Vydání 3-4/ 2024
ÚVAHY 2
-
Zobrazení: 0
MAGDALÉNA JEŽKOVÁ: SPIRITUÁLNÍ ZAKOTVENÍ JAKO FAKTOR ZDRAVÍ 2 - O MODLITBĚ
Modlitba je prvotní silou naděje. Když se modlíš, naděje sílí a rozvíjí se. Vždyť lidé, kteří se modlí, opatrují základní pravdy. Jsou těmi, kdo opakují především sobě a potom všem ostatním, že tento život je navzdory všem námahám, zkouškám a těžkostem plný podivuhodné milosti. A jako takový vždy zasluhuje obranu a ochranu. Papež František
Před časem jsem sepsala osobní příběh, kazuistiku, o své konverzi ke křesťanství, která vedla k tomu, že jsem v dubnu 2019 přijala v katolické církvi křest. V článku jsem popsala východiska své konverze i to, jak nalezená víra obohacuje a činí plnohodnotným můj život, přináší vyrovnanost, odvahu, sílu i radost a pomáhá mi v hledání mé vlastní cesty životem.
Nyní jsem se rozhodla nabídnout další zkušenost z cesty praktikující víry – a to zkušenost osobní modlitby.
Své zkušenosti osobní modlitby stavím a opírám o duchovní rozhovory s katolickými kněžími, ale nejen s nimi; praktická skupinová duchovní cvičení; četbu literatury, jejíž částečný přehled uvádím na konci textu, a zejména o zkušenost společné modlitby s duchovním průvodcem, která mi je nejhlubším a nejniternějším poznáním toho, co může modlitba do života přinášet.
Cílem mého sdělení je nabídnout vhled do postupného rozvíjení duchovního života zakotvením v křesťanství – v náboženské spiritualitě, která je původní a dominantní českému kulturně-společenskému prostředí.
Myslím si, že hledání toho, co nás přesahuje, je vlastní každému člověku, a že péče o vlastní spiritualitu je součástí plnohodnotného zdravého života. Křesťanství vnímám jako jednu z cest a osobně dodávám (rozhodně nevnucuji), že je vnímám jako cestu nejlepší, protože to, k čemu se jako křesťané vztahujeme, je láska. Bůh je láska, láska ke všemu stvořenému (lidem i přírodě) i k sobě samotnému.
Co je modlitba, řeší řada definic. Mně pro potřeby tohoto článku vyhovuje popis, který přejímám ze stránek řádových sester sv. Karla Boromejského, že modlitba je naslouchající přítomná pozornost k životu, který se právě děje.
Tuto dále doplňuji o své nedokonalé rozvinutí ve snaze přiblížit, jak modlitbu sama vnímám. Modlitba je rozhovor s Bohem – pozornost zaměřená k Bohu, kdy Bůh je osobou, která ale přesahuje všechny naše představy o něm – je zároveň dobrem, přítomností, životem samotným. Svou vírou věřím, že někdo takový existuje, že mi dal život a že mi chce ukazovat, jak ho dobře žít.
Modlit se lze různě. Já se v tomto textu budu věnovat tématu osobní modlitby a záměrně se nebudu věnovat modlitbám ve společenství – např. při slavení mše svaté nebo v modlitební skupině – i když také patří k rozvíjení vlastní spirituality. Jejich forma a přínos jsou ale trochu odlišné od osobní modlitby, kterou vnímám jako základní kámen vlastní duchovní praxe.
Modlitbou jsem před časem začala hledat sílu a vyrovnanost pro svůj život. Začala jsem intuitivně odříkávat naučený Otčenáš, po němž následovaly prosby za to, co mě zrovna tížilo.
Přístup k modlitbě se mi vyvíjí, postupem času nacházím nebo upravuji prostředky, které mi lépe pomáhají cíleně a soustředěně zaměřit svou pozornost k Bohu, k tomu, který mě přesahuje. Na následujících řádcích popíšu, jak modlitbu praktikuji v současné době.
Často se k ní uchyluji do malé kaple, ve které je přítomna Eucharistie – my katolíci věříme, že v Eucharistii je přítomen sám Bůh. Eucharistie je proměněná hostie (tělo Páně, fyzicky je to oplatka, kterou přijímáme při mši). Je to předmětem víry, toto přijímám srdcem a nerozporuji si to. V kapli před Eucharistií se mi modlí zřetelně nejlépe, podobného zklidnění nedosahuji ani v přírodě, ani na jiných tichých a klidných místech.
Snažím se zklidnit už cestou k modlitbě – nebýt rozběhaná, ve stresu, nesoustředěná. Většinově se mi daří přicházet v klidu, připravena k setkání.
Protože věřím, že se v modlitbě setkávám s osobou, Bohem, začínám pozdravením, které následuje ztišení. Soustředím se na klidný dech, vnímám tlukot srdce, čekám, až hlavou přestanou proudit roztěkané myšlenky. Proti těm nebojuji, nechám je přijít a odejít, nevěnuji se jim, nerozvíjím témata, která přinášejí. Pozornost zaměřuji na čas, který jsem prožila. Vyvolávám si jednotlivé chvíle a předkládám je Bohu. Možná se soustředím více na ty, které se mi úplně nepovedly, kdy jsem nebyla spokojena s tím, jak jsem se zachovala. Odevzdávám je. Dál je to čas vděčnosti za to dobré, co se událo, vždy se něco najde. Čerpám z toho sílu. S pokračujícím zklidněním si obvykle přečtu úryvek z Bible pro daný den spolu s krátkým komentářem. Bývá objevný. V tichém soustředění v textu najednou vidím obsah, jehož bych si v jiné náladě asi nevšimla. Nechávám se textem i komentářem chvíli inspirovat.
Dál k osobní modlitbě často využívám předem definovanou strukturu modlitby v breviáři (kniha církve s připravenými modlitbami pro daný den). Text čtu klidně, pomalu a nahlas, nechám vyslovované procházet, nijak zvlášť daný text neanalyzuji. Zařazuji chvíle ticha. Mám místa, do kterých se mi hodí zpěv nějaké písně, často gospelu nebo křesťanské písně, žalmu. Moc jich neumím, opakuji stále tytéž a zpívám, jen když cítím, že je pro zpěv ta správná chvíle. Zpěv je mi osobním prostředkem k hlubšímu ponoření do aktuálně žité chvíle.
Všechno toto mi přináší velký klid, velmi se zklidňuje a prohlubuje dech, zklidňuje tepová frekvence, snižuje se svalové napětí, uvolňují se svalové spasmy. Předem definované texty mi pomáhají nenechat rozvířit vlastní myšlenky, nesou žádoucí rytmus, harmonizují.
Při chvílích ticha pak někdy slyším vnitřní hlas, někdy ke mně přicházejí povzbuzující myšlenky, někdy získávám nadhled a vhled do řešených situací, někdy si vzpomenu na něco, co jsem zapomněla. Někdy ke mně více promlouvá sousloví z přečteného Písma nebo z připravených modlitebních textů, nacházím odpovědi na to, čím se zrovna zabývám. V těchto chvílích úplného ztišení a usebrání žiju, že hovořím s Bohem. Někdy předkládám otázky, někdy jen naslouchám. Někdy se uchyluji k prosbám, někdy chválím a děkuji. Zcitlivuji se pro aktuální témata života svého, svého okolí i světa.
Zajímavé mi přijde i to, co jsem se při modlitbě odnaučila – už neprosím o to, aby se události děly tak, jak já chci/potřebuji, neprosazuji svá řešení. Spíš hledám, co mám dělat právě v tomto čase, jak se na řešenou situaci dívat, jak obstát. Jde to a je to osvobozující.
Tyto chvíle trvají různě dlouho, minuty. Takto usebranou pozornost neudržím moc dlouho. Nejdu na sílu, nechávám všemu čas. Jsou i časy vyhrazené modlitbě, kdy tyto chvíle rozhovoru s Bohem, nebo chcete-li s vlastním nitrem, nepřijdou. Pak trpělivě pročítám definované modlitby, a i toto samotné přináší klid.
Modlitbu končím připomenutím toho, co mě čeká, s prosbou, aby mě Bůh vedl jednotlivými okamžiky a byl mi rádcem a pomocníkem (zvládat vlastní emoce, nerozhodovat se zbrkle, být rovná a statečná v komunikaci, nepanikařit, když se něco děje jinak, než bych chtěla a potřebovala…), dále poděkováním a přiznáním Bohu, jak jsou pro mě tyto chvíle modlitby důležité, rozloučením.
Z kaple pak odcházím s čistou hlavou, smířena sama se sebou, s odhodláním v klidu unést vše, co mě v následujících hodinách potká. S důvěrou, že prožiju následující hodiny, jak nejlépe mohu.
Tato modlitba mi zabere 20–40 min. Zvykla jsem si ji praktikovat jednou, spíše ale dvakrát denně, před prací a večer i ve dnech volna. A je to nejlépe využitý čas, čas investovaný do sebe, opravdu se o něj nechci nechat připravit. Překvapující je, že si čas na modlitbu poskládám i přes všechny povinnosti, kterým musím dostát. Pečuji o to, abych čas modlitbě dala, a on se skoro vždy najde a nemám pocit, že by mi někde scházel – snad naopak, ranní modlitba přináší efektivní využití dalšího času daného dne.
Od doby, co se modlím pravidelně, žiju ve svém životě řadu povzbudivých změn. Zklidnil se můj zběsilý denní program, obvykle vše poskládám a absolvuji ve větším klidu. Méně prokrastinuji, najdu čas i na jízdy na koloběžce po brdských kopcích. Chodím více připravená a vyladěná na setkání, která mám v programu. Lépe vnímám, co mi říkají druzí, ať už pacienti v ordinaci, nebo vlastní děti. Víc si pamatuji, méně zapomínám. Mám víc trpělivosti. Nemívám epizody tachykardií a hypertenze, nebolí mě hlava ani záda. Jsem schopna otevírat v hovorech těžká témata a bez emocí a pravdivě sdělovat své postoje a názory. Více rozumím sama sobě a tuším, jak rozvíjet své silné stránky, které to jsou a jak umenšovat své slabosti. Více si uvědomuji, co je v mém životě skutečně důležité, a pro to si najdu čas. Dělám víc věcí, které mi dávají smysl, nebojím se změn a reakcí okolí. Píšu papírové dopisy.
Na závěr: Výše napsané není a nemá být univerzálním návodem jak se modlit. Je to mé zastavení a reflexe toho, jak žiji svou spiritualitu zakotvenou v křesťanství a co mi přítomnost Boha v životě a komunikace s ním v modlitbě přináší. Jsem v úžasu nad tím, kam mě má původní myšlenka neutopit se ve svých problémech doteď dovedla. Vidím, kolik se toho v mém životě změnilo k lepšímu tím, že jsem začala hledat, otevřela své srdce Bohu a započala hledání cesty k němu.
Cesta to není jednoduchá. U mě byla navíc zpočátku ztížená řadou předsudků vůči náboženství vůbec, vůči křesťanství, vůči některým projevům lidové zbožnosti, vůči akcentům některých témat v ústech některých církevních autorit.
Nevzdala jsem to, po jejich vyargumentování jsem získala velký dar svého života. Cesta křesťanské víry je pro mne mnohem barevnější než jen výše napsané – modlitba je jedním z velmi důležitých střípků, za které jsem vděčná. Dál mi víra dává oporu v Bohu, někom, kdo mě přesahuje a má mě rád takovou, jaká jsem. Dává smysl mé existenci. Je mi kompasem v každodenním rozlišování, co je dobré pro svět, mé okolí i mě samotnou. Přivádí mě do společenství lidí hledajících poctivý, rovný a prospěšný život. Učí mě bezpodmínečné lásce, nesobeckosti, přináší mi do života odvahu, vyrovnanost a opravdovost v jakkoliv nestabilním okolním světě. Spojuje mě s někým, kdo jediný ze mě umí sejmout pocity viny, selhání, vede k přijetí pádů, odpuštění. Třeba ve svátosti smíření. A o té třeba příště.
Pokud výše napsané někoho povzbudilo k tomu, aby si šel na chvíli sednout do ticha některého z kostelů nebo kaplí, pokud někoho podnítilo k tomu, aby přemýšlel o tom, jak hledá a žije svou vlastní spiritualitu, text splnil svůj účel.
K plnohodnotnému, celostnímu zdraví patří žití a hledání duchovního přesahu našich životů. Tento text věnuji všem hledajícím.
Bůh od nás není vzdálený. Je na hrotu mého pera, mého krumpáče, mého malířského štětce, mé jehly - a mého srdce a mých myšlenek.
Pierre Teilhard de Chardin, Hymnus vesmíru
POUŽITÁ LITERATURA:
1. Scazzero, Peter: Emočně zdravá spiritualita
2. Peroutka, David: Vnitřní mlčení – uzdravující cesta meditace
3. Guardini, Romano: O modlitbě
4. Phillippe, Jacques: Čas pro Boha, o vnitřní modlitbě
5. Greig, Pete: Když Bůh mlčí - Vstoupit do ticha nevyslyšených modliteb
6. Pralong, Joël: Najít smysl v našich selháních s Viktorem Franklem a sv. Terezičkou
7. Pralong, Joël: Cesta důvěry se sv. Terezičkou z úzkosti, deprese, pocitu viny
Do redakce přišlo 29. 11. 2023
K tisku zařazeno 12. 12. 2023
Konflikt zájmů není znám
Web7master s.r.o.