Vydání 3-4/ 2024
SPOLEČNOST
-
Zobrazení: 0
RADKIN HONZÁK: ZA JIŘÍM ŠAVLÍKEM
S Jirkou Šavlíkem jsme se sešli v jedné studijní skupině na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze na podzim roku 1965. To už je opravdu dávno.
Studovali jsme společně v houfu tak, že jsme se vždy na období před zkouškou nastěhovali do bytu někoho z nás a tam jsme šprtali. Mezitím jsme chodili do Uteru, což je odedávna hospoda pro mediky a řemeslníky na rohu Kateřinské a Lipové ulice.
Jirka byl z Košíř, jeho tatínek byl tramvaják, úžasný chlap a taky bývalý skalní tremp, maminka byla bezvadná a vydržela nás ponechat zamořit její byt několik sezón. Jinak Jirka tvořil nedělitelný pár s Pepíkem Tatkem (naposled ortoped ve Skotsku). Byl nesporně nejvyšší z nás, vysoký blonďák, s všestranným rozhledem zaměřeným konkrétně na malířství a vlastní tvorbu, s níž pokračoval až do značně pokročilého věku.
Chtěl se věnovat chirurgii, ale prodělaná hepatitida ho odvrátila na fyzicky méně náročnou internu. Zde záhy začal být enfant terrible a zlobit s počátky psychosomatického myšlení a jednání. Brali jsme to tenkrát dost nadivoko a začínali s psychoterapeutickým výcvikem vedeným otcem české psychoanalýzy, Bohdarem Dosužkovem. Protože vše bylo tajné a vlastně ilegální, říkali jsme tomu Mariánské sdružení. Od pološíleného Dosužkova (jeho psychoanalytický výklad roztroušené sklerózy přesáhl i mou dost nezaujatou mysl) jsme všichni našli nějaké vedení a Jirka prodělal i nějakou dobu cvičnou analýzu.
Jeho kandidátská práce, která dost popudila tehdejší hlavy pražské interny byla věnována třem pacientům s psychosomatickým problémem. Jirka měl mezitím za sebou zkušenost s vedením psychosomaticky orientované interní nemocnice v Třebotově u Prahy na základě nějaké podivné dohody s vedením okresu. To bylo ještě hluboko v dobách reálného socialismu něco neuvěřitelného, co bohužel zhaslo po dvou letech.
Nicméně Jirka se nedal a působil dál jako solitér. Jezdili jsme – často spolu – po Československu, na ose Praha (kotva: docent Baštecký jako šéf psychosomatické sekce), Brno (především Marcela Bendová, předtím Ždímalová), Bratislava – Pezinok (naposled spolu 1992). Pak už jen po Česku.
Jirka byl ve svém postoji urputný i později vypuzený na Polikliniku v Praze, kde infikoval Jana Hnízdila. Ten dotáhl jeho nápady až do míst, kde už racionalita nemá své místo, a proto jsme se spolu rozešli. Jirka se do těchto myšlenkových zálivů nedostal a připisovat mu je, je nesmysl. Byl dynamicky orientovaný a jeho poslední příspěvky v Liberci o tom svědčí, v mnohém si notoval s Erikem Eriksonem.
Ahoj Jirko, Až se potkáme v nebeském Uteru (Šavlík, Tatek, Honzák), dáme si zase pivo a k tomu Koťátkovu mísu . Tentokrát platím já! Radkin
Web7master s.r.o.