PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

SOUHRN: Stackeová D, Blažková K.: Možnosti využití bioenergetické analýzy ve fyziogterapii, PS PSYCHOSOM, 2012;10(2), s.93-110   Pochopení pacientovy osobnosti dává terapeutovi prostor k tomu, aby optimálně zvolil fyzioterapeutickou techniku v intencích individuality jedince. Nejde jen o jeho psychické vlastnosti, ale i o pochopení možných psychosomatických jevů, a v tom nám mohou pomoci poznatky některých moderních psychoterapeutických technik, které pracují s tělem a bývají souhrnně označovány jako somatopsychoterapie. Mezi takové techniky patří i bioenergetická analýza, které je věnována tato práce. V jejím úvodu přinášíme základní informace o bioenergetické analýze jako specifické psychoterapeutické technice, a poté se věnujeme možnostem jejího využití ve fyzioterapii. Cílem práce bylo zhodnotit bioenergetickou analýzu z pohledu fyzioterapeuta, a poté navrhnout možné využití celé metody nebo jejích prvků ve fyzioterapii. Využití celé metody se ukázalo jako poměrně komplikované, z více důvodů. Využití jednotlivých prvků jak diagnostiky, tak terapie může být ovšem pro práci fyzioterapeuta podle našeho názoru velmi přínosné, obzvláště u těch pacientů, u kterých hrají psychické faktory významnou úlohu ve vzniku jejich obtíží.

KLÍČOVÁ SLOVA

Bioenergetická analýza, somatopsychoterapie, psychosomatika, fyzioterapie, svalový krunýř

 

SUMMARY: Stackeová D., Blažková K.1: Options for Bioenergetic Analysis Application in Physiotherapy; PSYCHOSOM, 2012;10(2), pp. 93-110

SUMMARY: Understanding the patient’s personality gives the therapist space to choose an optimal physiotherapeutic technique within the intensions of specimen individuality. It is not only the question of their mental qualities, but also understanding the potential psychosomatic phenomenon in which knowledge of some modern psychotherapeutic techniques can help us. These techniques work with the body and are usually referred to as somatopsychotherapy. Such techniques include bioenergetic analysis to which this work is devoted. The introduction brings some basic information on bioenergetic analysis as a specific psychotherapeutic technique and then we focus on the options of its use in physiotherapy. The aim of this study was to evaluate bioenergy analysis from the perspective of the physiotherapist and then suggest a possible application of the whole method or its elements in physiotherapy. The application of the method as a whole proved to be quite complicated for several reasons. However, in our opinion, the application of individual elements, both diagnostics and therapy, can be rewarding for the work of a physiotherapist, especially at those patients at whom psychological factors play an important role in the development of their difficulties.

KEY WORDS: bioenergetic analysis, somatopsychotherapy, psychosomatics, physiotherapy, muscular armour

 

ÚVOD

Pochopení pacientovy osobnosti dává terapeutovi prostor optimálně zvolit fyzioterapeutickou techniku v intencích individuality jedince. Nejd jen o jeho psychické vlastnosti, ale i o pochopení možných psychosomatických jevů, a v tom nám mohou pomoci poznatky některých moderních psychoterapeutických technik, které pracují s tělem a bývají souhrnně označovány jako somatopsychoterapeutické techniky, tělová psychoterapie nebo psychoterapie zaměřená na tělo. Mezi takové techniky patří i bioenergetická analýza (dále BA), které je věnována tato práce. Jejím cílem je zhodnotit bioenergetickou analýzu z pohledu fyzioterapeuta, a poté navrhnout možné využití celé metody nebo jejích prvků ve fyzioterapii. V úvodu práce přinášíme základní informace o bioenergetické analýze, a poté se věnujeme možnostem jejího využití ve fyzioterapii.

Bioenergetická analýza je psychoterapeutická metoda zaměřená na tělo, to znamená, že s cílem ovlivnit psychiku používá (mimo jiné) metody práce s tělem – pracuje se svalovým napětím, dýcháním apod. Psychoterapie zaměřená na tělo vychází z předpokladu, že řada našich tělesných obtíží má příčinu v oblasti psychiky. Například jedinec, který prožije, nejčastěji v dětství, traumatickou událost, si na ni často nepamatuje nebo jí není schopen plně porozumět, a v období dospělosti pak může být sužován nepříjemnými tělesnými pocity, které nejsou plně integrovány, a vzpomínkami, které nejsou vědomě slovně vyjadřovány. Psychoterapie zaměřená na tělo se snaží výše popsaným souvislostem porozumět a léčit je na základě principu tělo-mysl-duše jako neoddělitelné jednoty, ve které každá složka ovlivňuje ostatní a terapeutické zásahy do jedné modality mohou mít vliv na ty ostatní. Bioenergetická analýza na rozdíl od většiny ostatních psychoterapeutických technik považuje psychologické intervence bez odpovídajících změn v těle za intervence, které mají jen krátkodobý účinek.

Dříve byly jako tělová psychoterapie označovány techniky jako Gestalt terapie, Feldenkreisova metoda či Alexandrova technika. Tyto techniky byly později syntetizovány Ilanou Rubenfeld do nové Psychoterapie zaměřené na tělo, přijaté European Association for Psychotherapy za vědecky platnou. Jde o kombinaci různých technik, která vychází z celotělových psychoterapeutických postupů, vznikajících na neurovědeckém podkladě (Young, 2011). Dle Friedmana, Glazera (2010) se bioenergetika od ostatních směrů tělové psychoterapie liší tím, že považuje za zásadní utvářet fyzické změny v souvislosti s psychodynamickým principem charakteru, aby mohly být integrovány trvale. BA je indikována především dospělým jedincům, trpícím neurotickým a psychosomatickým onemocněním. Bioenergetická analýza tak, jak je praktikovaná v dnešní době, zahrnuje dvě formy terapie. První z nich jsou individuální sezení, která jsou kombinací práce s tělem a klasické psychoanalýzy. Nejčastěji se sezení s klientem zahajuje sdělením, co se v jeho životě odehrává, ať už je to úzkost, deprese, nebo štěstí, úspěch. Pokud jsou pocity negativní, terapeut se snaží rozpoznat, jakým způsobem se takové emoce manifestují na těle jedince. V bioenergetických skupinách se terapeut snaží pomoci jednotlivcům, aby se naučili, jak jejich emoce ovlivňují jejich těla a jak je jejich fyzické napětí ve vztahu s emocionálními situacemi, které prožívají v každodenním životě. Skupinová cvičení jsou méně soukromá a mají zejména preventivní charakter. Délka terapie je obvykle tři nebo čtyři měsíce dle aktuálního problému jedince. Bioenergetickou analýzu vyvinul Alexander Lowen, který se narodil v roce 1910 v New Yorku. Experimentoval s progresivní svalovou relaxací a jógou, ale nebyl s těmito přístupy zcela spokojen. Poté se Lowen seznámil s Wilhelmem Reichem a stal se reichiánským trenérem. V roce 1951 úspěšně dokončil studium medicíny ve Švýcarsku a vrátil se do USA. V roce 1956 založil Institut Bioenergetické analýzy (Good, Rabinowitz, 1992). Alexander Lowen vycházel ve svém terapeutickém přístupu z práce zmíněného Wilhelma Reicha, který v USA r. 1950 založil kliniku pro výzkum dětství. Zdůrazňoval důležitost brzkého kontaktu matky a dítěte v podobě dotykové interakce, očního kontaktu a tvorby empatické vazby pro další psychodynamický vývoj (Boadella, 2009). Navázal na Freudovy myšlenky o těle a libidu, a nakonec se stal nejdůležitějším průkopníkem Psychoterapie zaměřené na tělo (Eiden, 2010). Ústředním tématem Reichova přístupu, a možná i jeho nejdůležitějším teoretickým přínosem, byl koncept „svalového krunýře“ (viz další text). Reich tvrdil, že neurotické řešení dětského pudového konfliktu (chronický konflikt mezi požadavky pudů a proti nim stojícími požadavky sociálního světa) je dosaženo pomocí všeobecné změny ve fungování člověka, která nakonec krystalizuje do neurotického „charakteru“ (Boadella, 2009). V bioenergetice je zásadní pozorování těla. V literatuře se často objevují popisy Lowenova pozorování tělesných struktur (postury) a funkce (pohybu), kdy pozorováním jedince téměř neomylně dokázal přečíst klíčové aspekty jeho života i jeho historie, to vše bez použití slov. Čerpal v tomto případě z Reichovy práce s chronickým svalovým napětím jako první linií proti ohrožujícím pocitům. Bioenergetika vychází z předpokladu, že jedinec, nejčastěji v dětství, kontrahoval svaly a omezil dýchání, aby se vypořádal s náročnou situací, kterou nebyl schopen přemoci. Lowen popsal základní tělesná cvičení a pozice, které jsou dnes standardními základními terapeutickými technikami v bioenergetice. Tato cvičení mohou rychle navodit nejrůznější druhy vibrací, chvění, pulzací a proudění energetického toku, odhalí omezení v dýchacím cyklu a chronické svalové napětí. Lowen se velmi zaměřuje na spojení a kontakt se zemí prostřednictvím pánve, nohou a chodidel. Tato cvičení jsou nazývána grounding neboli uzemňování. Grounding se stal těžištěm bioenergetické terapie. Smith (2007) jejich opodstatnění vysvětluje tím, že aby byl organismus schopen „ustát“ silný energetický náboj a silné vybití (energeticky vyjádřit emoce), musí být tělo dobře uzemněné (mít silný podpůrný kontakt se zemí). Další typická bioenergetická cvičení jsou expresivní cvičení (např. kopání nohama, údery rukama do gauče spolu s verbálními projevy). Brown (1973) vysvětluje, že spontánní projevy jako např. křik, které u těchto cvičení vznikají, jsou terapeuticky žádoucí, protože pacientovi umožní opustit svou obvyklou kontrolu a uvolní velké množství energie spolu se svazujícími negativními emocemi.

Pojetí energie v BA

Pla (2009) vysvětluje, že bioenergetika pracuje s konceptem, ve kterém druh energie můžeme vidět např. jako barvu a kvalitu pokožky, živost nebo její nedostatek v těle a v očích, kvalitu hlasu, dýchání, pohybu a také emocionální úroveň v souvislosti s vyjadřováním pocitů. Lowen (2009) doplňuje, že nejsme zvyklí vidět osobnost z hlediska energie, a přitom jsou obě od sebe neoddělitelné. Kolik energie člověk má a jak ji použije, o tom rozhodne jeho osobnost, ve které se tato energie opět odráží. Impulzivní jedinec není např. s to zadržet stoupající vzrušení nebo energii a musí přebytek co možná nejrychleji vybít. Bioenergetika používá k pozvednutí hladiny energie vzájemně související děje, tj. nabíjení a vybíjení. Ty člověku umožňují nejen zvýšení hladiny energie, ale také sebevyjádření a proudění pocitů v těle. Důraz neustále leží na dechu, emocích a pohybu (Lowen, 2009). Lowen ve své knize Bioenergetika (2009) vysvětluje vztah mezi energií a osobností na depresivních lidech, kteří dělají mnohem méně spontánních pohybů než nedepresivní lidé, dýchají pomaleji, mají sníženou chuť k jídlu a velmi zesláblý sexuální pud. Jako nutný počáteční krok v terapii vidí právě aktivaci dýchání, aby se pozvedla hladina energie, další kroky musejí být v souladu s analýzou dalších možných faktorů, které jedince deprimují. V bioenergetice hraje rovnováha mezi nabitím a vybitím zásadní roli, je-li tato rovnováha narušena, může vznikat úzkost. Jak Lowen popisuje, v terapii se často stává, že důsledkem hlubokého prodýchávání stoupá v organismu energie nebo vzrušení, jež dotyčný nemůže emocionálně vybít, a protože je brzděn ve svém sebevyjádření, začne být nervózní a cítí se stísněně. Tento stav se upraví, je-li mu umožněno se efektivně vybít, ať už např. pláčem nebo zlostí, v opačném případě musí své dýchání omezovat.

Ego-obranné mechanismy

Práce s obrannými mechanismy osobnosti patři k ústředním tématům dynamické psychoterapie. Svůj význam má však také v jiných psychoterapeutických přístupech, neboť defenzivní mechanismy pacientů (a mnohdy i psychoterapeutů) se uplatňují jak na sezení, tak mimo ně. Jedním ze žádoucích efektů psychoterapie je dostat tyto mechanismy pod kognitivní a afektivní kontrolu. Práce s typickými obranami klienta nám dává nahlédnout do jeho způsobů vyrovnávání se s životními problémy. Pozitivní psychodynamická terapie poskytuje návod jak s nimi pracovat a tvořivě využit vnitřní zdroje klienta. Bioenergetika se ovšem nezaměřuje pouze na tyto mechanismy, ačkoli jsou samozřejmě velmi důležité. Lowen (2009) zdůrazňuje, že můžeme člověku sice pomoci, aby si udělal jasno v tom, že tíhne ke lži, k projekci, k odmítání pocitu viny nebo racionalizaci, ale toto uvědomění působí jen velmi vzácně na svalové napětí a nedovolí skoro nikdy, aby vyšly na povrch potlačené emoce. Fyzioterapeut se s těmito obrannými mechanismy nejčastěji setkává při vstupním rozhovoru – anamnéze. Při vstupním pohovoru by neměl věnovat pozornost pouze informacím, které se týkají zdravotního stavu pacienta, ale rovněž by měl věnovat pozornost způsobu, jakým pacient informace sděluje, jeho obranným mechanismům. Jak popisuje Véle (2006), zkušenost ukazuje, že anamnéza se podílí nejméně padesáti procenty na konečné diagnóze.

Chronické svalové napětí

Ve fyzioterapii se pod pojmem svalové napětí neboli svalový tonus dle Véleho (2006) rozumí proměnlivé napětí ve svalu závislé na stavu CNS, související palpačně s konzistencí svalu a turgorem (napětím) okolních tkání. Vysvětlení pojmu chronické svalové napětí z pohledu bioenergetiky podává Lowen následovně. Člověk je blokován, dostane-li se do emocionálního konfliktu, který ho ochromí a znemožní mu každou účinnou aktivitu zaměřenou k dosažení změny situace. Zábrany tohoto druhu mohou být vědomé a nevědomé. Každá vědomá nebo nevědomá zábrana omezuje svobodu pohybu ve všech oblastech – tedy nejen ve sféře, která souvisí s původním konfliktem. Když si člověk konflikt uvědomí, ale nedovede jej řešit, cítí se jím brzděn. Nevědomé zábrany se jako všechny emocionální konflikty strukturují do podoby chronického svalového napětí v těle (2009). Reich tento druh chronického svalového napětí nazval svalový krunýř. Smith (2007) doplňuje, že když se uvolní svalové napětí, objeví se jeden ze tří druhů biologického vzrušení: úzkost, vztek nebo sexuální vzrušení. Dle Lowena (2009) se toto napětí objevuje ve svalstvu brady, krku, svalech ramen, hrudníku a zádovém svalstvu, svalstvu břicha i svalstvu v pánevní oblasti a je výsledkem emocionálních konfliktů, které mohou zasahovat až do našeho dětství a jež mají blokovat a kontrolovat ty impulzy, s nimiž se člověk nechce vyrovnávat. V bioenergetice se tedy terapeut nezaměřuje pouze na psychoverbální terapii, tzn. ego-obranné mechanismy, ale pracuje i s výše popsaným chronickým svalovým napětím, které terapeutovi umožní uvolnit potlačované emoce. Jak zdůrazňuje Lowen (2009), nemůžeme hovořit o pravé terapii, pokud bychom se zabývali pouze svalovým napětím, aniž bychom analyzovali psychické obranné mechanismy nebo aktivovali potlačené emoce.

Práce s úzkostí v BA

Popsané obranné mechanismy mají za úkol chránit člověka před úzkostí. Z pohledu bioenergetiky dle Lowena (2009) způsobují úzkost všechny okolnosti, které překážejí v činnosti životně důležitým funkcím organismu. To znamená, že úzkost může vyvolat např. i každá překážka v procesu dýchání, protože dýchání je pro člověka stejně důležité jako např. krevní oběh. Také Freud znal souvislost mezi dechovými potížemi a úzkostí. Tyto souvislosti popisuje Lowen (2009) tak, že napětí, jež se hromadí, překáží dechovému procesu a vyvolává úzkost. V bioenergetice se používá pojem úzkost z pádu, která souvisí se základními charakterovými typy, jež Lowen popsal. Úzkost z pádu se u jednotlivých charakterových typů projevuje specificky. Lowen vysvětluje, že úzkost z pádu pro schizoidní charakterovou strukturu představuje např. „soudržnost“ – schizoid se bojí, že jakmile by se uvolnil nebo zbavil křečovitosti, „rozpadl by se“. Orální charakter spojuje úzkost z padání s úzkostí ze samoty. U psychopatického charakteru má úzkost z pádu stejný význam jako úzkost ze selhání, pro člověka s masochistickým charakterem padání znamená, že se pod ním rozevírá půda, a u rigidního charakteru vede pád ke ztrátě pýchy. Obecně lze říct, že padání představuje pro každého pacienta rozpad vnitřní soudržnosti, tedy ochranného valu. Protože si zřídil tento val jako mechanismus přežití a záruku jisté míry kontaktu, samostatnosti a svobody, oživí kapitulace úzkost původní, která vlastně vedla k jejímu vzniku.

Diagnostika v BA

Bioenergetická analýza využívá k diagnostice čtení těla a charakterovou typologii. Při čtení těla vychází z gestické a posturální komunikace. Charakterová typologie je členěna do pěti obecných charakterových typů. Každý z nich představuje v psychologické a svalové rovině specifický obranný vzorec, který jej odlišuje od ostatních typů. Nejde o třídění lidí, ale o třídění obranných postojů (na tomto místě to podrobně nerozvádíme, tato typologie je poměrně složitá a vyžaduje hlubší psychologickou erudici). Porozumění posturální a gestické komunikaci se děje také v našem každodenním životě, kdy mnoho základních zkušeností popisujeme prostřednictvím výrazů souvisejících s tělem, jazyk tedy ukazuje, že jsme si těchto významů v určité míře vědomi tím, že tyto postoje a gesta běžně slovně popisujeme. Nejčastěji to jsou: drží hlavu vzhůru, zatnul zuby, zavírá před tím oči, svěsil hlavu, napřímil se, drží to pevně v rukou, má stažený zadek, hrbí se před někým, podlamují se mu kolena, stojí nohama pevně na zemi (Keleman, 1985). Velká část posturálního a gestického chování se odehrává mimo vědomí nebo pouze s vágním uvědoměním. Pro člověka je charakteristické, že se primárně zaměřuje na verbální vyjádření, a tak ignoruje pozici a pohyby svého těla (Keleman, 1981). Ukazuje to, jak popisuje Smith (2007), že kinetické chování, které je méně pečlivě vnímáno a korigováno, je přesnějším ukazatelem skutečně prožívaných pocitů. Protože zatímco si člověk bedlivě všímá slov a snaží se je pečlivě volit, aby vystihl jemné nuance, nevěnuje pozornost svým postojům a gestům, čímž si dává příležitost k autentickému projevu. Fyzioterapeutovi se tedy rozkrývá prostor pro odhalení skutečně prožívaných pocitů pacienta a dle toho pak možnost modifikace terapie. Míru, s níž si člověk uvědomuje význam těchto projevů, popisuje Smith (2007) v pořadí od nejvyšší po nejnižší: pantomimická gesta, nepantomimická komunikační gesta, pohyby nesoucí informaci, tělesné postoje. Z toho vyplývá, že tělesné postoje v porovnání s ostatními si člověk uvědomuje nejméně. Fyzioterapeut se ve své praxi denně setkává s pacienty a pracuje s jejich těly, kdyby směřoval pozornost také k významu těla, do kterého zasahuje, umožnilo by mu to zvolit takový terapeutický plán, který je co nejvíce zacílen na individualitu pacienta. Tělo může vyjadřovat strach, i když se dotyčný vůbec nebojí, nebo spíše nemá pocit, že se bojí. Znamená to, že ztratil kontakt se svým tělesným výrazem. Tento jev pozorujeme většinou u lidí, kteří si osvojili určitý postoj či držení. Tyto pózy se zabudovaly do organismu. Takové chronické vzorce ztrácejí pozvolna svůj energetický náboj a jsou vytlačeny z vědomí. Přestávají být vnímány nebo zakoušeny. Tělesný postoj začíná být „druhou přirozeností“ a v tomto momentě říkáme, že se stává součástí charakteru. Smith (2007) popisuje, že se člověk nemůže zdržet posturálního chování, avšak kdykoli se může zdržet chování gestického. Pro fyzioterapeuta je posturální a gestická komunikace důležitá, neboť nehodnotí pouze způsob pohybu a jeho provedení, ale rozkrývá se mu také prostor pro pochopení příčiny daného držení těla, jeho primárního důvodu a původní příčiny takového výrazu. Dostává tím informaci o skutečném prožívání jedince.

Čtení těla

Čtení těla je založeno na konceptu, že struktura je zafixovanou funkcí (Smith, 2007). To znamená, že stavba těla je projevem psychobiologické historie a současného způsobu života člověka. Keleman (1981) uvádí, že stavba těla je formována životní zkušeností. Je to nepřetržitý proces, při kterém se stavba těla neustále vyvíjí podle toho, jak na ni působí zkušenosti získané interakcemi s fyzickým a sociálním světem (Keleman, 1985). Takže ty části těla, které jsou užívány, se vyvíjejí ke svým genetickým limitům. Naopak ty části těla, které nejsou procvičovány a využívány, se plně nerozvíjejí a mohou atrofovat, nebo se projevit jako dysfunkční. V BA je sledováno pět hlavních tělesných asymetrií: vpravo-vlevo, nahoře-dole, vepředu-vzadu, hlava-tělo, trup-končetiny. Každá má svůj specifický význam, který je v bioenergetice podrobně interpretován (zde nebudeme z důvodu obsáhlosti detailně popisovat). Lowen (2009) popisuje nejčastější způsob držení těla u žen a u mužů: nejčastější držení těla u žen: U žen se často setkáváme s projevem blokování, který se objevuje v tzv. vdovském hrbu. Hrb je tvořen masou tkaniva, které se nahromadí právě pod sedmým obratlem, na místě spojení šíje, ramen a trupu. Za své pojmenování vděčí skutečnosti, že se vyskytuje převážně u starších žen, zatímco u mladších jen zřídka. Při analýze problému, který hrb ztělesňuje, jde o konflikt mezi pozicí podřízení (dotyčná osoba chtěla být vždy dobrým děvčátkem, ze kterého má otec či celá rodina radost) a z toho vyplývajícími pocity zloby, sexuální frustrace (Lowen, 2009). Problém má kořeny v oidipovské situaci.    nejčastější držení těla u mužů: Lowen popisuje, že nejčastěji se setkáváme s držením těla, jež přirovnal k „věšáku na šaty“. Zaujímají jej skoro výlučně muži. Ramena jsou lehce vytažena nahoru a působí výrazně hranatě, zatímco hlava a šíje jsou mírně předkloněny. Ruce se klátí v kloubech a hrudník je také zvednut. Tento postoj vyvolává dojem, že tělo visí na skrytém věšáku. Analýza projevů těla vysvětluje, jak tato zábrana „funguje“. Povytažená ramena jsou výrazem strachu, můžeme to dokázat tak, že vědomě zaujmeme postoj vyjadřující strach. Když jsou ramena běžně povytažená, svědčí to o chronické úzkosti, jíž dotyčný trpí a které se nedovede zbavit, protože si ji neuvědomuje. Běžné držení těla tohoto typu se nevyvíjí z jediné zkušenosti, ale vzniká v průběhu permanentního vystavení úzkostné situaci. Může se např. postupně rozvinout u chlapce, který se bojí svého otce (Lowen, 2009).

Terapie v BA

 Body Scan

Body Scan (volně přeloženo „vnímání těla“) je způsob, jímž jedinec vnímá své tělo, cítí, jak se jeho tělo pohybuje (nebo nepohybuje) v daném okamžiku, resp. cvičení, které tuto schopnost rozvíjí (Young, 2010). Jednoduchá cvičení terapie v BA jsou přínosem, pokud jde o rozvoj vnímání pocitů v těle, uvědomění si schopností těla a objevování hlubších tělesných pocitů. Konečným cílem těchto cvičení je uvědomování zmíněných pocitů každý den, v každý okamžik. Cvičení č. 1: Vnímání tělesných pocitů Pro provádění tohoto cvičení je důležité zvolit pohodlné, nehlučné a příjemné místo. Pacient leží na zádech, dolní končetiny uvolněné, horní končetiny volně podél těla, oči zavřené. Pacient je relaxován, ale v bdělém stavu (Brown, 1973). Má za úkol: -          Vnímat tělo jako celek (od hlavy k prstům chodidel), povrch pokožky, pocity, které přináší kontakt těla s podložkou, zemí, „ponořit“ se do země a vnímat její podporu. -          Vnímat pocity zvedání a klesání břicha při každém nádechu a výdechu, dýchat přirozeně a pozorně, všímat si, která část těla se při dýchání pohybuje, zda zůstává nějaké místo, ve kterém dechové pohyby nejsou pociťovány, nebo omezení, které brání plnému nádechu a výdechu. -          Směřovat pozornost a dech dolů k nohám a prstům, dýchat jakoby „ven“ a „do prstů“. Pomalu přesunout pozornost do dalších oblastí, do nohou, kotníků, lýtek, kolenou, stehen, boků, hýždí, pánve, břicha, dolní části zad atd. Dýchat do daných částí s cílem si tyto části uvědomovat. Cvičení č. 2: Vnímání tělesných pocitů s využitím molitanové podložky Toto cvičení je modifikací cvičení č. 1. Pacient zaujímá stejnou polohu těla, úkoly pacienta jsou obdobné. Je zde využíván molitanový válec nebo smotaný ručník, který může být umístěn v oblasti krku, hrudníku, pasu, bederní páteře a hýždí (Hoffmann, Gudat, 2003). Pacient vnímá jeho tlak v daném místě, dechové pohyby směřuje do daného místa. Cílem je usnadnění vnímání daných částí těla.

Obrázek 2

Body Sensations

Body sensations (volně přeloženo „prožitky těla“) jsou cvičení, která jsou cílena hlouběji než body scan, zaměřují se na vztah mezi prožíváním těla jedince a vlivem okolního prostředí, ve kterém se nachází (Davis, 2007), neboli jak se projevuje vliv okolního prostředí v prožívání těla jedince. Porozumění výše popsaným prožitkům lze docílit tak, že si jedinec vytvoří seznam prvotních pocitů těla, včetně bolesti, brnění, pocitů tepla, chladu, znecitlivění apod. Zaznamená, jaké pocity se vztahují k daným zážitkům a ve kterých situacích vznikly nebo se objevují.       Body Sensations jsou velmi silným nástrojem pro zpracování traumatu a nemoci (Brown, 1973). Často jsou vzpomínky na rané trauma a bolestivé tělesné zkušenosti zaznamenány pouze v somatické paměti, bez schopnosti verbálně je vysvětlit nebo jim porozumět.

Dechová cvičení

Nejzásadnější a snad nejsilnější procesy v celé tělové terapii jsou změny, které u jedince nastanou v okamžiku, kdy si uvědomuje způsob svého dýchání, co pro něj toto uvědomění znamená, co mu umožňuje a přináší (Brown, 1973). Davis (2007) vysvětluje, že bez schopnosti hluboce se nadechnout nemůže tělo fungovat zdravým způsobem a nemá energii dokončit všechny své úkoly. Dýchání je řízeno dvěma řídicími systémy, jednak systémem autonomním, mimovolním, regulujícím dýchání podle saturace kyslíku, a jednak systémem volním, regulujícím dýchání účelově (Véle, 2006). Young (2010) doplňuje, že vědomá složka umožňuje měnit způsob dýchání, umožňuje změnu stavu vztahující se k emocionální regulaci, zvýšené vitalitě a schopnosti udržet rovnováhu v našem těle. Rytmus dýchání je rovněž hluboce ovlivněn stresem, emocionálními traumaty, držením těla a fyzickou nemocí. Obnovení kompletního dechového vzoru je v přímém vztahu s výše uvedenými situacemi. Lowen (2009) došel až k tvrzení, že inhibice dýchání je klíčem ke všem osobnostním problémům. Terapeut pouhým sledováním způsobu dýchání pacientů může zaznamenat, jakým způsobem se vyrovnávají se stresem, jak jsou schopni měnit svůj stav a kolik energie mají. Cvičení č. 1: Vnímání dechových pohybů Tato cvičení je doporučováno provádět v průběhu dne. Jde o vnímání dechových pohybů, všímání si oblastí těla, které se v průběhu dýchání pohybují a které nikoliv (Röhricht, 2009), pozorování, jak se mění způsob dýchání v průběhu dne apod. Pacient hodnotí, jaký způsob dýchání je pro něj charakteristický, zda si je vědom svého normálního dechového cyklu, jak se mění způsob dýchání během stresové situace, jaká část těla se při dýchání nejvíce pohybuje a v jakých místech pociťuje omezení. Cvičení č. 2: Práce s dechem Práce s dechem zahrnuje např. prohlubování dechu, vědomé dýchání do oblasti břicha, žeber, bránice, zad, hrudníku. Young (2010) upozorňuje, že je důležité, aby nedošlo k hyperventilaci, pacient je instruován, aby prohluboval dech a pociťoval jeho účinky. Všímá si pocitů, které vznikají při zvětšování prostoru, do kterého dýchá, většího objemu vzduchu, který vdechuje. Zaznamenává účinky těchto cvičení a popisuje pocity, které vyvolávají. Cvičení č. 3: Lowenova dýchací stolička (lze modifikovat použitím míče - viz obrázek č. 3)   Dýchání v poloze vleže přes míč. Toto cvičení je zaměřeno na oblast hrudní páteře. Úkolem pacienta je vnímat změny držení těla, hrudního koše, zad, pletenců ramenních, kontakt plosek s podložkou. Dolní končetiny směřují k zemi v pravém úhlu, hýžďové svaly relaxovány, pánev protlačená směrem ke stropu, hrudník v extenčním (rozšířeném) postavení, hlava v prodloužení trupu. Dech je pravidelný, hluboký nádech i výdech, ústa pootevřená. Cvičení č. 4: Práce s různými rytmy dechu Pacient má za úkol plynule dýchat v dechových cyklech, změnit poměr nádechu a výdechu a zaznamenat účinky na stav bdělosti nebo relaxace (Friedman, Glazer, 2010), zaznamenat, jaký je jeho nejpřirozenější rytmus dechu bez změny dechového cyklu a jaké účinky při tomto rytmu na sobě pociťuje.

Grounding (uzemňování)

Jde o terapeutický postup, jehož prostřednictvím se jedinec učí pociťovat kontakt se zemí, doslova i v přeneseném smyslu (Friedman, Glazer, 2010). Lowen ve své práci velmi zdůrazňoval práci s pánví, končetinami a chodidly ve snaze docílit právě optimálního kontaktu se zemí. Grounding se stal jedinečnou součástí a základem v bioenergetické terapii. Podstatu groundingu Lewis (2004) vysvětluje tak, že přirozený vývoj dítěte si žádá, aby byl schopen vstát, odejít a podporu rodičů později nahradit svou schopností podpory sebe sama. Cílem groundingu je tedy schopnost stát pevně nohama na zemi, a to jak v pravém, tak i přeneseném slova smyslu. U některých pacientů není reálné tuto schopnost očekávat, neboť v průběhu dospívání byl u nich tento vývoj narušen (Young, 2010). Lewis (2004) uvádí, že rozšiřovat terapeutické možnosti je možné tehdy, pokud pacient doslova získal pocit, že může chodit po zemi, že země je pod ním. Bioenergetika tedy chápe vývoj lidského jedince také z pohledu funkce jeho končetin. Zpočátku se postaví, balancuje či přešlapuje z jedné nohy na druhou, poté je schopen stát na jedné noze, stát sám, a nakonec získá schopnost odejít pryč. Grounding (uzemňování) zahrnuje mnoho cvičení. Nejčastěji se využívají tzv. stresové pozice, které jsou zaměřeny na to, aby si jedinec uvědomil spojení chodidel nohou a pánve se zemí. Následuje strečink prstů, chodidel, kotníků, lýtek, stehen, kyčelních kloubů a spodní části zad (Friedman, Glazer, 2010). Důraz je kladen na prohlubování dechu. Základním účinkem těchto cvičení je vliv na propriocepci. Cvičení č. 1: Základní stresová pozice, pozice luku, obrázek 4   Cílem tohoto cvičení je získat kontakt se zemí, pacient vnímá kontakt plosek s podložkou, kolena jsou mírně pokrčená, pánev protlačená vpřed, hýžďové svalstvo relaxováno, hrudník v extenčním postavení, hlava v prodloužení těla, brada nesmí být předsunuta vpřed, pohled směřuje vpřed. V této poloze má pacient za úkol uvolnit veškeré napětí, které v těle pociťuje a které „nepotřebuje“. Hluboce prodýchávat, při výdechu i vdechu udržet trup i hrudník v extenčním postavení, dýchat především do oblasti břicha. Avšak právě tato pozice ozřejmí, v jaké části těla je dech omezen, a právě tam bude dech směřován. Pacient provádí zpočátku pomalé a nepatrné pohyby v kyčelních, kolenních a hlezenních kloubech s cílem dosáhnout vibrací. Tato pozice má také diagnostický význam, ramenní klouby by měly být v jedné linii s klouby hlezenními, je-li pacient zakloněn více, např. v zádech, ukazuje to např. na jeho větší poddajnost apod. Cvičení č. 2: Pomalá, pravidelná chůze Pacient má během chůze za úkol vnímat kontakt chodidel se zemí, každý výdech směřovat dolů do podložky, od páteře dolů k chodidlům (Hoffmann, Gudat, 2003). Při chůzi jsou kolena „neuzamknutá“. Toto cvičení zdůrazňuje především energetický aspekt groundingu.

Centering (jednota těla a mysli)

Centering znamená způsob, jakým organizujeme zážitky či zkušenosti, a představuje Self každého jedince. Je to komplex zahrnující body sensations, emocionální stav, představy, myšlenkové vzory a podstatu duše každého jedince. Cílem je zavést rovnováhu těla a mysli, centering vyžaduje být v přítomném okamžiku. Jestliže grounding zajišťuje zážitky spojení se zemí, centering zahrnuje zážitky spojení sebe sama – se všemi částmi a oblastmi sebe sama (Young, 2007).

Presencing (být v přítomnosti)

Young (2007) uvádí, že každý žije s určitou mírou disociace či oddělení. To je možné ovlivňovat terapií, která je cílená k prožitkům bytí v přítomnosti současně se spojením s vnějším světem, jinými lidmi. Mají vliv na pocity „stálé kontroly“, dávají jedinci pocit, že má na výběr. V bioenergetické analýze se často začíná a končí každé sezení centeringem a uvědoměním si přítomného okamžiku. Je to způsob, jímž se lze dostat do spojení s tím, co cítíme, a tím, co se děje kolem nás.

Expresiv movement (vyjádření pocitů pohybem)

Expresiv movement se využívají, chceme-li vyjádřit pocity, např. zvýšení hlasu, jsme-li rozzlobeni, požádaní o to, co potřebujeme, vyjádření lásky. Vyjadřují naše pocity, které se vztahují k někomu druhému. Existuje-li zábrana ve vyjádření pocitů, může to negativně působit na naše zdraví. Cílem těchto cvičení je tedy podporovat pohyby těla, které jsou omezovány, objevit části těla, které jsou využívány k tomu, aby udržely výrazy a pocity pod kontrolou (Friedman, Glazer, 2010). Při těchto pohybech se např. vyjadřuje úsměv, což zpočátku může působit poněkud mechanicky, avšak pohybem svalů dochází k stimulaci fyziologických procesů, k uvolňování chemických látek ovlivňujících pocity štěstí a radosti (Schwarz, Schweppe, 2004).  

Vocalising (vokalizování)

Tato cvičení zahrnují projevy křiku, zpěvu, šeptání, hlasitého smíchu, různých zvuků, jichž je jedinec schopen. Freidman, Glazer (2010) uvádějí, že cílem těchto cvičení je schopnost jedince vyjádřit zvuky prostřednictvím těla, a naopak zvuky svého těla poslouchat a cítit.

Reaching (požádání a získání)

Zahrnují cvičení, která jsou cílena na schopnost jedince o něco požádat, něco uchopit a získat (Schwarz, Schweppe, 2004). Toto cvičení se provádí buď vestoje, nebo vleže, kdy si pacient představuje, že se natahuje a získává něco, po čem touží. Tato cvičení jsou důležitá, protože nacvičují získání toho, co tělo potřebuje a žádá.

Kicking (kopání, výkopy)

Kicking (kopání, výkopy) představují taková cvičení, která vyjadřují schopnost protestu, mobilizují energetické pohyby v dolní polovině těla, podporují schopnost udržet silný asertivní pocit (Hoffmann, Gudat, 2003). Provádějí se vleže na podložce, kdy jedinec kope nohama, horní končetiny má položeny volně podél těla, čelisti relaxované, oči otevřené. Může využít hlasový projev, např. hlasité „ne“. Tato cvičení akcentují využití hlasu a jeho hloubku. Další možností je také přidat pohyby paží a rozšířit výraz do celého těla, podobně jako malé dítě, které vyjadřuje vzdor. Tato cvičení jsou využívána k vyjádření agrese těla a nácviku schopnosti protestu.

Hitting (bouchání, údery)

Tato cvičení mají podobný charakter jako kopání či výkopy. Jsou zaměřena na vyjádření zlosti, vzteku, hněvu či nenávisti a na uvolnění energie s těmito pocity spojené (Young, 2007). Na obrázku č. 5 je zobrazena nádechová fáze pohybu, kdy jedinec akumuluje veškeré pocity agrese, vzteku atd. Expresivní část cvičení je prováděna s výdechem, ústa jsou pootevřená, čelisti a žvýkací svaly relaxovány, je možné přidat i verbální projev, dle individuality jedince.

Touch (dotek)

 

DISKUSE: Využití BA ve fyzioterapii

Jako vhodná se ve fyzioterapeutické praxi jeví aplikace diagnostické metody čtení těla, která vychází z konceptu posturální a gestické komunikace. Pro fyzioterapeuta je posturální a gestická komunikace důležitá, neboť nehodnotí pouze způsob pohybu a jeho provedení, ale rozkrývá mu také prostor pro pochopení příčiny daného držení těla, jeho primárního důvodu a původní příčiny takového výrazu. Dostává tím informaci o skutečném prožívání jedince. Fyzioterapeutovi se tedy rozkrývá prostor pro odhalení skutečně prožívaných pacientových pocitů a možnost adekvátní modifikace terapie. Jak uvádí Smith (2007), zvláště fascinující skutečností je, že velká část posturálního a gestického chování se odehrává mimo vědomí, nebo pouze s vágním uvědoměním. Fyzioterapeut se ve své praxi denně setkává s pacienty a pracuje s jejich těly, kdyby věnoval pozornost také významu těla, do kterého zasahuje, umožnilo by mu to zvolit takový terapeutický plán, který je co nejvíce zacílen na individualitu pacienta. Postura je danou skutečností, dle které se fyzioterapeut může řídit při volbě terapie, a potvrdit tak verbalizaci pacientových obtíží nebo zacílit pozornost v případě rozporu. Nevýhodou této metody jsou možnosti hodnocení výstupů, které poskytuje. Jejich interpretace se děje pouze v subjektivní rovině, bez možnosti objektivního hodnocení. Záleží tedy pouze na terapeutovi, jakým způsobem signály pacientova těla vyhodnotí. Z tohoto důvodu by bylo vhodné zařadit tuto metodu do fyzioterapeutické diagnostiky jako metodu, která doplňuje a uceluje zavedenou fyzioterapeutickou diagnostiku. Další diagnostickou metodou BA je typologie tvořená osobnostními charakterovými strukturami. Fyzioterapeut samozřejmě může vnímat určité souvislosti mezi osobnostní charakterovou strukturou a danými tělesnými znaky a měl by si být vědom propojení obou „celků“. Toto působení popisuje Véle (2006) slovy, že dlouhodobý stav mysli se vtiskuje trvale do konfigurace segmentů pohybové soustavy i do pohybového chování a bývá patrný i na rysech zemřelého. Avšak využití výše popsaných fenoménů ve fyzioterapeutické praxi se jeví jako méně vhodné, protože fyzioterapeut není erudován k analýze ani interpretaci daných jevů, neboť zde mluvíme např. o emocích, které byly způsobeny traumatickými zážitky, situacemi, jež jedinec nebyl schopen překonat, popř. jde o dlouhodobě působící negativní podnět, který zásadně ovlivňuje jedincův život. Takové emoce a jejich projevy je schopen správně analyzovat pouze psychoterapeut. Otázkou také zůstává validita typologie osobnostních charakterových struktur, která je stále diskutována, jak to dokazuje např. studie provedená Friedmanem, Glazerem (2009). V bioenergetické terapii jsou využívány techniky body scan (vnímání těla), body sensations (prožitky těla), dechová cvičení, grounding (uzemňování), centering (jednota těla a mysli), presencing (být v přítomnosti), expresiv movement (vyjádření pocitů pohybem) a touch (dotek). Využití technik Body Scan (vnímání těla), Centering (jednota těla a mysli), Presencing (být v přítomnosti) je přínosem, pokud jde o rozvoj všímavosti pocitů v těle, uvědomění si schopností těla a objevování hlubších tělesných pocitů. Tato cvičení pozitivně ovlivňují jedincovo tělesné sebepojetí. Jejich praktické využití ve fyzioterapii je ovšem limitováno několika faktory. Prvním limitem je náročnost těchto cvičení na čas, druhým je nutnost interpretace výstupů z těchto cvičení, ke které fyzioterapeut není erudován. Z těchto důvodů se jeví jejich vhodnost k aplikaci ve fyzioterapeutické praxi jako cvičení preventivního charakteru, vhodná k rozvoji osobnosti jedince a indikovaná např. k autoterapii, domácímu provádění. Techniky body sensations (prožitky těla), které se dle Davise (2007) zaměřují na vztah mezi prožíváním jedincova těla a vlivem okolního prostředí, ve kterém se jedinec nachází, jsou bezpochyby přínosem pro pacienta. Avšak využití ve fyzioterapeutické praxi je méně vhodné, protože fyzioterapeut není erudován k interpretaci daných pacientových prožitků. Dechová cvičení jsou v bioenergetické terapii zaměřena především na pozorování, vnímání, uvědomování a prožívání dechových pohybů. Dále, dle Younga (2008), je práce s dechem zaměřena na prohlubování dechu, vnímání pocitů při zvětšování prostoru, do kterého dýchá, většího objemu vzduchu, který vdechuje. Tyto prvky se jeví vhodné jako doplnění technik, které využívá respirační fyzioterapie. Avšak cvičení, která jsou např. modifikací Lowenovy dýchací stoličky, mají z pohledu fyzioterapeuta jistá omezení, která je nutno zvážit vzhledem k určitým diagnózám. Jde například o jedince s osteoporózou, vertigem, dále je diskutabilní indikace těchto cvičení u seniorů a dalších rizikových skupin pacientů. Je tedy nutné vždy zvážit aktuální stav pacienta a jeho onemocnění. Velmi specifickým a také diskutovaným cvičením v bioenergetické terapii je grounding (uzemňování). Tato cvičení podporují uvědomování si kontaktu těla s podložkou, pozitivně ovlivňují propriocepci, a tím také stabilizační funkce, podporují dýchání ve smyslu hloubky dechu a místa, kde jsou dechové pohyby nedostatečné či omezené, jsou vhodným cvičením při nácviku správného a uvolněného stereotypu stoje. Z pohledu fyzioterapeuta se uvedené aspekty jeví jako nesporně vhodné k aplikaci v terapii. Nicméně využití těchto cvičení ve fyzioterapeutické praxi je limitováno několika faktory. Nácvik správného provádění těchto cvičení je náročný na čas, a to jak pro terapeuta, tak pro pacienta. Tato cvičení také předpokládají určitou pacientovu schopnost uvědomovat si a vnímat své tělo, z tohoto důvodu ne každý pacient je vhodný a schopný tato cvičení provádět. Vzhledem ke specifičnosti způsobu provádění a účinků, které tato cvičení vyvolávají, je nezbytná erudovaná instruktáž ze strany terapeuta. Grounding (uzemňování) je v BA využíván také k diagnostice, avšak ve fyzioterapeutické praxi se jeví jako nevhodný, protože fyzioterapeut není k provádění takové diagnostiky erudován. Aplikace technik expresiv movement (vyjádření pocitů pohybem), zahrnující techniky reaching (požádání a získání), kicking (kopání, výkopy), hitting (bouchání, údery), ve fyzioterapeutické praxi se jeví jako nepravděpodobné. Neshodují se cílem fyzioterapeutické intervence. Avšak jejich účinek není zanedbatelný. Friedman, Glazer (2010) popisují, že existuje-li zábrana ve vyjádření pocitů, může to negativně působit na naše zdraví. Z toho důvodu je může fyzioterapeut doporučit jako cvičení mající preventivní charakter, podporující rozvoj osobnosti, popř., uzná-li za vhodné, nabídnout pacientovi možnost navštívit bioenergetická cvičení vedená bioenergetickým odborníkem. Využití techniky vocalising (vokalizování) se ve fyzioterapeutické praxi jeví jako vhodnější. Sám fyzioterapeut tuto techniku využívá např. při terapii stresové inkontinence, ve které jsou dechové pohyby, především výdech, podporovány vyjádřením určitých souhlásek. Tyto techniky bioenergetické analýzy tedy nabízí možnost rozšíření a doplnění technik užívané v respirační fyzioterapii. Technika touch (dotyk) a práce s taktilním kontaktem v bioenergetické analýze představuje důležitou součást terapie. Dle Davise (2007) může oživovat veškeré potlačované pocity v těle, jako je naděje, bolest, vztek, zoufalství apod. A právě pochopení souvislostí, které BA popisuje v kontextu s užíváním dotyku, jako terapeutické techniky, se pro fyzioterapeuta jeví jako velmi vhodné.  

ZÁVĚR

Psychoterapie zaměřená na tělo, k níž se řadí i BA, rozkrývá jako pojem oblast četných teorií a je zřejmé, že v této oblasti došlo k metodologickému pluralismu. Pro všechny směry psychoterapie zaměřené na tělo lze najít společného jmenovatele, a to zacílenost na individualitu člověka. BA nahlíží na osobnost jako na individuální otisk emocí, dynamiky prožívání a jejich manifestace v somatické rovině, které jsou neopakovatelným originálem podobně jako otisk prstu člověka. Možnost aplikace BA ve fyzioterapeutické praxi nás vedla k tomuto detailnímu pohledu na tuto problematiku. Využití bioenergetické analýzy a terapie jako celku se ukázalo nevhodné. Důvodem je nedostatečná erudice fyzioterapeuta, zejména v oblasti analýzy a interpretace daných psychologických jevů a fenoménů. Naopak jako vhodné se jeví využití prvků bioenergetické analýzy a terapie, i jejich aplikace je však limitována. Tyto limity zdůrazňují potřebu spolupráce odborníků, kteří se podílejí na léčbě pacienta, tedy týmové práce. Využití poznatků a prvků technik podobných jako BA považujeme ve fyzioterapeutické praxi za velmi aktuální, i z toho důvodu, že stále přibývá pacientů, jejichž obtíže mají psychosomatický charakter.

[1] Katedra fyzioterapie FTVS UK, Praha, Česká republika