PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

J.A. KOMENSKÝ: LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE

Komeniolog Jan Hábl uvádí citát z Komenského, že cílem člověka je přemáhání samosvojnosti, to znamená: "Sám sobě patřiti, sobě nadmíru hověti, sobě se líbiti, svým bůžkem se dělati a to je příčina všech motanin, jinudostí a změteností lidských." Komenský také říká, že mnohé v životě není v naší moci, ale jiné ano, jen jde o to je najít, poznat je a napravit je... 

Komenský (byl vlastně také uprchlík) celým svým životem a dílem se snažil o všenápravu společnosti, viděl kolem sebe spoustu nepravostí, které vycházejí z nemírnosti... To je i moje celoživotní téma... Mirek nezná míru, musí mít všeho hodně... (to je vidět v kalendáři). Identifikoval jsem, že to pochází z toho, že jsem měl v dětství čehosi zásadního málo... A odtud pocházejí moje celoživotní motaniny v labyrintu světa... Komenský vidí řešení: Smířit se se sebou a s Bohem, což přináší mírnost k přístupu k sobě i ke světu... Člověk, který dosáhne mírnosti: Zná dobré, chce dobré a koná dobré, a to i tehdy, když se nikdo nedívá... A vždy se někdo dívá... Komenský říká, že toho, který stvořil srdce člověka obehloupiti nelze...
Miroslav Huptych
Ilustrace v tomto čísle jsou výřezy z benefičního kalendáře Labyrint světa a ráj srdce pro děti úplňku. Celý kalendář je možné si prohlédnout na (https://www.huptych.cz/n/kalendar-pro-deti-uplnku) a objednat na https://komensky400.cz. V kalendáři je 8 listů citátů z knihy Labyrint světa a ráj srdce i s překlady do angličtiny. Z nich vybíráme:

 POUTNÍK SI PROHLÍŽÍ NÁMĚSTÍ SVĚTA

Vidí různorodost lidu. „Protože si chceš prohlédnout úplně všechno,“ navrhne mi můj průvodce, „pojďme nejprve na náměstí.“ A hned mne tam také zavedl. Tam jsem uviděl nesčetné zástupy, přelévaly se sem a tam jako mlha. Byli tu lidé všech jazyků a ze všech národů, různého věku, vzrůstu, pohlaví, stavu, řádu a povolání. Když jsem se na ně poprvé podíval, zpozoroval jsem, jak zvláštně se motají sem a tam, jako když se rojí včely a ještě podivněji.
Pokrytectví u všech. Podívám se na ně tedy blíže a okamžitě si všimnu, že každý, kdo jde ve skupině s druhými, má na tváři masku, a až když od nich zase odejde někam, kde by byl mezi sobě podobnými, tak ji sundává; ale když se má zase vracet do první společnosti, opět si ji dává na tvář. Ptal jsem se tedy, co to znamená. Odpověděli mi: „To je, synu můj, jen lidská opatrnost, aby člověk hned každému neukazoval, co je zač. O samotě se může chovat podle toho, jaký skutečně je, ale před lidmi se sluší ukazovat se lidsky a dávat věcem pěkné vzezření.“ Z takových řečí jsem ale jen dostal ještě větší chuť podívat se, jací jsou ti lidé bez svých vyzdobených škrabošek.
Podivné nestvůrnosti. Dával jsem tedy dobrý pozor a všiml jsem si, že jsou všichni nejen v obličeji, ale i na těle všelijak znetvořeni. Každý byl přinejmenším uhrovatý, prašivý nebo malomocný a mimo to měl jeden sviňský pysk, druhý psí zuby, třetí volské rohy, další oslí uši, jiný baziliščí oči, tamten liščí ocas a onen vlčí pazoury, některé jsem viděl, jak natahují krky vysoko jako pávi, jiné s dudkovým naježeným chocholem, další s koňskými kopyty atd., nejvíce se jich ovšem podobalo opicím. Tu jsem se zděsil a pravím: „Ale já vidím jakési příšery.“ „Co to říkáš, ty všetečko, jaké příšery?“ ptá se tlumočník a hrozí mi pěstí. „Dívej se jen skrze brýle a uvidíš, že to jsou lidé.“ Někteří z kolemjdoucích ale zaslechli, že jsem je nazval příšerami, a tak se zastavili, reptali a všelijak se na mne utrhovali. Když jsem pochopil, že je zbytečné se s nimi nějak hádat, umlkl jsem a pomyslel jsem si: „Když chtějí být lidmi, ať si jsou, já ale vidím, co vidím.“
Pýcha a vypínání se jeden nad druhého. Také jsem viděl, že mnozí chodili na vysokých podpatcích, někteří si dokonce udělali chůdy, aby byli nade všechny vyvýšeni a mohli se na ně dívat z výšky, a tak se procházeli. Ale čím je měl kdo vyšší, tím snáze se skácel, nebo mu někdo jiný podrazil nohy (mám za to, že ze závisti) – tak se vedlo nejednomu z nich a udělal tak ze sebe předmět posměšků. Takových příkladů jsem kolem viděl dost a dost.
Nadýmání se a zalíbení v sobě. Rovněž jsem si všiml mnohých, jak s sebou všude nosí zrcadla a v nich se prohlíží, ať už zrovna mluví s někým jiným, hádají se nebo perou, ba dokonce i když chodí na svých chůdách, dívají se na sebe zepředu i zezadu a pomlaskávají nad svou krásou, vzrůstem, cestami a činy, a jiným podávají svá zrcadla, aby se na ně také podívali.

SMRT VŠECHNY BÍDNĚ HUBÍ.

Nakonec jsem spatřil Smrt, jak se mezi všemi prochází s ostrou kosou, lukem a střelami a všechny napomíná, aby pamatovali na svou smrtelnost. Ale nikdo nevěnoval jejímu volání sluchu, každý si hleděl svého bláznovství a neřádu. A tak vytáhla své střely a střílela je po nich na všechny strany, a když jimi zasáhla někoho z davu, ať už byl mladý, starý, chudý, bohatý, učený či neučený, všichni se bez rozdílu skáceli k zemi.

Lidé jsou sami strůjci svých nemocí a smrti. A nesmím zatajit, že když jsem viděl, jak nesčíslné množství střel vysílá Smrt do vzduchu, přišla mi na mysl otázka: „Kde ta Smrt bere tolik šípů, že jí nikdy nedojdou?“ A tak jsem se díval a jasně jsem viděl, že neměla žádné vlastní šípy, jen luk. Šípy si brala od lidí, každý od toho, kterého s ním měla trefit. A viděl jsem, že sami lidé takové šípy vyráběli a připravovali, někteří jí je dokonce drze a opovážlivě sami nosili, takže jí stačilo jen je brát, jakmile byly dokončené, a střílet jim je do srdce. Vykřikl jsem: „Již vidím, že je pravda, že i smrti své je každý strůjcem‘. Teď chápu, že neumírá nikdo, kdo by si předtím nestřídmostí, nezdrženlivostí, opovážlivostí nebo zbrklostí sám nepřivodil boláky, vředy, vnější i vnitřní zranění (protože právě to jsou šípy Smrti).“

POUTNÍK SI PROHLÍŽÍ STAV A ŘÁD MANŽELSKÝ

Hrozné trápení v nepodařeném manželství. Když jsem se pak podíval na další lidi v onom davu, uviděl jsem spoustu trápení. Nejednou se stalo, že spolu byli spjati dva lidé s rozdílnou vůlí, jeden chtěl to a druhý ono, jeden sem a druhý tam, a tu se přeli, hádali a trápili navzájem. Ten žaloval kolemjdoucím to a druhý ono, a když nebyl, kdo by je rozsoudil, pustili se do sebe sami, bili se pěstmi a ošklivě si ubližovali, a když už je někdo na čas smířil, po chvíli v sobě byli zase. Někteří se předlouho dohadovali, jestli hot nebo čehý, a když chtěl i přesto jít každý za svým nosem, vrhl se jeden vší silou na svou stranu a druhý na tu svoji. Pak nastala tahanice a souboj o to, kdo koho přetáhne. Někdy vítězil muž, a ačkoli se žena chytala země, trávy a čeho mohla, přesto ji táhl za sebou. Jindy byl tažen muž za ženou, čemuž se ostatní smáli, ale mně to přišlo spíš k pláči než k smíchu. Zvlášť když jsem viděl, jak někteří v tom trápení plakali, vzdychali, spínali ruce k nebi a prohlašovali, že by se z toho svazku rádi i stříbrem a zlatem vykoupili.
Neřády při sepisování knih. Vešli jsme ale zase zpátky do síně a tu vidím, že těch nádob všude a na všech stranách přibývá, a tak se dívám, odkud je nosí. A zpozoruji, že je přinášejí z nějakého místa za oponou, a když jsme tam také vešli, vidím tu spoustu řemeslníků, jak ty krabice vyrábějí ze dřeva, kostí, kamení a různého materiálu, jednu krásnější a ozdobnější než druhou, a když je pak naplní mastí či lékem, dávají je k obecnému užívání. A tlumočník mi k tomu říká: „Tito lidé jsou hodni chvály a dobrořečení, protože svému pokolení slouží těmi nejužitečnějšími věcmi, pro rozmnožení moudrosti a umění nelitují žádné práce ani úsilí a o svá skvělá obdarování se dělí s ostatními.“
Dostal jsem chuť podívat se z čeho a jak se to, co nazval dary a moudrostí, dělá a připravuje. A uviděl jsem jednoho nebo možná dva, kteří vyhledávali vonná koření a byliny, řezali je, drtili, vařili, destilovali a připravovali různé léky, lektvary, sirupy a jiné k životu užitečné věci. Naproti tomu jsem viděl takové, kteří jen vybírali z jiných nádob a dávali to do svých, a těch bylo na sta. „Tihle jen přelévají vodu,“ ukazoval jsem na ně. Tlumočník mi odpověděl: „I tak se rozmnožuje poznání. Copak se nemůže jedno a totéž podávat pokaždé trochu jinak? A také lze k původním věcem vždy něco přidat a poopravit je.“ „Nebo pokazit,“ opáčil jsem hněvivě, protože jsem jasně viděl, že se tu děje podvod. Některý totiž popadl cizí nádobky, a aby naplnil několik svých, rozředil je, jak mohl, a to tím, že do nich přiléval splašky. Jiný zase přidával kdejakou špínu, třeba prach a smetí, a všechno to zahustil, jen aby to vypadalo, že zadělal na něco nového. Navíc na to pověsili krásnější nápisy než původní autoři, a každý podobně jako nějací mastičkáři nestydatě chválil to své. Také mi přišlo divné a k vzteku, že (jak už jsem podotkl dříve) málokdo zkoumal vnitřní podstatu věcí, ale všechno brali jako by nebyly žádné rozdíly, a když už si někteří vybírali, dívali se jen na vnější obal a na nadpisy. Náhle jsem pochopil, čím to je, že tak málo z nich mívá svěží mysl, vždyť čím víc do sebe někdo naládoval takových léků, tím víc se dávil, bledl, vadl a chřadl.
Mezi etiky a politiky. Když mne pak chtěli vést jinam, ptám se: „Už bude těm učeným brzy konec? Je mi až smutno, když se mezi nimi musím trmácet.“ „To nejlepší nám ještě zbývá,“ těšil mne Všudybud. Vkročíme tedy do nějaké síně, která byla plná obrazů; na jedné straně byly ty pěkné a líbezné na pohled, na druhé straně škaredé a znetvořené. Kolem nich chodili filozofové, a nejen že se na ně dívali, ale jak mohli, přidávali barvami jedněm na kráse a druhým na ošklivosti. „Co je to?“ ptal jsem se. A tlumočník mi říká: „Copak nevidíš ty nápisy vepředu?“ A jak mne tak vodil, ty nápisy mi ukazoval: Statečnost, Střídmost, Spravedlnost, Svornost, Řádná vláda atd. a z druhé strany Pýcha, Obžerství, Zvůle, Nesvornost, Tyranie atd. Filozofové pak všechny příchozí prosili a napomínali, aby ty pěkné milovali a škaredé měli v nenávisti, tamty chválili, a ty druhé co nejvíce haněli a zošklivili si je. To se mi velice líbilo a pravil jsem: „Nu, tady aspoň nacházím lidi, kteří dělají věc hodnou svého pokolení.“ Mezitím jsem si ale všiml, že ti milí napomínající sami nelnuli k těm pěkným obrazům o nic víc než k těm druhým, a ani se nestyděli hledět si těch škaredých, ale často se kolem nich ochomýtali. Když to viděli ostatní, také se tam obraceli a připravovali si s těmi potvorami různé kratochvíle a zábavu. Na to jsem s hněvem prohlásil: „Já tady vidím, že lidé (jak to říkal Ezopův vlk) jinak mluví a jinak činí. Od toho, co chválí ústy, se jejich mysl odvrací, a co si svým jazykem oškliví, k tomu jim lne srdce.“

LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE
Napsáno 1623, vydáno 1631 patrně v saské Pirně, 2.vydání v Amsterodamu 1663, nejnovější kritická a komentovaná edice Dílo Jana Amose Komenského, 3.díl, Academia Praha 1978, s.267-397. Více zde (https://archive.huptych.cz/vytvarne-prace/knizni-ilustrace/labyrint-sveta-a-raj-srdce.html).

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0