LITERÁRNÍ KOUTEK

16 03

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Nejdřív ze všeho se ujal vlády v otcově ordinaci. Tvrdý a přísný anglický nábytek, jehož dřevo povzdychávalo v předjitřním chladu, nechal stát, kde byl, zato poslal na půdu veškeré traktáty místokrálovské učenosti a ro-mantické medicíny a do zasklených polic na-rovnal pojednání nové francouzské školy. Svěsil vyšisované barvotisky kromě hippokratovské přísahy vytištěné gotickým písmem a obrázku lékaře zápasícího se smrtkou nad nahým tělem pacientky a místo nich rozvěsil vedle jediného otcova diplomu svá vlastní početná a rozmanitá osvědčení, která s výtečným prospěchem získal na různých evropských školách.

Ve špitále u Milosrdných se snažil uplatnit nejnovější poznatky; nešlo to však tak snadno, jak si kdysi v mladickém zápalu představoval, poněvadž zatuchlý dům zdraví tvrdošíjně lpěl na svých přežilých pověrách, vyžadujících kupříkladu stavět nohy postele do nádobek s vodou, aby se tak nemocem zabránilo vyšplhat se nahoru, či operovat ve společenském úboru a jelenicových rukavičkách podle uznávané zásady, že základní podmínkou asepse je elegance. Nemohli vystát, když před nimi ten právě přivandrovalý mladík ochutnával moč pacienta, aby zjistil, jestli neobsahuje cukr, když citoval Charcota a Trousseaua, jako by s nimi bydlel v jednom kvartýru, nelíbilo se jim, že v přednáškách důrazně varuje před smrtelnými riziky očkování, a naopak chová podezřelou důvěru k nejnovějšímu vynálezu čípků. Narážel vším: jeho renovátorský duch nezdolné občanské zaujetí, smysl pro suchý humor v zemi nesmrtelných taškářů, všechno, co ve skutečnosti byly jeho nejcennější vlohy, budilo u jeho starších kolegů nedůvěru a u mladých postranní úsměšky.
Věc, kterou byl přímo posedlý, byl nebezpečný stav městské hygieny. Naléhal na nejvyšší místa s požadavkem dát zasypat španělské otevřené stoky, to nesmírné semeniště krys, a vybudovat na jejich místě krytou kanalizaci, která by neústila do mořského chobotu u tržiště, kam odjakživa splašky odtékaly, nýbrž do nějaké jímky. Dobře vybavené koloniální domy měly latríny se žumpou, ale dvě třetiny městského obyvatelstva, které se těsnalo v barácích na břehu bažiny, konaly potřebu venku, kde se dalo. Výkaly usychaly na slunci, rozpadaly se v prach a kolem Vánoc, kdy zčerstva foukala prosincová bríza, je šťastně a vesele vdechovalo celé město. Doktor Juvenal Urbino se snažil v městské radě prosadit povinný vzdělávací kurz pro chudé, aby se učili stavět si vlastní latríny. Marně bojoval o to, aby se odpadky nevyhazovaly do mangrovových porostů u pobřeží, ze kterých se za ta staletí staly tůně plné hniloby, nýbrž aby se alespoň dvakrát týdně svážely na odlehlé místo a tam se spalovaly.
Byl si vědom smrtelné nástrahy, jakou představovala pitná voda. Pouhá myšlenka na vybudování vodovodu se jevila jako čirá fantasie, poněvadž ti, kteří by s věcí dokázali pohnout, vlastnili podzemní cisterny, v nichž se pod tlustým škraloupem žabince schraňovala letitá dešťová voda. K nejcennějším kouskům tehdejší výbavy domácnosti patřily cisterny z hlazeného dřeva s kamennými filtry, skrze něž dnem i nocí prokapávala voda. Aby se nikdo nemohl napít z hliníkového džbánu, kterým se voda nabírala, měl obrubu zubatě rozstříhanou jako koruna šaškovského krále. V přítmí vypáleného jílu byla voda skelně čirá a svěží a na patře zanechávala luční příchuť. Doktor Juvenal Urbino se však těmihle čistírenskými triky nedal oklamat: dobře věděl, že navzdory všem těm přepečlivým opatřením je dno těchto kádí svatostánkem červíků. Mnoho nespěchavých hodin svého dětství strávil pozorováním těch potvůrek, na něž zíral s úžasem takřka mystickým, přesvědčen jako většina jeho současníků, že jsou to nadpřirozené bytůstky, skřítci hospodáříčci, kteří se z kalu stojatých vod dvoří pannám a z lásky se dovedou strašlivě mstít. Jako malý chlapec viděl spoušť v domě Lázary Condové, učitelky, která se opovážila skřítky urazit, viděl ulici posetou skleněnými střepy a horu kamení, které jí lidé tři dny a tři noci házeli do oken. Muselo tedy uplynout hodně času, než se poučil, že tihle červíčci jsou ve skutečnosti komáří larvy; toto poznání si však měl zapamatovat navždycky a od té doby věděl, že našimi prostoduchými lekar celek kontr kamennými filtry mohou bez úhony proniknout nejen tihle, ale i mnozí jiní zhoubní skřítkové.
Vodě z cisteren se dlouho a s velkou hrdostí přičítala šourková kýla, kterou tolik mužů ve městě snášelo nejen bez studu, nýbrž i s jistou vlasteneckou okázalostí. Když ještě chodil do obecné, nikdo nedokázal bez zamrazení projít kolem kýlařů, vysedávajících za parných odpolední na zápraží svých domů a ovívajících si obrovité varle jako robátko, které jim usnulo mezi nohama. Vykládalo se, že kýla za noční bouřky kvílí jako pták, který věští neštěstí, a kroutí se nesnesitelnou bolestí, pokud se někde nablízku pálí supí brko, ale nikdo si na tyhle nepříjemnosti nestěžoval, poněvadž pořádně veliká, dobře pěstěná šourková kýla se považovala za mužnou ozdobu a chloubu. Když se doktor Juvenal Urbino vrátil z Evropy, dobře už věděl o vědecké neopodstatněnosti těchto smyšlenek, avšak ty se v místních pověrách zakořenily tak hluboce, že se mnoho lidí postavilo proti obohacování vody v cisternách minerály v obavě, aby neztratila schopnost přivodit poctivou kýlu.

Gabriel García Márquez, Láska za časů cholery. © G.G.Márquez, 1985, Překlad ©Blanka Stárková, 1988, ISBN 80-207-1144.9, ODE-ON, Praha