paměti.
• Prožitek tělesného „Já“ je označován jako tělesné schéma.

Z pohledu psychomotorického přístupu si klademe otázku: Jaké je postavení tělesného sebepojetí v rámci struktury celkového sebepojetí? Vývoj náhledů na sebepojetí v rámci tělesného schématu je obsažen v publikacích: Jamese (James, 1890), Schildera (Schilder, 1950), Piageta (Piaget, 1952), Gendlina (Gendlin, 1962, 1981, 1996), Feldenkraise (Feldenkrais 1978), Steinera (Steiner, 1993), Foxe (Fox, 1989, 1990, 1997), Vašiny (Vašina, 1999), Hájka (Hájek 1993, 2002, 2006) a dalších. Pro tělesné sebepojetí v rámci vnímání self je historicky základní teorie Wiliama Jamese. William James (1842–1910) Rozlišil dva základní aspekty self: „I“ je subjekt, který vykazuje vědomí jedinečnosti osobních zkušeností vedoucí k odlišení jedince od ostatních. „Me-self“ je souhrnem všeho, co člověk považuje za sebe; má rovnocenné části, konstituenty materiální, sociální a duchovní. Vnímání vlastního těla zařadil James do materiálního self, které je základnou hierarchické struktury. Velmi blízko k Jamesovu rozlišení mezi vnímáním sebe sama (jak jedinec vnímá své self aktuálně) a ideálním self (jakým by rád byl) je teorie Rogerse (Rogers & Dymond, 1954). Těmito přístupy je inspirována řada somatoterapií. Eugene T. Gendlin (*1926) Je přesvědčen, že změnu v chování těla lze podpořit nově naučeným pohybem. Pohybová forma však sama o sobě nestačí, je nutné ji spojit s prožitkovou rovinou. Změna musí proběhnout na pocitové úrovni (Gendlin, 1962). K zachycení prožívaného významu slouží „tělesně zakotvené prožívání“. Kotvení je proces, který vztahuje něco neznámého a rušivého do našeho systému kategorií. Znamená klasifikaci a pojmenování určité skutečnosti, která se tak pro nás stane méně ohrožující a dokážeme s ní lépe manipulovat. Tělesně zakotvené prožívání znamená pouhé spočívání mysli v tělesně ukotveném pocitu, který je nositelem prožívaného významu. Původně je focusing podle Gendlina (Gendlin, 1996) psychohygienickou technikou. Vychází z uvědomování si tělesného ohniska (focus), prožívání ohniska vedoucího k porozumění jeho významu (felt sense). Je to technika vedoucí k porozumění vlastnímu prožívání. Při focusingu jde o nácvik dovedností rozlišit psychické procesy od jejich obsahů. Vytvořit podmínky pro to, aby významy nesené v obsahu mysli byly ověřovány a zpřesňovány ve vztahu s preverbálními významy tělesných pociťování (Moscovici 1973, 1984 in Véle, 1997). Vývoj Gendlinova terapeutického vnímání najdeme v publikacích: Experiencing and the creation of meaning. (1962), Focusing. (1981), Focusing-Oriente Psychotherapy – A manual of the Experiential Method (1996).   V Čechách jsou inspirováni teorií tělesně zakotveného prožívání: Lubomír Vašina Je jedním z představitelů somatické psychoterapie pracující s tělem metodou biopsychického terapeutického přístupu k řešení psychických obtíží klientů. Tělo považuje Vašina za prostředek, který umožňuje propracovat vztah. Tělo je vždy přítomno, je zakotveno v realitě světa. Myšlenka sama o sobě toto zakotvení nemá, je nezávislá na času a prostoru. Právě zakotvenost mysli v těle dává člověku možnost k pochopení smysluplnosti světa a smyslu vlastní existence v něm (Vašina, 1995). Karel Hájek Hájek předpokládá, že prožívání, které odpovídá svým významem tělesným pocitům, je podmínkou pro porozumění smyslu konkrétních životních situací. Účelem je popsat jednotlivé procesy na úrovni těla a mysli a poukázat na souvislosti těchto jevů se změnou osobnosti. Vytvořit podmínky pro to, aby významy nesené v obsazích mysli byly ověřovány a zpřesňovány ve vztahu s preverbálními významy tělesných pociťování. Tělesně zakotvené prožívání slouží k zachycení prožívaného významu, je to proces, který vztahuje něco neznámého a rušivého do našeho systému kategorií (Hájek, 2002).

Sport jako prostředek terapie

Pohybová terapie v české psychiatrii

Mezi ergoterapeuticky orientované psychiatry, kteří v širší míře zaváděli na svých odděleních sportovní činnosti v rámci podpůrné režimové léčby, patřil Zdeněk Bašný (*1920). Působil v největších českých psychiatrických léčebnách v Dobřanech a v Praze, Bohnicích. Na svých primariátech organizoval tělesná cvičení s aktivačními nebo relaxačními účinky. Postupně zařazoval do cvičení jednoduché jógové sestavy (Bašný, 2000). Cvičení bylo voleno vzhledem k diagnóze, závažnosti onemocnění, aktuálnímu psychosomatickému stavu nemocného a zaměření léčby. Na základě empirických zkušeností Bašného byly vytvořeny základy psychomotorické terapie, která se v České republice nazývala kinezioterapie. Jóga, praktikovaná na velmi dobré odborné úrovni, byla v Československu významným hnutím v sedmdesátých letech 20. stol. Byla zařazována do léčby somatických pacientů (Véle, 1997) i psychiatrických pacientů (Nešpor, 1997; Bašný, 1971; 2000). Vědeckým výzkumem jógy z pohledu neurofyziologické činnosti se v té době zabýval především neurofyziolog Ctibor Dostálek (*1928), který sledoval účinky jógových cvičení pomocí elektrofyziologických měření. Zájem o jógu dosud trvá. Dalším propagátorem sportu v podpůrné léčbě psychiatrických pacientů-alkoholiků byl Jaroslav Skála (1916–1920), psychiatr, alkoholog, který vybudoval na pražské klinice alkoholových závislostí režimový systém léčby. Během svého působení vypracoval Skála komplexní léčebný program závislostí, v němž významnou část tvořila gymnastická cvičení (ranní rozcvičky) a atletický běh. Tento systém se prosadil v léčbě závislostí po celé ČR a byl znám i v zahraničí. Postupně byl doplněn o nekontaktní míčové hry a cvičení jógy (Nešpor) a v současnosti dobrodružnou terapií využívajících prvků her a pobytu v přírodě „Adveture therapy“ (Kirchner 2001, 2009, 2011). Běla Hátlová Hátlová v návaznosti na práce Pribrama, Piageta, Schildera a Véleho předpokládá, že změny navozené vědomým pohybem mají bezprostřední vliv na psychické funkce. Pohybový systém funguje jako celek. Vliv CNS, stejně jako vliv psychiky na motoriku, je zásadní a pohyb je závislý stejně na vnitřních i vnějších senzorických podnětech. Pohybové projevy jsou ovlivňovány motivačními pochody. Motivace je proces, který pohybové chování vyvolává a směřuje ho k určitému cíli, určuje intenzitu pohybové činnosti a její charakter. Chceme-li pozměnit charakteristické pohybové chování, je nutno vytvořit nové programy pro pohybové chování, přiřadit jim vysoký stupeň důležitosti (motivace, vůle) a upevnit je v paměti. Aktivně prováděné změny v pohybu těla mohou vyvolat odpovídající změny v psychice (Hátlová, 2003, 2010,2011).

Slovo na závěr

Proto vznikly monografické publikace iniciované českými autory ve spolupráci se zahraničními představiteli oboru, které se snaží předestřít teoretické i praktické zázemí psychomotorické terapie. Jsou vydávány v českém i anglickém jazyce, aby byly dostupné nejen české, ale i zahraniční odborné veřejnosti (Adámková Ségard 2010, 2011, Hátlová 2003, 2005, 2009, 2010, Kirchner 2011, Suchá 2012). Široká poznatková základna je pro psychomotorickou terapii důležitá. Jde o oblast, kdy je těžké jedincem pokrýt všechny související obory – obor lékařství, psychologie, fyzioterapie, tělesné kultury, aplikovaného sportu a další. Proto je zde velmi důležitá komunikace, spolupráce a otevřenost novým poznatkům.

Literatura

1. Adámková Ségard, M., Hátlová, B. & Probst, M. (2010a): Psychomotorická terapie v léčbě poruch příjmu potravy. Praha: European Science and Art Publishing & Asociace psychologů sportu, 108. Adámková Ségard, M. & Hátlová, B. editoři (2011) Psychomotor Therapy in Mental Health Care. Ústí nad Labem: University of J. E. Purkyně in Ústí nad Labem. 2011, s. 100. Publikace vznikla za podpory grantu, IG UJEP 2011.
2. Bartoňová, M., Bašný, Z., Merhaut, B., Skarnitzl, R. (1971) : Jóga, od staré Indie k dnešku. Avicenum.
3. Bašný, Z. (2000): Jóga a schizofrenie. Sborník semináře českého svazu jógy: Jóga v minulosti a přítomnosti. Praha, český svaz jógy, 44–58.
4. Brown, T. J. (1998): Dorothea Dix: New England Reformer. Cambridge, MA: Harvard University Press.
5. Cupák, J. &Vážný, P. (2007): Prof. MUDr. Karol Matulay, milovnik l'udí, prírody, růží a tenisu. Sto let od narodenia. Česká a Slovenská psychiatrie. 2007; vol. 102, part 3, pp 158.
6. Feldenkrais, M. (1978): Bewustheit durch Bewegung. Suhrkamp Taschenbuch. Berlin, Verlag.
7. Fox, K. R., & Corbin, C. B. (1989). The physical self perception profile: Development and preliminary validation. Journal of Sport and Exercise Psychology, 11, 408–430.
8. Fox, K. R. (1990): The physical self perception profile manual. Office for Health Promotion.
9. Fox, K. R. (1997): The physical self: From motivation to well-being. Champaign, IL: Human Kinetics
10. Gendlin, E. T. (1962): Experiencing and the Creation of Meaning. USA, Northwestern University Press.
11. Gendlin, E. T. (1981): Focusing. New York, Bantam Dell.
12. Gendlin, E. T. (1996): Focusing-Oriente Psychotherapy – A manual of the Experiential Method. New York, The Guilford Press.
13. Goldstein, J. (1987): Console and Classify: The French Psychiatric Profession in the Nineteenth Century. Cambridge, Cambridge University Press, 67–119.
14. Griesinger, W. (1868): Über Irrenanstalten und deren Weiter-Entwicklung in Deutschland. Archiv für Psychiatrie und Nervenkrankheiten 1.
15. Hájek, K. (1993): Tělesně zakotvené proživání – focusing. Konfrontace 14.
16. Hájek, K. (2002): Satiterapeutické kotveni ve skutečnosti. Velka Bíteš, Atelier satiterapie.
17. Hájek, K. (2006): Práce s emocemi pro pomáhající profese. Portál, Praha.
18. Hátlová, B. (2003a): Kinezioterapie, pohybová cvičení v léčbě psychických poruch. I. vyd. Praha, Karolinum.
19. Hátlová, B. & Suchá, J. (2005). Kinezioterapie demencí. Praha, Triton s.r.o.
20. Hátlová, B. & Kirchner, J. (2009): Terapeutické aplikace aktivit v přírodě. Oddělení aktivit v přírodě, o.s. & Asociace psychologů sportu, 2009.
21. Hátlová, B. & Kirchner, J. editoři (2010): Kapitoly z teorie psychomotorické terapie. European Science and Art Publishing, o.s. & Asociace psychologů sportu.
22. Heveroch, A., & Frabša, F. S. (1926): Zemské ústavy pro choromyslné v Čechách. Praha: Zemský správní výbor v Čechách.
23. Joraschky, P.; Loew, T. & F. Röhricht, F. (2009): Körperleben und Körperbild: Ein Handbuch zur Diagnostik. Stuttgart, Schattauer.
24. Kirchner, J. & Hátlová, B.(2011): Teorie dobrodružné terapie. European Science and Art Publishing,
25. Knapen, J. et al. (2011). Psychomotorická terapie v Belgii evidence based přístup a doporučení pro terapii poruch nálad a úzkostných poruchy. Psychologie a její kontexty.
26. Kolář, P. et al.(2009): Rehabilitace v klinické praxi. Galén.
27. Moscovici, S. (1973): Foreword. In C. Herzlich (ed.), Health and illness: A social psychological analysis (pp. ix–xiv). London/New York: Academic Press
28. Moscovici, S. (1984): The phenomenon of social representations. In R. M. Farr and S. Moscovici (eds.), Social Representations. Cambridge, England: Cambridge University Press.
29. Mocek, R. (1995): Johann Christian Reil (1759-1813). Das Problem des Übergangs von der Spätaufklärung zur Romantik in Biologie und Medizin in Deutschland. Frankfurt/Main.
30. Nešpor, K. (2000): Návykové chování a závislost. Praha, Portál s.r.o.
31. Petzold, I. (1957): Johann C. Reil, Begründer der modernen Psychotherapie?’ in Sudhoffs Archiv für Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaften. vol. 41 (1957), 159–179.
32. Piaget, J. (1952): Origins of Inteligence in Childhood. Rouletge and Kegan Paul.
33. Pribram, Karl H. (1969): Brain and behaviour. Hammondsworth: Penguin Books.
34. Pribram, K. (1991): Brain and perception: holonomy and structure in figural processing. Hillsdale, N. J.: Lawrence Erlbaum Associates.
35. Probst, M., Knapen, J., Poot, G. & Vacampfort, D. (2010): Psychomotor therapy and psychiatry: What s in Name? Medicine Journal, 2010, 2, 105–113.
36. Richards , R. (2002):The Romantic Conception of Life: Science and Philosophy in the age of Goethe (University of Chicago Press, 2002) 251–288.
37. Röhricht, F. (2000): Körperorientierte Psychotherapie psychischer Störungen. Göttingen: Hogrefe.
38. Rogers, C. R. & Dymond, R. F. (1954): Psychotherapy and personality change: Co-ordinated research studies in the client-centered approach. Chicago, University of Chicago Press.
39. Schilder, P. (1923): Das Körperschema. Ein Beitrag zur Lehre vom Bewusstsein des eigenen Körpers. Berlin: Springer.
40. Schilder, P. (1933). Das Körperbild und die Socialpsychologie. Imago, 1933, Bd. XIX, s. 367–376.
41. Slepička, P., Hošek, V. & Hátlová, B. (2006): Psychologie sportu. Karolinum, Praha. Slepička, P., Hošek, V. & Hátlová, B. (2009): Psychologie sportu. Karolinum, Praha, II. upravené vydání.
42. Stackeová, D. (2011): The Physical Self-concept of Visitors to Fitness Centres. Acta Universitatis Carolinae, Kinantropologica, 1, 2011, 47. str. 47–60.
43. Suchá, J. & Hátlová, B. (2012). Pohybové aktivity pro pacienty s demencí. Pfizer spol. s.r.o. ARI 201201001.
44. Suchá, J. & Jindrová, I. & Hátlová, B. (2012). Hry a činnosti pro aktivní seniory. Portál s.r.o.
45. Tichý, M. & Sedláčková, E.(1996): Prof. MUDr. Karol Matulay – nestor slovenskej psychiatrie a neurológie. Juga 1996, edice: Z dějin medicíny a farmacie, svazek 2. pp. 128. Tichý J. (2003): Somatognózie, tělesné schéma, fenomén tělového a viscerálního fantomu a fantomové bolesti. Časopis lékařů českých 2003; 331–334.
46. Vašina, L. (1999): Sanoterapie: (jeden ze směrů somatické psychoterapie). 1. vyd. Brno: Vydavatelství MU, 1999. 300 s. Řada psychologická.
47. Vašina, L. & Vychodilová, Z. (2002): Tělesné sebepojetí a somatická psychoterapie. In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 65–88.
48. Vašina, L. (2007): Inspiromat somatické psychoterapie-sanoterapie. Vyd. MU, Brno.
49. Véle, F.(1997). Kineziologie pro klinickou praxi. Praha, Grada.
50. Vencovský, E. (1983): Čtení o psychiatrii. Praha, Avicenum, zdrav. nakl. n.p.
51. Vondráček, V. & Holub, F. (1993): Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava, Columbus s.r.o. Ed. Drahorád, Z. se svolením dědice práv. Wallenfels, D.(1926): Studie o bohnickém ústavu. Sborník Zemské ústavy pro choromyslné v Čechách. 1926.
52. Weiner, D. (1994): ‘Le geste de Pinel: The history of a psychiatric myth’ in M Micale and R Porter (eds), Discovering the History of Psychiatry. Oxford, Oxford University Press, 232–247.

Práce byla přednesena na 14. mezinárodní konferenci psychosoamtické medicíny v Liberci, říjen 2012.

Do redakce přišlo: 23. 10. 2012

Recenze 12. 11. 2012

K tisku přijato: 26. 3. 2013

 

O autorech:

Doc. PhDr. Běla Hátlová, Ph.D. Katedra psychologie, Pedagogická fakulta, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Česká republika. Absolventka FTVS UK a FF UK obor psychologie. Ph.D. Kinantropologie (Karlova Univerzita). Zaměřuje se na vztah psychiky a pohybu v průběhu ontogeneze a na problematiku využití aktivního pohybu v prevenci a léčbě psychických poruch a onemocnění. Podílí se na vědecké spolupráci a možnosti výměny s universitami v Belgii, Itálii, Německu. Portugalsku, Rusku, Norsku, Švédsku. kontakt: belahatlova@centrum.cz   Mgr. Milena Adámková Ségard, Ph. D. Katedra psychologie, Pedagogická fakulta, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Česká republika. Absolventka psychologie na FF UK a tělesné výchovy na FTVS UK Praha. Ph.D. Kinantropologie (Karlova Univerzita) a Rehabilitation Sciences and Physiotherapy (KU Leuven). Zabývá se psychologií osobnosti, psychologií zdraví a psychomotorickou terapií, zaměřenou na práci s tělesným prožíváním a aktivním pohybem. kontakt: milena.adse@psycholog.be   MUDr. Zdeněk Bašný, sen. MUDr. Zdeněk Bašný-senior (nar. 1920) působil v největších českých psychiatrických léčebnách v Dobřanech a v Praze, Bohnicích. Patří mezi ergoterapeuticky orientované psychiatry, kteří v širší míře zaváděli na svých odděleních sportovní činnosti. Na svých primariátech organizoval v rámci podpůrné režimové léčby tělesná cvičení s aktivačními nebo relaxačními účinky. Na základě jeho empirických zkušeností byly v České republice vytvořeny základy Psychomotorické terapie pro duševně nemocné, která se v České republice nazývala kinezioterapie. Ústavní 91, Praha 8, 180 00