Vydání 1-2/ 2024
RECENZE 3x Honzák
-
Zobrazení: 0
RADKIN HONZÁK: SEBEVRAŽDA – OD ZLOČINU A HŘÍCHU K NEMOCI. s.164-167
DEKRIMINALIZACE SEBEVRAŽDY MEZI SEKULARIZACÍ A MEDIKALIZACÍ V 17. – 19. STOLETÍ. ARGO, PRAHA, 2021. Recenze knihy DANIELA TINKOVÁ: BEZ ZPĚVU A BEZ ZVONĚNÍ
Obsáhlá publikace Daniely Tinkové, historičky působící na Filosofické fakultě UK v Praze, která se věnuje dějinám raného novověku, není pohodové čtení. Je věnována historii, sociologii, filosofii, právu, teologickým názorům, religiózním postupům a celkové sociální praxi týkající se sebevražd a konkrétnímu zacházení s tělem a duší obětí. Právě pro tyto posledně zmíněné naturalisticky vylíčené postupy nedoporučuji něžným dívkám číst knihu před spaním.
Téměř všichni máme nějakou osobní nebo zprostředkovanou zkušenost se sebevraždou, profesionálové v pomoci poskytujících profesích jsou oproti běžné populaci tomuto riziku vystaveni mnohonásobně častěji. Sebevraždy nemáme rádi všeobecně, pokud se vyskytly mezi blízkými nebo mezi pacienty/klienty, vrhají vždy část viny na přeživší a velmi často je diskuse o nich tabuizována. Sebevražednost je v posledním století sledována jako jeden z demografických ukazatelů, a kromě výkyvů vyvolaných sociálními změnami se jeví spíš jako výsledek biologických faktorů (nízká sebevražednost ve Středozemí).
Autorka začíná u úsvitu novověku, kdy v předosvínecké Evropě převládajícím rozumem epochy bylo dosud náboženství a sebevražda představovala kromě zločinu vraždy ještě smrtelný hřích. Kromě toho zde bylo mnoho magických prvků o možné škodlivosti duší sebevrahů (revenantů). Od středověku se tak formoval přístup postihující sebevrahy dodatečně trestem majetkovým, duchovním a tělesným. Majetkový trest spočíval v různě rozsáhlé konfiskaci majetku, duchovní odepřením křesťanského pohřbu, nemluvě o různých rituálech při bezprostředním nakládáním s tělem (vynášení oknem nebo vlečením pod prahem) až po posmrtnou popravu, vláčení těla uvázaného za koněm a zahrabání na neznámém místě. Nebo naopak na velmi dobře známém místě, kterému se všichni vyhýbali. „Melancholie“ měla mírnější následky než „zoufalství“, zvláště trestuhodná byla sebevražda jako uniknutí popravě.
V českých zemích byl postup vůči sebevrahům mírnější, a pokud byla uznána jako příčina „melancholie“, bylo možné bez potupných úkonů pohřbít tělo i stranou na hřbitově. A to někdy i v případech „nepočestného života a nepočestné smrti“.
V roce 1610 sepsal anglikánský kaplan John Donne spis Biothanatos, který sice vydal jeho syn až po jeho smrti téměř o čtyřicet let později, přesto ale byl zveřejněn názor, že sebezabití není nic, co by protiřečilo Bibli a v roce 1621 vychází Anatomie melancholie Roberta Burtona. Projevy posedlosti ďáblem přestávají mít omniózní charakter a stávají se symptomy šílenství. V právnických diskursech probíhá boj za dekriminalizaci sebevraždy. Společnost se začíná sekularizovat. Pro vznikající absolutistické státy představuje však každý sebevrah ztrátu pracovní síly, plátce daní a potenciálního vojáka.
Zajímavé je, že na rozdíl od Německa, kde utrpení mladého Werthera inspirovalo mnoho následovníků, v českých zemích se podobná epidemie neobjevila a jeho postoje a činy byly hodnoceny spíše ironicky. Předjosefinská a josefinská doba přináší jak do teorie, tak do praxe méně drastické postupy a do problematiky vstupuje medicína jako svým způsobem řemeslo. K medicinalizaci (v textu je používán pojem „medikalizace“) má autorka podobně skeptický a rezervovaný vztah jako Foucoult a Illich, nicméně těla sebevrahů sloužila jako pitevní materiál a postupně nezadržitelná moc medicíny neustává dodnes. Od tereziánských dob jsou sledovány nepochybné známky smrti a lékaři jsou postupně obligatorně přizváni k ohledání (chybí zmínka o tom, že Marie Terezie nařídila přítomnost lékařů i při popravách). Instrukce pro soudní pitvy vyšla teprve v roce 1841. Světské autority se postupně přiklánějí k názorům lékařů a filosofů, církevní autority sice slevují na svých tvrdých postojích, ne však docela a lidové mínění prostoupené často magickými prvky se někdy chová dále jako za středověku.
Ze sebevraždy se v 19. století postupně stává těžký policejní přestupek, při čemž váha zdravotních posudků je různá jak co do lokalit, tak nezřídka případ od případu. V roce 1850 je sebevražda oficiálně dekriminalizována, následuje však období nejasností, období nesouhlasu církve, a nakonec ke stanovení podmínek pro světské i duchovní autority po prvním vatikánském koncilu v roce 1873. Jak víme od Petra Bezruče, můžeme-li mu věřit, Maryčka Magdonova do posvěcené země pochována nebyla.
Publikace je rozsáhlá, erudovaná a nepochybně přesná, jen výčet oblastí, které byly zmapovány co do svých předpisů a praxe by zabral jeden dlouhý odstavec, od Pikardie po Slezsko. Situaci v českých zemích je věnována velká část a zpracování jde až do podrobných kasuistik jednotlivých případů s popisem předchorobí, způsobem sebevraždy až po konečné řešení. Autorka nás detailně a plasticky provádí krajinou, do níž se většině lidí nechce (ačkoliv na konci 19. století byly morytáty v módě).
Sebevražednost v českých zemích má od pádu socialismu, kdy patřila k nejvyšším v Evropě, jasně klesající trend, i když patrně v posledních letech v pandemii covidu stoupla, podobně jako v dalších zemích, které praktikovaly politiku izolace. Nacházíme se někde kolem středu, mírně nad průměrným číslem EU. Nejvyšší sebevražednost má Litva a nejnižší Řecko. Zatímco pokusy o sebevraždu jsou doménou žen, v dokonaných sebevraždách je vysoko přečíslují muži.
Na počátku své kariéry jsem se setkal nikoliv přímo s kriminalizací, ale s postihováním všech deklarovaných „sebevražedných pokusů“, z nichž většina byla sebepoškozováním se snahou vynutit si něco. Všechny takovéto činy, včetně polknutí dvou tablet Aspirinu a vyhlášením dotyčné (řádově několikrát častěji než dotyčného), musely být statisticky podrobně podchyceny a následně vyšetřeny psychiatrem. Malá část těchto osob byla po akutním ošetření vyšetřena psychiatrickým konziliářem, většina jich ale byla exemplárně odvezena na psychiatrické vyšetření do léčeben, kde byla vesměs ponechána 24 hodin na uzavřeném oddělení, což je mělo odradit od opakování. Když sociální inženýři zjistili, že náš šťastný lid se vraždí příliš často, od takovéhoto sledování upustili a sebevražednost se naopak dostala mezi utajované údaje. Také od sledování „pokusů“ se posléze ustoupilo.
Sebevražednost u pomáhajících profesí je stále drobet tabuizována, na rozdíl od vyhoření, které se těší zájmu až odborářskému; ale vyhořelí se nezabíjejí. Mezi nedostatečně vyřešené případy se jeví sebevraždy kolegů a dalších spolupracovníků a místo, aby to postižený tým řešil, se to snaží co nejdříve spláchnout do podzemní řeky zapomnění. Což je chyba. Jestli platí, že chybami se člověk učí, měli bychom si z toho vzít poučení.
Horní Nová Ves 27. srpna 2022
Radkin Honzák
RADKIN HONZÁK: ANATOMIE ÚZKOSTI
VORA E: THE ANATOMY OF ANXIETY. HARPER COLLINS PUBL, NY. 2022, 437 S.
Autorka je psychiatrička, akupunkturistka, cvičitelka jógy a zastánkyně celostního přístupu. Proto nepřistupuje k fenoménu úzkosti jako k selektivnímu projevu mozkové patologie, ale úzkost vidí jako „mucholapku“, na kterou se nachytá tělesný, psychický i psychosomatický dyskomfort. Staví se tak proti paušálnímu podávání psychofarmak, jež nahrazuje hledáním příčin stavů, jimž říká „falešná úzkost“ (false anxiety).
Jako klasický model uvádí hypoglykemii, jejíž příznaky, pokud není příčina správně rozpoznána, mohou být „léčeny“ mnoha marnými způsoby, přičemž kostka cukru spraví vše. Podobně i další dysharmonické tělesné stavy nepříznivě ovlivňují prožívání, vedou ke stresu a tudy k projevům úzkosti. Není nijak vzácné, že panická ataka se objevuje jako předstupeň definitivního vyhoření.
Z tohoto zásadního východiska se odvíjí i diagnostika a terapie, které hledají příčiny psychosomatického dyskomfortu a směřují k jeho odstranění. Je to pochopitelně náročnější než předpis psychofarmak, ale patrně moudřejší. Zejména když byl zásadním způsobem zpochybněn model serotoninového deficitu.
19. 8. 2022
Radkin Honzák
RADKIN HONZÁK: PRAVDA MŮŽE POSLOUŽIT POUZE TEHDY, KDYŽ JE NA NI PŘÍJEMCE ZRALÝ
TEREZA SCHILLEROVÁ: VLČICE. NO LIMITS. PRAHA, 2022
Jestliže můžeme autorčinu jmenovkyni považovat v politice za představitelku souboru nesmyslů, je kniha Vlčice ne souborem či koncentrátem, ale přímo instantní podobou zloby, agrese, viny a nepochopení. Dochází-li v závěrečné a čtenářsky důvěryhodné katarzi hrdinka k prozření, pochopení systému předávání agrese a viny, objevení zákonitostí transgeneračního přenosu, má před sebou v tu chvíli také možnost odpuštění, včetně od-puštění krutých vzpomínek. To je však ještě dlouhá a namáhavá práce, nicméně díky za první krok.
Kniha by mohla sloužit jako syrová expresionistická ilustrace k učebnicím o rodinných scénářích, které se bez jakékoliv reflexe táhnou po generace. Hrdinka vyrůstá v době, kdy se ještě věřilo, že metla vyhání děti z pekla a její matka tělesnými tresty nešetřila včetně ponižujících facek. Dítě žilo a posléze dospívalo s jedinou jistotou, že ať udělá cokoliv, bude to špatně.
To je nejjistější cesta k vybudování nejisté osobnosti, která se podceňuje, navenek to přehání a přebíjí suverenitou a uvnitř je trvale nešťastná, ve svém životě neukotvená. Její partnerské vztahy váznou velmi brzy (až na ten poslední). Když se dostane k moci, je stejně krutá, bezcitná a manipulativní jako její matka. Pocit křivdy ji neopouští a dospělost nevede ke zlepšení rodinných vztahů, spíše naopak. Zajímavým doplňkem všeobjímající dámské zloby je pasivní otec hrdinky, který kupodivu dlouho snáší svou emocionálně nestabilní (dřív by se řeklo hysterickou) manželku, a nakonec přece jen rodinu opouští, a s dětmi vychází v pohodě.
Hrdinka až ve zralém věku, kdy nakonec bez afektu nahlíží na svoje chyby i přednosti, rozplétá tohle klubko zmijí, které začíná u nešťastné babičky, která své utrpení prožila v totálním nasazení a místo jeho řešení je se zaseknutým pocitem křivdy posílá dál svým dětem. Stejně jako v nacistickém lágru, padají v její rodině facky a rozjíždějí se manipulativní hry.
Tohle všechno hrdinka zjišťuje, až když se dostane k deníkům a korespondenci (mezi níž jsou také trucovitě neotevřené dopisy) a pochopí svoji matku nejen jako tyranskou a dominantní osobnost, ale jako „výlisek“ rodinného systému, ze kterého ona sama, jak z mlýnku na maso vypadla. Jako zralé jí může pravda posloužit (jak řekl Morgenstern) k dalšímu svobodnému rozvoji.
Kniha je naturalisticky tvrdá, místy krutá, emoce čtenářů rozhodně rozčeří, měla by vzbudit také myšlení a vřele ji doporučuji „nešťastným rodinám“ i nešťastným ženám jako možnost rozluštění vlastního trápení a cestu z něj.
Do redakce přišlo 18. 10. 2022.
Konflikt zájmů není znám.
K tisku zařazeno 24. 10. 2022.
Web7master s.r.o.