PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

PROKOPOVÁ M.: SLOVO MÍSTO SKALPELU, ROZHOVOR MÍSTO HOSPITALIZACE ?

V České republice je možné věnovat se psychosomatické medicíně a získat v ní nástavbovou atestaci teprve od r. 2013. Velký zájem o toto vzdělávání mají praktičtí lékaři, na kterých leží tíha prvního kontaktu s nemocnou populací. U nich ale také často zůstávají ti, u kterých po nezbytném vyšetření u specialistů potíže neustupují. V jejich ordinacích proto zůstává většina pacientů s MUS (medicínsky nevysvětlitelný symptom). Dovednost, jak obrátit pozornost správným směrem, tedy k psychosociálním okolnostem stonání, je to, co ilustruje tato kazuistika.

SUMMARY: PROKOPOVA M.: WORD INSTEAD OF SCALPEL, INTERVIEW INSTEAD OF HOSPITALIZATION. PSYCHOSOM 2021; 19 (3-4), PP.
In the Czech Republic, it is only possible to practice psychosomatic medicine since 2013. It is possible to pass a post-certification. GPs, who bear the brunt of their first contact with the sick population, are very interested in this education. However, they also often have those who do not have any problems after the necessary examination by specialists. Therefore, most patients with MUS (medically unexplained symptom) remain in their surgeries. The ability to turn attention in the right direction, that is, to the psychosocial circumstances of groaning, is what this case study illustrates.

KAZUISTIKA K ATESTACI Z PSYCHOSOMATICKÉ MEDICÍNY

ÚVOD
Pracuji 26 let jako praktická lékařka pro dospělé na severu Moravy. Jedna z mých praxí je v krajském městě, druhá v malém čtyřtisícovém městečku poblíž. Jsem šťastná, že mi v životě podařilo pracovat v medicíně, v práci, která mi dává příležitosti cítit, dávat, přijímat, hledat souvislosti a důvody, proč věci jsou tak, jak jsou.
Ke studiu lékařství jsem byla rozhodnuta od dětství. Lákalo mě rozumět fungování lidského těla, nemocem, léčení, soucítila jsem se slabšími, nemohoucími, handicapovanými. Cítila jsem, že být jim nápomocna, mi dává smysl a cíl v životě.
Po šťastném období gymnaziálních let jsem nastoupila na lékařskou fakultu.
Hned v prvním semestru mě šokoval přístup vyučujících, hlavně v anatomii. Očekávala jsem nápor informací a dlouhé hodiny prosezené nad knihami. S čím jsem se nesmířila, bylo pohrdavé a ponižující chování k nám, ke studentům.
Projevy mocenské převahy, arogance a neúcty byly vstupenkou na akademickou půdu v období, kdy jsme si měli začít vytvářet vztah a úctu ke své alma mater.
Po zdolání prvních dvou let teoretických oborů jsem cítila, jak se mi pod rukama rozpouští empatie k trpícím, vytrácí se schopnost porozumět a chápat pocity jiných lidí. Primárním cílem a úsilím bylo „přežít“ a být úspěšná: při zápočtu, zkoušce, uzavření ročníku. Totéž se odehrávalo mezi mými spolužáky.
Mnohokrát mě později v praxi napadlo, zda semínka pozdějších kolegiálních, resp. nekolegiálních vztahů nebyla nevratně zaseta právě v této době. V dalším pregraduálním vzdělávání na fakultě se objevovaly osobnosti, jejichž umu, lidskosti, skromnosti a profesních schopností jsem si velmi vážila a dodnes na ně s úctou vzpomínám.
Rozhodování, jak dál, křižovatky a propletence cest medicínských oborů mě po pátém ročníku přivedly na rozcestí a k váhání nad psychiatrickým směrováním a praktickým lékařstvím. Chtěla jsem kouzlo a tajemství psyché zkusit na vlastní kůži. Proto jsem prázdniny po páťáku prožila jako stážista v psychiatrické léčebně, to bylo v roce 1994. Po 8 týdnech na uzavřených a otevřených odděleních ve stoletých budovách léčebny jsem měla jasno. Mé představy o psychiatrické péči / ačkoliv jsem byla medicínské embryo/ se dalece rozcházely s tehdejšími poměry ústavní léčby. S chutí jsem se pustila do přípravy v oboru všeobecné praktické lékařství.
Nastoupila jsem na interní oddělení. Překvapením bylo přetížení personálu, byrokracie, pacient byl odlidštěný kus, rodné číslo, kód vykázaný na pojišťovnu. Mnozí zaměstnanci byli vyhořelí, apatičtí, unavení po nekonečných nočních službách, po kterých tehdy následoval běžný pracovní den. Bylo snadné nechat se nakazit paternalistickými postoji, absencí porozumění pacientům, přesouváním pozornosti z nemocného na přístrojové diagnostikování. Naštěstí jsem měla několik výborných kolegů, od kterých jsem se mohla učit odborným věcem a pro které nebyl trpící jen soubor porouchaných orgánů abstrahovaných od psychických a sociálních stránek.
Předatestační příprava v oboru všeobecné praktické lékařství je specifická. Střídají se delší stáže na internách, chirurgiích s kratšími stážemi v malých oborech /ORL, oční, RHC, dermatologie/. Mnohdy je patrné, jak na stážistu není čas, vlastně jen zdržuje od pořádné práce a je mezi kolegy přehazován jako horký brambor. Vzpomínala jsem na přednášku pana profesora sociálního lékařství na fakultě: „Z etického a kolegiálního hlediska pokládám předávání klinické zkušenosti za povinnost a radost každého lékaře, budoucí úspěch mladých lékařů závisí na jejich dnešních učitelích a má solidární a sebezáchovný rozměr.“
Po složení atestace jsem si byla vědoma, že vztah lékaře a pacienta zásadně ovlivní úspěch léčby a papír nenahradí rozhovor lékaře s pacientem. Kolegiální vztahy na pracovišti zásadně ovlivní kvalitu života zdravotníků, základem vztahů je slušnost, vzájemná úcta a respekt vůči důstojnosti člověka. Od dob mých studií letí farmakologie a biotechnologický pokrok rychlostí tryskového letadla, jen vztahy mezi lékaři, pacienty, studenty jako by byly pomalým rogalem, které střídavě stoupá a klesá podle směru větru.
Jako problém jsem vnímala a dodnes vnímám otázku rovnocennosti odborností. Absolvováním atestace z všeobecného praktického lékařství jako by se lékař degradoval na „nespecialistku“, mnohdy stavěn do funkce servismana a úkolován kolegy specialisty. V praktickém žití se ale často stává, že za mnou jako za „svojí“ doktorkou přichází pacient s „odborným nálezem“, abych mu vysvětlila jeho nemoc, diagnostiku a léčbu. To pak vysvětlujeme, kreslíme a debatujeme. Ještě větší důvěru pacienta cítím, když specialista nebo několik specialistů „nic nenajde“ a nešťastný, ale vyšetřený pacient přichází s původními potížemi ke svému praktikovi.
Není divu, že mým nastavením jsem se vyprofilovala „biopsychosociálně“. Jak říká jedna moje kolegyně: „Jak k tomu jednou čichneš, nemůžeš jinak.“ Nezavzetí psychosociálních faktorů v procesu stanovení diagnózy i léčby může procesy znejasnit, zašmodrchat a komplikovat. A je jedno, zda jde o opakované angíny adolescenta ve váznoucím procesu separace, nebo o recidivu akutního infarktu myokardu u muže v matrimoniální krizi.
Hlad po vzájemném kontaktu, vlídném slovu, sdílení, důvěře a vytvoření časového prostoru pro klienta můžeme také pozorovat v rozvoj metod a přístupů komplementární a alternativní medicíny. KAM zahrnuje do nemoci tělesné, emocionální, sociální environmentální a transcendentální prvky a je součástí příběhu a setkání klienta a terapeuta je především lidským setkáním (Křížová, 2004).

KAZUISTIKA
V lednu 2017 přijímám do péče v ambulanci novou pacientku 36letou paní Danielu (r. 1981). Přichází s výpisem ze zdravotní dokumentace předchozího registrujícího lékaře a rovnou k předoperačnímu vyšetření:
Z anamnézy
RA: otec HN a DM II na PAD, matka po TEP pravé kyčle, mladší bratr je zdráv.
PSA: bankovní úřednice, podruhé vdaná, jedna dcera z prvního manželství (r. 2005) zdravá, syn z druhého manželství (r. 2010) zdráv, nekuřačka, alkohol požívá společensky.
GA:2 spont. porody, stav po 2 diagnostických laparoskopiích (2007, 2009), bez patologického nálezu, stav po LPSK asistované hysterektomii a pravostranné adnexektomii (2014) pro myom a cystu, nyní před další laparoskopií.
FA: analgetika dle potřeby /Algifen gtt/
AA: bez alergie
OA: operace gynekologické-viz výše, bez dispenzarizace v odborných ambulancích, opakovaně vyšetřena neurologie, RHC, UZ břicha, kolonoskopie (2008, 2014)-vše bez patologie.
NO: léta trpí na bolesti v podbřišku, začaly po prvním porodu. Nejdříve vázány premenstruačně, postupně je objevují kdykoliv, jsou tahavé a tlakové, ojediněle zmizí spontánně do půl hodiny, většinou musí vzít analgetikum. Objevují se 3-5 x do týdne, jsou velmi obtěžující, nejsou vázány na sexuální styk.
Objektivní nález
Somatický nález fyziologický, eutrofie, jizvy po laparoskopiích na břiše klidné.
Má zjištění a pocity
Přede mnou stála velmi sympatická, upravená žena, která se léta pohybovala a byla vyšetřena na různých gynekologických ambulancích a operována na různých gynekologických odděleních.
Cítila jsem její bezmoc a zoufalství a snahu bolesti konečně vyřešit. K lékařům již velkou důvěru neměla, ale dobrá kamarádka jí domluvila vyšetření u svého gynekologa s velmi dobrou pověstí. Ten paní Danielu opakovaně vyšetřoval, a nakonec navrhnul další laparoskopii, aby se podíval na srůsty. Pacientka vyzkoušela také metody komplementární a alternativní medicíny. Konkrétně homeopatii, akupunkturu, setkání v ženských kruzích a týdenní pobyt ve tmě. Pobytu ve tmě se velmi obávala, ale nakonec jej zvládla (jak říká – protančila s minimem analgetik) a bolesti se na přechodnou dobu asi 2 měsíců zmírnily.
Rozhovor
Mluvíme spolu o bolestech, kdy se objevují, kdy mizí, co je zhoršuje, co je zlepšuje, v jakých situacích nejsou, jak na ně reaguje okolí. Na otázku, kdy se začaly poprvé objevovat, říká, že poznenáhlu, postupně, když měla dcera asi půl roku. To byla velká zima, mrzlo, až praštělo, proto si na to vzpomíná přesně. Probíráme znovu podrobnosti a okolnosti vzniku bolestí. Byla velká zima a paní Daniela chtěla jet prvně ukázat dceru svým rodičům, kteří žili ve vzdáleném městě, 400 km od bydliště pacientky. Manžel s návštěvou u rodičů ženy nesouhlasil. (První manžel byl tvrdohlavý, musela dělat jen to, co si on přál a co přikázal, jinak zuřil. Ale brala si ho z lásky, měla ho ráda a myslí si, že ji i dceru měl také rád. Koneckonců pro ně stavěl rodinný dům svépomocí.) Daniela trpěla tím, že nemůže ukázat malou dcerku rodičům, manžel stále odmítal jet autem („benzín stojí hodně peněz a stavíme barák…“).
Při vyprávění se mění obličej Daniely, objevuje se křečovitost a ztuhlost, omezuje se mimika. Jako kdyby mráz, o kterém vypráví, právě zasáhl její tvář. Při sezení na židli se narovnává a za chvíli sedí rovně a prkenně.
Nakonec si prosadila svou a k rodičům odjela s miminkem vlakem. U rodičů prožily s dcerou krásný týden a poté se vracely domů. V chodbě paneláku je ale čekaly místo manžela sbalené kufry, muž komunikoval jen přes zavřené dveře, byt je jeho, on se chce rozvést, nemůže být se ženou, která si prosazuje svou přes jeho výslovný nesouhlas. Paní Daniela říká, že tedy prožila zoufalé období, chvíli bydlela u kamarádky, pak v podnájmu, proběhl rozvod. K rodičům se nevrátila. Cítila by, že prohrála a nechtěla se jim pověsit na krk. Naštěstí se pak dala dohromady s nynějším mužem, ten je moc hodný, rozumí si spolu a manželství považuje za šťastné, jen kdyby ty bolesti nebyly.
V této chvíli si uvědomuji, že pacientka evidentně nevidí to, co já – možnou souvislost vzniku tělesného symptomu-bolesti s reakcí manžela na její „neuposlechnutí“, které můžeme bez přehánění nazvat traumatickou událostí. Opatrně naznačuji pacientce, že příčinou bolestí nemusí být srůsty, zvláště když byla opakovaně operována prakticky bez patologického nálezu. Kupodivu pacientka reaguje s povděkem, také si myslí, že další operace nic nevyřeší. O psychických příčinách jí kdysi něco naznačovala homeopatka.
Tehdy jsem neměla žádné praktické zkušenosti s časovou osou , jen načtenou teorii. Protože se termín další operace blížil a volný termín u psychologa se počítal na měsíce, dohodla jsem se s pacientkou, že předoperační vyšetření odložíme o několik dnů a setkáme se spolu znovu v ordinaci. Další setkání jsme si domluvily za 2 dny. Vděčně souhlasí. Velmi si vážím důvěry, kterou ke mně pojala. Obvykle se nestává, aby mi pacient při prvním setkání takhle věřil. Roli hrála zřejmě pacientčina hrůza a obava z další operace, pochybnosti o příznivém efektu léčby, zoufalství nad neúspěchy dosavadní terapie. Myslím, že se hodí úsloví, že tonoucí se chytá posledního stébla trávy. Oceňuje můj zájem a časový prostor, který jsem jí věnovala při naplněné čekárně.
Když skončím ordinační den, jsem plná pochybností sama o sobě. Jsem schopna pacientce pomoci, zvládnu to? Postačí věnovat čas a zájem, všechny mé dosavadní znalosti a postřehy z praxe, načtené informace? Neuškodím? Zároveň jsem naštvaná na systém, kde se nelze dovolat konzultace psychologa či péče psychoterapeuta, aniž by čekání trvalo několik měsíců. Cítím tíhu zodpovědnosti.

Naše druhé setkání a práce s časovou osou (bio-psycho-sociální anamnéza)
Probíráme spolu životní události a strasti. Kreslíme na papír časovou osu:

•  1999 maturita na SŠ. Nastupuji do zaměstnání do spořitelny. Začala jsem chodit s prvním klukem, je stejně starý, jsem moc zamilovaná. Přítel se ukazuje jako nespolehlivý, nelíbí se mi, že neumí hospodařit s penězi, večery prosedí s kamarády v hospodě, na mě má málo času, přes léto jezdí do Itálie sbírat jablka, výdělek hned utratí. Mám jej ráda a nechci ho ztratit. Snažím se mu přizpůsobit. Říká, že jsme mladí a máme si užívat. Vztah trvá 4 roky.
   2003 Rozcházím se s ním poté, co navazuje intimní vztah s naší společnou známou. Cítím se zrazená a podvedená.
   2004 Seznamuji se s budoucím manželem, je opakem předchozího partnera. Je o 10 let starší než já. Všechno má zodpovědně naplánované, máme se rádi, vezmeme se, přestěhuji se k němu na Moravu. Má tam byt. Postaví dům, plánujeme rodinu. V domácnosti má svůj řád, musím se podřídit jeho zvykům. Šetří peníze. Dává mi odměřené částky na domácnost. Když není po jeho, zuří, ale často mi říká, jak mě miluje, také já miluji jeho. V novém bydlišti nemám kamarádky, jen 1 ze zaměstnání. Manžel moc známých nemá. Za rodiči nejezdím, nesouhlasili se sňatkem. Jsme spolu v telefonickém kontaktu.
   2005 Narození dcery. Jsem šťastná a chci dceru ukázat rodičům/ taky ať vidí, že jsem se dobře vdala/, manžel mi nedovolí odjezd. Prosadím si cestu sama s dcerou vlakem, i když venku mrzne, až praští. Po týdnu se vracím domů. Před dveřmi najdu sbalené kufry. Muž chce požádat o rozvod. Jsem jako omráčená a v šoku. Pomáhá mi kamarádka, přechodně bydlím u ní.
   2005-2007 Po rozvodu řeším bydlení v pronájmu, dceru hlídá sousedka a začínám znovu pracovat v bance na 0.5 úvazek. Je to pro mě těžké období. Cítím se otupělá, jako v mlze. Obviňuji sebe sama, prožívám pocity zrady i méněcennosti. Jsem jako v prázdné krabici. Bojuji s nedostatkem financí.
   V roce 2005 se objevují bolesti v podbřišku, někdy jsou nesnesitelné, opakovaná vyšetření jsou v pořádku. Podstupuji laparoskopii 2007, s negativním nálezem. Před gynekologem se cítím blbě, když tam nic nenašli. Veškerý čas mi zabírá práce a starost o dceru.
   2008-2009 Seznamuji se se současným manželem, 2009 svatba. Vztah považuji za harmonický, muž je tolerantní, máme se rádi. Cítím, že konečně po letech začínám znovu žít. Zase se umím radovat. Jen ty bolesti v podbřišku kdyby nebyly. V roce 2009 další laparoskopie, bez patologického nálezu.
   2010 Narození syna. Těhotenství probíhá normálně a já i manžel se těšíme. Jsem bez bolestí. Gynekolog i já máme naději, že bolesti zmizí. Po šestinedělí se objevují znova.
   2011-2014 Mateřská dovolená, manželství harmonické, v muži mám oporu. Děti mi dělají radost, pomáhají nám manželovi rodiče. Máme spolu pěkný vztah. V roce 2013 se po rodičovské dovolené vracím do práce.
   Bolesti trvají, beru téměř denně Algifen. Na gynekologii nacházejí malinký myom a cystu, které zřejmě způsobují bolest. Doporučují operaci.
   2014 – vyjmutí dělohy a pravého vaječníku. Známé bolesti se objevují asi 6 týdnu po operaci, sotva se mi zahojily rány.
   2015 – dosud 4/2017: Pracuji, starám se o rodinu a domácnost. Vztah s manželem považuji za dobrý. Řekla bych-normální manželství, občas se přežene bouřka, pak svítí slunko. Bolesti trvají, jsem jimi vyčerpána a zoufalá. Nový gynekolog říká, že to může být srůsty, a doporučuje další laparoskopii.

Daniela opakovaně prochází období vzniku bolestí. Už doma, před naším druhým setkáním si všimla, že bolesti vznikly v těžkém období, kdy ji manžel nechal s malým miminem bezprizorní. Teď, když o tom opakovaně mluvíme, si myslí, že události spolu přímo souvisí. Dříve by ji to ani nenapadlo. Bere do ruky červený fix a zatrhuje kolečkem dohromady slova na papíru:
 zima... kufry před dveřmi... dcera mimino... bolesti břicha
Zadumaně se dívá desítky vteřin na červený kruh, v obličeji tají zamrzlé rysy, oči se lesknou slzami. Říká, že teď vidí tu spojitost. Nechávám na Daniele, jak budeme pokračovat. Vybírá si možnost znovu mi povyprávět o scéně na chodbě, ona s malou v kočárku, kufry před dveřmi, řev exmanžela, ať táhne. Pocit bezmoci, zmrznutí, co bude s dcerou, tenkrát neplakala, zůstala stát s miminem na chodbě, neví jak dlouho, pak šla dlouho sídlištěm ke kamarádce, mrzlo, to si z toho nejvíc pamatuje, tu strašnou zimu.
Pláče. Nechávám ji. Po chvíli dochází ke zklidnění, říká, jak byly slzy úlevné. Osvobozující, jako kdyby něco zlého odplavily. Není zvykem, že by brečela. Vlastně si nepamatuje, kdy naposledy. Ve tváři je uvolněná, vzpřímený sed vyměnila za schoulení se na židli. Mluvíme o tom, co potřebuje. Jestli je v pořádku jít domů, jestli nemám zavolat manžela, aby ji odvezl. Nakonec dochází ke shodě, půjde domů, zachumlá se do pelíšku z peřin, ten si dělala jako malá holka, bylo to její hnízdo. Nakonec ještě narazíme na plánovanou operaci. Moc mě prosí, jestli bych zavolala na gynekologii a termín odhlásila. Domlouváme si další termín za týden, pokud by cítila potřebu, může se kdykoliv ozvat telefonicky.

Naše setkání /třetí/ za týden
Daniela přichází uvolněná. O všem přemýšlela, další gynekologickou operaci opravdu nechce. Něco si přečetla v knihách i na internetu o traumatických stavech. Udivilo ji, že člověk může nevědomky odříznout některé události. Měla pocit, že se dříve dívala na událost jakoby přes sklo, hlavní pocit byl pocit strašné zimy. Ptám se na její psychické stavy, na úzkosti, depresivní symptomy, poruchy spánku, flashbacky. Ne, nic takového neměla. Snad se cítila emočně chladnější, jako kdyby neuměla projevit více lásky, třeba dětem. Někdy se cítila jako robot, ale připisovala to pracovnímu zatížení a starostem o rodinu. Často se cítila unavená. Vyčerpávaly ji bolesti, v poslední době několikrát týdně, vždy řešila kapkami Algifenu. Od naší poslední schůzky brala ale kapky jen jednou.
Mám pro Danielu dobrou zprávu. Po několikadenním snažení se mi podařilo zajistit psychologickou péči (jen je ve mně malá dušička, protože péče je za přímou platbu, nikoliv na zdravotní pojišťovnu). Naštěstí souhlasí s hrazenou péčí. Než začne s psycholožkou, domlouváme se na vytvoření bezpečného pelíšku v peřinách, vizualizací tepla a bezpečí a nácvik relaxační techniky „Procházení tělem“.
Čeká mě ještě telefonát na gynekologii. Nechám se spojit s panem doktorem a prosím o odhlášení termínu operace. Zajímá se proč, osobně pacientce zařídil operaci na soukromém pracovišti, operovat bude on sám. Opatrně vysvětluji, že bolesti mohou být psychosomatické a pacientka nastupuje na psychologickou péči a operaci nyní není nakloněna. Lékař je ke mně arogantní, svůj hlasitý monolog ukončuje s tím, že až paní přijde zase s bolestmi, pošle ji za mnou.
Snažím se pochopit jeho rozladění, zcela jistě jednal s nejlepším úmyslem pacientce pomoci.

Setkání po 3 měsících
Daniela přichází, aby mi řekla, že je v péči psychoterapeuta a bolesti v podbřišku vymizely.

ZÁVĚR A SHRNUTÍ
Životní události ovlivňují emoční, psychický stav člověka a projevují se v somatických systémech (Holmes, 1978).
Mnohdy je obtížné propojit zatěžující událost, psychický proces a tělesné příznaky tak, aby dávaly člověku smysl. Spojitost je potlačována nevědomě, a tak zůstává skrytá. Zanoření některých obsahů mysli do nevědomí může mít protektivní funkci zvláště v případech, kdy je vědomé prožití neúnosné.
U pacientky byla silně vyjádřena disociace, která měla ochrannou funkci a zabraňovala zaplavení afekty strachu, úzkosti, zloby a bolesti a byla projevována několikaletými bolestmi v podbřišku.
Nerozkrytí, opomenutí psychosociálních okolností v jejím diagnostickém a terapeutickém procesu vedlo k několikaletému trápení a zřejmě i k několika zbytečným operacím, dokonce ke ztrátě dělohy.
V této kazuistice jsem se dotkla 3 záležitostí, které vnímám jako problematické a velmi mě trápí:

1. Nedostupnosti psychologické a psychoterapeutické péče v našem regionu.
2. Absence psychosomatického přístupu lékařů, jistě neúmyslné, dáno absencí výuky PSM pregraduálním i postgraduálním vzdělávání. Tendencemi naší profesní komory bagatelizovat problematiky PSM /vždyť bio-psycho-sociální přístup je samozřejmý u všech lékařů/. V tomto případě se nepřítomnost komplexního pojetí zcela jistě podílela na dlouholetém utrpení pacientky a snaze klientky o řešení metodami komplementární a alternativní medicíny.
3. Neuspokojivým stavem komunikace mezi námi, lékaři. Mnohdy je doprovázena hrubostí, povýšeností a neakceptací jiných způsobů terapie. Science fiction je mnou vysněná situace, kdy se s kolegy nad pacientem spolu (třeba i přes telefon) zamyslíme a zkonzultujeme své názory.

Stále se zamýšlím nad způsobem výuky mediků, jsem osobně přesvědčena, že projevy tolerance, lidskosti, zájmu o studenta a pacienta, laskavé, kolegiální chování, projevy úcty povedou k plnému významu slov: ars medica.
 
LITERATURA K DALŠÍMU STUDIU
1. Ayers, Susan, De Visser Richard: Psychologie v medicíně, Grada 2015
2. Balint, Michael: Lékař, jeho pacient a nemoc, Grada 1999
3. Beran, Jiří: Základy psychoterapie pro lékaře, Grada 2000
4. Gerd, Rudolf, Henningsen, Peter: Psychoterapeutická medicína a psychosomatika, Vydavatelství F, 2018
5. HOLMES, T. H., 1978. Life situations, emotions and disease. ScienceDirect [online]. s. 747-754 [cit. 2020]. DOI: https://doi.org/10.1016/S0033-3182(78)70891-1. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0033318278708911
6. Křížová, Eva: Alternativní medicína jako problém, Karolinum, 2004
7. Maecker, Andreas: Psychická trauma a poruchy po traume, Vydavatelství F, 2017
8. Poněšický, Jan: Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky, Triton 2014
9. Tress, Wolfgang, Krusse Johannes, Ott Jurgen: Základní psychosomatická péče, Portál, 2008
10. Trapková, Ludmila, Chvála, Vladislav: Rodinná terapie psychosomatických poruch, Portál 2017
11. Vymětal, Jan: Lékařská psychologie, Portál 2003

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0