PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

JAKUB MEDAL: ZÁPISKY A ÚVAHY K SEXUOLOGICKÉMU SYMPOZIU 2023 V ČESKÉM KRUMLOVĚ

V poslední květnový pátek a sobotu 2023 jsem se zúčastnil sympozia pořádaného Českou společností pro sexuální medicínu v Městském divadle v Českém Krumlově. Sexuologie je nástavbový obor v rámci lékařského specializačního studia a je možné ho započít, pokud má lékař základní atestaci z psychiatrie, gynekologie a porodnictví, urologie, vnitřního lékařství nebo endokrinologie a diabetologie.

Program byl rozdělen do 7 sekcí, konkrétně sekce gynekologická, urologická, sekce slovenské sexuologické společnosti, sexuální medicína jako obor, parafilie a sexuální násilí, reprodukční medicína a varia. Ač problematika byla nesmírně široká, stejně jako již zmíněné základní vzdělání lékařů, psychologů a dalších odborníků, pro celé sympozium bylo společné uvažování v modelu biomedicínském. Že to tak bude, jsem tušil, přesto jsem doufal, že alespoň u přednášek, kde hlavním tématem bude problematika genderové identity či asistované reprodukce, se minimálně formou diskuse rozšíří pohled a bude se uvažovat v modelu bio-psycho-sociálním. Nestalo se tak, přestože např. poselství přednášky Dr. Trojana („Sexuolog v době politické korektnosti“) bylo v rozporu s poselstvím přednášky Dr. Tomeše („Péče o nebinární klienty“). Dr. Trojan zastával názor, že nebinární lidé potřebují zejména péči psychiatrickou a ne sexuologickou. (Z mého pohledu naprosto logicky – jde o problém s vlastní identitou, spojený s tím „kdo vlastně jsem“ a nemá smysl nerozvážně tlačit hormony či operovat, mnohem smysluplnější je pomáhat psychologickými prostředky s jednotlivcem či s rodinou, přispívat k psychosexuálnímu zrání a většímu pochopení sebe sama a nechat plynout čas.) Naproti tomu Dr. Tomeš se (hrdě) hlásil k sexuologické péči o nebinární lidi včetně prezentace managementu hormonální a chirurgické léčby. Tady hrozí, že někdo, kdo „neví kým je“ se s „pomocí“ odborníků stane někým, kým „si myslel, že chce být“, aby pak se zděšením zjistil(o?a?), že „ví, že není tím kým zrovna je“ nebo že stále „neví, kým vlastně je“).
Jsou kongresy/konference/sympozia k tomu, aby si každý odprezentoval „to své“ a bez ohledu na dost zásadní rozdíly v pohledech na závažnou problematiku spokojeně odešel na společenský večer? Nebo k tomu, aby odborníci diskutovali složitá témata a optimálně si sami pozvali nejen např. dermatoveneroložku k odprezentování novinek v oblasti sexuálně přenosných onemocnění (což bylo glosováno jako „ještě že jsme tohle neslyšeli před společenským večerem, ale až v sobotu dopoledne“), ale třeba i odborníky na partnerskou/vztahovou problematiku či odborníky pracující v modelu bio-psycho-sociálním? Snad se ví, že takoví existují – přineslo by to podle mého mnoho zajímavého – otázkou ale je, jestli si tou psychologií a hrou systémových sil máme komplikovat model biomedicínský a jestli vlastně je vůle k širšímu pohledu.
Vysloveně šokován jsem byl přednáškou „Real doll a virtuální realita – nový rozměr sexuality (Naughty Harbour)“, která dostala nejvyšší časovou dotaci z celé konference – 40 minut! Ve zkratce: šlo o představení soukromé společnosti, která se věnuje prodeji silikonových panen a provozuje privát, kde je možné s těmito „kráskami“ získávat „zážitky“. Že taková společnost existuje, je možné díky tomu, že existují lidé, kteří využívají jejích služeb – je to sice symptom, ale zákon nabídky-poptávky je silný. Ale jak se to může stát, že tato společnost dostane prostor na lékařském sympoziu??? (Pozn.: nešlo o prezentaci potenciálního využití u skupin, kde by to možná z psychiatrického pohledu mohlo být přínosné (sexuální delikventi?), ale o legitimizaci „nové moderní doby“ s argumenty typu, že toto není nevěra, že je možnost si tím zpříjemnit chvilky spolu s partnerem/partnerkou a zkrátka a dobře naplnit si dosyta své fyziologické potřeby, na což máme plné právo.). No, právo máme.
V sekci přednášek věnovaných metodám asistované reprodukce byly prezentovány neuvěřitelné možnosti, kterými disponuje technologická biomedicína. Jak se např. vybírá jedna spermie, která je pak vpravena injekčně do vajíčka v rámci metody ICSI (intracytoplasmic sperm injection). Taky se mluvilo o tom, že základem pro zvrat v klesající porodnosti je, aby partneři měli sex. Že to má hodně co dělat s PARTNERSKÝM VZTAHEM, to nezaznělo. Sex je tak sexuology samými redukován na biologickou úroveň (jak to už v biomedicínském modelu obecně holt je) a od vztahovosti odštěpen. Přijde mi škoda vnímat tak neuvěřitelný fenomén, jakým je sexualita, jenom skrze biologické proměnné – spermie, vajíčka, nestojící penis, suchá vagína, soulož jako pud, který je potřeba naplnit nebo díky kterému se dá zbavit stresu. Díky technologiím/farmakoterapii se nakonec někde funkční spermie i vajíčko najde a spojí, penis se postaví, vagína zvlhčí, pudy se ukojí, ale přemýšlí dnešní sexuologie o tom, co je smyslem lidské sexuality? Proč je tak příjemná? Proč penis nestojí nebo je vagína suchá? Proč nelze sex redukovat na zasunutí klíče do zámku s vyvrcholením jako extází pro oba zúčastněné ve smyslu ukojení každého z nich jako jednotlivce?
Zkusím v pár řádcích popsat, jak vnímám sexualitu já, přičemž vycházím ze zdrojů, které jsou uvedeny níže – primárně z rozhovoru s D. Pastirčákem. Sexualita je nádhernou a obrovskou sílou, která je darem pro toho druhého partnera (není tedy naše pro naplnění našich potřeb, ale je věnována jako to nejhlubší intimní propojení partnerovi/partnerce). Když si to člověk uvědomí a naučí se tuto sílu „divokého mustanga“ ovládnout – pak se stane teprve svobodným, do té doby je v zajetí své sexuality a pod rouškou svobody a nevázanosti to může lidi odnášet někam, kde vůbec být nechtěli. Je to cesta, kterou se z kousku muže a z kousku ženy narodí nový život – zní to vlastně jako zázrak. Taky je to cesta, po které když partneři věrně kráčí, tak je jejich odevzdávání tomu druhému odměňováno v podobě té nádherné síly. Ponižování nebo povyšování v zralé sexualitě není zapotřebí.
V sexualitě může člověk zažít to nejkrásnější, ale i to nejhroznější. Když PARTNERSKÝ VZTAH stojí na pevných základech, sexualita funguje ruku v ruce s tím. Přemýšlím, o kolik farmak a technologií méně by bylo zapotřebí, kdyby lidé pracovali na svém (psycho)sexuálním zrání. O kolik méně pohlavně přenosných onemocnění by bylo. O kolik méně z nerozvážné vášně počatých dětí by se narodilo (o kolik těžší to pak mají, když třeba vyrůstají pouze s jedním rodičem nebo ve střídavé péči či v klimatu dennodenních hádek a konfliktů?) a o kolik více nových životů by bylo počato na bázi pevného PARTNERSKÉHO VZTAHU, kde by děti mohly zažívat stabilitu a podporu v emoční regulaci a v objevování světa? O kolik méně gender-nejistých dětí by se obracelo na sexuology/organizace s žádostí o hormonální a chirurgické změny? A taky o kolik méně úzkostí/depresí/jiných psychosomatických poruch a o kolik více vzdělanosti a lidského štěstí by bylo? Klíčem je dle mého pevný PARTNERSKÝ VZTAH – který nepadá z nebe, ale na kterém je potřeba pracovat, studovat vzájemně psychologicky orientovanou literaturu, diskutovat o svých rodinách/vzorcích, které si partneři nesou ze svých primárních rodin, plně prožívat a vyladit se emočně i v zátěžových situacích. Kolik lidí studuje k dosažení své profesní odbornosti a kolik se věnuje studiu jak žít partnerství a rodičovství? Toto je dle mého preventivní medicína 21. století – pomáhat lidem budovat zralé a pevné partnerské vztahy, skrze které se vší odpovědností, ale i s radostí a láskou přivedou na tento svět nové životy. Jak píší Chvála a Trapková, lepší svět nestojí na tom, jak si dospělí budou naplňovat své potřeby a svá práva, ale na tom, jak se dospělí budou chovat k dětem (včetně způsobů, jakými se děti dostávají na svět – problematika adopce dětí homosexuálními páry, surogátního mateřství atd.).
Poznámka: Nejde mi o devalvaci biomedicíny s farmakoterapií a technologiemi – jistě má v mnoha případech své opodstatnění a je skvělé, že ji máme. Jde mi o ukázku toho, že jednak to nestačí, je to redukce (oproti bio-psycho-sociálnímu modelu, který uznává i WHO za optimální model přístupu k lidskému zdraví/nemoci), jednak může být biomedicína nadužívána/zneužívána s cílem ekonomického profitu, k čemuž indicie bohužel jsou.

Zdroje:
1. Daniel Pastirčák: V pornografii si mnoho ľudí nájde cestu, ako si uľaviť z pocitu zlyhania, prázdnoty a frustrácie. Ale paradoxne, po úľave prichádza ešte väčšie prehĺbenie prázdnoty. | Tlakový hrniec (podbean.com)
2. Publikace – LIRTAPS, o.p.s., Chvála a Trapková, Institut rodinné a psychosomatické medicíny

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0