PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

D. SKORUNKA, A. HOLMANOVÁ: SVĚTOVÁ PSY-CHOSOMATIKA A TA NAŠE; ZPRÁVA Z EAPM KONFERENCE 2024

V následujícím textu přinášíme opožděně zprávu o průběhu mezinárodní konference Evropské asociace psychosomatické medicíny (EAPM), která proběhla 12–15. června 2024 ve švýcarském Lausanne, v Le Centre Hospitaliere Universitaire Vaudois. Připomeňme, že pořádající organizace EAPM byla založena v roce 2012 a její zaměření kromě psychosomatické medicíny zahrnuje konzultační psychiatrii (consultation – liaison psychiatry) a tzv. integrovanou péči (koordinovaná interdisciplinární spolupráce ve zdravotnictví).

Deklarovaným cílem EAPM je propojení a posílení spolupráce mezi jednotlivými klinickými pracovníky, výzkumníky a učiteli na poli psychosomatiky a konzultační psychiatrie a dále rozšiřování povědomí o bio-psycho-sociálním modelu a jeho implementace v klinické medicíně. Hlavní odborně – výzkumné médium EAPM představuje Journal of Psychosomatic Research vycházející od roku 2005 a honosící se impact factorem 4,7. V současnosti je v EAPM začleněno 17 evropských zemí prostřednictvím národních organizací psychosomatické medicíny, možné je i individuální členství. EAPM spolupracuje s podobnými organizacemi v Kanadě a Spojených státech amerických. Reprezentanti některých tamějších organizací (například Academy of Consultation – Liaison Psychiatry) pravidelně navštěvují mezinárodní konference EAPM, které se každý rok konají v některém z evropských měst. V další části textu se detailněji zaměříme na program konference v Lausanne v minulém roce včetně některých konkrétních příspěvků. Nevyhneme se ani malému srovnání s naší tradiční celostátní psychosomatickou konferencí v Liberci.

Místo činu

Místem konání EAPM konference se v roce 2024 stalo Lausanne. Toto malebné město s bohatou historií obývá přibližně 140 tisíc obyvatel. Nachází se na břehu rozlehlého Lac Léman (Ženevské jezero). Při jasném počasí jsou od břehu viditelné terasovité vinice v nedalekém Lavaux a za nimi vrcholky švýcarských Alp. Turistu po opuštění nádražní haly nejprve překvapí poměrně členitý terén města, to když chce ušetřit zhruba 30 švýcarských franků za taxi a vydává se s objemným zavazadlem pěšky směrem k domluvenému ubytování. Samotná konference se odehrávala v prostorách univerzitní nemocnice, v jejímž areálu probíhala výstavba nové budovy. Aby se dostali do té části nemocnice, v níž probíhala registrace a program, museli účastníci projít skrz centrální příjem a minout oddělení pohotovosti. Tím se, na rozdíl od podobných akcí, alespoň symbolicky smazal rozdíl mezi výzkumem a klinickou praxí. 

Univerzitní nemocnice je od centra města poněkud vzdálená. Naštěstí se Lausanne pyšní dvěma linkami metra, jehož soupravy se díky autonomnímu řízení obešly bez řidiče. Doprava přesto běžela hladce, až na jeden den, kdy blíže nespecifikovaný incident vyžadující asistenci místní policie vedl k přerušení dopravy na několik hodin. Tyto ojedinělé nesnáze nicméně nezabránily tomu, aby se v místě konání konference setkali reprezentanti psychosomatické medicíny z mnoha evropských zemí, ale také z jiných kontinentů. Na konferenci přicestovalo přibližně 500 účastníků ze 38 zemí. Z jiných kontinentů se na konferenci objevili reprezentanti psychosomatické medicíny z Chile, Izraele, Japonska, Jižní Koreje, Kanady, Nového Zélandu, Thajska a Taiwanu. Motto konference napovídalo, jaká sdělení co do obsahu a formy budou v programu převažovat: Výzkum, inovace, integrace; směrem k interdisciplinaritě a translačnímu výzkumu. Celkem zaznělo 78 ústních sdělení a vystaveno bylo 72 posterů. Počet sdělení v programu roztříděný podle národností řečníků naznačoval převahu návštěvníků ze Švýcarska, Německa, Holandska, Itálie, Velké Británie a Spojených států amerických.

Hlavní přednášky

Hlavní přednášky pěkně odrážely bio-psycho-sociální základ psychosomatické medicíny.

V úvodním plenárním sdělení nazvaném „Body I am and body I have“ se Nathalie Herschdorfer, ředitelka Photo Musée de l'Élysée Lausanne, podělila o své úvahy o tom, jak se v průběhu historie a vývojem technologií proměnilo zobrazování lidského těla s důsledky pro naše vnímání vlastních těl včetně sebe-pojetí, sebe-přijetí apod.  V následující plenární přednášce Nicolas Senn z Department of Family Medicine, Centre for Primary Care and General Medicine na University of Lausanne, prezentoval dosavadní výzkumy zaměřené na důsledky klimatické změny na naše zdraví. V sugestivní prezentaci nastínil změny na různých úrovních společnosti potřebné k tomu, aby zdravotnické systémy díky dopadu klimatických změn na zdraví populací nezkolabovaly. Další plenární přednáška nebyla o moc optimističtější. Vedoucí Department of Sociology na University of Geneve, Claudine Burton-Jeangros poukázala na to, že v rámci bio-psycho-sociálního modelu stále trvá přehlížení sociální dimenze s ohledem na zdraví a nemoc. Po úvodním historickém přehledu demonstrovala vliv sociálních faktorů na naše zdraví a stonání na dvou konkrétních příkladech: a) váhavost týkající se vakcinace; b) průběh života, interakce mezi jedincem a společností a nerovnosti týkající se zdraví. V prvním případě připomněla nedávnou pandemickou zkušenost a postoj části veřejnosti k očkování, dobře známé i v našich končinách. Ve druhém případě decentně upozornila na to, co je v české psychosomatické komunitě stále diskutováno sporadicky. Společensko-ekonomické faktory včetně narůstající sociální nerovnosti mají vliv na veřejné zdraví. V zahraničí je tomuto tématu věnována již delší dobu pozornost (Rapley, Moncrieff, Dilon; 2011; Unger, 2021). U nás se takto zaměřené odborné práce objevují spíše vzácně, navíc nebývají přijímány vždy s nadšením (Jetmarová, Lánský, 2020).

Současný prezident EAPM a emeritní profesor na University of Oxford, Michael Sharpe, se ve své plenární přednášce zamýšlel nad tím, jakým směrem je třeba se vydat při prosazování bio-psycho-sociálního modelu v medicíně a zdravotnictví. Částečně zopakoval již to, co přednášel na EAPM konferenci ve Vídni před dvěma lety a co poněkud vyvedlo z míry ty posluchače, kteří byli přesvědčení o tom, jak je Velká Británie v implementaci bio-psycho-sociálního modelu napřed (Skorunka, 2022). Prof. Sharpe připomněl „psychobiologické“ myšlenky švýcarského psychiatra Adolfa Meyera a opět se stejně jako ve Vídni odkazoval na George Engela. Už ten si prý všiml, že profesionální dominance lékařského stavu v medicíně byla a je udržována důrazem na biomedicínský model a z něj vycházejících forem praxe, razantním odrážením kritických názorů a izolováním lékařské profese od jiných pohledů, které by mohly zlepšit zdravotní péči (pozn. přesná citace věty přednášejícího). Dle sdělení prof. Sharpea i dnes převládá v medicíně mechanistické pojetí, dualismus psýché a phýsis. Biomedicínský model se podle prof. Sharpeho nestal pouhým vědeckým přístupem, ale kulturně specifickým modelem medicíny. Základnímu výzkumu dominuje využívání stále pokročilejších technologií, abychom pohlédli „do hloubky“ na ještě menší a menší částečky a substance s naději, že porozumíme etio-patogenetickým mechanismům a přijdeme na účinnější terapii. Stále máme v klinické medicíně na čem pracovat, abychom zlepšili léčbu a péči o pacienty, pro které je úzký biomedicínský model nedostačující. A nejedná se pouze o pacienty s přetrvávajícími funkčními tělesnými příznaky (dříve a stále někde ještě označované jako lékařsky nevysvětlené příznaky; medically unexplained symptoms). Pak je tu ještě politická rovina. Jedna z posledních vět prof. Sharpea zaujala nejen radikálně naladěné posluchače: Úzký biomedicínský model udržují především mocenské mechanismy různých zájmových skupin, odborných, ekonomických a politických. A ty je velmi nesnadné narušit a měnit. Toto tvrzení připomnělo úvahy o medicínsko – průmyslovém komplexu v jedné české publikaci (Komárek, 2005). Od mezinárodně respektovaného emeritního profesora na jedné z nejlépe hodnocených univerzit světa mohlo takové tvrzení znít překvapivě, zvláště když si uvědomíme, že on sám strávil svou plodnou profesní dráhou jako člen jedné z vlivných odborných skupin. Na druhou stranu, prof. Sharpe nespí na vavřínech a stále se snaží podporovat rozvoj psychosomatické medicíny v britském zdravotnictví. Za zmínku stojí například nedávná studie, na které se podílel, v níž se spolu s kolegy(němi) zaměřili na posouzení výsledku integrace proaktivního přístupu konzultačních psychiatrů do komplexní péče o seniory hospitalizované na somatických odděleních (Sharpe, Walker, van Niekirk et al., 2024).

Lákavě se v programu jevila plenární přednáška Enny Das, profesorky na Radboud University v holandském Nijmegenu. Bohužel na ní chyběl kvůli únavě neurofyziologického aparátu jeden z autorů tohoto textu (DS) a ten druhý (AH) se tak usilovně soustředil na poutavý popis výzkumů paní profesorky, že si nebyl schopen dělat poznámky. Naštěstí díky internetu dnes můžeme o komkoli dohledat cokoli, takže tato profesní selhání našich „žurnalistů“ můžeme částečně kompenzovat. Enny Das se zabývá výzkumem komunikace a jeho vlivu na chování ve zdraví a nemoci. Je autorkou nebo spoluautorkou několika výzkumných prací, jež se věnují lingvistickým a interakčním aspektům konzultací s nemocnými, kteří trpí medicínsky nevysvětlenými symptomy (MUS; medically unexplained symptoms). Její vědecké portfolio zahrnuje také problematiku genderových rozdílů v komunikaci během konzultací s praktickými lékaři a vlivu médií na postoj veřejnosti k vakcinaci.  Například ve studii – konverzační analýze rozhovorů praktických lékařů s pacienty s MUS tým Enny Das zjistil, jakými způsoby praktičtí lékaři vnášejí do rozhovoru možnou příčinnou souvislost mezi příznaky a psychosociálními příčinami. Ukázalo se, že praktičtí lékaři se nejčastěji uchylují ke dvěma způsobům: k dotazování a vysvětlování. Zatímco opatrné kladení otázek zaměřených anamnesticky otevíralo prostor k tomu, aby pacienti sdíleli své prožitky a úvahy, vysvětlování umožňovalo lékařům „sdělit svůj odborný příběh“, aniž by se na tom mohli pacienti nějak podílet. Konverzační analýza také zjistila, že z hlediska další spolupráce bylo výhodnější, když se lékaři uchýlili k tzv. obrácené kauzalitě (reverse causality), kdy naznačili možnost, že psychosociální problémy mohou být důsledkem tělesných potíží. Tato forma validizace prožitků a starostí pacientů připravila půdu pro pozdější diskusi o vzájemné provázanosti symptomů a psychosociálních faktorů. Není to pro praktické lékaře snadné. Na jednu stranu musí opatrně pátrat po významných psychosociálních tématech a zároveň musí pečlivě naslouchat výpovědím pacientů. Vysvětlení šitá na míru pacientům a vytváření prostoru pro jejich odezvu jsou klíčové pro efektivní vysvětlení a postup. Tolik poslední věta v odborném článku (Stortenbeker, Stommel, Hartman, van Dulmen, & Das, 2022). Je to pro psychoterapeuticky vzdělané a zkušené lékaře překvapivé?

V jiné nedávno publikované studii se stejný tým zaměřil na kvalitativní analýzu lingvistických markerů u pacientů s MUS a porovnával je s pacienty, jejichž potíže měly jasné biomedicínské vysvětlení. V minulosti se objevovaly hypotézy, že pacienti s MUS mají specifický způsob popisu svých potíží (jazykové uchopení vlastní zkušenosti). Tato studie ale zjistila, že mezi oběma skupinami nebyly žádné detekovatelné rozdíly v řeči. Spíše to vypadá, že jádrem pudla budou stigmatizující percepce a předpoklady. Protože praktičtí lékaři obvykle přistupují k pacientům s MUS s určitým před-porozuměním, mohou v interakcích s nimi bezděčně spouštět problematické formy komunikace, během kterých pacienti zažívají, že jim není nasloucháno a/nebo že jejich potíže nejsou brány vážně (Stortenbeker, Hartman, Kwerreveld, Stommel, van Dulmen &  Das, 2022). V našem odborném tisku se kdysi dávno objevil text s podobným vyzněním, byť byl pojat spíše přehledově a klinicky než výzkumně (Skorunka, 2006).

Další výběr z programu

Kromě tzv. plenárních přednášek (keynote speech) obsahoval program samozřejmě mnoho jiných příspěvků, většinou uspořádaných do tematicky zaměřených sympozií. Podrobněji se se zastavíme u dvou z nich. Nejprve sympozium věnované problematice funkčních tělesných příznaků u dospívajících a mladých dospělých (Can we improve the understanding and treatment of functional somatic disorders in young adult people?). Problematika funkčních tělesných příznaků, jak jsme již uvedli, zaujímala významnou část v programu konference. Sympozium věnované dospívajícím a jedincům v rané fázi dospělosti se opíralo o práce kolegů, kteří se podílejí na mezinárodním projektu ETUDE (Encompassing Training in fUnctional Disorders across Europe). Jde o projekt koordinovaný kolegy(němi) na Faculty of Medical Sciences, University Medical Center Groningen v Holandsku.  Zde působí i profesorka psychosomatické medicíny, Judith Rosmalen, mimochodem vice-prezidentka EAPM a jedna z aktivních členek výboru této společnosti. Příspěvky ve zmíněném sympoziu odpovídaly výzkumně zaměřenému projektu. První příspěvek byl věnován zkoumání raných prediktorů vzniku funkčních tělesných příznaků u dětí, druhý zánětlivé odpovědi organismu u dětí a dospívajících s funkčními tělesnými příznaky, třetí využití online-KBT u funkčních bolestí břicha u dětí a dospívajících (single case design study), čtvrtý vztahu mezi mírou katastrofických kognitivních scénářů u rodičů a intenzitou funkčních bolestí břicha a také využití online prováděné kognitivně behaviorální terapie (KBT) s cílem tento vztah příznivě ovlivnit.

Dle názvů bezpochyby zajímavá sdělení. Ale neodbytně se vtírala otázka, zdali jsme se z příspěvků kromě obecných poznatků a známých skutečností dozvěděli něco nového. Varianty stresové reakce na nejrůznější podněty, které dítě vnímá a interpretuje jako ohrožující, stejně jako vliv úzkostnosti rodiče na pohodu dítěte a jeho zvládání různých situací, to vše je pro odborníky z praxe více než povědomé. Zajímavější mohou být některé „postranní“ postřehy. Z příspěvků se zdálo, jako by se autoři vyhýbali pojmenování konkrétních vztahově-vývojových adversities, po česku nepříznivých okolností. Přitom v této oblasti je k dispozici tolik publikací, výzkumů a samozřejmě klinických zkušeností (Skorunka, 2024). Druhou zajímavostí byla otázka jednoho z účastníků a nebyl to tentokrát jeden z autorů tohoto textu, proslulý svou diskuse-chtivostí. Proč je z mnoha možných funkčních tělesných příznaků v dětství nejčastější bolest břicha? Odpověď jednoho z prezentujících: „Jsem tady v pozici výzkumníka, nikoli experta na tuto problematiku.“ Odpověď druhého prezentujícího: „Zřejmě to bude souviset se zralostí dítěte ve smyslu schopnosti vyjádřit své prožitky a také ukázat, kde to bolí.“ Nakonec se neudržel ani jeden z autorů tohoto textu (DS), který si všiml, že jedna z přednášejících na jednom ze slides prezentace cituje práci pediatričky a rodinné terapeutky Kasii Kozlowske. Tu mimochodem znají i čtenáři Psychosomu, mimo jiné je to jedna z předních odbornic na problematiku funkčních neurologických poruch v dětství a také na aplikaci Dynamického vývojového modelu (Dynamic Maturational Model of Attachment and Adaptation) v klinické praxi (Kozlowska, 2016; Kozlowska, Sher, 2024). Tento model je komplexnější variantou vývojového konceptu vztahové vazby (attachment theory), který vyvinula Patricie Crittenden za základě mnoha výzkumů a klinické zkušenosti (Crittenden, 2015; Crittenden, Landini, 2011). Ale to jsme odbočili. Tazatele zajímalo, zdali se autoři prezentovaného výzkumu zamýšleli na možným využitím rodinné terapie, jež by kromě zlepšení kvality vztahových vazeb mohla v případě úspěšnosti přispět i ke snížení vysoké hladiny zánětlivých markerů zjištěných u dítěte s funkčními tělesnými příznaky. Odpověď tazateli udělala radost, taková studie se prý právě rozbíhá.

Druhé sympozium, které zde podrobněji zmíníme, bylo věnováno problematice traumatu včetně současné zkušenosti z Ukrajiny napadené agresivním „sousedem“. Šlo o jedno z několika rozšíření zorného pole výzkumníků a kliniků směrem k sociálním a geopolitickým faktorům a jejich dopadu na zdraví jedinců, rodin, populací a generací. Sympozium zahrnovalo následující příspěvky: a) War in Ukraine; Assessing the Global Consequences; b) Harvard Program in Refugee Trauma/Optimizing the Mental Health and Well-Being of Ukrainian Women and Children; c) Navigating Trauma: Pathophysiology and Differential Diagnosis; d) Understanding Somatic Comorbidity: Impacts of Combat and Stress Factors on the Complexity of Military Trauma. O své zkušenosti a poznatky se podělili kolegové a kolegyně z Harvard Medical School, Massachusetts General Hospital, Ministerstva vzdělání a vědy Ukrajiny, Wright Patterson Psychiatry Residency Program a Research Institute of Mental Health of the Bogomolets National Medical University. Pro našince mohlo být překvapivé, jaké programy zaměřené na péči/léčbu/rehabilitaci o traumatizované uprchlíky z různých částí světa organizují a provozují kolegové na Harvard University a s kým v této věci spolupracují. Harvardský program věnovaný péči uprchlíkům poskytoval služby lidem z Libanonu, Bosny a Hercegoviny, nebo Haiti.  A nyní těm z Ukrajiny. Je více než jisté, že další „klienti“ přicestují z Izraele, Gazy a zase z Libanonu. Směs nepříjemných emocí vyvolávaly údaje o důsledcích ruské „speciální operace“ na Ukrajině. Nedalo se uniknout neodbytnému povzdechu, jak to, že některé části lidstva se z dramatických lekcí dvacátého století nepoučily.  Jakoby veškeré poznání a zkušenosti byly zbytečné. Vždyť současné utrpení ve válečných oblastech nejen na Ukrajině ovlivní zdraví následujících generací. O tom už i věda ví dnes své (Preiss, Vizinová, 2024). A navíc, jak uvedla jedna z přednášejících, svět je dnes mnohem menší, než se zdál. Co se teď odehrává na vzdálených místech, se může velmi rychle odehrávat v naší bezprostřední blízkosti. 

Zaujaly nás také informace o komplexních terapeutických a sociálních programech zaměřených na poskytování první psychologické pomoci, zvládání traumatického stresu a léčby post-traumatické stresové poruchy. V diskusi zaznělo mnoho dotazů mimo jiné i na zkušenosti s využitím některých psychedelik, která mají v indikaci posttraumatické stresové poruchy dobře známý terapeutický potenciál. Odpověď prezentujícího (armádní psychiatr) některé posluchače překvapila. Za prvé, diskuse o využití psychedelik je zatížena spíše přehnaným očekáváním než opravdovou nadějí. Za druhé příslušníci armády mají značně zdrženlivý postoj k jakýmkoli medikamentům. A za třetí, jedná se o látky nelegální s velmi omezeným výzkumem a důkazy o účinnosti. Zvídavému tazateli to i pak vrtalo hlavou. Přehnaná očekávání? Zdrženlivý postoj k substancím, které se užívají zcela odlišným způsobem a za zcela jiných okolností v porovnání s každodenním užívání běžných psychofarmak? Copak posttraumatickou stresovou poruchou trpí jenom příslušníci armády? A nedostatek výzkumu? V Evropě a na severoamerickém kontinentu je několik výzkumných institucí, na kterých už několik let, možná už spíše desetiletí, probíhá systematický výzkum psilocybinu, MDMA a ketaminu. Možná ale kolegové z U.S. věděli něco, co se běžní smrtelníci měli teprve dozvědět. V srpnu se v médiích objevila zpráva, že americká FDA (Food and Drug Administration) zamítla žádost organizací Lykos Therapeutics a MAPS (Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies) o schválení MDMA asistované terapie v indikaci PTSD. Prý pro nepřesvědčivost předkládaných výzkumů a metodologické nedostatky v některých z nich (Science Insider, 2024).

Teoreticky či výzkumně pojaté přednášky doplňovaly kasuisticky zaměřené workshopy, společná setkání pracovních skupin (SIG) zaměřených na různá témata (např. transplantační medicína, klimatická krize a mentální zdraví, integrativní péče, primární péče aj.) a samozřejmě poster sekce. Jeden z typických EAPM kasuisticky zaměřených workshopů organizovali psychiatři dr. Kemuel Philbrick a dr. Ewa Bieber, kteří pravidelně sdílejí zkušenosti z práce psychodynamicky orientovaného konzultačního psychiatra s dětskými pacienty a jejich rodinami na lůžkovém pediatrickém oddělení. Oba přednášející opakovaně popisují, jak jsou jako pedopsychiatři tlačeni do medikace v situacích, v nichž se jako smysluplnější a terapeuticky přínosnější jeví „naslouchání a společné přemýšlení s pacientem o jeho nemoci v kontextu jeho osobnosti a rodinného zázemí“. Prezentace kasuistiky během workshopů bývají oponovány zkušenými psychodynamicky orientovanými psychiatry, například. Wofgangem Sollnerem, emeritním profesorem psychosomatiky a psychoterapie na University of Nurenberg, a Fritzem Stiefelem, profesorem na University of Lausanne. Takto pojaté workshopy jsou na EAPM konferencích vzácným prostorem k diskusi i životních příbězích a možnými psychosociálními souvislostmi jejich stonání.

Závěrečné dojmy a úvahy

Celkový program konference překypoval odbornou pestrostí. Významná část programu se v různé míře týkala problematiky funkčních, přetrvávajících tělesných příznaků/poruch. Šlo zejména o příspěvky týkající se konceptualizace, etio-patogenetických mechanismů a možností léčby. Mezi další frekventovaná témata patřily: a) postcovidové příznaky a syndromy; b) transplantační medicína; c) konzultační psychiatrie; d) chronická bolest; e) kardiovaskulární onemocnění; f) dětský věk a dospívání; g) primární péče, h) problematika traumatu; ch) různé formy integrované péče ve zdravotnictví; i) psychoterapie v rámci komplexní léčby některých somatických onemocnění.

Zde se nabízí první srovnání s naší tradiční libereckou psychosomatickou konferencí, která se letos konala také v červnu, týden po té evropské. Obzvláště letos si byly obě konference programově podobné jako vejce vejci, ve smyslu šíře napříč různými obory. Pravda, do Liberce dorazil pouze jeden transplantační chirurg, zatímco do Lausanne jich přicestovalo několik z různých předních klinických pracovišť, převážně ze Spojených států. Podstatným rozdílem je to, že v programech EAPM konferencí převažuje prezentace výzkumů a teoretických odborných sdělení nad sdílením klinických zkušeností. Naše psychosomatické konference poskytují v programu více prostoru pro příspěvky zaměřené na využití různých psychoterapeutických a fyzioterapeutických směrů, jako součásti komplexní psychosomatické léčby/péče. V Lausanne psychoterapii v ojedinělých příspěvcích zastupoval pouze psychodynamický přístup a KBT. Přitom například v Německu je již delší dobu etablovaná systemická terapie a ve Spojených státech tzv. medical family therapy, oba přístupy vhodné pro práce s tzv. somatickým pacientem (Skorunka, 2018).                                                                                           Program v Lausanne odrážel rozdílné pojetí psychosomatické medicíny v různých evropských zemích a ve Spojených státech. Na jedné straně máme země, např. Velkou Británii a Španělsko, kde je situace podobná severoamerickému kontinentu. Psychosomatika je tam více spojená s psychiatrií prostřednictvím konzultační psychiatrie (consultation and liaison psychiatry/C-L psychiatry). Na druhé jsou země jako Německo, Rakousko a Švýcarsko, kde je psychosomatická medicína spjatá s interní medicínou, rehabilitací, případně praktickým lékařstvím. V těchto zemích se také zdá být výraznější spolupráce mezi lékaři a ostatními odborníky, například psychoterapeuty a systemickými terapeuty, fyzioterapeuty apod. S jistým zjednodušením můžeme říct, že ostatní evropské země jsou někde mezi těmito dvěma krajními póly.  EAPM se také snaží pružně reagovat na aktuální jevy ovlivňující zdraví jedince a populací. V loňském roce vznikla pracovní skupina zaměřená na výzkum klimatických změn a psychického zdraví. Skupinu vedou německé výzkumnice v oblasti psychologie zdraví, Isolde Busch a Natalie Uhlenbusch, Zaměřují se na problematiku enviromentální úzkosti, možnost implementace udržitelnosti do každodenní práce profesionálů zabývajících se zdravím populace a také organizací a podporou udržitelných psychosomatických kongresů. V rámci konference v Lausanne již byly některé podněty uvedeny v praxi, například vyhlášením speciální ceny pro účastníka, který k cestě na konferenci využije prostředky s co nejnižší uhlíkovou stopou (carbon footprint). To znamená s vyloučením letecké dopravy. Z prvního vyhlášení tzv. Green Travel Award se radoval náš kolega Martin Seifert, který okružní jízdou kolem půlky Evropy absolvoval nejdelší trasu, aby se dostal na místo činu.

Součástí programu EAPM konference v Lausanne bylo i setkání hlavních představitelů asociace, výboru a výzkumných skupin. Některých jednání se mohli účastnit autoři tohoto textu v roli národního koordinátora a jeho zástupce. Díky tomu měli možnost slyšet, jaká je situace psychosomatické medicíny v jednotlivých zemí a s čím se zahraniční kolegové a kolegyně potýkají. Během diskuse o spolupráci mezi různými zeměmi české zástupce překvapila poznámka jednoho zahraničního kolegy, že v jedné zemi a tím spíše i v různých zemích nemusí existovat shoda nad tím, co je to psychosomatická medicína a jaká je její identita. Některé země (Španělsko, Belgie) jsou v EAPM zastoupeny dokonce dvěma národními organizacemi s odlišnými cíli a zájmy. Debaty o identitě psychosomatické medicíny autoři textu dobře znají, ale raději se s nimi na mezinárodní půdě nechlubili. Naproti tomu zahraniční kolegy zaujala informace, že naše SPM ČLS JEP sdružuje kromě lékařů také psychology, psychoterapeuty a fyzioterapeuty. Během jednání vedení EAPM a národních koordinátorů také proběhla diskuse o tom, v jakém duchu mají probíhat další mezinárodní konference.  Někteří účastníci konference a členové EAPM se údajně vyjadřovali v tom smyslu, že konference jsou příliš výzkumně zaměřené a že by bylo na místě vyvážit program klinicky zaměřenými příspěvky. Podle vyznění diskuse se nezdálo se, že by na tom chtělo vedení EAPM něco měnit. Zároveň někteří kolegové vyzývali k přihlašování psychosomatických příspěvků na konference jiných lékařských oborů, aby se povědomí o psychosomatické medicíně šířilo do všech odborných stran.

Na úplný závěr ještě poslední věc. Jeden z autorů tohoto textu (DS) měl během interakcí se zahraničními kolegy l´illusion du déjà-vu. Některé jevy a interpersonální zážitky na EAPM konferenci mu připomněly dávné odborně-diplomatické působení v jiné mezinárodní asociaci.  Z diplomatických důvodů o detailech pomlčíme. Jen poznamenáme, že i v zákulisí fungování mezinárodní, odborné a vědecké organizace hrají stěžejní roli dlouholeté osobní a profesionální vazby a samozřejmě zájmy jednotlivých představitelů. Zdálo se také, že pro mnohé kolegy(ně) je účast na takové mezinárodní konferenci zcela samozřejmou a běžnou aktivitou, bez ohledu na to, zdali jde o aktivní účast podpořenou z výzkumného grantu nebo účast bez aktivní prezentace. Je smutné, že pro kvalifikované našince s téměř třicetiletou praxí představují náklady spojené s účastí na zahraniční konferenci výrazný zářez do rodinného rozpočtu. Což vynikne obzvláště tehdy, když je destinací Švýcarsko. Naštěstí je tu příslib brzkého srovnání vybraných ekonomických markerů, soudě podle odvážných proklamací některých našich politických představitelů. Vydržíme-li ještě pár let, ti z nás, kterým vydrží zájem o pravidelné setkávání s kolegy z jiných zemí a odborné dění v zahraničí, nebudou muset žádat různé subjekty o finanční podporu účasti jejich maličkosti na EAPM konferenci. A také snad nebudou znovu zažívat anticipační finanční distres, když se naskytne možnost vyrazit společně s kolegy z Německa, Rakouska, Holandska a dalších zemí na společnou večeři do vybraného podniku. Protože to hlavní se nemusí odehrávat a domlouvat pouze během oficiálního programu konference.

Poděkování: Oba autoři děkují všem organizacím, institucím a společnostem, které finančně podpořili jejich účast na mezinárodní konferenci EAPM v Lausanne v červnu 2024.

Literatura:

1. CRITTENDEN, P. (2015). Raising Parents; Attachment, Representation, and Treatment, 2nd Edition. New York: Routledge.
2. CRITTENDEN, P., LANDINI, A., (2011). Assessing Adult Attachment: A Dynamic-Maturational Approach to Discourse Analysis. New York: WW. Norton.
3. JETMAROVÁ, J., LÁNSKÝ, O. (2020). „Nemoc se neptá…“ aneb socioekonomické determinanty zdraví v období neoliberální modernity. In D. Stackeová Psychosomatická medicína – nástroje psychosomatické medicíny. Praha: Palestra.
4. KOMÁREK, S. (2005). Spasení těla; Moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá Fronta.

5.       KOZLOWSKA, K. (2016).  The body comes to family therapy: Utilising research to formulate treatment interventions with somatising children and their families.  Australian and New Zealand Journal of Family Therapy, 37(1), 6–29.

10. KOZLOWSKA, K., SCHER, S. (2024). Recent advances in understanding the neurobiology of pediatric functionalneurological disorder. Expert Review of Neurotherapeutics. 24 (5), 497–516.
11. PREISS, M., VIZINOVÁ, D. (Eds.) (2024). Transgenerační přenos; trauma a odolnost. Praha: Grada.
12. RAPLEY, M., MONCRIEFF, J., DILLON, J. (2011). De-Medicalizing Misery: Psychiatry, Psychology, and the Human Condition. London: Palgrave. 

13. SCIENCE INSIDER (2024). FDA rejected MDMA-assisted PTSD therapy. Other psychedelics firms intend to avoid that fate. https://www.science.org/content/article/fda-rejected-mdma-assisted-ptsd-therapy-other-psychedelics-firms-intend-avoid-fate, vyhledáno 27. srpna, 2024 

14. SHARPE, M., WALKER, J., VAN NIEKIRK, M., TOYNBEE, M., MAGILL, N., FROST, Ch. et al. (2024). Proactive integrated consultation-liaison psychiatry and time spent in hospital by older medical inpatients in England (The HOME Study): a multicentre, parallel-group, randomised controlled trial. The Lancet Psychiatry, 11(9), 684–695.

15. SKORUNKA, D. (2024). Vztah – tělo – mysl; základy současné psychosomatické perspektivy. In J. Mareš, V. Kebza (Eds.) Psychologie zdraví, Praha: Grada, s. 131-145, ISBN: 978-80-247-4411-7.
16. SKORUNKA, D. (2022). Kudy vede cesta do evropské psychosomatické medicíny? Psychosom, 2022, 20 (3-4), 168-179, ISSN 2336-7741
17. SKORUNKA, D. (2018). Pacient má rodinu! Individualizovaná péče v systemickém pojetí. Praktický lékař, 98(1).
18. SKORUNKA, D. (2006). Stigma somatizujícího pacienta. Praktický lékař, 86(5), 292-295.
19. STORTENBECKER, I., HARTMAN, T, KWERREVELD, A., STOMMEL, W., VAN DULMEN, S., DAS, E., (2020). Unexplained versus explained symptoms: The difference is not in patients´ language use. A quantitative analysis of linguistic markers. Journal of Psychosomatic Research, 152: 110667.
20. STORTENBECKER, I., STOMMEL, W., HARTMAN, T., VAN DULMEN, S., LUCASSEN, P., DAS, E., (2022). How general practitioners raise psychosocial concerns as a potential cause of medically unexplained symptoms: a conversation analysis. Health Communication, 37(6): 696-707.
21. UNGER, M. (2021). Multisystemic Resilience: Adaptation and Transformation in Contexts of Change. Oxford: OUP.

 

 

 

 

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0