PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

RADKIN HONZÁK: PŘINESL COVID HIKIKOMORI? s. 119

Co je to covid, víme všichni až příliš dobře.
Hikikomori je japonský termín označující jedince, kteří se z různých důvodů vyhýbají lidské společnosti.

Podle průzkumu japonského vládního úřadu z roku 2010 se počet hikikomori pohybuje okolo 700 tisíc. Velký nárůst počet hikikomori zaznamenal během pandemie covidu-19. Dle úřední definice je hikikomori člověk, který se ve svém domově (často jen pokoji v domě svých rodičů) izoluje od lidské společnosti na dobu delší než šest měsíců. Většinou nemají jiný psychopatologický problém. Podle posledních údajů je tam však stále častější sociální fobie a příznaky OCD okruhu, které jsou relativně dobře léčitelné po přerušení izolace.
Publikace shrnující problematiku. Saito Tamaki: Hikikomori. Adolescence without end. Univ. Massachsets Press, 2013. Autor se věnuje odloučení delší dobu a název „hikikomori“ je jeho vynálezem.
Autor vydal knihu v japonštině v roce 1998, pak ji dodatečně přepracoval a v předmluvě k poslednímu vydání zdůrazňuje, že se nejedná o specificky japonský fenomén, ale že je to jev rozšířený po světě a jen v důsledku rozličných kultur se projevuje jinak. Na Západě jsou to především mladí bezdomovci.
Většina postižených jsou na počátku introverti. Chlapci, často prvorození, byli hodnoceni jako „hodní“ a dívky „nevyžadující mnoho péče“. Většina z nich neměla „rebelující fázi“ během adolescence. Někteří byli výstavním vzorem střední školy, někteří vynikali ve sportu. Není zde jasně definovaná premorbidní osobnost, až na to, že jde o osobnosti nezralé. Co je však nápadné, většinu hikikomori (do angličtiny překládání jako withdrawal a do češtiny jako odloučení) tvoří muži narození v rodinách, kde jsou vysoce vzdělaní rodiče ze střední a vyšších sociálních tříd.
Často je zde těžce pracující otec, který nemá čas na rodinu a hyperprotektivní matka. Není výjimkou, že i nejbližší příbuzní patří k workoholikům a tak podvědomě vyvíjejí tlak ve smyslu „výkonu“ jako nejcennější hodnoty na dítě a adolescenta.
Velmi často je prvním krokem opuštění školy. Jakmile se jedinec ocitne na nějakou dobu ve stavu odloučení, je cesta zpět velmi obtížná. Postižený se uzavírá ve svém pokoji, ve dne spí a v noci je aktivní ve virtuální realitě, občas v tuto dobu vychází, aby nakoupil. Odloučení vede k tenzi v rodině a nezřídka k projevům agrese a násilí. Někdy se u jedinců v odloučení objevují obsesivně kompulzivní symptomy, někdy strach z lidí (anthropofobie) a léčení je pak o to složitější. Trvání odloučení je různě dlouhé, nejdelší, které zmíněný autor poznal, trvalo déle než 10 let.
Pro okolí včetně vlastní rodiny se tito mladí lidé jeví jako líní a bez zájmu o práci a tak velmi často dochází ke konfliktům, které se mohou týkat i anamnestických skutečností. Zajímavé je, že odloučení lidé se nenudí (na rozdíl třeba od Oněgina), přestože pokud nespí, celý den nic nedělají.
Neštěstím je, že ačkoliv by tady mohly být instituce pro léčbu, že tu prakticky nejsou. Rodiny se snaží řešit situaci po svém. Zvenčí není na koho jiného se obrátit než na psychiatra, který ale zaujímá také odtažité stanovisko s tím, že „se nejedná o chorobu“. Další komplikace vychází z toho, že je nezbytné, aby dotyčný jedinec chtěl něco dělat. A metodologický problém vychází ze skutečnosti, že nejde o specifický problém jedince, ale o široce založenou sociální patologii, která ve svých důsledcích postihuje rodiny. Psychiatři by mohli být nápomocní, ale dosud se jejich společenství nedopracovalo k žádnému konsenzu.
Odloučení není formou osobního „výstřelku“, který odezní. Také s jeho klasifikací jsou problémy, nelze ho klasifikovat jako určitý „syndrom“, spíše jde o syndrom procházející celou společností. Po celou dobu více než deset let nemá autor pocit, že by postižených jedinců ubývalo, spíše jich mírně, ale trvale přibývá.
KAZUISTIKA
Padesátiletý muž, bezdětný, osamoceně žijící několik let bez partnerky, trpící idiopatickým střevním zánětem, který byl po léčbě na gastroenterologii úspěšně zvládnut a pacient byl několik posledních let bez příznaků. Po covidovou dobu pracoval dva roky z domova, jediný osobní kontakt udržoval se svým bratrem, což mu vyhovovalo. Nyní musí začít docházet do práce (jeho oddělení je jediné z celého komplexu, které toto vyžaduje, protože vedoucí má osobní problémy, které řeší tímto způsobem), což ho denervuje, protože nesnáší věčné diskuse „o ničem“. Patrně ani požadavek na pracovní režim s příchody a odchody a dodržením pracovní doby.
Nástup do práce a zatím (kdovíjak) úspěšně skrývané nepřátelské postoje vůči vedoucí vedou k nárůstu anxiózně depresivní symptomatologie a předrážděnosti v zaměstnání, střevní obtíže se zatím projevují jen funkčně (průjmy při důležitých jednáních a nutnost v takových případech odejít z domova bez snídaně). Pracovní neschopnost se nejeví jako řešení, protože by byl bez problémů nahrazen (nabídka pracovních sil tohoto typu je větší než poptávka), navíc svou práci má rád a je dobře placen.
Současně bilance středního věku, partnerku nemá, děti nemá, svůj život cítí jako nenaplněný, během pobytu doma se znovu rozvinuly OCD příznaky, kontroluje zamykání dveří (před několika lety byl byt vykraden, ale kontrolních příznaků se zbavil). Interpretaci, že rozvoj OCD uspíšila izolace, protože člověk je tvor sociální a potřebuje „lidi“, přijímá přinejmenším ambivalentně.
Podle mě patří do skupiny lidí, jimž práce z domova vyhovovala víc než práce v jednom prostoru, a je otázkou, jak se k těmto osobám (je jich podle odhadů okolo 25 %) posudkově postavíme. Je to výzva jak k diagnostice, tak k terapii. Můj pacient se cítí v pasti a obávám se, že somatická choroba to vyřeší. Ačkoliv mohl ode mne mít neschopnost (v nejhorším případě až do důchodu a mezitím hledat místo), dosáhne důchodu přes gastroenterology v důsledku řady chronických somatických problémů.

Do redakce přišlo 30. 6. 2022
Konflikt zájmů není znám.
K tisku zařazeno 24. 10. 2022

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0