Vydání 1-2/ 2024
POLITIKA
-
Zobrazení: 0
DAVID SKORUNKA: KUDY VEDE CESTA DO EVROPSKÉ PSYCHOSOMATICKÉ MEDICÍNY? s.168-179
Společnost psychosomatické medicíny (SPM) je nejen součástí České lékařské společnosti J. E. Purkyně, ale také Evropské asociace psychosomatické medicíny (EAPM). Každý rok pořádá EAPM mezinárodní konferenci, na níž se potkávají kolegové z evropských zemí a jiných kontinentů. REPORTÁŽ Z KONFERENCE EVROPSKÉ ASOCIACE PSYCHOSOMATICKÉ MEDICÍNY (EAPM)
Blízká setkání mezi SPM a EAPM byla doposud sporadická, naši společnost v minulosti zastupoval Ondřej Masner. Několik posledních let probíhala komunikace výhradně ve virtuálním prostoru, emailově nebo prostřednictvím online setkání.
Poslední konferenci plánovala EAPM na rok 2020 ve Vídni, ale objevil se nový typ coronaviru a dál už to znáte. Průběh pandemie a následná opatření dočasně skoro zastavily dosavadní tempo života, obrátily leccos naruby a nastavily zrcadlo některým nelichotivým atributům pozdně moderní společnosti. Všichni jsme museli změnit své plány. Po dvou covidových letech to poomaaluu začalo vypadat, že si s novým virem víme rady, že už začínáme mít situaci více pod kontrolou. Mnozí z nás netrpělivě vyhlíželi světlejší zítřky a doufali v návrat k tzv. normálu. Jenže 24. února 2022 vtrhla ruská armáda na pokyn vládce Kremlu a jeho kumpánů na území suverénního a nikoho neohrožujícího státu Ukrajiny. Náznaky možné stupňující se agrese ze strany Ruska bylo možné předpokládat vzhledem k předchozím akcím na Krymu v roce 2014 a v Gruzii v roce 2008. Přesto málokdo čekal, že ve třetí dekádě 21. století dojde na evropském kontinentě k válečnému běsnění. K něčemu, co mnozí považovali za věci vzdálené historie. Letecké údery na malebná města, bombardování sídlišť, nemocnic a škol, nesmyslné a ničím neopodstatněné násilí na civilním obyvatelstvu. Vše označované cynickým eufemismem za speciální vojenskou operaci s bizarním cílem denacifikace, na pozadí toxické směsi nenávistné propagandy, snůšky nestoudných lží a účelové manipulace. Historické lekce z tragických událostí 20. století jako by byly k ničemu. Nemluvě o důkladné znalosti různých mechanismů a společenských faktorů, které tehdy k válečným konfliktům a genocidě vedly (Snyder, 2017, 2013).
Dnes, při dokončení tohoto textu, je to 154. den války a Ukrajina brutální přesile odolává. I díky zatím relativně konzistentní podpoře zemí, jež se hlásí k demokratickým hodnotám, základním lidským právům včetně možnosti svobodně rozhodovat o svém osudu. Život plyne dál, zdánlivě bez znatelnějších změn, nepočítáme-li nárůst cen základních potravin a komodit nezbytných k našemu dosavadnímu stylu života. V mnoha profesích a institucích běží vše stejně, jako by zhruba 700 km od česko-slovenských hranic žádné smrtící rakety nelétaly. Lidé si po covidových restrikcích užívají společenského života, jeden hudební festival střídá druhý. Restaurace už nezejí prázdnotou, konají se jiné, ještě nedávno nemožné kulturní akce. Žijeme, jako by snad nemělo být zítřka, napadá autora tohoto textu spolu s hrdiny jedné nejmenované filmové série. Nejistota je ale hmatatelná ve všech vrstvách společnosti. Začíná se zřetelně projevovat v chování některých občanů, ale také implicitně v tělesných projevech organismu některých citlivějších jedinců. Otevřeně o svých obavách hovoří mnozí pacienti/klienti, se kterými se setkáváme v našich více či méně psychosomaticky zaměřených ordinacích. 
Za této situace jsem se vydal 7. června do Vídně, abych se jakožto zástupce české psychosomatické komunity zúčastnil dlouho odkládané konference pořádané ve vídeňském Hofburgu. Zahraniční mise měla hned několik cílů: a) terénní průzkum v komunitě EAPM; b) navázání kontaktu s kolegy z jiných zemí; c) zmapování, co nového se děje na mezinárodní psychosomatické scéně; d) přednáška o klinické zkušenosti s ko-terapií v ambulantní praxi a představení vlastního výzkumu ve formě posteru.
PSYCHOLOGIE DIKTÁTORSTVÍ
Ozvěna válečné vřavy zazněla hned v uvítací řeči prezidenta konference Christopha Pieha. Christoph Pieh je profesorem na Department für Psychosomatische Medizin und Psychotherapie, Universität für Weiterbildung Krems v Rakousku. Profesor Pieh připomněl, aniž bylo jasné, co tím chtěl přesně naznačit, že 700 let trvání zdánlivě pevné habsburské říše ukončila Velká válka, později nazývaná jako 1. světová. Dále upozornil, že pandemie neskončila, i když se to tak dle zrušení takřka všech opatření ve většině evropských zemí mohlo zdát. Na důkaz svého varovného sdělení, jež by jistě část české veřejnosti považovala za šíření poplašné zprávy, omluvil profesor Pieh prvního „spíkra“, který měl svou přednáškou zahájit odborný program konference.
Fathali Moghaddam měl krátce před cestou do Vídně pozitivní test na koronavir (a také mírné příznaky), takže musel zrušit let ze Severní Ameriky. Díky technologickým možnostem jsme o jeho přednášku naštěstí nepřišli. Byla by to škoda, neboť název sdělení nemohl být aktuálnější: Psychology of Dictatorship. Fathali Moghaddam je psycholog původem z Íránu. Působí jako profesor na Georgetown University ve Spojených státech, kde vede interdisciplinární program v kognitivních vědách. Dle zaměření rozmanitých publikací má ale intelektuální záběr mnohem širší (Moghaddam, 2021). Jeho přednáška byla směsí historického exkurzu, znalostí klasické literatury a odborných poznatků včetně současného výzkumu v experimentální psychologii. Vše bylo obohaceno zkušenostmi ze země původu i ze současného politického dění ve Spojených státech. Pokusme se z přednášky profesora Moghaddama vypíchnout některé klíčové myšlenky. Jaké jsou společenské faktory zvyšující pravděpodobnost nástupu diktátora? Vnímaná hrozba, strach a nejistota, potřeba ochrany, vůle po silné autoritě. Jaké osobnostní vlastnosti má jedinec s potenciálem stát se diktátorem? Charisma, machiavelistické rysy (touha po moci a umění manipulace), patologickou míru narcismu (Self a nic než Self na prvním místě), tendenci kumulovat moc do vlastních rukou, napadání a zpochybňování všeho, co by představovalo kontrolní mechanismy a vyvažování moci (checks and balances; média, instituce, věda, elity). Co můžeme dělat, abychom se nástupu diktatury ubránili? Podporovat, rozvíjet, udržovat demokratické principy. Co to znamená? Jednoduše pěstovat kulturu, v níž jsme schopni a ochotni říct, že se mýlíme (platí zejména pro ty v mocenských pozicích). Otevřenost různým myšlenkám a úhlům pohledu. Jasné principy týkající se toho, co je správné a co nikoli (etický rozměr, morálka). Primární důraz na to, co máme jako lidé různých kultur, původu, preferencí apod. společné, zároveň se schopností vnímat a ocenit jinakost a rozdíly.
Jak připomíná známé anglické přísloví, je snazší o těchto věcech řečnit (a psát). I sám Fathali Moghaddam připustil, že udržet demokratický kurz ve společnosti není vždy lehké. Upozornil na výzkum, dle kterého lidé v situaci vnímané hrozby jako první „obětují“ občanské svobody (Carriere, Hallahan, & Moghaddam, 2021). Také přiznal, že psychologové a vědci obecně až do nedávné doby zcela opomíjeli faktory, jako je chudoba, diskriminace, prohlubující se sociální nerovnost apod. Tyto faktory otevírají cestu pro příchod budoucího diktátora, který je vnímavý k náladám a narůstající frustraci občanů. To vše různými prostředky ještě podnítí (přednášející užil pro zdůraznění zvukomalebný výraz galvanize), aby uvedl do chodu nespokojené masy a připravil si tak půdu pro nástup k moci. Kdoví, kolik posluchačů se neubránilo tichému pousmání nad tím, že tato úvaha zaznívala v prostorách velkolepě vyzdobeného sálu palácového komplexu, jenž od 13. století až do roku 1945 obývali vládci všeho druhu.
Podobný příspěvek zaměřený na sociální kontext už v následujících dnech na konferenci nezazněl. Tedy kromě několika výzkumných sdělení o vlivu pandemie a COVID-19 na duševní zdraví různých částí populace v některých zemích. Tíha geopolitické situace s vědomím bezmoci odborných elit hnala po úvodní přednášce nejednoho účastníka konference do centra města za návštěvou některého z vyhlášených „stánků“ vídeňské kultury. Ale jako na potvoru ani kultura tentokrát nezaručovala klid a dočasné zapomnění. Z jedné strany tíseň norského expresionisty Edwarda Muncha v Albertina classic, z druhé retrospektivní výstava čínského umělce a disidenta Aj Wej – Weje v Albertina modern. Ještě že ve Vídni lze navštívit i jiné stánky…
BIO-PSYCHO-SOCIÁLNÍ MODEL VČERA, DNES A ZÍTRA
Další keynote speech přednesl Michael Sharpe, profesor na Oxford University a jedna z hlavních postav britské psychosomatické scény. Název přednášky: Bio-Psycho-Social Medicine; The EAPM Mission. Profesor Sharpe je skvělý řečník. Na konferenčním pódiu je jako doma. A ta oxfordská angličtina, ani stopy kazu po dlouholetém působení ve Spojených státech a úctyhodné mezinárodní spolupráci. První třetinu svého sdělení překvapil hojnými citacemi Georga Engela. Dokonce nás v sále vyzval, abychom si Engelův vlivný text, vydaný v roce 1977, znovu přečetli (Engel, 1977). Asi abychom zjistili, jak myšlenky autora bio-psycho-sociálního modelu zůstávají i po 45 letech aktuální a nevyřešené. A to dokonce v zemích, které jsme až do nedávné doby považovali za vyspělejší nejen v oblasti psychosomatické medicíny.
Pak Michael Sharpe shrnul, s čím se i dnes nadále potýkáme v důsledku historicko-odborného dualismu těla a duše: 1) neadekvátní léčba/péče o pacienty; 2) vyčerpání a syndrom vyhoření u zdravotníků; 3) neefektivní využívání zdrojů; 4) opomíjení psychologických, a zejména sociální faktorů ve zdraví a nemoci. Na úvod docela slušná ledová sprcha pro ty, kdo žijí v iluzi významného pokroku. Ale u kritiky naštěstí nezůstalo. Co je třeba v této situaci dělat? Zaprvé doplňovat výzkumné důkazy o tom, jak se psychologické a sociální faktory podílejí na vzniku nemoci a prokazování účinnosti léčebných postupů. Zadruhé zahrnout psychologii, sociologii a trénink komunikačních dovedností do vzdělávání budoucích lékařů. Zatřetí integrovat „psychosociální experty“ do systému zdravotní péče. Náš člověk měl radost, že slyší na mezinárodním fóru to, co sám považuje za nezbytné v českém zdravotnictví. Obzvlášť příprava budoucích lékařů si zaslouží pozornost, jak ukázal nedávný výzkum (Skorunka, Keřkovská, Řiháček, 2022). No, a ještě jednu zajímavou myšlenku profesor Sharpe měl. Je třeba se vyhnout jak redukcionistickému přístupu (veškeré chování je konceptualizováno jako fyzikálně-chemické procesy), tak vylučujícímu (exclusionist) pojetí (cokoli nemůžeme vysvětlit jako fyzikálně-chemické procesy, musíme vyloučit z kategorie nemoci/medicíny).
Z jiného soudku to vzal následující řečník, James Levenson, psychiatr a profesor na Virginia Commonwealth University ve Spojených státech. Soudě podle toho, jak ho na podiu uvítali kolegové, legenda konzultační psychiatrie a psychosomatické medicíny na severoamerickém kontinentě. Jeho příspěvek se žánrově pohyboval mezi historickým přehledem a rekapitulací vlastní profesní dráhy. Vzpomněl Waltera Cannona, Adolfa Meyera, Helen Flanders Dunbar, George Engela a Zbigniewa Lipowskeho. S některými z nich se profesor Levenson znal osobně a spolupracoval. V druhé části přednášky pana profesora postihl našeho člověka tradiční výpadek pozornosti. Zaslechl ale pikantní informaci, že v období padesátých až sedmdesátých let minulého století část psychosomatického výzkumu ve Spojených státech financovala armáda a CIA. Co bychom za takové štědré mecenáše u nás dali, že? Ještě jedna poznámka k vystoupení Jamese Levensona: Nejen jeho sdělení během EAPM konference ve Vídni připomnělo to, co někteří již dávno vědí. Pojem psychosomatické medicíny (a zaměření) znamená na severoamerickém kontinentě něco zcela jiného než v Evropě. V Evropě, zejména v německy mluvících zemích, se psychosomatická medicína podobá té naší. Přesněji naší koncepci, kterou se snažíme prosadit a rozvíjet (Chvála et al., 2022). Ve Spojených státech je psychosomatická medicína víceméně shodná s konzultační psychiatrií (consultation-liaison psychiatry, C-L psychiatry). Tito specialisté se věnují léčbě duševních poruch u pacientů s primární diagnózou somatického onemocnění a zpravidla působí na somatických odděleních či klinikách.
ONKOLOGICKÁ ONEMOCNĚNÍ A DEPRESE
U problematiky vážných onemocnění ještě zůstaneme. Jako další z hlavních přednášejících se představila Jane Walker, profesorka University of Oxford. Ve svém příspěvku se věnovala problematice depresivních poruch u pacientů s diagnózou zhoubného onemocnění (cancer). Nejprve posluchače seznámila s výsledky svého výzkumu. Přibližně 10 % pacientů s rakovinou ve Velké Británii trpí podle kritérií Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-V) velkou depresí (major depression) (Walker et al., 2014). U 73 % z nich není deprese nijak léčena! Poněkud překvapivé zjištění není tak překvapivé, když nás prof. Walker překvapí informací, že na největším specializovaném The Oxford Cancer Centre (příjem 20.000 pacientů ročně!) nebyl v roce 2014 zaměstnán ani jeden psychiatr či psycholog.
Výzkum ale nesměřoval pouze k popisu smutných fakt. Šlo o porovnání skupiny onkologických pacientů, kteří podstoupili nově strukturovaný program zaměřený na léčbu deprese, se skupinou pacientů, jimž se personál věnoval tzv. standardně (care as usual). Nový program se skládal z těchto komponent: a) podpora sdíleného porozumění; b) antidepresivní medikace; c) behaviorální aktivace; d) terapie zaměřená na řešení; e) monitorování deprese (dotazník po každé konzultaci). Vše podrobně sepsáno v terapeutickém manuálu, každá konzultace nahrávána na video, maximálně deset konzultací. Výsledek? 62 % pacientů ve skupině s novým léčebným programem vykázalo po šesti měsících signifikantní zlepšení v porovnání se 17 % pacientů, kterým se dostalo tzv. standardní péče. Výsledky výzkumu jednoznačně vybídly k posílení psychiatrické a psychologické péči u onkologických pacientů. Jako obvykle se ukázalo, že praktická realizace tak snadná není. Psychiatrů a psychologů je v UK málo! Samotná implementace terapeutického programu do péče o onkologické pacienty náklady nezvyšuje. Ale nákladné je vyškolení kvalifikovaného personálu a pak vysoce kvalifikovaný personál (psychiatři, kliničtí psychologové) platit. Proto je vhodnější vyškolit a supervidovat klinické pracovníky bez přípony „psych“. Kromě financování mohou v implementaci takového programu bránit na první pohled zcela banální překážky. Například nedostatek místa/místností pro pravidelné terapeutické konzultace s onkologickými pacienty. V souvislosti se zmíněným výzkumem se nabízí otázka, jak jsme na tom v České republice. Jaká je u nás prevalence depresivních poruch u onkologicky nemocných? Jsou onkologická oddělení v českých nemocnicích „vybavena“ psychologicko-psychoterapeuticky kvalifikovaným personálem? Co se děje v rodinách těchto nemocných? Onkologické onemocnění představuje psychickou zátěž nejen pro samotného nemocného, ale i pro jeho blízké (Skorunka, 2018). V psychiatricko-psychoterapeutické praxi se pravidelně potkávám s partnery, rodiči a dalšími dospělými, kteří potřebují s někým sdílet tíhu péče o vážně nemocného člena rodiny. Často mají úzkostně-depresivní příznaky. Péče o onkologicky nemocné a jejich blízké je náročná i pro personál, který by si také někdy zasloužil určitou formu psychologické opory. Vybavuji si, jak na jednom renomovaném onkologickém pracovišti vedení především zajímalo, zdali psycholožka působící zde na částečný úvazek něco zkoumá. Že hodiny tráví u lůžka nemocných, aby je doprovázela v náročné životní situaci, jako by nebylo to hlavní. To byl přelom tisíciletí, tak snad jsme se od té doby trochu posunuli…
ODOLNOST PŘEDEVŠÍM
Obsahově i formálně odlišný příspěvek nabídla profesorka Franziska Geiser z Klinik und Poliklinik für Psychosomatische Medizin und Psychotherapie, Universitätsklinikum v Bonnu. Franziska Geiser patří mezi aktivní členy EAPM, kromě klinické práce se soustředí na výzkum v psychosomatické medicíně. Ve Vídni přednášela o konceptu odolnosti (resilience). Větší část svého příspěvku věnovala přehledu různých pohledů na fenomén odolnosti a pokusům o komplexní definici. Zdůraznila, že bez jasné a dostatečně komplexní definice nemůžeme realizovat preventivní programy, využívat různé zdroje, ani rozvíjet intervence na posílení odolnosti. Ani dnes kupodivu není shody na tom, zdali je odolnost osobnostní rys, vývojový proces, nebo výsledek souhry bio-psycho-socio-kulturních faktorů (Southwick et al., 2014). Profesorka Geiser také kriticky komentovala odvrácenou stranu užívání dnešního konceptu odolnosti. Současný koncept odolnosti prý svádí k přehnanému důrazu na pozitivní myšlení a dokonce k „neadekvátnímu užívání z neoliberálních pozic, kdy sdělujeme, že pokud nemůže jedinec změnit okolnosti, nejlepší je pohlížet na ně pozitivně a co nejvíce z nich získat. To pouze posiluje přehlížení sociálních faktorů.“ (Geiser, 2022, přesná citace). Znalec jiných kultur nebo ctihodný kmet pamatující cyklické opakování nejrůznějších konceptů a ideologií by si v této souvislosti připomněl výrok připisovaný Mizutovi Masahidemu, japonskému poetovi a samurajovi žijícím v 17. století: „Má stodola lehla popelem, konečně mohu vidět měsíc.“
Přednáška vzbudila v sále ohlas, diskuse neměla konce. Téma odolnosti nelze v psychosomatické medicíně přehlížet. Má význam pro prevenci a pro samotnou terapeutickou práci s nemocnými s nejrůznější symptomatologií. A jak dobře víme díky některým českým kolegyním, odolnost je významnou součástí tzv. psychologie rodiny (Tóthová, 2011; Sobotková, 2001). Není divu, že náš člověk v Hofburgu chtěl paní profesorce položit pár otázek. Ale Franzisku Geiser se mu povedlo odchytit až o „sušenkové“ pauze. Překonal ostych a oslovil ji. Zajímalo ho, jak se divá na faktory v rodině, které mohou rozvoj odolnosti u jedince v průběhu vývoje podpořit či komplikovat. Samozřejmě měl v hlavě citovou vazbu, sociální dělohu a neurobiologii traumatu, tedy ty vývojově významné faktory, které na rozvoj odolnosti mohou mít vliv. Ale profesorka Geiser se takto strategicky nasměrované diskusi elegantně vyhnula. Nejprve je třeba si ujasnit, co to ta odolnost vlastně je. Nejprve ji musíme definovat. Až pak můžeme pátrat po tom, jak se (ne)rozvíjí, co ji posiluje a co naopak brzdí. Náš člověk paní profesorce pozorně naslouchal a v duchu filosofoval. Copak se lze při formulování definice jakéhokoli fenoménu obejít bez nějakého před-porozumění, tedy bez určitých představ, zkušeností a poznatků o tom, co chceme definovat?
Náročný odborný program a frustraci z nezodpovězených otázek bylo nutné nějak kompenzovat. A Vídeň opět nezklamala. Kochání se architektonickými klenoty rakouského hlavního města se ukázalo být ideálním lékem na neklidnou mysl našeho člověka.
KDYŽ TĚLO SOMATIZUJE A LÉKAŘI TÁPOU
Podstatná část programu byla věnována problematice tzv. funkčních poruch. V diskusním panelu a několika ústních sdělení včetně dvou plenárních přednášek se k tématu vyslovilo několik známých odborníků, kteří se této problematice dlouhodobě věnují. Michael Sharpe (UK), Peter Henningsen (G), Jane Walker (G), Per Fink (D), Bernd Löwe (G), Chris Burton (UK), Anne Toussaint (G). Směs přehledu dosavadních poznatků, aktuálního vývoje, terminologického rozlišování, prezentace výzkumů, diskuse a nástin budoucího směřování. Obzvláště terminologické rozlišení mohlo představovat jistou výzvu pro člověka, který si doposud vystačil s hojně užívaným pojmem lékařsky nevysvětlených příznaků (medically unexplained symptoms, MUS). Pro přetrvávající tělesné příznaky vzpírající se diagnóze jasně definované a dobře známé choroby se totiž aktuálně používá hned několik nosologických kategorií. A pro některé z nich ještě nemáme v češtině ustálené ekvivalenty.
Přetrvávající tělesné příznaky (persistent somatic symptoms, PSS) jsou jakýmsi zastřešujícím pojmem (umbrella term), jímž se označují subjektivně nepříjemné tělesné potíže, které jedinci komplikují život po většinu dní, aniž bychom brali v potaz jejich etiologii. Obdobná je definice funkční somatické poruchy (functional somatic disorder, FSD), kategorie populární například v Dánsku. V americkém Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch, přesněji v pátém a již revidovaném vydání (DSM-5TR), se v této souvislosti používá vskutku všeříkající kategorie Somatic Symptom Disorder (SSD). Naproti tomu v evropské mezinárodní klasifikaci nemocí (ICD-11; pozn. na kompletní český překlad ještě čekáme) se používá kategorie Bodily Distress Disorder (BDD). Prezentující odborníci se shodli na tom, že se tyto kategorie překrývají a zároveň popisují potíže/zkušenosti různých skupin pacientů (doslova reprezentují různé aspekty utrpení pacientů). Pro vyjasnění kdy, u koho a s čím neboli k detailnímu rozlišení těchto nosologických kategorií odkazuji na vybranou dostupnou literaturu (Löwe, et al., 2022; Burton, et al., 2020; Fink et al., 2010). Takže SSD, FSD, BDD a PSS… Popravdě, našemu člověku šla z těch všech zkratek hlava kolem. A kdyby v hofburgském sále náhodou seděl Ivan Mládek, jistě by se vytasil s novou písní o tom, jak Fanda nasedl do MHD, jel do OÚNZ léčit si svou FSD a okusil tam BDSM.
Aniž bych chtěl zpochybňovat smysl pojmosloví a jasného definování, přeci jen některá sdělení přednášejících ve mně vyvolala pochyby o vývoji konceptualizace funkčních tělesných poruch. Například Peter Henningsen zdůraznil, že snaha vyhnout se návratu ke starému konceptu psychogeneze a soustředění se na pouhou popisnou rovinu bez spekulací o vlivu dalších, vesměs psychologických faktorů, je nepochybný krok vpřed. Per Fink všem vysvětlil, že kategorie FSD je v Dánsku na rozdíl od jiných zemí běžně používána mimo jiné díky tomu, že ji akceptují somatičtí specialisté a že nezahrnuje psychologickou rovinu včetně emočních charakteristik pacienta. Chris Burton se svěřil, že v primární péči je výše zmíněná klasifikace užitečná, neboť eliminuje diagnostický a kauzální důraz na psychologické faktory. Bernd Löwe upozornil na nedávno vydaný přehledový článek o funkčních tělesných poruchách a také na nový model vysvětlující význam percepce u těchto poruch (Löwe et al., 2022; Henningsen, et al., 2018; Otten et al., 2017). Na závěr profesor Löwe ještě zdůraznil, že pojem medicínsky nevysvětlené příznaky (MUS) bychom už neměli používat, protože poukaz na „nevysvětlitelnost“ tělesných příznaků nemá vzhledem k současným poznatkům opodstatnění. Hezké, ale jak to všechno sakra léčit?!
Jakožto stále klinicky pracující ambulantní psychiatr a psychoterapeut (v současnosti přesněji psychotherapy-informed psychiatrist – PIP) chápu záměr vyhnout se stigmatizaci lidí s funkčními tělesnými příznaky, ke které může přispívat nepřiměřená psychologizace či zbrklé a předčasné interpretace jejich tělesných potíží. Na druhou stranu důraz na „deskriptivu“ u novějších nosologických kategorií spolu s opomíjením psychologické roviny podle mě hrozí simplexním nálepkováním a přehlížením důležitých psychologických a sociálních faktorů. Jestli by nebylo vhodnější pracovat s tzv. komplexním diagnostickým posuzováním (case formulation approach), což je přístup užívaný již nějakou dobu v klinické psychologii a psychoterapii (Dallos, Johnstone, 2014). Přesně to je totiž podle mého skromného názoru potřebné v klinických situacích, v nichž nám nestačí biomedicínské intervence,ani popisná nosologická kategorie (hodící se pro výzkum a komunikaci mezi lékaři), a kdy při individualizované práci s pacientem a rodinou musíme společně hledat jiné cesty (Skorunka, 2016).
ZÁVĚREČNÉ OHLÉDNUTÍ
Kromě přednášek a diskusních panelů zmíněných v textu na konferenci proběhlo samozřejmě mnoho dalších ústních sdělení v paralelních sekcích, vesměs výzkumně zaměřených, občas i klinicky.
Tematické rozpětí bylo značně široké: funkční, přetrvávající tělesné potíže; psycho-onkologie; transplantační medicína; prevence a časná intervence; problematika chronické bolesti; COVID-19, long COVID a duševní/tělesné zdraví, COVID-19 a dopad na zdravotní personál; psycho-kardiologie; trauma, dětský věk a dospívání; depresivní poruchy, psychoterapie a neverbální procesy; konzultační psychiatrie; problematika závislostí; psycho-neuroimunologie. Kromě ústních sdělení bylo vystaveno přibližně 80 posterů. Z nich diskrétní komise v průběhu dvou dnů vybrala asi 25 nejzajímavějších majících šanci na získání hlavní ceny. Mezi užším výběrem se překvapivě objevil i poster českých autorů, jejichž výzkumný projekt zde prezentoval náš člověk (Skorunka, Keřkovská, Řiháček, 2022a). Hlavní cenu jsme bohužel nevyhráli. Na konferenci přicestovalo 350–400 kolegů z 15 zemí. A nejen z těch evropských. Náš člověk měl tu čest pohovořit během několika „brejků“ s kolegy z Kanady, Austrálie a Spojených států. Dorazili dokonce i „psychosomáci“ z Chile. Pochopitelně převažovali kolegové z geograficky bližších koutů planety, z Německa, Rakouska, Polska, Holandska, Velké Británie. A mezi nimi jenom jeden Čech. Což je takový oslí můstek k závěrečnému apelu na kolegy(ně), zejména ty mladší. Ale po pořádku.
Pár dní po návratu z Vídně jsem vyrazil pro změnu do Liberce na 19. celostátní psychosomatickou konferenci. Na tu naši velkou psychosomatickou akci, kterou jsme museli kvůli coronaviru také dvakrát odkládat. Na kterou mnozí tak rádi jezdíme, protože se tam potkáváme se svými spřátelenými kolegy. A taky s těmi, kteří tu psychosomatickou medicínu vidíme po našem. A tak se nabídlo srovnání. Letošní liberecká konference byla skvělá. S rozmanitými a podnětnými příspěvky z různých oborů a perspektiv. Střídání jazyka odborného s poetickým, trocha vědy, a hlavně zkušeností z praxe. Možnost setkání s přáteli a kolegy v příjemné atmosféře bez některých atributů typických pro běžné medicínské konference. A ta kulturní tečka na závěr, úžasné vystoupení vokální skupiny AKCENT Liberec. Konference EAPM ve Vídni byla jiná. Vědecká, výzkumná, více formální, možná více biomedicínská, než by člověk u psychosomatické konference čekal. I ve Vídni bylo možné tu a tam vysledovat pár skupinek spřátelených kolegů, kteří se znali z dřívějška a zřejmě na EAPM konference jezdí pravidelně. Přesto se důraz na výzkum a vědu zdál silnější než důraz na společenství. Ale mohu se mýlit, byl jsem na EAPM konferenci poprvé a nikoho jsem tam osobně neznal.
Když jsem z Vídně odjížděl, byl jsem plný jak odborných podnětů, tak dojmů z hlavního města již neexistujícího mocnářství. Po návratu mě ještě čekala příprava na libereckou konferenci. Komparativní úvahy mě přepadly až po návratu z Liberce. Jak to udělat, abychom ty světy trochu propojili? Abychom zachovali přátelskou atmosféru a pestrost libereckých konferencí, zároveň vnesli víc té vědy, a ještě se propojili s děním (a kolegy/němi) v zahraničí. Dění na mezinárodní psychosomatické scéně nemusí znamenat nic světoborného. Jak ukázala diskuse s několika kolegy v kuloárech, oproti některým vyspělým zemím můžeme být kupodivu v něčem napřed. Přesto je podle mého názoru lepší, když o dění ve světě víme. Abychom neuvízli, nežili ve své bublině, přesvědčeni o tom, že jedině ta naše psychosomatika je ta pravá. Jeden nadšenec s toulavými botami, jemuž neúprosně přibývají léta, na to sám nestačí. Měl by přijít někdo nový, mladší, kdo se nezakecá. Kdo do EAPM jenom nenakoukne, ale udrží s ní delší, ideálně vzájemně prospěšný, kontakt. Kdo bude mít chuť, sílu a možnosti spolupracovat na nějakém mezinárodním projektu. Pokračovat v terénním průzkumu je možné už příští rok ve Wroclavi. Tam se bude EAPM konference konat příště.
LITERATURA:
1. Burton, Ch., Fink, P., Henningsen, P. et al. (2020). Functional somatic disorders: discussion paper for a new common classification for research and clinical use. BMC Medicine 18:34.
2. Carriere, K. R., Hallahan, A., & Moghaddam, F. M. (2021). The effect of perceived threat on human rights: A meta-analysis. Group Processes & Intergroup Relations.
https://doi.org/10.1177%2F1368430220962563
3. Dallos, R., Johnstone, L. (2014). Formulation in Psychology and Psychotherapy; Making Sense of People´s Problems. Hove: Routledge.
4. Engel, G. L. (1977). The need for a new medical model: A challenge for biomedicine. Science,
196(4286), 129–136
5. Fink, P. Schröder, A. (2010). One single diagnosis, bodily distress syndrome, succeeded to capture 10 diagnostic categories of functional somatic syndromes and somatoform disorders. Journal of Psychosomatic Research 68(5): 415-26.
6. Geiser, F. (2022). The Concept of Resilience. Keynote Lecture at EAPM Conference, Vienna, 8-11. 6. 2022.
7. Henningsen, P., Gündel, H., Kop, W. J. et al. (2018). Persistent Physical Symptoms as Perceptual Dysregulation: A Neuropsychobehavioral Model and Its Clinical Implication. Psychosomatic Medicine V (8´) 422-431.
8. Chvála, V., Stackeová, D., Šimek, J., Beran, J., Skorunka, D., Holub, D. (2022). Psychosomatická medicína – koncepce oboru. Vydala Společnost psychosomatické medicíny ČLS J.E.P.
9. Löwe, B., Levenson, J., Depping, M. K. et al. (2022) Somatic symptom disorder: A scoping review on the empirical evidence of a new diagnosis. Journal of Psychosomatic Research 157, https://doi.org/10.1016/j.jpsychores.2022.110876
10. Moghaddam, F. M. (2021). Shakespeare and Experimental Psychology, New Edition. Cambridge: CUP.
11. Otten, M., Seth, A. K., & Pinto, Y. (2017). A social bayesian brain: How social knowledge can shape visual perception. Brain and Cognition, 112, 69-77.
12. Sharpe, M. (2022) Bio-Psycho-Social Medicine; the EAPM Mission. Keynote Lecture at EAPM Conference, Vienna, 8-11. 6. 2022.
13. Skorunka, D., Keřkovská, T., Řiháček, T. (2022a). Narrative Sensitivity; Essential Skill in Psychosomatic Medicine? Poster Presentation. EAPM Conference, Vienna, 8-11. 6. 2022.
14. Skorunka, D., Keřkovská, T., Řiháček, T. (2022b). Narrative Sensitivity in Medical Students; A Mixed-Method Exploration. Československá psychologie (v tisku).
15. Skorunka, D. (2018). Pacient má rodinu! Individualizovaná péče v systemickém pojetí. Praktický lékař 98(1): 18-25.
16. Skorunka, D. (2016). Individualizovaná péče v psychiatrii: náměty k transformaci systému péče o duševní zdraví. In J. Mareš a kol. Péče zaměřená na zvláštnosti pacienta. (pp.41-62), Brno: MSD.
17. Snyder, T. (2013). Krvavé země; Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Praha-Litomyšl: Paseka/Prostor.
18. Snyder, T. (2017). On Tyranny; Twenty Lessons from the Twentieth Century. New York: Tim Duggan Books.
19. Sobotková, I. (2001). Psychologie rodiny. Praha: Portál.
20. Southwick, S. M., Bonanno, G. A., Masten A. S., et al. (2014). Resilience definitions, theory, and challenges: interdisciplinary perspectives. European Journal of Psychotraumatology 5, doi: 10.3402/ejpt.v5.25338
21. Tóthová, J. (2011). Úvod do transgenerační psychologie rodiny. Praha: Portál.
22. Walker, J., Holm Hansen, Ch., Martin, P. et al. (2014). Prevalence, associations, and adequacy of treatment of major depression in patients with cancer: a cross-sectional analysis of routinely collected clinical data. Lancet Psychiatry 1(5): 342-350.
Web7master s.r.o.