PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

MAGDALENA E. JEŽKOVÁ: SPIRITUÁLNÍ ZAKOTVENÍ JAKO FAKTOR ZDRAVÍ – OSOBNÍ KAZUISTIKA. s.132-137

Helen Flanders Dunbar(ová), absolventka teologické fakulty a významná osobnost psychosomatické medicícny, považovala náboženství za sjednocující sílu v osobním životě a silně akcentovala jeho vliv na uzdravování i osobnostní rozvoj.

V posledních zhruba deseti letech jsem si prošla konverzí, pod duchovním vedením rozvinula svou osobní spiritualitu, zakotvila se v křesťanské tradici a přijala v katolické církvi křest. V době těsně po křtu jsem byla frekventantkou dvouleté sebezkušenostní skupiny pod vedením MUDr. Aleny Procházkové-Večeřové a MUDr. Radkina Honzáka a i vzhledem k tomu, že je to můj osobní zájem, myslím, že mám tuto dobu dobře reflektovanou. Při ohlédnutí zpět si jsem jistá, že započatá a žitá cesta osobní víry je tím nejlepším prostředkem k (mému) plnohodnotnému dospělému (rozuměj zralému) a zdravějšímu životu.
Proto nabízím svou osobní kazuistiku pro umožnění vhledu do možných osobnostních proměn. Nevím, zda je má cesta univerzálně platná nebo přenositelná do života jiných lidí. Tento text není návodem, jak řešit problémy osobní nebo našich pacientů. Jeho ambicí je položení otázek „Co pro mě znamená spiritualita?“ „Kde čerpám energii pro svůj život?“, popř. „V jaké podobě patří spirituální témata do rozhovoru (věřícího) psychosomatického lékaře s pacientem?“ u čtenářů tohoto textu.

VÝCHODISKA
Mé hodnotové zakotvení se mimo rodinu formovalo nejvíce ve skautském oddíle. Ten se ve svých myšlenkových základech odkazoval ke křesťanství a vedl všechny své členy k službě světu: /ekologická témata, nebýt lhostejný k bezpráví/bližním /být přítelem všech lidí/ i sobě samému /neubližovat si, všestranný rozvoj/. Život jednotlivce vztahuje ke společenství a k hodnotám, které nás přesahují, ale pro přijatelnost v českém prostředí je nenazývá Bůh, ale nejvyšší pravda a láska.
Potřebu životní opory nezávislé na lidech jsem poprvé silně pocítila v době, kdy jsem byla hospitalizována s desetiměsíční dcerou čtyři týdny na oddělení dětské ortopedie, kde probíhala distrakce pro subluxaci kyčle (dolní končetiny dítěte byly přes závaží postupně roztahovány do abdukce tak, aby došlo ke správnému zakloubení).
V nemocnici se akcentovalo mé úzkostně-depresivní ladění, nezralost a nesamostatnost. Sáhla jsem si na velkou úzkost a obavy o zdraví dítěte hospitalizovaného i druhé dvouapůlleté dcery, které jsem bez varování zmizela a ona mě při návštěvách odmítala. Úzkost budilo poznání, že život nemám ve svých rukách, že mé plány a nalinkovaný čas nemusí dojít naplnění. Navenek jsem myslím působila jen emočně labilně, vše jsem si introvertně odžívala sama v sobě a vytěsňovala činorodostí.
Nekontrolované emoční výbuchy ale následovaly pocity viny za selhání, za to, že nejsem schopná být dobrou matkou ani člověkem, nedokážu být svým dětem oporou a sobecky mám strach hlavně o sebe. V té době jsem nebyla schopna tento svůj vnitřní stav nikomu sdělit. Styděla jsem se za něj.
Při hospitalizaci mi docházelo, že to celé sama nezvládnu, stále neschopna přiznat cokoliv i svému nejbližšímu podporujícímu okolí. Někdy v těchto dnech jsem poprvé zažila pocit „nejsi tady na to sama“. Tam někde na nemocničním lehátku jsem se rozhodla, že jestli Bůh existuje a já mohu o pomoc požádat vyšší moc, zkusím to. Druhou variantou byla pro mě v tu chvíli těžce představitelná psychiatrická péče.
Začala jsem se intuitivně modlit, text modlitby Otčenáš jsem znala z divadelní role a postupně jsem dále přidávala prosby hlavně za zdraví svých dětí a své.
Distrakční léčba končila artrografií, která měla rozhodnout o tom, zda dcera bude potřebovat ortopedickou operační repozici (ta ve mně budila obrovský strach), nebo zda se bude pokračovat v konzervativní terapii. Když dceru v analgosedaci odváželi na vyšetření, snad poprvé v životě jsem pocítila hluboký pokoj. Že bude dobře a že zvládnu vše, co bude potřeba. Dcera po vyšetření pokračovala v konzervativní léčbě.
Mé úzkosti, emoční labilita a pocity viny trochu oslabily, ale rozhodně nezmizely a provázely mě ještě řadu let. Nevztahovaly se jen ke zdraví mých blízkých, při nízkém sebevědomí bylo důvodů k jejich častému vzplanutí hodně.
V intuitivní modlitbě, prosbám za východisko z aktuálně řešených situací, jsem pokračovala každodenně. Trvalo mi dva roky, než jsem byla schopna jít a zeptat se na to, kdo je Bůh, katolického kněze. V mé původní rodině se na církev a víru hledělo jako na nástroj moci a manipulace lidmi, vertikální rozměr života se příliš nepřipouštěl. Musela jsem si vyargumentovat řadu předsudků, které jsem měla s vírou a s katolickou církví spojených.
Absolvovala jsem kurz základů víry a dále individuální vedení v duchovní cestě. Přijala jsem nejprve srdcem a až v druhé řadě rozumem, že Bůh je osoba, která je tajemstvím, jež nejsme schopni plně pochopit, a zároveň tím, kdo nás ve všech situacích přijímá a má rád právě takové, jací jsme. Umí odpustit a zcela odpouští naše provinění vůči sobě, vůči druhým i vůči hodnotám, které nás přesahují. A že cestou osobní víry je toto v plnosti přijímat.
Do mého života začal postupně víc a víc proudit klid a vyrovnanost. Postupem času se obrousily ostré hrany viny, za to, jak ubližuji svému okolí. Získala jsem náhled na to, kým nechci být, a sílu odevzdat a odpustit si selhání. A je jich snad čím dál méně. Víc tuším, co to je láska. Co asi znamená milovat, přijímat druhého bez podmínek a chtít dobro druhého. Každý den se ji učím dávat lidem okolo sebe. Žiju, že život je dar ve svém hlubokém smyslu, který si ale běží tak, jak on chce; já ho mohu trochu posunout směrem, který mi přijde dobrý, ale události, co mě potkají, nemám ve svých rukách. Ty jsou v rukách Božích a ten to s námi myslí dobře. Žiju, že unést v klidu se dá vše. Tak, jak o tom svědčí osobní příběhy věřících v těžkém prostředí totalitních režimů, ve vězení, nevyléčitelně nemocných… Už se nebojím budoucnosti, ať přinese cokoliv.
Velmi mě nese každodenní osobní modlitba, čtu duchovní literaturu (fascinující jsou pro mne texty na pomezí teologie a psychologie – o ctnostech, neřestech, svědomí – a to od středověkých mistrů i současných autorit a dále křesťanská mystika), vyhledávám duchovní rozhovory. Do kostela na mši chodím ráda – je mi velmi často kompasem, jak lépe rozlišovat, co je dobré. Nedostávám jasné odpovědi na to co si myslet nebo jak žít, spíš podněty k promýšlení, co já sama považuji za správné, a informaci, jak se k dané konkrétní situaci staví křesťanská tradice. A setkávám se při ní s Tím, který nás přesahuje a záleží Mu na každém z nás. Pokud mě tíží má selhání, navštěvuji svátost smíření (zpověď), kde formuluji a odevzdávám přešlapy, kterých jsem si vědoma. Z ní poté odcházím lehčí a většinou s úsměvem na rtech. Navštívila jsem vícedenní duchovní cvičení v klášteře. Čas věnovaný ztišení, ohlédnutí, bytí sama se sebou.
Můj život zdaleka není procházkou růžovou zahradou, jak by se z výše uvedeného mohlo zdát. Řeším řadu osobních problémů, jsem matkou tří školních dětí, v září 2020 jsem na zelené louce otevřela svou vlastní ambulanci praktické lékařky.
Delší dobu trpím nespavostí, která má zcela jistě psychosomatický základ. Pro úplnost doplňuji, že jsem si to po dlouhém čase dovolila a poslední měsíce užívám na podporu spánku malou dávku trazodonu. Jinou farmakoterapii jsem nikdy neužívala. Řadu problémů nejsem v současné době schopna vyřešit, a je tedy potřeba je hlavně unést.
Víra a zakotvení v Bohu, křesťanské spiritualitě, mi ale přináší sílu, pokoj, vyrovnanost, možná statečnost, občasně hlubokou klidnou radost. A já věřím, že i trochu štěstí a ochrannou ruku ve všem, co zrovna dělám.

ZÁVĚR
Je tomu právě 10 let od doby hospitalizace mé dcery na ortopedii. Zcela jistě bych dnes byla někým jiným než v době hospitalizace, i kdybych cestu víry neobjevila. Já jsem ale za ni každý den vděčná. Za možnost podělit se s Tím, který mě přesahuje, o starosti všedních dní, i třeba o potíže mých pacientů. Za možnost poděkovat za vše dobré, co život přináší. Každý den se něco najde. Necítím se na všechno dění sama. Cítím se bezvýhradně přijímaná. Toto vše většinově neodvíjím od postojů svých blízkých a nekladu tak na ně přemrštěné nároky. Den za dnem odhaluji, kým chci být a postupně se mi odkrývá cesta, kudy jít.
Svou zkušeností potvrzuji výsledky studií, které ve svém textu Některé psychosomatické aspekty spirituality a religiozity (PSYCHOSOM 2021; 19 (2)) zprostředkovává MUDr. R. Honzák: Víra je významným zdrojem zklidnění, naděje a životního smyslu. A dále tamtéž: Věřící a spirituálně založení jedinci lépe snášejí nepřízeň osudu, mají více pozitivních emocí, spokojenosti se svým životem a pocity štěstí. Jejich výhodou je naděje, optimismus, vědomí životního smyslu, lepší sebevědomí a to, co bychom dnes označili jako vnitřní lokus kontroly.
Opakuji z úvodu, nevím, jestli je má cesta přenositelná nebo terapeuticky univerzálně platná. Svou spiritualitu slovně ve své práci nedeklaruji a ani nikoho ze svých pacientů nekonfrontuji s duchovními otázkami. Občas mám pocit, že by podobné zakotvení některým i pomohlo, ale nevím, jak otevřít, a také si myslím, že to do ambulance praktické lékařky (zatím) spíše nepatří.
Při otevírání psychosomatických otázek jsem ale přesvědčena, že osobní spiritualita své místo má. A proto nabízím část svého příběhu.

Do redakce přišlo 9.8.2022
K tisku zařazeno 15.10.2022
Konflikt zájmů není zájmů není znám

Autorka:
MUDr. Magdaléna E. Ježková (*1982), absolventka 2. lékařské fakulty.
Založila jsem Henotes s.r.o. (řecky jednota) a od roku 2020 provozuji vlastní ambulanci praktické lékařky v Dobříši. Jsem členkou Společnosti psychosomatické medicíny, ráda studuji psychosomatické texty, účastním se vzdělávacích akcí a jsem absolventkou sebezkušenostní skupiny katedry Psychosomatiky IPVZ. Jsem matkou 3 dětí, skautkou a ráda jezdím na koloběžce. Kontakt: lekar@praktikdobris.cz, tel. 737 882 600.

KOMENTÁŘE:
Věřím na příběhy. Život každého z nás je příběh, ať už ho žije Cyrano, Kolumbus, nebo hrdina Čapkova Obyčejného života, je tu příběh Jobův i Kainův, je tu příběh o tom, jak Einstein dostal nápad a příběhy o tom, k čemu všemu jeho nápady vedly. Je tu příběh Kristův.
Znám příběh, který – pokud se nestal – je dobře vymyšlený (spíš to bude ta druhá alternativa). Zbožný muž přišel do nebe a sám Bůh ho uvítal a zeptal se ho, zda má nějaké přání. Muž pravil, že by ho zajímala stopa jeho života. Bůh mu ji ukázal a muž konstatoval, že jde o dvojici stop.
„Ty druhé jsou moje“, řekl Bůh.
„Ale v nejtěžších chvílích mého života ty druhé stopy nevidím. Tys mě opustil!“
„Mýlíš se, synu, v těch chvílích jsem tě nesl.
Každý jdeme svou cestou života, hledáme a nalézáme: vědomosti, peníze, moc, radosti, ale také bezmoc, utrpení, úzkost, depresi a beznaděj. Se všemi těmito druhotnými zkušenosti přichází vyšší poznání, otevřenější stav mysli, který někdo objeví a někomu zůstane utajen a zahrnut řadou bezvýznamností.
Magdalena se propracovala ke spiritualitě v těžkých chvílích úzkostí. Připomeňme, že i Kristus trpěl úzkostí v zahradě Getsemanské. Její prosba ale nebyla oslyšena, ať už to přičteme stavu jejího dítěte, zručnosti lékařů či dobrotě Boží. To hlavní, co s sebou tyhle chvíle přinesly, bylo otevření spirituální oblasti psychického života. V příběhu Magdina života se objevil nový rozměr, který s neobyčejnou pokorou a kázní kultivovala.
Profesoři Baylorovy univerzity v USA Paul Froese a Christopher Bader napsali v roce 2010 zajímavou knhu s názvem: America´s four Gods (Čtyři Bohové Ameriky). Ta kniha vznikla v době, kdy Amerika, tedy USA, byla ještě dost vnějškově spirituálně orientovaná. První, absolutně většinový Bůh, je něco jako šerif. Něco jsi provedl, tady máš za ucho! Druhý nejvíce rozšířený je Bůh vyšlý z víry černých otroků: Tady na zemi zlo zůstává nepotrestáno, ale potom!!! Třetí, distanční, je něco jako mořská želva, která snese vajíčka a dál se o to nestará a odplouvá. Čtvrtý je Bůh laskavý, který dobře ví o našich slabostech, a proto umí odpouštět.
Hlásím se k tomu čtvrtému a myslím, že s ním mám dobré vztahy, protože mi občas řekne: „Vole, cos to zas udělal za kravinu?!?!“ a já se zamyslím nad svým počínáním. Myslím, že jsme s Magdalenou jedné víry, protože od okamžiku, co jsme se poprvé jako spolek navzájem neznámých lidí potkali, jsem z ní cítil pevnost, sílu a energii.
Jsem poctěn, že k jejímu příběhu jsem směl připojit pár řádků. Spirituální rozměr nás obohacuje sám o sobě i v setkávání s pacienty a pomáhá nám (určitě) a jim také, pokud nabídku k tomuto otevření přijmou.
29. 6. 2022 MUDr. Radkin Honzák CSc.

Magdalena, šťastná to žena, si objevila základ integrity, totiž princip. Kontakt s Ním jí umožňuje neztrácet se v peripetiích a smysluplně, tedy i radostně, prožívat každou aktualizaci života.
Principem jejího života je Princip. Je Živý, protože je to Život sám. Je vždy a všude k nalezení, především ale hic et nunc se jí dává slyšet: Dobře, že jsi.
18. 7. 2022
Mgr. Karel Satoria OCSO, katolický kněz

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0