RECENZE I

30 11

: Zobrazení: 0

VERONIKA DVOŘÁČKOVÁ: DŮSTOJNOST V MEDICÍNĚ. s .158-160

Důstojnost v medicíně (Grada Publishing, 2022) je jedenáctou publikací v sérii prof. Radka Ptáčka a doc. Petra Bartůňka, která přímo navazuje na tematicky obdobně zaměřenou konferenci České lékařské komory, jež se každoročně věnuje etickým aspektům současné medicíny.

Kniha čítající 38 příspěvků poskytuje čtenářům unikátní příležitost nahlédnout do žitých zkušeností autorů či inspirovat se jejich uměním vést filosofickou rozvahu. Každý z autorů do ní vepisuje nejenom svůj literární styl, ale především vlastní pojetí pojmu lidská důstojnost. V úvodní části tak pestrá koláž textů mimo jiné: upozorňuje na rozpor mezi teoreticky popsanou a žitou etikou, včetně jeho fatálních důsledků ve formě ztráty respektu nejenom k druhému, ale rovněž k sobě samému (Haškovcová); nabízí různá vymezení důstojnosti v čase, a to z pohledu práva, společnosti, filosofických směrů a náboženských vyznání (Koukolík); poukazuje na nebezpečí zaměňování univerzální a výběrově udělované důstojnosti (Munzarová); upozorňuje na zkratkovité pojetí důstojnosti lékařství sdělovacími prostředky (Žaloudík); podmiňuje odpověď na otázku po lidské důstojnosti odpovědí na otázku, kdo je člověk (Vácha); klade důraz na vytvoření bezpečného prostoru, v němž je pacient bezpodmínečně přijat (Vymětal); v kontextu vzdělávání budoucích lékařů upozorňuje na dopad vypozorovaného jednání učitelů-kliniků k pacientům i k medikům coby zásadní formativní element při osvojování postojové stránky budoucí profese (Škrha); sdílí nespokojenost s nedostatečně rigorózní domácí debatou k tématu (Černý) a konečně navrhuje opuštění pojmu důstojnost v bioetice pro jeho nejednoznačnost a nadbytečnost (Černý, Doležal).
Sekce klinických témat obsahuje texty, které mezi jiným: prezentují autentické komentáře či stížnosti pacientů (Pařízek); zdůrazňují celostní pojetí péče (Býma); připouštějí nezbytnost paternalistické koncepce v urgentní medicíně (Drábková); připomínají nelehkou pozici pracovníka laboratorní medicíny na pomezí mezi nemocným, jeho diagnózou a ošetřujícím lékařem, jenž pacientovi diagnózu stanovenou a interpretovanou pracovníkem laboratoře předává (Staněk); akcentují potřebu prožitku důstojnosti psychiatrického pacienta, stejně jako nezbytnost zasáhnout v nutných případech do jeho autonomie respektive důstojnosti (Hovorková, Černý, Vevera); poukazují na zvýšený význam etiky ctností u zdravotníků v době pandemie (Jedličková).
Závěrečný oddíl speciálních témat pak prostřednictvím dílčích textů mimo jiné: zmiňuje naplňování vyjádřených a aktivní hledání nevyjádřených potřeb jako prostředek k udržení důstojnosti seniorů (Bužgová, Kozáková, Zeleníková); zdařile se vypořádává s vágností pojmu důstojnost poukazem na jeho interdisciplinární charakter (právo, etika, bioetika, filosofie, náboženství, politika) a upozorňuje na nebezpečí spojené se snahou převést „důstojnost“ na transparentnější pojem, který by s sebou přinesl zúžení jeho záběru a působnosti (Drozenová); uvádí dětství jako jednu z determinant dobrého zdraví (Lemrová, Ivanová); podotýká, že zvýšený zájem společnosti o důstojnost může signalizovat její probíhající rozklad (Kuře); upozorňuje na nedostatečnou právní úpravu pro ochranu (důstojnosti) zdravotníka (Mach); poukazuje na morální tíseň těch zdravotníků, kteří vykonávají úkony v rozporu se svým svědomím, což má za následek ztrátu integrity a sebeúcty (Moravec); varuje před nebezpečím naučeného „etického“ chování (Payne); představuje zahraniční nástroj pro sebereflexi zdravotníka, jehož obecnějším účelem je zachování důstojnosti pacienta (Švandová, Ptáček); prezentuje závěry empirických výzkumů zabývajících se vnímáním vlastní důstojnosti u geriatrických pacientů (Zielina).
Navzdory atraktivitě a záběru dílčích příspěvků, který výrazně převyšuje jejich výše uvedené dílčí rysy, je na místě klást si otázku, zda kniha jako celek přináší po letech zásadní obohacení i pravidelným čtenářům série. Důstojnost v medicíně je bezesporu tématem k diskusi. Tu je však třeba více usměrňovat. Vágnost, respektive mnohovýznamovost ústředního výrazu důstojnost vede k rozptylu v oblasti zaměření jednotlivých textů. V publikaci tak můžeme najít reflexi vlastní profesní dráhy, pandemické ohlédnutí i fundovanou rešerši k tématu, která zahrnuje etymologickou i právní analýzu klíčového pojmu a nevyhýbá se kontroverzním tématům, kupř. otázce nadbytečnosti samotného výrazu, jehož podstata je již vymezena pojmy autonomie či beneficence. Ambivalence klíčového pojmu je nicméně i důvodem určité míry duplicity s tematickým zaměřením předchozích ročníků série. Oblast lidské důstojnosti je pro některé synonymem kvalitní klinické komunikace a partnerského modelu rozhodování, u jiných navozuje Dvoakova 2020 otázku přípustnosti či nepřípustnosti eutanazie, přičemž oběma oblastem již byly v rámci cyklu věnovány samostatné publikace. Patrná je i řada překrytí v rámci knihy samotné. Jednotliví autoři se ve svých textech přirozeně vypořádávají s obecnějšími otázkami souvisejícími s uchopením tématu. V úvodních částech mnoha příspěvků se tak nezřídka opakují pasáže týkající se: vymezení pojmu důstojnosti na inherentní (vnitřní, nezcizitelná apod.) a kontingentní (vnější, sociálně podmíněná apod.); humanizace medicíny; partnerského modelu rozhodování a komunikace; holistického pojetí péče zahrnujícího péči nejen biologickou, psychologickou a sociální, nýbrž dle preferencí pacienta i spirituální; či přehledu mezinárodních dokumentů a norem požadujících ochranu lidské důstojnosti.
Po více než dekádě by tedy směřování formátu ke specifičtějšímu zadání knize rozhodně prospělo. Publikace by se tak mohla ještě více než dosud podílet na tolik potřebné kultivaci odborné i společenské debaty k vybraným bioetickým tématům.