PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

STANISLAV KOMÁREK: JÁ, JÁ, JÁ! JÁ CHCI! JÁ NAVĚKY!

Zároveň se v posledních desetiletích neustále stupňoval lidský voluntarismus – má to krásnější příklad než pravidelně organizované „pochody proti rakovině prsu“? Rovněž se jako naprosto samozřejmá šířila představa, že osud planety máme v rukou a je zcela na našem rozhodnutí, zda ji chceme zničit, nebo zachránit – je to titánské a dětinské zároveň.

Naprosto se vytratil smysl pro osudové adějinné nepředvídatelnosti a rány, lidé se cítí jako nároční zákazníci v hypermarketu „DESTINY, unlimited“, množí se žaloby na lékaře od pozůstalých, kteří by chtěli, aby svět měl reklamační oddělení. Jeden mladík mi nedávno řekl, že „smrt chápe, ale neuznává ji“. Mladý katolík mi sdělil, že „v Boha věří, ale nesouhlasí s Ním“ – lze si vůbec představit větší rouhání? Řada mých přátel, ba ani ne mladších, se zaobírá otázkou „života věčného“, ovšem v té podobě, že by buď vůbec nezemřeli, nebo by byli neuron po neuronu překopírováni do počítače a tam či na „flešce“ v šuplíku by žili věčně, ba že by byli takto odesláni na výpravu kamsi ke hvězdám. Je pozoruhodné, že intelekt a vědomí, čerstvou to evoluční inovaci, která sice umožňuje vyklouznout zněkterých osudových kliček, ale také uváznutí v jiných, a tvoří jen malou (a strojově nejlépe napodobitelnou) třešničku na dortu obrovského fyziologického nevědomí, jsme si tak hypostazovali, že máme dojem, že právě toto jsme „my“.I kdyby snad takový nevídaný div byl možný, já sám na flešku nechci, nějak se mi nechce od mého těla, masa, hormonů, šťáv a emocí.
Zcela paralelně se objevuje představa, že svět kolem sebe si sami konstruujeme, jak individuálně, tak sociálně, s námi vzniká a s námi zanikne. Praxe sociálního konstruktivismu pak šokovala jeho autory, když zjistili, že to nebudou oni, kdo bude „sociální realitu“ na internetu konstruovat a nechávat tak vyvstat krásný nový svět podle svého gusta. Lidé ve všech starších dobách určitým způsobem věřili, že svět nějak existuje i mimo nás, byl tu před námi a bude tu i po nás, býval podle vyprávění prababiček možná trochu jiný, s naší smrtí se s rodinným statečkem přesune na naše děti, ale nezmizí – i třeba vyznavači křesťanství či islámu tradičně věřili na „objektivní“ jsoucnost světa i zásvětí, nebí a pekel. Teprve dnešek jako by vzal staré solipsisty vážně. S námi samými (náš) svět skončí a basta – proto je největší zásluhou prodloužit někomu život alespoň o den a největším zločinem mu jej byť i o jediný den zkrátit, a to i ze sebemenšího zanedbání – o smysluplnosti takového často bědného života se už vůbec nediskutuje.
Zcela absurdní pak je Evropskou unií přijatý program o obnovování pracovní síly prodlužováním práceschopnosti do stáří, nikoli odchováváním nových generací. Stát obývaný především starci je z hlediska vládnutí v mnohém výhodný – je tam minimum tendencí k převratům (ty mají zejména mladí muži, jak jsme viděli třeba za „Arabského jara“), naopak k uchování statu quo. Obyvatelstvo nemá tendenci emigrovat, je snadno ovladatelné pohrůžkou postižení na zdravotním pojištění či penzi, strpí téměř cokoli, protože už mu nic jiného nezbývá. Zahrada udržovaná podpíráním stromů stávajících, nikoli vysazováním nových, nebude plodit dlouho a je vlastně mrtvá už teď. Evropa jako celek je dnes jedním velkým protrahovaným čekáním na zánik.
Pokud se ještě v roce 1944 (80 let tomu nazad, skutečně to nebylo v paleolitu!) ještě ve značné části světa a Evropy zvláště věřilo tomu, že povinností každého muže, ženy i většího dítěte je vrhnout se s granátem a výkřikem „hurá!“ pod nepřátelský tank a zcela samozřejmě obětovat život za vlast a příslušný -ismus, pak v roce 2020 se stává nejen zachování vlastního života, ale sebešířeji a sebeabsurdněji pojatý, dnes tolik oblíbený a vzývaný „princip předběžné opatrnosti“ svatou povinností každého. Něco, o čem se diskutuje ještě méně než tehdy o armádním rozkaze. V této situaci nejenže by se nedala ze strany Západu vést jiná válka než za pomoci dronů a jiných automatů (nepřátelé ať pojdou, ale MY vydržíme), což by ještě nebylo tak zlé, ale v takto dokonale zabezpečené společnosti se pak vůbec nedá žít – v rámci zachování života je nutné zabezpečit se zejména před životem samým.
Proto také vyvolávají sebevražední bojovníci džihádu úděs a nepochopení – jako by někdo sypal zlaťáky do kanálu. Bojíme-li se dnes jít i do velmi malého rizika, budeme jednou muset do toho velkého. Evropa nebyla dlouhou dobu schopna udělat ani v malém měřítku krátkodobé relativní zlo či nepříjemnost pro dlouhodobé relativní dobro, teď to však musela a bude muset udělat v obrovské míře. Zároveň poprvé v dějinách klesl počet lidí zabitých při „soukromé“ kriminalitě oproti počtu zabitých ve válkách (v jistém smyslu kriminalita „státní“) a armádní rozpočty klesly svým celkovým podílem na HDP na historické minimum, ba je otázka, zda by bývala byla celá řada armád vůbec schopna boje alespoň ve smyslu obrany. Zdá se, že s vypuknutím války na Ukrajině se od tohoto bodu úvrati leccos radikálně obrátilo.
Ukázka z knihy Stanislava Komárka Stíny v naší duši. Academia, 2024 s. 25-27, uveřejněna se svolením autora.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0