Akce: Dozvuky setkání Sdružení pro psychosomatiku 11. 5. 2012

Za velkého zájmu malého počtu účastníků přednesl kolega F. Irmiš příspěvek na téma: Stres v komunikaci mezi lékařem a pacientem: příklady, psychosomatika, etika… (Pokud by téma ty, kdo dali přednost jiným činnostem před setkáním Sdružení, ještě zajímalo, lze je odkázat do Časopisu pro praktické lékaře, kde kolega Irmiš publikuje: Stresové situace lékaře jako pacienta: komunikace, vyšetření, zkušenost, etika). Posbíral příběhy a střípky příběhů, ve kterých lékař pronáší výroky, jež pacienta stresují a nezřídka traumatizují. Z některého pohledu se ten výčet mohl jevit jako seznam komunikačních chyb lékařů. Jenže z jiného se v nich zrcadlí například fakt, že komunikace v terapeutickém vztahu je ovlivňována hierarchickou strukturou medicíny. Pluralita pohledů, tolik vlastní systemické terapii, a blízká i dalším psychoterapeutickým směrům, je něco bytostně cizího systému medicíny. Zde vládne hierarchie, sub- a supraordinace, a je zde očekáván jednoznačný a pevný názor odborníka. Tato nekompatibilita může být jedním ze zdrojů nedorozumění, a až absurdně znějících příběhů.
Kriticky bylo konstatováno, že ani laboratorní a zobrazovací vyšetření nepřinášejí do terapeutického procesu záruku exaktnosti. Ač jde o vyšetření pomocná, směřují k tomu stávat se určujícím vodítkem pro stanovení diagnózy. Přitom nemohou být nositelem jistoty, potřebné pro hojivý proces. Navíc systém současného zdravotnictví při snaze o zabezpečení léčebných procesů posiluje byrokraticky kontrolní mechanizmy. To vede k stresování a přetěžování zdravotnických pracovníků, aniž by to ve svém důsledku přineslo zdravotnictví profit. Jak uhájit prostor pro terapeutický proces s pacientem, když náš svět je zaplněn stále více kontrolujícím a méně podpůrným sytémem zdravotnictví? V přednášce došlo i na druhou stránku vztahu, a to na otázku, jak pacienti stresují nás zdravotníky. Snad někdy příště by se hodilo dát tomu víc prostoru. Toto téma se zpracovává mezi zdravotníky takříkajíc v zákulisí, ale hovořit o něm veřejně (mimo balintovské skupiny) je, zdá se, trochu tabu.   (Reflexi sepsala Z. Hánová s přispěním kolegů)