PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

STÁRNUTÍ A DUŠEVNÍ ZDRAVÍ: JAKÉ JSOU SOUVISLOSTI A JAK JIM POROZUMĚT? ROZHOVOR S H.GEORGI.

Geropsychologie se v posledních letech stává stále důležitějším oborem. Publikace Psychologie stárnutí a stáří, kterou v srpnu vydalo nakladatelství Grada Publishing, přináší nejnovější poznatky z oblasti psychologie stárnutí a nabízí praktické nástroje pro práci s klienty v seniorském věku.

Dozvíte se o různých teoriích stárnutí, o psychologických změnách spojených se stárnutím a o možnostech intervence. A na téma psychologie stárnutí a stáří jsme se zeptali PhDr. Hany Georgi, Ph.D.
Paní doktorko, musím říct, že vaše kniha pokrývá mnoho aspektů na pohled stárnutí a stáří, protože jak sami v autorském kolektivu uvádíte, každý je jedinečný. Vidíte nějaké významné rozdíly v přístupu ke stárnutí v České republice a například v severských zemích?
Nejprve bych ráda jménem dalších dvou editorek, Evy Dragomirecké a Evy Jarolímové, a celého autorského týmu poděkovala za příležitost naši monografii publikovat a za nepřetržitou podporu v průběhu jejího zrodu. Redakce společenskovědních oborů v nakladatelství Grada, její vedoucí Mgr. Gabriela Plicková, paní redaktorka Mgr. Andrea Černá a jejich kolegyně byly skvělé.
Pokud hovoříme o přístupu jako systému péče o starší lidi, tak se mezi sebou velmi liší všechny státy. A to poměrně významně. Jsou rozdíly v poskytování zdravotnické a sociální péče. Jsou rozdíly i ve specializaci geropsychologie, v jejím zakotvení ve vzdělávání a odborné přípravě i praxi.
Zmiňujete severské země. V těch je již několik desetiletí prosazován model stárnutí doma. Hledí se tam více na zachování člověku přirozenějšího způsobu života a kontaktu se společností mimo zařízení. V ČR jsou také progresivní zařízení, která mají takovou snahu, ale systémová podpora zatím chybí.
Na přístupu ke stárnutí a starším lidem na úrovni jednotlivců se podílí mimo jiné kulturní zvyky, a také individuální zkušenosti, výchova, situace v rodině, osobní zážitky, mediální obraz. A to je vysoce specifické. Takže spíše bychom mohli hovořit o velkých rozdílech mezi jednotlivými lidmi v postoji ke stárnutí a starším lidem než o evropských rozdílech. Zároveň nelze zavírat oči před tím, že Zpráva o ageismu OSN ukázala, že Bulharsko, Česká republika, Maďarsko a Rumunsko jsou země s nejvyšší vnímanou diskriminací starších osob v Evropské unii!

Jaké nejčastější stereotypy o stárnutí podle vašeho názoru přetrvávají ve společnosti a jak ovlivňují život seniorů?
Nejčastější je stereotypní představa stárnutí jako doby úpadku těla i duše a stáří jako synonyma pro nemohoucnost. Tato představa je podložena zkušeností s obdobím života, kdy tomu tak nesporně je, byť může trvat relativně krátce. Mimochodem, od kdy vlastně „stárneme“? Od narození? Nebo od ústupu od vrcholku svých sil? Kterých sil? Fyzických nebo duševních? A kterých duševních? Otázkami jsem chtěla poukázat na to, že to není zas tak prosté a je vždy nutné zmínit kontext.
Míváme sklon soustředit se na negativa, náročné projevy úpadku zdraví s případnými dopady do roviny sociální a ignorujeme vše ostatní. Je to přirozené, je to něco, čeho se bojíme, nepřejeme si to, jaksi preventivně se od toho distancujeme. Negativními postoji, stereotypy vůči stárnutí a starším lidem oplývají lidé ve všech věkových skupinách. I starší lidé mívají předsudky oproti ostatním starším lidem. Zajímavé je, že tyto negativní stereotypy neovlivňují jen naše chování ke starším lidem, to, jaká očekávání od nich máme, co jim (anebo co si) „dovolujeme“ prožívat, jak se oblékat, kam chodit, co podnikat. Ovlivňují i stárnutí každého z nás, nositele těchto stereotypů (a je nás dle odhadů cca polovina!). Omezujeme tedy sami sebe.
Je dobré si uvědomit, že předsudky, ať ageistické nebo jiné, vytvářejí zbytečné přehrady mezi lidmi, omezujeme si jimi vzájemné sdílení zkušeností, emoční podporu a společné prožívání.
Jaké jsou podle vás hlavní výzvy spojené se stárnoucí populací? A měly by nastat i legislativní změny, aby se seniorům zlepšila kvalita života?
Nejsem odborník na legislativu ani na systém. Myslím si ale, že by určitě pomohlo zvýšení dostupnosti geriatrické péče, tj. podpořit vzdělávání lékařů v této specializaci. To by zjednodušilo život starším lidem s multiborbiditou, a zlepšilo to jejich zdravotní péči, nemuseli by leckdy obcházet více specialistů a lépe by se například zvládala kontrola všech léků, které užívají. Geriatrii u nás teprve rozkvět čeká a lidé, kteří se jí věnují, jsou opravdové hvězdy. Paradoxně museli opakovaně dokonce bojovat za její zachování! V podpoře geriatrie dělá hodně Česká gerontologická a geriatrická společnost, a například v posledních letech také Alzheimer nadační fond. 
A také by pomohlo ucelenější vzdělávání v psychologii zaměřené na stárnutí. I psychologové mohou podléhat zkresleným očekáváním od práce se staršími lidmi. Mohou mylně předpokládat, že to znamená práci pouze na diagnostice kognitivních poruch a demence. Což je ale jen jedna z oblastí. Psychologická práce se staršími lidmi je nejen záslužná, ale v mnohém přináší i pocit radosti a zadostiučinění. Je potřeba kromě informování také tuto práci zatraktivnit, a to nejen lepším finančním odměňováním, ale také vyšší prestiží, uznáním její hodnoty. Považuji například za nutné, aby na služby psychologa byly vyčleněny v rozpočtech domovů pro seniory adekvátní prostředky, které nebudou na vrub rozpočtu pro aktivizační pracovníky, jak tomu bývá nyní. Je to zarážející stav, kdy je potřeba aktivizačních pracovníků jasná všem, ale potřeba psychologů a jejich péče o institucionalizované lidi jasná není.
Více geriatrů a geropsychologů povede k zvýšení dostupnosti správné péče o fyzické i duševní zdraví, což bude mít přímý dopad na kvalitu života všech zúčastněných.
Za největší výzvu ovšem považuji zvýšení zdravotní gramotnosti populace. To je úloha pro školství, zdravotnictví i ostatní sféry. Bylo by skvělé (a je to v podstatě nutné), kdybychom se od dětství učili orientovat se v informacích, osvojovat si relevantní znalosti a na jejich základě praktické návyky a umět si pro sebe zvolit životní styl, který pomáhá udržet si zdraví v co nejvyšší možné míře.
Nutnost celospolečenských změn a adaptace na situaci, kdy dokážeme prodloužit lidský život, je uznána například i různými iniciativami ze strany Světové zdravotnické organizace či organizace spojených národů, ke kterým se přidává do různé míry i ČR.

Zajímá mě také mezioborová spolupráce mezi psychology, lékaři, sociálními pracovníky a dalšími odborníky v oblasti péče o seniory? Je podle vás u nás nastavená dostatečně?
V tom je zatím velký prostor pro zlepšování a postupně se dějí změny, které situaci zlepšují i na společenské úrovni. Velkou řadu problémů působí poněkud umělé rozdělení sociální a zdravotní péče. Například domovy se zvláštním režimem jsou jako pobytová zařízení pro péči o osoby s demencí v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí, ale zároveň je zde poskytována i zdravotnická péče, která je v gesci Ministerstva zdravotnictví. Management pak různě kličkuje mezi jejich požadavky a prioritami. S touto dualitou se potýkají i zdravotnická zařízení, která chtějí poskytovat svým pacientům i nezbytné poradenství v sociální oblasti, tj. služby sociálního pracovníka, což je třeba v péči o osoby s demencí či s jiným znevýhodněním, naprosto klíčové pro zachování dobré kvality života jejich i jejich pečujících rodinných příslušníků. Toto schizma je obrovskou překážkou známou po celá desetiletí.
Zmiňujete různé profese a máte pravdu, optimálně by měli profesionálové spolupracovat. Doufejme, že vznikající Centra duševního zdraví včetně těch určených pro starší osoby, CDZ-S, skutečně budou takto víceoborově synergicky fungovat.
Geropsychologii se i díky odborné společnosti dostává více pozornosti. Jaké jsou podle vás největší výzvy v této oblasti?
Domnívám se, že odborná příprava pro psychologickou práci se staršími lidmi by měla dočkat významných změn, co se týče rozšíření nabídky pregraduálních i postgraduálních kurzů. Je to jeden z cílů naší odborné sekce Českomoravské psychologické společnosti. A nemusí jít nutně o formalizaci geropsychologie jako oficiální státem regulované specializace.
V oblasti vědy je role psychologů spojená mj. s pomocí s odhalováním změn v chování a prožívání, které pomohou k včasnému rozpoznání nemoci či poruchy. Na druhé straně stále čeká k probádání kognitivní rezerva a kognitivní údržba (maintenance), čili určit přesně faktory životního stylu, které pomohou mozku být odolný vůči patologickým změnám v důsledku stárnutí, nemoci či úrazu, a zda a čím přesně je možné ovlivnit tempo poklesu výkonu kognitivních funkcí s věkem.
Dále stojí za připomenutí, že psychoterapie má rozhodně cenu i u starších lidí. Připomínám to, protože naprosto chybný názor vyslovený Sigmundem Freudem, že to cenu nemá, jelikož se u starších nedá očekávat změna a poučení (parafrázuji), tento obor na mnoho desetiletí poškodil. Čím delší život, tím větší pravděpodobnost přibývajících ran na duši i těle, se kterými se člověk nějak vyrovnává a pomoc s tím ocení v nějakou chvíli téměř každý z nás. A prokázáno je to, že starší lidé se stále učí, jejich mozek je plastický, a z psychoterapie profitují a díky závažnosti obtíží, které se stářím přibývají, podporu psychoterapeutů potřebují. Přestože dřívější generace tyto služby nebyly zvyklé vyhledávat, atmosféra se ohledně péče o duševní zdraví mění, a proto pociťujeme i výrazný nedostatek psychoterapeutů pro starší populaci.
Paní doktorko, děkujeme za rozhovor
Mgr. Aneta Václavíková
Grada Publishing

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0