Editorial 1/2013

 Chvála V.: Máme vědět víc, nebo spíš míň?

  Jak jsem tentokrát, na kurzu základní psychosomatické péče na Budějovické, více poslouchal než přednášel a mohl s potěšením sledovat, jak skvěle přednáší paní doktorka Večeřová-Procházková o psychotraumatu a jaké má dychtivé posluchače, kteří toho chtějí vědět co nejvíc, začal jsem se trochu obávat, aby toho nechtěli vědět příliš. Může se zdát, že to je divná starost, a přece mi takové myšlenky táhly hlavou. Ukázalo se to v balintovské skupině, kde svůj případ prezentoval kolega rehabilitační lékař. Protože neměl s touto technikou skupinové práce žádnou zkušenost, očekával, že se toho dozví více o problému astmatického dítěte a jeho matky, které potkal ve své ordinaci. Bylo jasné, že v rámci vzdělávání v medicíně je zvyklý dozvídat se informace, které mu pomáhají být si více jist, vědět „jak to je“, a podle toho pak radit nebo navrhovat vhodnou léčbu. To je taky smyslem studia. I tady očekával, že se dozví více o tom, jak může souviset astma dítěte a vadné držení těla s napjatým vztahem mezi jeho rozvedenými rodiči. Jenže místo očekávaných informací se dozvídal jen to, co si o tom kdo myslí. Místo zvýšené jistoty větší nejistota. Ale tak to asi bude! Máme-li být psychosomatickým pacientům co platní, pak se musíme naučit snášet nejistotu, kterou jejich symptomy kolem sebe šíří. Nejen pacient a jeho rodina, ale i lékaři jsou nejistí, protože se nemají čeho chytit. Nejsou tady obvykle žádné vysvětlující nálezy, laboratoř, rentgeny… není čeho se chytit. Ale ani psychosomatická medicína k tomu nemá nic pevného, jen nejrůznější teorie, názory, zkušenosti, často dokonce protichůdné. Nic víc. Dlouho jsem si myslel, že to je nějaká vada, že tady není jednotná teorie psychosomatiky. Nejen že to je nejspíš důvod k odmítání psychosomatického pacienta většinou lékařů, ale také psychosomatiky jako takové – kde není objektivity, jakápak věda! A tak jsem se začal o své kolegy, kteří se vzdělávají v psychosomatice, trochu obávat. Většina z nich studuje, aby věděla víc, ale budou se umět naučit také „vědět míň“? Totiž vlastně nevědět, jak to je, a přesto s pacientem zůstat, klást mu otázky a nemít na ně odpovědi? Najednou mi to přišlo hrozně těžké. Dobře je to vidět, jak doufám, v kazuistice v tomto prvním čísle Psychosomu roku 2013. Rodinná terapie v případu úporného kašle ilustruje, co mám na mysli. Otázkami obrací terapeutka pozornost rodičů k tomu, jak se jim spolu žije. Nejsou to názory nebo rady, co v tomto případě pomohlo uzdravit dítě. Nejsou to ani žádné léky nebo procedury. Jen proměna emočního pole, které nejen dítě, ale i všichni ostatní v rodině společně utvářejí a více či méně se jim v něm daří. A samozřejmě, biologicky orientovaní kolegové mohou říci – a je tohle ještě vůbec léčba? Patří tohle do medicíny? Ale jakpak by nepatřilo! Kam jinam rodiče chodí s nemocným dítětem než k nám lékařům? Je na nás, jak budeme s pacientem či s jeho rodinou zacházet, aby se zbavil nepříjemného a někdy nebezpečného příznaku. Je-li to „jen“ rozhovorem, je to snad málo? O podstatě toho, jak se dívá rodinná systemická terapie na problém, ať už jím je cokoli, třeba symptom nemoci, a jak s ním je možné zacházet, ukazuje také další práce v rubrice Praxe. Kolegyně Závěrková z děčínského pracoviště měla na toto téma dílnu na 14. konferenci psychosomatické medicíny v Liberci. Zde je text k dispozici i těm, kdo na konferenci nemohli být. V teorii jsou tentokrát dvě práce. Ludmila Bartůšková se zabývá spirituální dimenzí nemoci. To je téma, kterému jsme dlouho nevěnovali pozornost. Ono se ale prosazuje, a domnívám se, že případů, které budou vyžadovat od terapeuta znalosti z této oblasti, bude přibývat. Text byl také přednesen v Liberci na 14. konferenci, a můžeme doufat, že se stane základem diskuse na toto téma i na stránkách Psychosomu. Jánišova přehledná studie o spolupráci pacienta a lékaře pokračuje pátou částí. Ukazuje se, že naše volba publikovat tuto rozsáhlou studii na pokračování celou byla dobrá. Bohatá žeň textů, které zazněly na 14. konferenci, pokračuje úvahou Jana Poněšického, prezidenta loňské konference, na téma léčebného potenciálu vztahu pacienta a lékaře. Dále tak rozvíjí Janišův teoretický článek z pozice své celoživotní praxe. Recenze tentokrát pochází z pera Davida Skorunky. I když byl text už publikován v časopise Psychoterapie, se svolením redakce i autora si jej dovolíme přetisknout i zde. Argumenty pocházející z výzkumu mozku, které Daniel J. Siegel předkládá ve své knize The Developing Mind, by měly zaznít i v komunitě lékařů a psychologů, kteří se zabývají psychosomatikou. Jsem přesvědčen, že bychom se neměli uchylovat k paranormálním výkladům, když chceme být bráni vážně. Za paranormální jevy samozřejmě nepovažuji jazykové fenomény a systémové síly, ani jevy související se vztahem, přenos a protipřenos, které se samozřejmě nedají znázornit tradičními zobrazovacími metodami. Ale proč se uchylovat k šamanství tam, kde existují dnes již solidní výzkumné práce dokazující existenci jevů, se kterými v psychoterapii běžně počítáme? Tentokrát máme bohatou nabídku seminářů a konferencí. Aspoň jednu z nich, pozvánku na 22. světový kongres psychosomatické medicíny, prosím, nepřehlédněte. Při čtení pouhého seznamu témat, kterým se budou kolegové na tomto světovém shromáždění věnovat, nás může povzbudit v naší dosud nepříliš rozsáhlé činnosti. Nebo na nás taky může padnout děs, co všechno bychom měli ještě nastudovat, co všechno bychom měli ještě znát, abychom nakonec přeci jen tváří v tvář pacientovi „věděli spíše míň“. Aby nad všechno naše vědění byl jedinečný příběh pacienta tím hlavním, co uslyšíme.   V Liberci 10. 2. 2013