PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

ROZHOVOR S PHDR. ING. MARTINEM POSPÍCHALEM, PHD. Vedla Mgr. Aneta Václavíková

Diagnostika a léčba rakoviny významně přispívají k psychické tísni nejen pacienta, ale i jeho okolí. Pochopit reakce onkologických pacientů a vhodně jim vyjadřovat podporu je důležité pro maximalizaci kvality jejich života během onkologické léčby i po ní.

Praxe ukazuje, že v podstatě každý psycholog či lékař se při své práci potkává s lidmi, kteří si prošli nebo procházejí rakovinou. Ne všichni ale vědí, jak se v takové situaci chovat, co by nemocnému člověku pomohlo, jak ho podpořit. A právě na podporu nejen pacientům, ale i pomáhajícím profesím jsme se zeptali autora knižní novinky Psychoonkologie PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D.
Pane doktore, tento rozhovor vedeme především pro zdravotníky, lékaře. Zajímalo by mě, když do ordinace lékaře přichází onkologický pacient, co byste mu doporučoval za přístup, má-li projevit vhodnou podporu svému pacientovi
Jde o téma, kterému se kniha věnuje na mnoha místech. Pokud bych měl říci jen jednu větu, zněla by takto: Pro pacienta je důležité, aby z chování lékaře cítil ZÁJEM. Tedy zájem o něj jako o člověka. Už to samo o sobě působí hojivě z psychologického pohledu. Nemocný člověk pak nemá ten nepříjemný pocit, že je jen další „číslo k odbavení“, ale že je vnímám jako lidská bytost. Pochopitelně je zde i řada dalších konkrétních doporučení a technik, kterým se v knize věnujeme. Ale toto je myslím to základní.
Jak by měl lékař přistupovat k příbuzným onkologického pacienta a jakým způsobem s nimi komunikovat?
Doporučení je zde vlastně velmi podobné tomu, které jsem zmiňoval výše. Rozdíl ale může být v tom, jak blízcí situaci prožívají. Například pocity bezmoci často zažívají silněji než samotný nemocný člověk. Rádi by pomohli, ale nevědí jak. Tato bezmoc se pak může projevit v jejich potřebě (vedoucí někdy až k naléhání na zdravotníky) najít, co by ještě šlo pro nemocného udělat. Vlastní text knihy pečlivě reflektuje úlohu blízkých onkologicky nemocného člověka. Pro představu – v ČR je zhruba šest set tisíc lidí po nemoci nebo v léčbě a každý z nich má několik svých nejbližších. Pozorujeme, že minimálně 3–5 lidí v blízkosti nemocného situace zasáhne výrazněji. Tím pádem zde máme psychický dopad rakoviny na miliony lidí, a to jen u nás. Čím více se nám podaří stabilizovat nejbližší okolí pacienta, tím lépe se mu zpravidla daří z pohledu psychického. Navíc je pociťována opora blízkých jako důležitý léčebný faktor i na biologické úrovni těla, máme k tomu řadu výzkumů. 

A co strach pacienta? Ten dokáže až paralyzovat. Co byste lékařům doporučil v jejich praxi?
Z pohledu mojí praxe je strach vůbec nejčastěji prožívanou emocí. A to jak u pacienta, tak u jeho blízkých. V mnoha případech (třeba u dětí) prožívají blízcí (zejména rodiče) nemoc výrazně intenzivněji než samotné malé dítě!
Navíc strach je emoce, která nemizí ani po ukončení léčby. Mění se ve strach z návratu nemoci, který provází mnoho bývalých pacientů a jejich blízkých po celý zbytek života. Jde o natolik zásadní téma, že mu v knize věnujeme celou kapitolu. Jsou zde uvedena doporučení, jak se strachem pracovat – včetně obav z návratu nemoci.
Existují nějaké obecné přístupy, postupy v komunikaci s onkologickými pacienty?
Z pohledu lékaře bývá nejnáročnější situace, kdy musí člověku sdělovat negativní zprávu. Ať už se jedná o samotné sdělení diagnózy, zhoršení stavu či selhávání léčby apod. Jde o komunikačně, emočně, ale i lidsky náročné okamžiky jak pro pacienta, tak pro sdělujícího lékaře. Praxe ale ukazuje, že i ta nejhorší zpráva se dá říci více psycho-podporujícím způsobem (který usnadňuje její zpracování a zmírňuje dopad), nebo naopak více psycho-traumatizujícím, který zanechá na psychice nemocného šrámy. Knize otevíráme obecné principy právě zmíněné psycho-podporující komunikace, která může být vhodná jak pro lékaře, tak pro širší zdravotní personál, a to i v situacích, kdy nesdělují žádnou závažnější zprávu. Úzce to souvisí se zmiňovaným zájmem o pacienta, který byl zmíněn v úvodu našeho rozhovoru. Osvojit si takové principy může být užitečné nejen pro pomáhající profesionály, ale i všechny ostatní v blízkosti nemocného člověka.
Nyní bych se ráda podívala na psychohygienu lékařů. Řada z nich může trpět „spasitelským komplexem". Jak by měl podle vás lékař přistupovat ke své práci, aby si udržel zdravý odstup od svých pacientů?
Jde o další velké téma, které s uvedenou komunikací souvisí. Principy tzv. podporující komunikace a zásady sdělování náročných zpráv si lékař osvojuje nejen kvůli pacientům, ale také kvůli sobě! Pokud ví, jak sdělovat, cítí se v tom ukotven, je schopen reagovat na emoci apod., pak je pravděpodobnost jeho emočního přetížení či vyhoření menší. Celkově jde o téma „jak zde pro pacienta být tak, aby cítil podporu a empatii“. Zároveň si ale lékař musí chránit svoje hranice, zdraví, tedy aby zde mohl být i pro svou rodinu, pro další pacienty. Tím, že sami sebe (jako lékaři, psychologové, sestry apod.) pomyslně „obětujeme“, ostatním nepomůžeme. Ve finále bude o zdravotníka méně a sami se staneme z pomáhajícího naopak pacientem.
Ve své knize Psychoonkologie dokreslujete tento obor případy z praxe. Mohl byste některý z nich více přiblížit?
Považovali jsme za důležité v knize určitým způsobem podepřít zmiňovaná doporučení a tvrzení také konkrétními citacemi klientů z psychoonkologické praxe. Tedy, že v knize uvedené myšlenky nejsou jen „domněnkami odborníků“, kteří nemají vlastní prožitek nemoci. Je užitečné si pravidelně připomínat, že vše, co se při nemoci děje s tělem člověka, on také určitým způsobem prožívá. Stejně jako jeho blízcí a pomáhající profesionálové v jeho blízkosti.
Jak by měl lékař přistupovat k pacientům, kteří se, laicky řečeno, vyléčili z rakoviny?
V onkologické praxi se namísto „vyléčení“ mluví o dosažením tzv. kompletní remise, tedy stavu, kdy nemoc už není v těle zjistitelná např. zobrazovací metodou, z krve apod. Psychická zátěž ale v takovém okamžiku – tedy oznámením lékaře „že je to dobré“ – nekončí. V mnoha případech je to tak trochu naopak, na člověka to všechno dolehne až po léčbě. Opora lékaře je proto důležitá i následně, byť to mohou být i lékaři z jiných oborů.
Navíc, onkologické onemocnění má bohužel tu vlastnost, že se může v některých případech vracet. Tzn., že výše zmiňované obavy z návratu nemoci jsou součástí mnoha dalších měsíců, někdy i let po nemoci. Také těmto důležitým otázkám spojeným s obdobím po nemoci se v knize věnujeme. Kromě toho nejde jen o psychiku samotnou, ale i o psychické dopady trvalejších následků nemoci i léčby. Samotná nemoc je zažehnána, ale pomoc lékařů je vyžadována v oblasti možných nastupujících následků na úrovni těla i mysli.
S ohledem na přibývající množství případů onkologických onemocnění – jaké metody či přístupy by se dle vás měly vyučovat na lékařských fakultách nebo při studiu psychologie?
Vaše otázka vlastně stála na počátku mojí motivace sepsat tuto knihu. Naším cílem bylo pomoci lidem v uvědomění (mezi profesionály i laiky), že vedle nezbytné léčby těla je třeba pracovat s psychikou nemocného i jeho blízkých. Abychom mohli být těmi empatickými a podporujícími, musíme více chápat, co člověk v jednotlivých fázích léčby, ale i v období po ní prožívá. To tvoří vlastní jádro knihy. Proto vyučování této oblasti beru jako nezbytnou součást vzdělávání, která má podpořit komplexní přístup k nemocným.
Těší mě, že je mezi studenty i lékaři o tento obor zájem. Aktuálně se psychoonkologie vyučuje na katedře psychologie Univerzity Karlovy a o předmět je velký zájem. Dále také probíhají kurzy v rámci Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Věřím, že tato kniha přispěje k prohloubení psychoonkologických znalostí u odborné veřejnosti.
Velice děkujeme za rozhovor. Budou moct přijít lékaři či pacienti na nějakou
z vašich přednášek?
Určitě. Nejbližší cyklus se týká „Náročných emocí a myšlenek“, resp. možností jejich zvládání v průběhu léčby, ale i po ní. Podrobnosti a možnost registrace na webu České onkologické společnosti: https://www.linkos.cz/pacient-a-rodina/mysliprotirakovine/prednasky-1/narocne-emoce-a-myslenky/.
Mgr. Aneta Václavíková
Grada Publishing a.s.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0