Vydání 3-4/ 2024
TEORIE
PONĚŠICKÝ J.: STRACH, VINA, STUD A ODVAHA K ŽITÍ
Souhrn: O strachu bylo napsáno množství knih. Psychoanalýza rozeznává aktuální strach, který je možno chápat jako akutní panický strach s hrozbou ztráty sebekontroly, a mnohem častější signální strach, jenž signalizuje obavu z ohrožení některé důležité vitální potřeby či funkce. Ten poslední má důležitý (evoluční) význam pro přežití, je-li však neadekvátní, stává se zátěží.
Další s tím související rozlišení se týká reálného strachu z ohrožující situace, a iracionálního (neurotického) strachu, který má opodstatnění v obavě z retraumatizace na základě individuální negativní zkušenosti. Mezi tím lze lokalizovat existencionální strach, jehož intenzita se případ od případu liší, např. ze smrti, z katastrof, z nemocí či stáří, psychiatři rozeznávají i psychotický strach ze ztráty vlastní osobnosti. Předložená úvaha se zabývá otázkou, jak tyto strachy spolu souvisí.
Summary: Ponesicky J.: Fear, wine, study and courage to live. Psychosom 2021; 19 (1), pp. 6-9
Many books have been written about fear. Psychoanalysis recognizes current fear, which can be understood as an acute panic fear with the threat of loss of self-control, and a much more common signal fear, which signals fear of endangering an important vital need or function. The latter has an important (evolutionary) significance for survival, but if it is inadequate, it becomes a burden. Another related distinction concerns the real fear of a threatening situation, and the irrational (neurotic) fear, which is justified by the fear of retraumatization based on individual negative experience. In the meantime, it is possible to locate existential fear, the intensity of which varies from case to case, eg from death, catastrophes, illness or old age, psychiatrists also recognize psychotic fear of losing their own personality. The present consideration addresses the question of how these fears relate to each other.
Key words: Emotions, fear, guilt, courage, psychosomatics, fear of death
Proč je tato úvaha v Psychosomu? Mimo jiné proto, že jsou emoce, zvláště úzkost a strach, psychosomatické fenomény, jak to každý na svém těle zažívá. A tak např. diagnostikujeme při stejných obtížích jednou úzkostnou poruchu a jindy srdeční neurózu. Strach je důležitá reakce na nebezpečí a později, dle dosavadních zkušeností, i signálem na ohrožení. Obdobně i vinu cítíme jako okamžité provinění na sobě či ostatních, ale i anticipatorně jako budoucí nebezpečí chovat se tak, že bychom mohli někomu ublížit.
Budu se zabývat otázkou (hypotézou, kterou nelze „vědecky“ ověřit), zdali existuje bazální strach, společný všem jeho druhům. Poukážu na to, že jde vždy o obavu z ohrožení vlastní psychofyzické existence, v psychické oblasti tím, že bychom mohli něco životně důležitého ztratit. Může se jednat o vztah, o ztrátu opory a důvěry ve svět i blízké lidi, o devalvaci a strach ze ztráty sebevědomí a vlastní důstojnosti, vůbec o ohrožení důležitých potřeb. Jde o obavu ze ztráty buď na vztahové, nebo na individuální úrovni: určitých aspektů vlastní osobnosti, až po osobnostní selhání a ztrátu celé vlastní osobnosti např. během rozvoje schizofrenie či Alzheimerovy choroby, o ztrátu orientace, sebeovládání, životního smyslu. Obecně lze tudíž hovořit o strachu ze smrti.
Chtěl bych zdůraznit, že rubem těchto strachů je strach ze života, to jest vystavit se rizikům výše zmíněných možných ztrát. Tak zdůrazňuje Erich Fromm i Martin Heidegger strach z vrženosti do svobody s děsivou odpovědností za utváření vlastního (konečného) života. S. Freud pojednává o aktuálním strachu, kterému jsme bezbranně vystaveni, když selže naše schopnost situaci zvládnout, a o signálním (anticipatorním) strachu vzniklém na základě negativních zkušeností. Je zvláštní, že všechny naše životodárné tendence jsou spojeny s oním signálem ohrožení, se strachem: z prosazení se, otevření se lidem i životu vůbec, z lásky, z přání se prezentovat a vyniknout, nechat se vést svým srdcem, svou fantazií atd. Jde vždy jen o negativní zkušenost, o „obsazení“ těchto tendencí „strachem z očekávání“ (Längle, 1996), odmítnutí, potrestání, zesměšnění, o jejich spojení s vinou, studem či traumatem? Anebo jde o dialektické, přirozené protiklady? O obojí. Že tyto protiklady nejsou vyvážené? A co to znamená?
Tak prosazení se, zastávat neohroženě svůj postoj může vyústit do přílišného zdůrazňování a vnucování vlastního ega svému okolí, do použití moci na úkor vcítění se do vlastního působení na druhé. V tom případě jsou i brzdy typu strachu, studu či viny, že někoho omezuji, nerespektuji na místě a slouží spravedlivému a láskyplnému soužití.
Podobné je to s problematikou tolik žádoucí otevřenosti a autenticity. Jsou-li pouze spontánní, neřízené a neuvědomělé, jak to pozorujeme u hraniční poruchy osobnosti, pak by se mohlo jednat o strach ze ztráty sebekontroly, tudíž o nereflektovanou možnost se někoho dotknout, někomu ublížit, ale i o nerespektování vlastní intimity, o reálné nebezpečí, že moji otevřenost někdo zneužije. I tyto obavy a přirozené zábrany jsou na místě. Zde je brzdou jak vina, tak stud. A podobně láska, zvláště když je bezhlavá, může vést nejen ke zklamání, nýbrž i ke ztrátě sebe sama. Zde slouží k vyváženosti jistá zdrženlivost a sebeúcta.
Tyto zdánlivé paradoxy nejsou jen suchou teorií, nýbrž jsou náplní psychoterapeutické praxe, kdy strach bývá spojen s přáním, které je tabuizované, zakázané, a tudíž spojené se strachem, studem, vinou nebo traumatem. Původně jde opravdu o strach ze smrti: dítě by nepřežilo absenci pozitivního kontaktu, a tak je nejhorším trestem jeho přerušení, vyúsťující ve strach z odmítnutí, jež se spojí s určitým druhem chování, kterému se pak dítě vyhýbá. S ním pak člověk neudělá dostatek zkušeností, zvláště těch pozitivních, a zůstanou obsazeny strachem či vinou.
A znovu ona dialektika paradoxů: tak přání po blízkosti, je-li přílišná, může vést ke strachu ze ztráty vlastní nezávislosti (až po splynutí a ztráty sebe sama), a přání po separaci může vést ke strachu z příliš velké distance a opuštěnosti. Deficitní regulaci blízkosti a distance považuje M. Ermann (2004) za bazální konflikt, který bývá situací vyvolávající vznik vážných psychosomatóz se somatickým nálezem. Extrémní vyústění i „patologické“ řešení tohoto konfliktu lze pozorovat u schizofrenie: Pacient je zaplaven realitou, která do něj proniká, a zároveň touto fúzí přestane reálný, ohrožující svět existovat.
Podobně přání být ve středu pozornosti může být spojeno se strachem se ostatním lidem vystavit, je-li např. asociováno s traumatem zostuzení. Tak jde v psychoterapii o dosažení vyváženosti mezi impulzivní a obrannou stránkou naší osobnosti: jednou je třeba zpochybnit naše zábrany, jindy jde o dotvoření deficitní regulační schopnosti (o strukturaci a mentalizaci u vývojových poruch osobnosti (Poněšický, 2019)).
Problematická situace se vyskytuje u tzv. sociálních fobií, kdy mají tito jedinci pocit, že do nich ostatní lidé vidí, a zjišťují, co všechno daným člověkem hárá či jak je prázdný, nemožný atd. Zde nepomohou poukazy na to, na co by mohl být takový člověk hrdý, ani utěšování, jak je cenný, neboť to nepadne na „úrodnou půdu“, to jest na vlastní pozitivní sebezkušenost. K tomu, aby ji člověk připustil, resp. začal si sebe sama cenit, vážit, či dokonce se mít rád, musí nejprve vnímat ocenění od okolí. V psychoterapii k tomu přistupuje práce na sebeohraničení vůči hodnocení a očekávání od druhých lidí.
Snad ještě zhoubnější než přísná a nepřirozená morálka ve vztahu k lidem je pozůstatek výchovy, v níž jsou tato přirozená přání spojena s hříšností, s trestáním, čímž trpí i vztah k Bohu. Pak se může člověk cítit celý život jako nehoden lásky Boží, neustále pronásledován pocity viny. Ale i v méně extremních případech může mít člověk pocit, že strach ze zatracení, z devalvace nemůže ovlivnit, neboť jde o projekci jeho sebeodmítnutí do okolí, přesvědčení, že neodpovídá svým (příliš vysokým) nárokům.
Zamyslíme-li se nad životem (zvláště našich pacientů), pak bývá nesmírně smutné zjistit (což se děje i bez vlastního uvědomění), že celý život je v podstatě jednou obrovskou reakcí na odmítnutí, potrestání či devalvaci, a nikoli svobodný výtvor našeho JÁ. Zde se opět chýlíme k závěru, že svobodný osobnostní rozvoj, produktivní život a odpovědnost za něj úzce souvisí se strachem takto autenticky a odvážně žít, a tak na druhé straně strachem zemřít, aniž bych skutečně žil. Samozřejmě je třeba odvahy se proudu žití otevřít se všemi riziky a svůj život naplňovat – a tím se stane dokonce smrt přirozeným zakončením pozemského bytí.
Útěk od svobody, jak to nazval ve své slavné knize Erich Fromm (1941), je útěkem od svobodného rozhodování, které s sebou nese nejistotu, zda bylo moje rozhodnutí správné, dobré či přínosné pro mne i ostatní. A tak je jednodušší se podřídit, přizpůsobit se očekávání okolí, či naopak vsadit na jeho manipulovatelnost, vše plánovat a mít vše pod kontrolou. Toto přání po stoprocentní jistotě je však podhoubím vzniku úzkostné poruchy. A tak se lze domnívat, že i u ostatních psychických poruch jde o vyhýbání přirozenému autentickému uspokojování vlastních potřeb (sebeúcty a důstojnosti, individuace a osobnostního rozvoje, kontaktu a jeho regulace) způsoby často extrémními, škodlivými, potažmo maladaptivními.
Když hovoříme o odvaze, pak nám nejde jen o sebe sama, nýbrž i o to odvážně vkročit do něčeho vyššího, jako je svátost lásky, šíření spravedlnosti či víra v Boha. Proč odvaha? Protože nás to zavazuje, pobízí a vyburcovává z pohodlného spánku, z života v zajetých kolejích. A tak vidíme, jak souvisí tento bazální strach ze skutečně žitého života s jeho rubem, strachem, že se vše může zhroutit, zemřít: to začíná již porodním strachem, a dále pokračuje separační úzkostí, strachem z potrestání, strachem ze ztráty vlastní důstojnosti nebo i smyslu života, z osobnostního rozpadu na počátku schizofrenie a ztráty sebe sama následkem drogové závislosti. A. Längle (1996) jakož i J. Poněšický (2012) hovoří o bazálním strachu ze zhroucení bytí, o strachu z nebytí.
Tento strach se týká i viny za neprožití vlastního života i osvobozujících láskyplných vztahů. Představíme-li si naše bytí jako životní proud od narození až ke smrti, pak strach z ní vede ke snaze tento proud zastavit – což ovšem znamená nežít, stagnovat, jde o strach z nežití, z oné stagnace, z promarněného života.
A tak neustále stojíme v životě každý den, každý okamžik a v každé situaci před rozhodnutím, zda budeme otevřeně a odvážně žít se všemi výšinami i možnými zklamáními, nebo žít raději defenzivně a opatrně s tím, že jsme nic opravdového neprožili.
To se opakuje, resp. projevuje i v psychoterapeutické situaci: otevřít své nitro, či raději zůstat u líčení svých příznaků či denních starostí? Avšak jak je možno tuto bazální nejistotu přijmout? Snad spojíme-li ji s přesvědčením, že život bez pochybování o sobě není příliš cenný (I. D. Yalom, 2003) a že lze nejistotu spojit se zvědavostí na to, co odvážné chování přinese. Kromě toho má tato existenciální úzkost z nejistoty i pozitivní stránku: motivuje k vytváření spolehlivých, podpůrných a láskyplných vztahů. Snad nejpozitivnější možností je zamilovat se do takto neustále překvapivého života.
A vždy pomůže i víra v něco, co nás drží, na co se můžeme spolehnout, např. na své srdce či pomoc Boží. Americký kardiolog a badatel mozkové činnosti profesor Benson (z Harvardské univerzity) vědecky zkoumal, jak víra (placebo) aktivuje sebeúzdravné potenciály. Poukazuje na fakt, že lidé odedávna věřili na něco mocného, co je uzdraví, co jim pomůže, a že je tudíž víra vrozená, evolučně „výhodná“ lidská schopnost. Patří dodávání víry a naděje k úloze psychoterapeuta?
Bohužel zaměňuje mnoho lidí onu existenční nejistotu s libovůlí či lhostejností, což je jen krátkodobě pohodlné řešení: později, jak se s tím setkáváme v psychoterapeutické praxi, vede tento postoj ke vnitřní prázdnotě a absenci životního smyslu, za kterým je krásné pevně stát. Paralelou tohoto (ne)postoje je populismus.
A jak to je se strachem z pandemie covidem 19? Zde se snoubí reálný strach se strachem ze ztráty dosavadní ještě kontrolované jistoty. Najednou je všechno jinak, všude na nás číhá neviditelné nebezpečí, které má za následek pandemii strachu, jež nás znejišťuje, ochromuje a oslabuje (naši obranyschopnost, náš imunitní systém).
Žijeme v době, v níž jsme téměř každodenně bombardováni globálními hrozbami, které ohrožují naše jistoty a naši budoucnost. Ke klimatické katastrofě, finančním krizím a proudům uprchlíků nás dostihla coronavirová krize. To nové na tom je ono nebývalé tempo těchto změn a vtíravý způsob a intenzita, s jakou jsou tyto scény komunikovány do našeho všedního dne (Ermann, 2021). To lze přirovnat k traumatické situaci (zkušenosti) kterou trpí samozřejmě víc lidé, kteří kladou velký důraz na životní jistoty.
Pakliže je sotva možné snést tuto nejistotu s určitou dávkou optimismu a smyslu pro realitu, bývá bezmoc a s ní spojená frustrace (agrese) projikována navenek ve formě spikleneckých teorií. Alespoň tak si může člověk vybít zlost na nějakém pomyslném politickém, ekonomickém či mocenském uskupení. Navíc se stane realita tímto zjednodušením vysvětlena. Ztráta kontroly nad ní je tím částečně kompenzována, člověk může dokonce cítit převahu nad svými „naivními“ spoluobčany a zároveň najít kus jistoty přináležitostí ke skupině stejně smýšlejících.
Literatura:
- Benson, H.: TimelessHealing. Seribner, New York 1996
- Ermann, M.: Psychosomatische Medizin und Psychotherapie. Kohlhammer, Stuttgart, 2004
- Ermann, M.: Globale Ängste und der Umgang mit gemeinsamer Bedrohung. Forum der Psychoanalyse, Heft 4, 2020
- Fromm, E.: Escape from freedom. Holt, Rinehart & Winston, New York, 1941
- Poněšický, J.: Neurózy, psychosomatická onemocnění a Triton, Praha 2012
- Poněšický, J.: Proces změny v dynamické psychoterapii a psychoanalýze. Triton, Praha 2019
- Yalom, I. D.: Chvála psychoterapie. Portál, Praha 2003
- Do redakce přišlo 24.12.2020
- Úprava po recenzi 21.1. 2021
- Zařazeno k tisku 31.1.2021
- Konflikt zájmů není znám
Web7master s.r.o.