PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

V. CHVÁLA: STÍNY V NÁS ANEB ČLOVĚK NEMUSÍ BÝT PO BITVĚ GENERÁL, ABY VIDĚL, CO BYLO ŠPATNĚ

Je pozoruhodné, kolik kolegů psychosomatiků se v době covidové postavilo mimo hlavní proud medicíny. Postavit se proti proudu v době platných proticovidových opatření bylo něco velmi pohoršlivého. Proč zrovna psychosomatičtí lékaři riskovali takový postoj?

Možná právě tím, že se na nemoc i na boj s ní dívají vždy z širšího hlediska bio-psycho-sociálně? Není jim cizí vědomí vždy ještě širších souvislostí. Vědí, jaký vliv na imunitní systém mají mezilidské vztahy a dobrá psychická kondice, tedy vše, co bylo ve jménu boje s virem těžce opomenuto? Proto, že vědí, že existuje něco jako odolnost, resilience, kterou nelze spatřit v laboratorních testech?
Na dobu, kterou popisuje Stanislav Komárek ve své zatím poslední knize Stíny v našich duších: kronika virového šílenství (Academia, 2024), možná už raději nikdo nevzpomíná. A přece její dozvuky jsou tady stále s námi, jsou přítomné v jizvách dospívajících a mladých lidí, které celospolečenská panika zasáhla nejbrutálněji. Jsou přítomné v rozkolísané celosvětové ekonomice, ve vystupňované polarizaci voličů všech standardních demokracií, v diskusích, které se vyhrocují až do válečných a nenávistných projevů. Měli bychom zapomenout? Nebo jsme se měli něco důležitého o sobě dovědět? A bylo to všechno jenom špatně? Po bitvě je každý generál. A rovnou říkám, že nemám rád ty, kdo se dnes staví k celé pandemii tak, jako by viru nebylo, jako by nebylo strachu, který jsme na začátku ohlášené pandemie všichni prožívali, jako by nebylo hrůzy z neznámého nebezpečí. Jako by nebylo přeplněných nemocnic, uštvaných zdravotníků a zemřelých blízkých. Každý někoho takového zná. Ti, kteří dnes říkají: příliš povyku pro nic, žádný virus nebyl, byla to jen propaganda, mají stejně málo pravdy, jako skalní zastánci bezprecedentního umrtvení všeho života a obhájci všech na společnost uvalených opatření. Ani z jednoho takového postoje se nepoučíme pro případné další ohrožení, která nás v budoucnu bezpochyby čekají.
Stanislav Komárek oživuje vzpomínky a nabízí znepokojivý zpětný pohled na prožitou dobu pandemie. Není sice lékař, má však erudici biologa a filosofa. Je to člověk, který umí číst v datech, rozumí vědecké metodě, je doslova jedním z nás intelektuálů, má k medicíně a vědě blízko. Ze všech jeho předchozích prací známe jeho postoj: lidstvo musí volit mezi svobodou a rizikem. Pokud vyloučíme všechna rizika, ztratíme svobodu. Má nepochybně pravdu, když opakuje: „Život sám je velkým rizikem. Nejbezpečnější je se vůbec nenarodit.“ Není to skepse adolescenta, který marně hledá smysl svého života. Je to moudrost člověka znalého světa. A pokud jde o medicínu, netají se tím, co si myslí: že jí je příliš. Příliš disciplinace, příliš hygienismu, příliš péče a prevence všech rizik.
Extrémní se může zdát jeho přirovnání autority dnešních vědeckých institucí a jejich nárok na jedinou pravdu k situaci církve v dobách její plné slávy. Věda sice neslibuje, že zachrání naši duši, ale naopak, předstírá, že zachrání naše tělo. Odmítání smrti a utrpení jako by se stalo hlavní ideou postindustriální společnosti. A přece nic není tak jisté, jako že všichni zemřeme, až se naplní náš čas. Průběh pandemie covidu 19, a hlavně chování státních aparátů k ochraně obyvatel, poskytuje autorovi bohatý argumentační materiál pro jeho teze o přebujelosti státu. Budiž řečeno, že Komárek není odpůrcem očkování a rozhodně nezastává žádnou teorii spiknutí. Ne. Jako žák a obdivovatel profesora Zdeňka Neubauera, vidí autopoietické síly systémů. Věci se spikly samy od sebe. Naše společnost je sama o sobě dostatečně komplikovaná, aby se sama zadrhla. Není třeba zásahů tajemných sil ze zákulisí. V tom není autor sám. O přílišné a krajní komplikovanosti společnosti mluví Miroslav Bárta, nebo Václav Cílek a řada dalších autorů varují už celá desetiletí před jejím kolapsem.
Východiskem kritického postoje k většině ochranných opatření prosazovaných silou státních institucí je autorovi pohled do zpětného zrcátka: porovnáním úmrtnosti během covidové pandemie v různých státech s různě drakonickými opatřeními. Statistiky říkají, že nezáleželo na tom, jak silně bylo obyvatelstvo omezeno ve svých svobodách. To samozřejmě dopředu nikdo nemohl vědět. Většina z nás prožívala úlevu, když se objevila možnost očkování. Většina z nás, kdo rozumíme principu jeho účinku, s napětím sledovala „proočkovanost“ populace s nadějí, že když bude procento dostatečně veliké, vznikne kolektivní imunita proti covidu. A ano, když se objevily skupiny odmítající očkování, ti, kdo v něm viděli naději na uvolnění lockdownu, byli naštvaní.
Komárek si všímá právě tohoto mechanismu vylučování lidí s odlišným postojem. Sleduje rychlé uzavírání všeho života „ve jménu dobra“, tak jako se to stalo v nedávných dějinách Evropy opakovaně. Vidí v tom náznak toho, co se může stát kdykoli při každé další zámince: rychlou ztrátu svobod a vývoj společnosti k Orwelovské budoucnosti, tak jak ji už nastolila Čína. Digitální technologie umožňuje dnes dovést Orwelovu představu k dokonalosti. Autor vidí pokušení, jakému by mohla byrokratická struktura státu snadno podlehnout. A je třeba říci, že poctivě přiznává, že je pro něho velkým překvapením, jak rychle se stát svých snadno nabytých mocenských nástrojů nad svými občany zbavil v době, kdy ještě nebyla pandemie zdaleka zažehnána. Byla však již značně „znormalizována“, infekcionita sice stoupala ale nikoli už smrtnost. A možná už ani nebylo možno dále udržet populaci v izolaci z důvodů ekonomických a společenských. Ale poučení z rychlé ztráty svobody, pokud se bojíme rizika, pokud lpíme na každém dni života bez ohledu na jeho smysl, to nám zůstává. A tohle poučení se týká právě medicíny. Neměli bychom mít více pokory a náhledu na to, co děláme, když bereme na sebe zodpovědnost za zdraví celé populace? Když vytváříme (jistě s dobrým úmyslem) dojem, že si poradíme s každou nemocí, že oddálíme smrt až za všechny meze, kdybychom člověka měli udržovat na přístrojích donekonečna?
Další pandemie nepochybně přijdou. Jaké je naše poučení? Co uděláme příště?
V Liberci 23.11. 2024

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0