Vydání 1-2/ 2024
TEORIE & PRAXE
-
Zobrazení: 0
JURAJ BARBARIČ: IDEODYNAMICKÁ (IDEOMOTORICKÁ) HYPNÓZA A PSYCHOSOMATICKÉ ČI SOMATICKÉ POTÍŽE
Tento text se zabývá fenoménem ideodynamické hypnózy při léčbě psychosomatických nebo somatických potíží u některých lidí. Ideodynamická hypnóza je specifický způsob práce s hypnózou, který je zcela nedirektivní a neautoritativní. Terapeut pouze navodí hypnotický stav, a pak jenom facilituje dění, které přichází „zevnitř“ pacienta či klienta a týká se spouštění autosanačních mechanismů organismu prostřednictvím komunikace „mysl-tělo“.
Text obsahuje i teoretické úvahy, ale jeho jádrem jsou čtyři kazuistiky, které ilustrují terapeutický potenciál ideodynamické hypnózy. V závěru je ještě důležitá paralela k placebo efektu jako k mechanismu, který také umí spouštět autosanační procesy v lidském organismu díky komunikace „mysl-tělo“.
KLÍČOVÁ SLOVA: hypnóza, ideodynamická hypnóza, autosanační mechanismy, placebo efekt, mysl-tělo, psychosomatický přístup, psychosomatická praxe
SUMMARY: BARBARIČ J.: IDEODYNAMIC (IDEOMOTOR) HYPNOSIS AND PSYCHOSOMATIC OR SOMATIC PROBLEMS, PSYCHOSOM 2024; 22(1), PP. 14-28
This article deals with the phenomenon of ideodynamic hypnosis in treating psychosomatic and/or somatic problems in some individuals. Ideodynamic hypnosis is a very specific way in working with hypnosis, which is completely non-directive and non-authoritarian. The therapist merely induces a hypnotic trance and then only facilitates manifestations which are coming from “within” the patient or client and which are connected to the triggering of self-healing mechanisms of the organism through “mind-body” communication. The text contains also theoretical ideas, but the core of the article are four case studies which illustrates the therapeutic potential of ideodynamic hypnosis. Then there is a very important parallel with the placebo effect which has also the potential of triggering self-healing processes through “mind-body” communication.
KEY WORDS: hypnosis, ideodynamic hypnosis, self-healing mechanisms, placebo effect, mind-body, psychosomatic approach, psychosomatic practice
PROLOG
Mám nutkání napsat pár slov na začátek tohoto textu. Důvodem pro toto nutkání je skutečnost, že se tento text zabývá hypnózou. Hypnózou klinickou, nikoli akademickou či experimentální (i když pár teoretických úvah jako pokus o kontext uvádím). A zabývá se hypnózou prostřednictvím čtyř kazuistik, ze kterých minimálně první dvě budou pravděpodobně působit nestandardně, až možná pro někoho kontroverzně, a snad všechny čtyři nesrozumitelně, jelikož pořád nevíme, co to, čemu se říká hypnóza, je a jak funguje. Proto, ve vztahu k mým kazuistikám, píši tento prolog.
Hypnóza se začala v literatuře objevovat od roku 1774, v začátcích pod pojmem mesmerismus, podle autora Franze Antona Mesmera, nebo animální magnetismus. V roce 1843 spojil jevy mesmerismu se slovem hypnóza James Braid (Braid, 1843). Minimálně od této doby můžeme zvažovat, že se hypnóza jako empirický fenomén dostala na akademickou, či experimentální půdu, a také se od této doby slovo hypnóza používá pro jistou třídu psychofyziologických jevů. Tedy minimálně 180 let. Za tuto dlouhou dobu vyšly stovky studií a desítky (možná také stovky, nevím) monografií o hypnóze příznivců i odpůrců [1] , ale pořád nemáme odpověď na to, co hypnóza je (nebo není) [2]. To, čemu říkáme hypnóza, je do dnešních dnů samo o sobě kontroverzním fenoménem. Pořád jak na půdě akademické, tak na půdě klinické, kde k tomu přispěl i Freud, který hypnózu odmítl (jeden z důvodů byl, že v jeho podání hypnotizované subjekty produkovaly falešné vzpomínky na traumatické události, jak se ukázalo), a s ním mnozí jeho následovníci. „ Jak lze rozumět tomu, že otázka hypnózy je mnohými považována většinou psychoanalytiků ne za předčasnou, ale za zneklidňující, za hrozbu návratu k tmářské minulosti, ze které nás osvobodila právě psychoanalýza?“ (Chertoc & Stengers, 1993) Autoři [3] volně citují Thomase Kuhna z jeho knihy Struktura vědeckých revolucí (originál z roku 1962): „Kuhn ukázal, že (vědci) dříve než odpovědí na otázky, které si položili, naučili se přizpůsobovat dokázanému modelu, vzoru. A proto setkání se surovým, nesrozumitelným faktem je nebezpečnou zkušeností, která ohrožuje jak intelektuální bezpečí, tak profesionální statut vědce.“[4]
Jak jsem již zmínil, za dlouhých 180 let nemáme žádnou ucelenou a obecně přijatou teorii hypnózy, navzdory tomu, že proběhlo a nejspíš probíhá velké množství experimentů (o metodologických problémech a chybách zde psát nebudu), které realizují vědci a svým způsobem i klinici. „Hypnóza je tedy narcistickou ránou jak pro experimentátory, tak pro kliniky. Není se tedy co divit, že hypnóza je ještě dnes považována za fenomén ‚iracionální‘, který může zajímat jen lidi milující mystéria a iracionálno, v jistém smyslu za fenomén, který, zdá se, by udělal lépe, kdyby neexistoval.“ [5]
Nicméně, existuje! (Naštěstí.)
„A právě proto, že je tak zraňujícím fenoménem, je hypnóza základní výzvou pro všechny, kteří se zajímají o lidskou psychiku.“ [6]
NĚKOLIK POZNÁMEK NA ÚVOD
(Tyto úvodní, zejména teoretické poznámky si samozřejmě ani zdaleka nedělají nárok na úplnost témat. K tomu je potřeba přečíst celkem obsáhlé množství relevantní literatury. Mají sloužit pouze jako velmi stručný kontext, který se vztahuje k níže uvedeným kazuistikám)
„Hypnotizujeme nemocnou D. a přikládáme jí pětifrank na zevní stranu levého předloktí s touto sugescí: Dávám vám na paži žhavý peníz, spálí vás. Jakmile se peníz dotknul paže, nemocná ji skrčila, jako by kov byl opravdu žhavý. Den poté, 21. března (1975), se nemocná D. vrátila do střediska a na místě, kam byl peníz položen, měla flyktenózní [7]léze ve tvaru půlměsíce. Nemocná D. nám sdělila, že si toho všimla po probuzení. Večer nepozorovala nic zvláštního. Puchýř se tedy vytvořil v noci. Vzpomíná si též, že po opuštění střediska pociťovala v paži píchání. Pak už na to nemyslila, protože měla mnoho práce. Domnívala se, že se v noci poškrábala. Dne 24. března Dr. Buckel zaznamenal flyktenózní lézi ve tvaru půlměsíce 20x20 mm na zevní straně střední části levého předloktí. Biopsie provedená 3. května 1975 Dr. Molasem dala tyto výsledky: …Pozorovaný jev je shodný s diagnózou popáleniny“ (Chertok, 1986).
Není to snad fascinující?! „Mysl-tělo“ na základě slovní sugesce v hypnóze vytvořilo histologicky skutečnou, pravou popáleninu.
Je to jeden z mnoha příkladů skutečnosti, že mezi něčím, čemu jsme se naučili říkat mysl/psychika, a tím, čemu jsme se naučili říkat tělo, existuje nějaký specifický „komunikační kanál“, který se otevírá ve stavu, jemuž říkáme hypnóza, a zřejmě i v jiných transových stavech, změněných stavů vědomí.
„Náš další příklad se týká 18leté, zcela normální dívky, která ale neměla žádný náznak vývoje prsou. Byla tím značně stresovaná. Její táta byl lékař a od doby, kdy jí bylo 12 let, „pumpoval“ do ní veškeré hormony, které byly k dispozici. Žádný vývoj prsou se nekonal. Toto pokračovalo celé další tři roky, poté byla hormonální terapie ukončena. Když dívce bylo 18 let, stala se schizoidní a úplně se stáhla ze sociálního života. Měla velmi konfrontační a nepříjemnou mámu, kterou hluboce nenáviděla. Její táta, lékař, ji přivedl ke mně a zeptal se mě: Co můžete udělat pro to, aby se z mé dcery nestala schizofrenička? Trvalo mi zhruba hodinu, než mi ta dívka řekla, že nemá žádná prsa. Nicméně souhlasila s tím, že vstoupí do hypnózy. A tak jsem strávil několik dalších hodin tím, abych ji uvedl do hypnózy, velmi opatrně a velmi nepřímo, než byla v hlubokém transu. Zatím, co byla v hlubokém transu, vysvětlil jsem jí, jak neznalí jsou muži o tom, jaký je to pocit mít prsa, že muži nemůžou mít žádnou představu o tom, jaké to je, když prsa rostou, že nemůžou vůbec vědět nic o tom, jaké pocity jsou v prsou v průběhu menstruace, jaké pocity má žena v bradavkách v průběhu menstruace. Strávil jsem hodně času, abych jí opakovaně zdůraznil, že, jelikož je dívka, tak nějakým způsobem musí mít ty správné nervy a ty správné cévy. Ukazoval jsem jí obrázky anatomie, jak velký rozdíl je mezi vaskulárními strukturami v mužské a ženské hrudi, a vysvětlil jsem jí, že je vybavena vším, co je potřeba k normálnímu růstu prsou. Řekl jsem jí, že bude mít kompletní amnézii na všechno, co jsem jí říkal v průběhu hypnózy, ale když bude sama v privátním prostředí svého pokoje, kde ji nebude otravovat její matka, nějakým způsobem bude mít intenzivní pocity vlnění v oblasti prsou, že nějakým způsobem budou její rudimentární bradavky teplé a bude cítit, že se něco děje. Řekl jsem jí velmi upřímně, že já nevím, jaké ty pocity budou, ale že ona to může zjistit a že to zjistí a že bude mít ten intenzivní pocit vlnění, pocit růstu, ať už to bude jakkoli, a potom velmi klidně usne. Pak jsem jí ještě řekl, že když se třeba bude chtít podrbat na rameni, tak její ruka půjde vzhůru tak, aby se vyhnula doteku rostoucích prsou. Vídal jsem se s ní jednou týdně a pokaždé jsem jí v transu opakoval podobné věci, a že jsme už o tom mluvili. Tak proč bychom to měli opakovat? Jenom jsem ji ujistil, že jsme všechno probrali a že chci, aby splnila mé instrukce a že v průběhu několika dalších týdnů zjistí, že jí rostou prsa. Aniž bych já věděl, jaké instrukce jsem jí dal. Po dvou měsících měla krásně vyvinutá prsa a po čase mi přišla říct, že se plně zapojuje do sociálního života… Neměla žádnou vědomou vzpomínku na to, o čem jsme mluvili v hypnóze“ (Rossi E. , 1989) (zkráceno).
Není to snad další krásný příklad komunikace „mysli-těla“ v hypnóze, i když podobně se vymykající tradičnímu fyziologickému myšlení, tak jako ten předchozí? [8]
Existuje mnoho dalších příkladů, které dokládají skutečnost, že ve stavu hypnózy se nějak mění vztah mezi myslí a tělem. Jeden z velmi razantních příkladů je hypnotická anestezie, ve které lze dělat nejenom malé, ale i velké chirurgické zákroky. Kromě jiného je na tom zajímavé, že hypnotická anestezie nijak nerespektuje anatomii nervového systému či nervových zakončení. Vznikne prostě na místech těla, kam ji hypnoterapeut navodí (Kratochvíl, 1986), (Weitzenhoffer, 2000). Příkladem je tzv. „rukavicová anestezie“, která je přítomna v místech imaginární navlečené rukavice a končí ostrou hranicí na místě, kde imaginární rukavice končí. Přijde mi zde zajímavé zmínit Freudovo zjištění, že hysterické obrny neznají anatomii. To, co je paralyzováno, odpovídá představě „hysterika“ o své končetině (Chertoc & Stengers, 1993).
Uvedl jsem těchto pár příkladů toho, že vztah a komunikace mezi „tělem a myslí“ se v hypnotickém stavu dramaticky mění, čeho pak lze využít k terapeutickým účelům [9]. Je to důležité pro uchopení těch kazuistik, které uvedu níže. Nějakým způsobem myšlenkového uchopení, žel však ne úplného pochopení.
Co je to ideodynamická (ideomotorická) hypnóza?
Je to jeden z kvalitativně specifických způsobů klinické práce s hypnózou.[10]
Tato část celého tohoto textu je podle mého názoru zásadní pro uchopení kazuistik, které budou následovat.
Již zmíněný André M. Weitzenhoffer ve své knize The Practice of Hypnotism tomu věnuje pár desítek stran, na kterých se zabývá zejména historií vývoje zkoumání ideodynamického fenoménu (začíná někdy již v roce 1818). Klíčovými slovy zde jsou vrozené či získané automatismy a spinální i kortikální reflexy, tedy nevědomé či mimovolní chování, které lze za jistých okolností vyvolat. Současně je zde řeč o tom, že lidské chování je z velké míry determinované nevědomými a mimovolními reflexy, i když může na první pohled vypadat jako ryze vědomé a volní. Myslím, že velmi dobrým příkladem je chůze. Na chůzi se vědomí a vůle podílejí pouze tím, že se vědomě a volně rozhodujeme, kam půjdeme, popřípadě jakým tempem, ale samotný akt chůze je instinktivní automatický mechanismus, u kterého nemáme žádné vědomé tušení, jak probíhá. Ví snad někdo vědomě, jak drží rovnováhu? (Podobných příkladů je celkem dost.)
Weitzenhoffer v podkapitole o ideodynamickém fenoménu zmiňuje instrukce (jsou to spíš instrukce, než sugesce), které používal ve svých experimentech s ideodynamickým fenoménem. Svým subjektům říkal: „Nech, aby se dělo, cokoli se bude dít, bez starosti o to, jestli to je nebo není ta správná věc“, a „nezkoušej (vědomě) věci dělat a také se nepokoušej (vědomě) zasahovat do věcí, které se dějí.“ „Laboratorní testování toho, jestli uvedené instrukce budou mít predikovaný efekt či nikoli, by neměla být nijak složitá věc.“ (Weitzenhoffer, 2000) Není. Ideodynamický fenomén je tedy možnost vyvolat automatické a mimovolní druhy chování a je jednou ze zásadních hypotéz fungování hypnotických jevů. [11]
Snad je z uvedeného citátu Weitzenhofferových instrukcí zřejmé, jak moc se tento přístup liší od tradičního autoritativního přístupu práce s hypnózou, který byl nebo dosud je založen na přímých direktivních sugescích typu „Vaše hlava přestane bolet!“, v lepším případě „Vaše hlava bude klidná a čistá!“, nebo na kladení otázek subjektu v hypnóze a vyžadování verbální odpovědí. V prvním případě docházelo často k substituci symptomu, tedy hlava třeba přestala bolet, ale objevil se jiný, nový symptom, v případě druhém subjekty fabrikovaly falešné vzpomínky na traumatické události. V obou případech, pokud vůbec k nějakému zlepšení došlo, bylo zlepšení krátkodobé a dočasné. To je důvod, proč mnoho psychoterapeutů, třeba také včetně Freuda či Junga, hypnózu opustilo. A například Jung také řekl: „Vzdal jsem se hypnotické terapie právě z tohoto důvodu, nechtěl jsem vnucovat svou vůli pacientům. Chtěl jsem, aby léčivý proces vyrůstal zevnitř pacientovy vlastní osobnosti, ne z mých sugescí, což by mělo beztak jenom dočasný efekt.“ (Rossi & Cheek, 1988)
„Chtěl jsem, aby léčivý proces vyrůstal zevnitř pacientovy vlastní osobnosti.“ To je velmi důležitá myšlenka v kontextu tohoto článku. Za dob Junga neexistoval jiný než direktivní autoritativní přístup k práci s hypnózou. Za autora a průkopníka nedirektivních a nepřímých přístupů lze rozhodně považovat Miltona H. Ericksona. [12]
E. Rossi a D. Cheek ve své zmíněné rozsáhlé monografii uvádčjí – kromě historických a teoretických poznámek – množství klinických příkladů práce s ideomotorickým přístupem práce s hypnózou, přičemž mluví především o ideomotorickém signalizování. Jeden krátký, stručný a základní příklad za všechny citujeme (zkráceno):
„Implikovaná instrukce je nástroj ke zpřístupnění a facilitování projevů vnitřních zdrojů, které nejsou pod volní kontrolou. Implikovanou instrukci lze považovat za obecný, permisivní a nedirektivní přístup, který pacientovi umožňuje prozkoumávat a prožívat jeho léčivé potenciály. Skládá se ze tří částí:
1. Na čas vázaný úvod: Jakmile (nebo: Ve chvíli, kdy apod.).
2. Implikovaná sugesce spouští u pacienta nevědomý proces vnitřního hledání, vaše nevědomí nalezne kořen vašeho problému.
3. Behaviorální (ideomotorická) odpověď, která signalizuje, že implikovaná sugesce byla úspěšná či dosažena: některý z vašich prstů se zvedne (nebo hlava přikývne, nebo ruka klesne apod.) “
Toto je nejstručnější možný příklad práce s ideomotorickým signalizováním. V této podobě pochopitelně nefunguje zcela obecně. Mnohdy je zapotřebí komplexnější přístup, který vyžaduje znalost a schopnost používat různé ericksonovské nepřímé sugesce (vazby, terapeutické dvojné vazby, sugesce, které pokrývají všechny možné reakce v daném kontextu, někdy i metafory, různé druhy implikací atd.). Zde není prostor a také není cílem tohoto článku se zabývat detaily různých ericksonovských formulací. Zájemce odkazuji na ericksonovskou literaturu, ze které už naštěstí máme i v češtině k dispozici reprezentativní texty.
Z uvedeného příkladu je snad jasné, že od terapeuta nepřicházejí žádné direktivní, na symptom či symptomy zaměřené sugesce, ale pouze facilitace hledání a využití vnitřních léčivých zdrojů pacienta. Tudíž celé terapeutické dění, včetně potvrzení či potvrzování léčivých kroků mimovolními motorickými signály, vychází zevnitř pacienta, jak si to přál třeba Jung, což jsem zmínil výše.
A to je základní princip ideomotorické hypnózy.
Autorův postup je zhruba následující (s případnými obměnami podle reakcí klienta):
• Na prvním hypnoterapeutickém sezení mluvím s klientem o rozdílech mezi vědomou a nevědomou myslí, přičemž o nevědomí mluvím jako o evolučně velmi staré a moudré části lidské mysli, která je kromě jiného nositelem sebe-léčivých procesů. Sdělím, že v naší kultuře, která klade tak velký důraz na racionalitu, je nevědomí zatlačeno do úzadí a že prvním úkolem hypnotické práce je vytvořit pro nevědomí dostatečný prostor, aby mohlo dělat svou instinktivní práci. (Erickson často, i když ne vždy, mluvil se svými pacienty o rozdílech mezi vědomím a nevědomím; samozřejmě jde o úplně jiné chápání nevědomí, než je obvyklé u psychoanalytických či psychodynamických přístupů.)
• Požádám klienta, aby se pohodlně usadil a zvedl předloktí tak, že lokty se budou opírat o opěrky křesla, s pohodlně uvolněným zápěstím.
• Pak klienta požádám, aby si vybral nějaký bod, na který se zatím bude dívat, (Je to samozřejmě instrukce z tradiční indukční techniky, tedy fixace očí, ale důraz na to zatím implikuje, že pak přijde něco jiného.)
• Potom klienta požádám, aby nechal všemu volný průběh, že může být zvědavý, co se bude dít, ale aby vše nechal plynout, aniž by do dění zasahoval vůlí (viz výše citované formulace André Weitzenhoffera).
• „A ve chvíli, kdy necháte všemu volný průběh, začne si vaše nevědomí utvářet svůj prostor, který potřebuje ke své vnitřní instinktivní práci“ (časová vazba, implikace).
• „Jakmile si vaše nevědomí začne vytvářet svůj prostor pro svou instinktivní vnitřní práci, začne zcela reflexivně tíha ve vašich víčkách narůstat svým tempem a svým způsobem tak, jak je to pro vás individuálně jedinečné“ (opět časová vazba a implikace).
• „Pokojné a uvolněné zavření očí (ideomotorická odpověď) je signálem od vašeho nevědomí, že je připravené začít (pokračovat) ve své vnitřní instinktivní práci.
• „Jakmile vaše nevědomí začne dělat svou vnitřní instinktivní práci (na dalším utváření svého prostoru, na tématech, která jsou nyní na řadě), začnou se objevovat automatické, mimovolní, obvykle drobné pohyby vašich rukou (časová vazba, implikace a ideomotorická odpověď).
• „A každý z těch pohybů, který se objeví, je vnějším signálem dalšího vnitřního instinktivního sebe-léčivého pokroku…“ (ideomotorická odpověď, potvrzení transového dění).
• Předloktí klienta někdy rychleji, někdy pomaleji, klesá automatickými spontánními pohyby směrem dolů; pohyby jsou někdy velmi drobné, někdy větší.
• „A ve chvíli, kdy obě vaše ruce klesnou na vaše nohy nebo opěrky křesla a zůstanou již bez pohybu, bude to signálem od vašeho nevědomí, že pro tentokrát dokončilo svou vnitřní instinktivní práci“ (časová vazba, implikace, ideodynamická odpověď).
• „A potom si vaše nevědomí vezme ještě tolik vnitřního času, kolik potřebuje k tomu, aby každou léčivou změnu, každý pozitivní pokrok uložilo, ukotvilo, zakořenilo přesně tam ve vašem já, ve vašem organismu, kam to patří, čímž se to stane přirozenou součástí vašeho já a vaše nevědomí to bude při další příležitosti rozvíjet, prohlubovat a utvářet další důležité změny…“ (posthypnotická sugesce).
• „A jakmile bude všechno tímto způsobem dokončeno, v jedné chvíli, a to právě v té chvíli, ani dřív, ani později, se úplně samy od sebe otevřou vaše oči (časová vazba, implikace, ideomotorická odpověď).
Celý tento proces trvá obvykle něco mezi 45 až 90 minutami. Nikdy v žádném případě nezasahuji do tempa, kterým věci probíhají. Je to jenom a pouze věcí klientova „nevědomí“ (samozřejmě ne, jak nevědomí chápe psychoanalýza, ale třeba jak jej vnímal a popsal Milton Erickson [13]).
Chci jednoznačně zdůraznit, že výše popsaný postup není žádný návod, žádná kuchařka, žádný manuál! Je to pouze příklad logiky a souvislostí ideomotorického hypnotického sezení. S některými klienty to probíhá podobně, s jinými to probíhá úplně jinak, jak uvidíte v následujících kazuistikách.
KAZUISTIKY
Příběh první
Před několika lety mne kontaktovala v té době 25letá mladá žena, která hned při prvním setkání řekla, že jsem její poslední naděje. Trpěla totiž hlubokými depresemi od 15 let. (Moje hypotéza o původu jejích potíží je, že měla matku, která měla extrémně nutkavou potřebu řekněme pořádku, s různými rituály. Například hrníčky musely být vždy na správném místě, ve správném pořadí, tak jak to ona stanovila. Když něco bylo trochu jinak, hned bylo zle. Tvrdou rukou prosazovala, aby dcera dávala všechno tam, kam určila matka. A měla na dceru extrémní nároky i v jiných oblastech, třeba co se školy týče. Pokud dcera nepřinesla ze školy jedničku, bylo zle, což se kromě jiného výrazně podepsalo na velmi nízkém sebevědomí klientky. Žila prakticky od narození v extrémně stresujícím prostředí, což nejspíš přispělo k jejím depresím a následně k somatickým potížím.) Navštívila několik psychiatrů, kteří jí předepsali antidepresiva, navštívila také nějaké psychoterapeuty, obojí bez zlepšení. Nutno také dodat, že neměla měsíčky. Gynekologové stanovili diagnózu polycystická ovaria. Řekli jí, že nikdy „normální“ cestou neotěhotní. Je celkem zajímavé, že pokaždé, když začala brát antidepresiva, tak měsíčky dostala, ale jenom jednou, a v dalších měsících už nikoli. Když jsem si vyslechl její příběh, bez váhání jsem jí nabídl terapii za pomoci hypnózy, jednak proto, že jiné psychoterapeutické snahy nepřinesly žádné zlepšení, a také proto, že hypnóza „umí“ ovlivnit také tělo. (Že jsme pořád zatím zvyklí u člověka oddělovat mysl a tělo, je velká chyba. Metaforicky řečeno jsou to dvě strany téže mince. Tělo a mysl představují jeden celek.). S hypnózou souhlasila a k mému opravdu velkému překvapení první hypnotické sezení trvalo sedm hodin. Během této doby se děly různé spontánní pohyby, kdy se jistým způsobem „bila“ do oblasti dělohy. Ano, sedm hodin je jistě velmi nestandardní. Co je ale standardní? Milton Erickson říkal, že každý člověk je jedinečný a že pro každého svého pacienta vymyslel jinou teorii osobnosti a jinou terapii. V tomto případě prostě klientka na úvod terapie potřebovala sedm hodin k tomu, aby se událo, co se udát mělo. Nezasahoval jsem do toho, protože jsem toho přesvědčení, že „nevědomí“, které v hypnóze dostane prostor pro spuštění sebe-ozdravných procesů, „velmi přesně ví", co dělá a že je potřeba to nechat plynout, aby proběhlo všechno, co v té chvíli proběhnout má, úplně do konce a není věcí terapeuta do toho procesu zasahovat. Zmíním také, že po té první hypnóze dostala měsíčky. Pak zatím ještě ne pravidelně. Setkávali jsme se jednou týdně a každá další hypnóza, během níž také plakala nebo se smála, nebo vydávala různé zvuky a také se ještě občas bila do oblasti dělohy, nebo si hladila prsa (říká se tomu ideomotorický fenomén, a jistě jsou kolegové, kteří by v tom viděli nějakou symboliku), byla kratší a kratší, až jsme se dostali na takových obvyklých 90 až 60 minut. Postupně byla čím dále, tím méně depresivní, začala mít pravidelné měsíčky a – přibližně po půl roce hypnotické psychoterapie, bez jakékoli další somatické, gynekologické léčby, přišla do sezení s tím, že je těhotná!!! (Byla a je vdaná.) Je to velmi malá a útlá žena, s úzkou pánví a gynekologové jí přesvědčovali o tom, že nikdy nemůže porodit obvyklou cestou, že jediné řešení je císařský řez, což se jí nelíbilo. Měli jsme pak ještě nějaká čtyři hypnotická sezení, která byla metaforicky zaměřena na „moudrost ženského těla“. Následně porodila zcela spontánně a hladce, když byla sama na záchodě porodnice, bez jakékoli externí pomoci a bez jakýchkoli komplikací, zdravou holčičku. Po nějakých přibližně dvou letech otěhotněla znovu a tentokráte porodila zdravého chlapečka. Jelikož jsem s ní pořád v kontaktu už 10 let, tak vím, že žádné deprese se nikdy nevrátily a že má zcela pravidelný hormonální cyklus.
Příběh druhý
Navštívila mne přibližně padesátiletá žena, s neurologickou diagnózou torticollis spastica. Jde o stav, kdy člověk má do různé míry vytočenou hlavu na jednu či druhou stranu a není schopen hlavu narovnat. Moje klientka měla snad tu nejtěžší formu, kdy měla hlavu vytočenou o 90 stupňů, bradu měla nad svým levým ramenem. Musela se pohybovat bokem, jelikož jinak před sebe neviděla. Těžko si představit, jak obtížný takový život je. A s tím chodila do práce, pracovala na vysoké manažerské pozici a pracovala roky až 16 hodin denně. Absolvovala veškerou dostupnou medicínskou léčbu, které ale moc není. Obvyklá neurologická léčba a ani fyzioterapie nepomohly. Současná medicína nezná ani příčinu tohoto stavu. Moje hypotéza je, že v tomto případě to byl důsledek dlouhodobé extrémní pracovní zátěže, ale je to pouze hypotéza.
Doporučil ji ke mně právě jeden fyzioterapeut, který umí přemýšlet psychosomaticky. Pacientku by asi těžko napadlo, že by jí mohl pomoci psychoterapeut. Nicméně přišla. Po krátkém úvodním rozhoru jsme se pustili do první hypnózy. Velmi zajímavé bylo, že hned v té první hypnóze se jí hlava na chvíli narovnala, z čeho se dojetím rozplakala. Nicméně, pochopitelně to po prvním sezení nevydrželo. Při tom, jak extrémně těžkou torticollis měla, jsem tušil, že to bude relativně na dlouho. Byl to však signál, že to půjde. Od té doby jsme se setkávali jednou týdně. Pracovali jsme specifickou formou hypnózy, která umí spustit sebe-léčivé procesy (podobně jako v případě té mladé ženy s tou gynekologickou diagnózou). A tato forma práce s hypnózou je vždy spojena s tělesnými projevy (u každého klienta o něco či více odlišných). V případě této klientky její tělo v hypnóze vykazovalo velmi intenzivní projevy. Neumím to nazvat jinak než hypnotická spontánní auto-gymnastika nebo auto-hypno-fyzioterapie (v hypnotické terminologii se tomu říká ideo-motorická či ideodynamická hypnóza). V každém sezení pracovala jiná část jejího těla. Někdy jenom ruce, někdy jenom hlava, ale většinou celé tělo, úplně celé tělo. Myslím opravdu celé tělo, přičemž v každém sezení to byly různé části těla, v nejrůznějších pozicích a kombinacích. Tělo se dostávalo do nejrůznějších pozic a do nejrůznějších pohybů, místy by šlo říci, že do zcela nečekaných, neobvyklých, někdo by u některých fyzických poloh a pohybů řekl až bizarních.
Jeden příklad za všechny. Poté, co vstoupila do hypnózy, v křesle samozřejmě, se její nohy zvedly do vodorovné polohy, trup se předklonil a ruce se natáhly dopředu, rovnoběžně s nohama. Pak se její ruce i nohy začaly třást, dlaně i chodidla se vytáčela ze strany na stranu, trup se chvílemi narovnal, pořád s rukama i nohama nataženýma před sebe, poté se trup zase předklonil s hlavou ke kolenům a hlava byla při tom narovnaná, nicméně v nějakých intervalech se vytáčela zleva doprava.
Myslím, že je důležité říci, že tyto ideomotorické projevy se ve své podobě nikdy neopakovaly, v každém sezení probíhaly různě.
Po každém sezení referovala o mírném zlepšení, i když jsem já ta zlepšení ne vždy viděl. Šlo o to, že pociťovala postupně stále jiné pocity v těch svalech, které držely její hlavu tak extrémně vytočenou, i když v některých sezeních hlava vůbec „nepracovala“, ale pracovaly různé svalové skupiny jejího těla. A pak se už začaly objevovat změny, které byly i pro mne viditelné, její hlava se po centimetrech narovnávala, i když ideomotorické dění probíhalo pokaždé jinak – v mnoha sezeních vůbec neobsahovalo pohyby hlavy, v některých ano. Bylo jasné, že její nevědomí patrně vědělo, jakým způsobem a v jakém pořadí v té auto-hypno-fyzioterapii se mají různé svalové skupiny zapojovat. Já jsem do toho nijak nezasahoval kromě toho, že jsem ji uvedl do hypnózy a řekl, že její nevědomí bude pracovat přesně na tom, co je tentokráte na řadě. Sezení trvala něco mezi 60–90 minutami, poté se celé tělo zklidnilo a ona vystoupila z hypnózy. Po přibližně 6 měsících měla hlavu plně narovnanou, nikdo zvenku by nepoznal, že byla v tak těžkém stavu. Je tomu už 6 let, a jelikož jsem měl možnost být s ní v kontaktu, tak vím, že normální poloha její hlavy trvá.
Ještě slova klientky:
„Po několika letech přežívání s diagnózou torticollis spastica a hledání čehokoliv, co by mi pomohlo, když standardně používané injekce botoxu v mém případě nezabíraly, jsem na doporučení fyzioterapeuta našla léčbu hypnózou. Stačilo několik sezení a po velmi dlouhé době jsem začala hýbat hlavou! Můj zdravotní stav se po každé návštěvě malinko zlepšil a postupně jsem se vrátila zpět k normálnímu životu. Na ulici se za mnou už nikdo neohlíží a ti, kteří vědí, čím vším jsem prošla, říkají, že by nikdy nevěřili, kdyby na vlastní oči neviděli, co hypnoterapie dokáže.“
Příběh třetí
Přišla 22letá mladá žena s tím, že má obrovský strach z bakalářských státnic. Ten jsme zvládli ve dvou sezeních. Nicméně když mi o sobě povídala, řekla, že trpí těžkou migrénou už od tří let věku. V době, kdy jsem ji poznal, měla těžké migrenózní záchvaty prakticky každý víkend. Úporné, řekl bych až kruté bolesti hlavy a zvracení. Mohla pouze ležet v posteli, v zatemněné místnosti. Tak, jak to u lidí s migrénou bývá. Měla jednu drobnou výhodu, někdy se jí navzdory těm silným bolestem povedlo usnout. Občas měla těžký záchvat i v týdnu. A hlava ji bolela v podstatě bez přestání, každý den, i když to nebyl migrenózní záchvat a ta „běžná“ každodenní bolest hlavy byla obvykle zásadně mírnější, než když měla záchvat. Někdy ale i ty každodenní bolesti hlavy byly silné. Léčila se samozřejmě neurologicky, dostávala silné léky, ale ty měly poměrně malý účinek.
Nabídl jsem jí, že bychom to mohli zkusit za pomoci hypnózy. Souhlasila. Domluvili jsme si jako takovou pomůcku škálu, na které by označila sílu bolesti hlavy, nula až deset, kde nula znamenala žádnou bolest a deset bolest maximální. A pustili jsme se do hypnoterapie. Sezení jednou týdně trvalo vždy přibližně 60 minut. Pracovali jsme technikou již výše popsané ideodynamické hypnózy. Pohyby pouze v rukou u této klientky byly mírné, nicméně signalizovaly probíhající nevědomý proces. Stávalo se, že klientka přišla do sezení s bolestí hlavy na úrovni 7, tedy značně silnou, nicméně navzdory tomu do hypnózy vstoupila a po hypnóze byla bolest na úrovni 2. Pracovali jsme spolu přibližně půl roku. Za ten čas se výrazně snížila četnost migrenózních záchvatů (tak jednou za měsíc či za 6 týdnů), a pokud se záchvat dostavil, jeho průběh byl značně mírnější. A ta předtím každodenní bolest hlavy vymizela úplně, tudíž kvalita života klientky se značně zlepšila. Byl jsem s klientkou občas v kontaktu přibližně po dva roky, než se přestěhovala do jiného města. Po tuto dobu zlepšení trvalo.
Příběh čtvrtý
Tento příběh bude asi nejkratší z uvedených.
Na doporučení mne navštívila 40letá žena s těžkým astmatem. Trápilo ji několik let. Byla na kortikoidech, jak celkově, tak lokálně, tedy pomáhala si inhalátorem. Celková léčba kortikoidy moc nezabírala, inhalátor vždy na chvíli ano. Sama by nevěděla, že lze astma ovlivnit psychoterapií, a to zejména hypnózou. Dozvěděla se to od svého syna, který byl mým žákem. V prvním setkání jsme v zásadě jenom krátce pohovořili o jejím životě, aniž bych usiloval o zjištění nějakých možných příčin či okolností, které by mohly přispět k rozvinutí astmatu. Samozřejmě je nutné s klientem navázat vztah, který je primárně o vytvoření důvěry, než začneme pracovat s hypnózou (vztah postavený na důvěře se někdy formuje snadno a rychle, někdy to trvá déle). V tomto případě to šlo rychle a záhy jsme se mohli pustit do ideodynamické hypnoterapie. Setkávali jsme se jednou týdně, každé sezení trvalo něco mezi šedesáti až devadesáti minutami. Někdy v polovině práce přestala používat inhalátor a po sedmi sezeních astmatické potíže vymizely. Vysadila kortikoidy. Viděl jsem ji pak ještě dvakrát, v rozestupu dvou měsíců, abychom se podívali, že remise skutečně trvá a že může být bez léků. Byla po celou tu dobu bez astmatu a bez léků. Při těch dvou „kontrolních“ návštěvách jsme ještě pokaždé udělali „posilující“ hypnózu, když už jsme se viděli osobně, nicméně klientka byla zdravá… Měl jsem o ní opět nějaké dva roky informace od jejího syna, který ke mně chodil do výcviku. Po tu dobu zlepšení trvalo.
ÚVAHY K MECHANISMU ÚČINKU
Ernest Rossi v jedné ze svých knih cituje Ericksona: „Indukce a udržování (hypnotického) transu vytváří specifický psychologický stav, ve kterém pacient může reasociovat a reorganizovat své vnitřní psychologické obsahy, složitosti a zužitkovat své vlastní možnosti způsobem, který odpovídá jeho vlastnímu individuálnímu prožívání. Terapie rezultuje ze specifické vnitřní resyntézy pacientova prožívání a chování, kterou pacient – (nevědomě) – formuje sám. Je pravda, že přímá sugesce může ovlivnit pacientovo prožívání a chování, a vyústit v symptomatické uzdravení, přinejmenším dočasně. Nicméně takové „uzdravení“ je pouze reakcí na sugesci, a nezahrnuje reasociaci a reorganizaci pacientových myšlenek, vzpomínek a chápání světa, které jsou zásadní pro skutečné uzdravení“ (Rossi E. , 1986).
To je jinými slovy a trochu složitěji vyjádřená úvaha, o které je řeč v tomto článku výše, tedy že uzdravení přichází z pacientova „nitra“, a ne od nějakých přímých direktivních sugescí „zvenku“ od (hypno) terapeuta. Jinými slovy Erickson to myslí následovně: Transový stav (a nejenom hypnotický, i když zde je řeč o hypnóze) umožňuje, aby v pacientově organismu (mysli/těle) došlo k zániku nepřirozených, „nemocných“ asociací, propojení různých aspektů prožívání/myšlení/vidění sebe, vztahů i světa, a ke vzniku nových, přirozených, zdravých asociací, díky autosanačním procesům, které jsou organismu vlastní. K tomu se ještě dostanu v dalším odstavci. Teď tady na tomto místě chci zdůraznit, že zde komentovaný přístup vede k systémovému, a ne k symptomatickému uzdravení pacienta. To je velmi zásadní argument pro všechny, kdo – právem – odmítají (klasickou, direktivní) hypnózu, protože symptomatické „uzdravení“ je jednak dočasné, jednak symptomatické zaměření lineárních direktivních sugescí třeba nějaký symptom „odstraní“, ale často jeden symptom zmizí a místo něj se objeví jiný. Pokud v organismu dojde k systémové změně, žádná substitutce symptomu se nekoná! A ideodynamická hypnotická práce systémové změny evidentně „umí“!
Nyní pár slov k autosanačním (sebeozdravným) procesům.
Ernest Rossi svou již zmíněnou knížkou The Psychobiology of Mind-Body Healing začíná kapitolou, kterou nazval Placebo efekt: Odmítaný základní kámen léčení těla myslí. Zmiňuje zde jednoho ze svých prvních učitelů, Bruno Klopfera, který se zabýval rorschachovskou diagnostikou pacientů u rychlé či pomalé progrese onkologických onemocnění. Klopfer byl či je považován za génia rorschachovské diagnostiky. O své práci napsal tři ceněné knihy [14]. Zmiňuji ho zde proto, že byl kolegou lékaře Philipa Westa, který byl lékařem jistého pana Wrighta, pacienta v terminálním stadiu lymfatického sarkomu, s metastázami snad ve všech orgánech těla. Klopfer tohoto pacienta také rorschachovsky diagnostikoval a Rossi ve své citované knize Klopferův nález uvádí. Ten, řečeno velmi ve zkratce, říká, že pan Wright měl „plovoucí“ ego, tedy ego, které pohotově a ochotně reagovalo na vnější podněty (sugesce).
Příběh, kazuistika pana Wrighta je jádrem celé první kapitoly citované Rossiho knihy. Celá první kapitola je věnována placebo efektu.
„Pan Wright prožíval naději, protože se dozvěděl, že nemocnice, ve které ležel, je jedna ze stovky nemocnic, kde měly probíhat klinické zkoušky nového léku na rakovinu. Lék se jménem Krebiozen. Pan Wright neměl být zahrnut mezi pacienty, u kterých se měl zmíněný lék testovat. Šlo totiž o to, že kritérium pro výběr pacientů pro klinické zkoušky bylo tři až šest měsíců očekávání života. Panu Wrightovi dávali maximálně dva týdny. Když se pan Wright dozvěděl, že Krebiozen dorazil do „jeho“ nemocnice, jeho entuziasmus neznal hranic. Prosil o to, aby mu byl Krebiozen byl podáván tak intenzivně, jelikož v něm viděl svou záchranu, že se jeho lékař navzdory tomu, že pan Wright nesplňoval kritéria pro klinické zkoušky, rozhodl mu lék podávat. Lékař pana Wrighta vzpomíná, že první injekci testovaného léku mu podal v pátek. Očekával, že v pondělí ho najde definitivně umírajícího nebo mrtvého. K jeho velkému překvapení to bylo úplně jinak. Nenašel pana Wrighta na smrtelné posteli, ale vesele se procházejícího po oddělení, v živých konverzacích se sestřičkami či jinými pacienty, kteří byli ochotni naslouchat příběhu o zlepšení jeho zdravotního stavu. V průběhu toho víkendu jeho tumory tály jako sněhové koule na horké peci, a zmenšily se na polovinu původní velikosti. Jeho lékař spěchal se podívat na další pacienty, kterým Krebiozen v ten pátek aplikoval, ale ani u jednoho z nich nenašel žádné zlepšení, v některých případech spíš zhoršení. Pouze pan Wright vykazoval neuvěřitelné zlepšení, aniž by dostával nějakou jinou léčbu, jelikož jeho stav už byl rezistentní vůči jakékoli jiné léčbě, jako třeba ozařování. Následně pan Wright dostával injekci Krebiozenu třikrát týdně, jak to bylo v protokolu klinických zkoušek, k velké radosti pacienta. V průběhu následujících deseti dní bylo možné pana Wrighta propustit z jeho smrtelné postele, jelikož byl úplně zdravý! Však v následujících dvou měsících se v novinách a časopisech, které pan Wright četl, objevovaly články, říkající, že Krebiozen se ukazuje jako zcela neúčinný. Pan Wright začal ztrácet veškerou naději a po dvou měsících úplného zdraví se jeho zdravotní stav zhoršil do terminální podoby, jaká byla před tím, než začal dostávat Krebiozen, tedy do terminálního stavu. Po následné hospitalizaci mu jeho lékař řekl, že není potřeba, aby ztrácel víru díky tomu, co vše si přečetl, a že Krebiozen kromě těch negativních zpráv vykazuje i slibné výsledky. Také mu řekl, že nová, dvakrát silnější varianta Krebiozenu, je na cestě do jejich nemocnice. Poté pan Wright začal být opět velmi optimistický a nadšený. Lékař pak začal panu Wrightovi podávat injekce „nového, dvakrát silnějšího Krebiozenu“. Až na to, že to, co mu podával, byl obyčejný fyziologický roztok. Uzdravení pan Wrighta bylo v tomto případě ještě dramatičtější než v prvním případě. Tumory „roztály“, voda na plicích zmizela a pan Wright byl v té době obrazem úplného zdraví. Fyziologický roztok mu byl aplikován ještě párkrát ambulantně. Jeho úplné zdraví vydrželo dva měsíce, do doby, kdy se v tisku objevila finální zpráva o klinických zkouškách Krebiozenu, která říkala, že tento lék se ukázal jako absolutně neúčinný. Poté se zdravotní stav pana Wrighta rychle zhoršil do terminální podoby, byl ještě hospitalizován, ale po dvou dnech umřel.“ (Rossi E. , 1986, stránky 3-7) (Překlad trochu zkrácen.)
Samozřejmě že dočasné úplné uzdravení pana Wrighta, když mu jeho lékař podával pouze fyziologický roztok, je věcí placebo efektu. Stejně tak, jak sice ještě dostával klinicky zkoušený lék, který se ale ukázal jako zcela neúčinný.
Nicméně medicína zná případy různých „zázračných“ uzdravení, žel jim nevěnuje pozornost, kterou by si zasloužila. Jsou nepochybně výsledkem placebo efektu.
Nu, Leon Chertok o placebo efektu říká následující: „Placebo efekt je dobře známý. Když zkoumáme účinnost léku, porovnáváme ji vždy s účinností produktu, který je zbaven vší účinností fyziologické, ale je podáván nemocným, jako by šlo o lék. Je statisticky dokázáno, že také „placebo“ bude mít léčebný účinek.[15] Pacienti se uzdravují bez zjevné příčiny, protože věří, že dostali nový a účinný lék. Placebo efekt je dobře znám, ale uplatňuje se v lékařské vědě pouze způsobem negativním, jako efekt parazitní, který nelze zaměňovat se „skutečným“ efektem, který hledáme. Naopak, přinejmenším v našich zemích, je málo výzkumů zaměřeno tak, aby medicína mohla mít z této možnosti užitek. Jako by šlo o „špatný“, „iracionální“ způsob uzdravení. Zatímco technickému pokroku v medicíně se věnuje obrovské úsilí, žádné úsilí se nevkládá do formování lékařů v „umění“ vztahu, pro to, aby z nich byli nejlepší léčitelé. Vše se děje tak, jakoby uvědomění fenoménu, který nám nabízí realita, uvádělo do nebezpečí rozumové ideály medicíny. Jako kdyby znamenalo hrozbu záměny mezi lékařem a šarlatánem. Racionalita a iracionalita jsou zde nerozlučně spjaté. Lékař se považuje za racionálního, protože omezuje svou činnost na faktory, o kterých si myslí, že jim rozumí a kontroluje je, ale je iracionální, a to v té míře, v jaké z obavy, aby se nezesměšnil, odmítá zajímat se o to, čemu nerozumí a nesnaží se to integrovat empiricky a pozorně do své praxe. Co se týče sugesce, pravděpodobně úzce spojené s placebo efektem, té je také přisuzován především smysl negativní. Freud hovořil ke svému subjektu o ‚vlivu bez dostatečného logického zdůvodnění‘ a snažil se vysvětlit tento vliv pomocí fenoménu přenosu. Od dob Freuda se psychoanalytici snažili především bránit proti obvinění, že působí sugescí, a definovali tedy sugesci pejorativně. Tak, jako je špatný způsob uzdravovat placebem, je sugesce špatný způsob jak uzdravit, změnit druhého. Stejně jako je placebo výsměchem, který dovoluje žít šarlatánům, je sugesce spojována se lží a násilím.“ (Chertoc & Stengers, 1993)
Placebo efekt a ideodynamická hypnóza jsou, jak to vidím já, dvě stránky téže mince. Oba v lidském organismu spouští autonomní autosanační procesy, které, jak jsme viděli na uvedených kazuistikách, umí mít ohromnou sílu. Liší se pouze ve způsobu, jakým jsou spouštěny.
Zatím nevíme, jak probíhá „překlad“ mentálních procesů na léčivé procesy biologické či fyziologické [16]. Víme pouze empiricky a klinicky, že to existuje a funguje. Ernest Rossi se ve své již několikrát zmíněné monografii The Psychobiology of Mind-Body Healing pokouší hypotetizovat, jak by tento „překlad“ mohl fungovat. Rossi totiž předtím, než vystudoval psychologii, vystudoval farmacii, a tudíž měl odpovídající bio-fyziologické vzdělání. Svou zmiňovanou monografii uzavírá pěti kapitolami: 6) Přehled komunikace mysli a těla; 7) Modulace autonomního nervového systému myslí; 8) Modulace endokrinního systému myslí; 9) Modulace imunitního systému myslí; 10) Modulace neuropeptidového systému myslí (Rossi E. , 1986, stránky 99-182).
Tyto kapitoly jsou napsány zejména biologickým, fyziologickým a anatomickým jazykem. Samozřejmě že v tomto článku není prostor reprodukovat je detailně. Ve stručnosti – Rossi za centrum „překladu“ psychických informací do informací biologických považuje hypotalimicko-limbický systém, a ještě přesněji, hypotalamus jako takový. Hypotalamus má svými různými jádry vazby jak na vyšší kortikální funkce, tak na autonomní nervový systém (sympatikus i parasympatikus), na endokrinní systém prostřednictvím hypofýzy a také na systém imunitní i neuropeptidový (neurotransmiterový). Jednotlivá jádra hypotalamu se svými specializovanými neurony jeví být na sobě nezávislá, každé má svou funkci, nicméně celkově regulují celé vnitřní fyziologické dění lidského těla. Hypotalamus integruje senzorické, emoční i kognitivní procesy s fyziologií těla. Rossi mluví o dvou typech hypotalamických neuronů, které se specializovaly jako „překladatelé“ mentálních informací do informací biologických. Dostávají bio-elektrické impulzy z neokortextu (ale také z hippokampu, amygdaly a talamu), na jejichž základě „vypouštějí“ nebo stimulují tvorbu některých hormonů či neurotransmiterů, čímž ovlivňují somatické tkáně. Existence těchto neuroendokrinních „překladatelů“ mentálních informací do informací somatických je základním důvodem pro konceptualizaci psychobiologie jako větvě informační teorie a empirické vědy.
Je samozřejmě nesporné, že každý mentální či psychický proces či děj má svůj bio-chemicko-elektrický korelát v mozku. V různých částech mozku. Již zmíněný Hans Selye ve své knize Život a stres postuloval somatické negativní, patogenní důsledky akutního silného nebo dlouho trvajícího stresu jako důsledek neuroendokrinních procesů. Tento stres je možné nahlížet jako „změněný stav vědomí“, tedy trans, jak se tomu říká. V tomto případě ale jde o trans devalvující, tedy destruktivní. Hypnotický trans (a jiné formy transových stavů, které používají šamani/léčitelé u přírodních národů, ale také „léčitelé“ západní civilizace, jako je třeba holotropní dýchání, ať už na to pohlíží, kdo chce, jak chce) je transem konstruktivním, léčivým. Klaus Grawe ve své monografii uvádí, cituji: „Terapeut má ale důležité technické možnosti, jak pacientovi zprostředkovat prožívání pozitivních stavů. A to je důležité právě pro ty pacienty, kteří takové stavy téměř neznají. Znamenitou metodou je hypnóza. V hypnotickém stavu transu může terapeut pacienta nechat prožít pocity uvolnění, blaženosti, jistoty nebo velké síly, které by pacient jinak neprožil. Pro mnoho pacientů je již samotná zkušenost, že se vůbec mohou cítit tak dobře, velmi pozitivní a její účinek přetrvává i po skončení hypnózy. Skutečnost, že terapeut dokáže uvést pacienta do takto příjemného stavu, z něj v pacientových očích dělá velmi kompetentní vztahovou osobu.“ (Grawe, 2007) Zde bych autora Neuropsychoterapie, navzdory tomu, že se v této knize aspoň trochu mluví o hypnóze, což považuji za velmi pozitivní, trochu poopravil. Jednak pacient či klient musí ještě předtím, než na hypnózu dojde, vnímat vztah s terapeutem jako velmi pozitivní. A pak také že hypnotický stav je, nebo může být mnohem komplexnější a navozovat systémové změny, jak bylo zmíněno výše, tedy nejen nějaké uvolnění, pocity jistoty apod. Kvalita terapeutického vztahu je základ veškerého možného úspěchu. A pak, při ideodynamické práci s hypnózou může dojít k výše popsaným procesům a výsledkům.
Jak jsem zmínil někde na začátku tohoto článku, do dnešních dnů nevíme přesně, co to vlastně hypnotický (ale i jiný pozitivní) trans je. Já sám si to pro sebe definuji tak, že v kvalitním pozitivním hypnotickém transu (nebo při placebo efektu) přebírají regulující funkce mimo-vědomé, mimo-racionální autonomní procesy, které jsou díky zmíněným biologickým mechanismům schopné iniciovat autosanační potenciály organismu (který je jednotou těla a mysli, tedy žádná dichotomie). Tyto autosanační procesy jsou zřejmě evolučně významně starší než vyšší kortikální funkce, proto je potřeba „vypnout“ racionalitu a vědomí, abychom k nim získali přístup. Budiž řečeno, že toto je zkratkovitá, zjednodušená formulace.
Nicméně kéž bychom uměli nastartovat autosanační procesy organismu v jejich plné síle u každého pacienta/klienta.
Poznámky pod čarou
Čtenářům webové verze Psychosomu se omlouváme. Redakční aplikace Jomla neumí přidat automatizované poznámky pod čarou, tak jak jsou v tištěné podobě.
[1] Velmi opravdu hluboce komplexní informace o celé historii hypnózy i stávajícího stavu poznání naleznete v knize: André M. Weitzenhoffer: The Practice of Hypnotism. Second Edition. John Wiley and Sons, 2000; Je to knížka o 600 stranách a podle mého názoru je to to nejlepší, co lze kolem celého tématu hypnózy číst, a kterou by si měl každý zájemce o téma hypnózy přečíst…
[2] A podle mého názoru, i když věřím v různé potenciály vědy, tuto odpověď jako klasicky vědecky exaktní, nikdy mít nebudeme. Vysvětlení tohoto názoru vyžaduje jiný text; Pro případné zájemce je toto tvrzení minimálně částečně zdůvodněno v: Juraj Barbarič: Selektivní kritika knihy Současná psychoterapie, Psychosom 3-4, 2011
[3] „Doktor Chertok léta bojoval ve Francii proti ortodoxní psychoanalytické obci za znovuvzkříšení hypnózy. Pokládal ji za klíčový problém pro poznání vztahu mezi jevy psychickými a biologickými a jeho zásluhou byla na tomto kolokviu (Kolokvium o hypnóze, Normandie, 1989) založena mezinárodní společnost pro transdisciplinární studium hypnózy.“ Viz: S. Stengers, L. Chertok,: Hypnóza – narcistická rána. Konfrontace, 1993, str. 65;
[4] Tamtéž, str. 7
[5] Tamtéž, str. 48;
[6] Tamtéž, str. 49;
[7] Z řeckého flyktaina – puchýř
[8] O zvětšení prsů za pomoci hypnózy referuje i Stanislav Kratochvíl ve své knize: Klinická hypnóza, Avicenum, 1990, str. 233-234
[9] Níže se zmíním o tom, že tato dichotomie je chybná, zavádějící a překonaná…
[10] K tématu ideomotorické či ideodynamické hypnózy jsem se dostal v rámci výcviku Ericksonovské psychoterapie a hypnoterapie, který pořádala The Milton H. Erickson Foundation, Phoenix, Arizona, USA, ale naštěstí v Německu, nemusel jsem do USA (mám fobii z létání), abych se osobně setkal s nejvýznamnějšími osobními žáky Miltona H. Ericksona, kteří byli mými učiteli. Téma ideomotorické hypnózy přinesl Ernest Rossi, jméno kterého se v tomto článku ještě několikrát objeví a kterého já z několika důvodů považuji za nejvýznamnějšího Ericksonova žáka./
[11] Absolutně a neopakovatelně brilantním mistrem v zužitkování reflexivních či automatických vzorců chování pro vyvolání hypnotického stavu byl Milton H. Erickson (1901-1980), nejspíš nejúspěšnější psychoterapeut dosavadní historie psychoterapie (umím si představit, že s tímto tvrzením mnoho kolegů souhlasit nebude, ale to je jiný příběh). Skvělým příkladem pro jeho techniku zužitkování (v tomto případě chůze) je kazuistika, která je uvedena v českém vydání jedné z jeho knih (kde spoluautorem je Ernest Rossi): Hypnotická psychoterapie. Kniha případových studií. Emitos, Brno, 2010., na stranách 101-103
[12] Milton Erickson započal svou fascinující kariéru psychoterapeuta a hypnoterapeuta postupně někdy kolem roku 1940. Nějaké roky ale trvalo, než se jeho práce stala známou řekněme napříč světovou psychoterapeutickou komunitou, a to zejména díky jeho osobním žákům, a to primárně Jeffovi Zeigovi a samozřejmě ještě víc díky Ernestu Rossimu, který ve spolupráci s Ericksonem dal dohromady 12 knih (tři z nich máme i v češtině). Zeig ještě v Ericksonově době napsal jen jednu (a pak až v roce 2014 druhou, máme ji v češtině k dispozici pod názvem Indukce hypnózy. Postup vyvolání hypnotického stavu podle Miltona H. Ericksona. Emitos 2016), O to více však přednášel po celém světě. Erickson sám publikoval velké množství článků, ale pouze pro americké relevantní časopisy. V nich popsal více kazuistik než jakýkoli jiný psychoterapeut v historii. Nicméně, úplně první ucelená publikace, která zásadně přispěla k šíření Ericksonovy práce i mimo Spojené státy, vyšla až v roce 1973. Sepsal ji Jay Haley, jeden z nejvlivnějších psychoterapeutů historie, tehdy ještě člen Mental Research Institute, Palo Alto. V češtině vyšlo již druhé vydání této knihy pod názvem Neobvyklá psychoterapie Miltona H. Ericksona (kterou jsem přeložil). Jung umírá v roce 1961, tudíž není divu, že nebyl s prací Miltona Ericksona obeznámen.
[13] Milton Erickson chápal a definoval nevědomí jako tu nejzdravější součást lidských bytostí, s obrovským léčivým potenciálem, jak prokázal svou prací a nesmírně velkým počtem kazuistik.
[14] Rorschachův test považuji za jediný smysluplný psychologický test, tedy pokud to někdo opravdu umí. Neskromně řeknu, že jsem býval velmi dobrým „rorschachistou“. Nicméně, dnes to ke své práci nepotřebuji. Navíc Rorschachův test ztratil v internetovém věku svou cenu, jelikož si kdokoli na internetu může najít obrázky na Rorschachových tabulích, včetně „správných“ či „kvalitních“ odpovědí, čím test ztrácí na vypovídající hodnotě
[15] Při klinických zkouškách nelze ani u skupiny, která dostává předpokládanou účinnou látku, placebo efekt vyloučit.
[16] Neumím se zde vyhnout alespoň krátké zmínce o Hansovi Selyem, kterého lze zřejmě považovat za zakladatele moderní psychosomatiky a který ve své celkem rozsáhlé knize Život a stres (Obzor, Bratislava, 1966) zejména biologickým a fyziologickým jazykem formuluje procesy, kterými ať už mentální nebo fyzický stres negativně působí na lidský organismus a vytváří patologické změny
CITOVANÁ LITERATURA
1. Braid, J. (1843). Neurypnology: or the rationale of nervous sleep considered to animal magnetism. . London: Churchill.
2. Grawe, K. (2007). Neuropsychoterapie. Praha: Portál.
3. Holmes, T. (1978). Life situations, emotions and disease. (Elsevier BV) doi:https://doi.org/10.1016/S0033-3182(78)70891-1
4. Chertoc, L., & Stengers, I. (1993). Hypnóza – narcistická rána. Hradec Králové: Konfrontace.
5. Chertok, L. (1986). Nepoznaná psychika. Praha: Avicenum.
6. Kratochvíl, S. (1986). Experimentální hypnóza. Praha: Academia.
7. Rossi, E. (1986). The Psychobiology of Mind-Body healing. New Concepts of Therapeutic Hypnosis. N.Y.: W.W. Norton and Company.
8. Rossi, E. (1989). The Collected Papers of Milton H. Erickson on Hypnosis. (Sv. Volume II. ). Irvington Publishers,.
9. Rossi, E. L., & Cheek, D. B. (1988). Mind-Body Therapy. Ideodynamic Healing in Hypnosis. New York, London: W.W.Norton and Company.
10. Stengers, I., & Chertoc, L. (1993). Hypnóza – narcistická rána. . Hradec Králové: Konfrontace.
11. Weitzenhoffer, A. M. (2000). The Practice of Hypnotism. Second Edition. John Wiley and Sons.
O AUTOROVI:
PhDr. Juraj Barbarič, klinický psycholog a komunikační psychoterapeut. Má 30 let klinické praxe, 7 let ve dvou psychiatrických zařízeních a 3 roky jako konsiliář ve fakultní nemocnici. Poté byl od roku 1996 v privátní praxi. Radikálně inspirován hypnotickou i nehypnotickou psychoterapií Miltona H. Ericksona a jeho blízkých kolegů z MRI Palo Alto, dále pak systemickou terapií a ještě později postmoderními narativními kolaborativními dialogickými přístupy Harlene Anderson a samozřejmě Jaakka Seikkuly. Kromě samotné klinické praxe se s velkým zájmem zabývá teorií vědy, epistemologií a s tím souvisejícími změnami vědeckých paradigmat. Sám se identifikuje jako součást radikálního konstruktivismu a sociálního konstrukcionismu, tedy neobjektivistických náhledů na vnímání dění kolem nás.
Do redakce přišlo 6.3.2024
K tisku zařazeno 12.4. 24 po recenzích a úpravách
Konflikt zájmů není znám
Redakce děkuje recenzentům i autorovi za výbornou spolupráci
Web7master s.r.o.