PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

PETRA FOJTÍKOVÁ: TRANSPLANTACE STŘEVNÍ MIKROFLÓRY MĚ VYLÉČILA Z DEPRESÍ

V Psychosomu bychom rádi v souladu s moderními trendy četli také pohledy pacientů na jejich problémy a zkušenosti s léčbou. Psychosomaticky orientovaná medicína bere pacienta jako svého partnera vážně. Víme, že bez jeho aktivního hledání, bez vlastních objevů v jedinečné bio-psycho-sociální realitě, se naše práce nesetká s úspěchem. Takových svědectví, která by nebyla jen neplacenou reklamou na skvělého lékaře nebo metodu, není mnoho.

Náhodou se nám dostal do ruky text Petry Fojtíkové, která se ze svých letitých potíží dostávala těžce a lopotně. Tím, že si prošla pokusem o léčbu farmaky, psychoterapií, ale i tzv. biorezonancí, a o všech svých pokusech přinesla pozoruhodná svědectví, může být její text pro nás inspirativní. Rukopis se do redakce dostal už v létě 2019, ale pro časopis byl příliš dlouhý. Samostatně vyšel jako publikace v brněnském nakladatelství Fontána.
Autorka svědčí o tom, co může pacient prožívat v průběhu farmakologické léčby, v psychoterapii, ale i během alternativních pokusů o změnu svého stavu. Pozoruhodný je poslední experiment, který svědčí o velké cílevědomosti. V něm se vydala na málo probádanou cestu „transplantace střevní mikroflóry“, a nakonec uspěla. Protože tato metoda je zatím spíše experimentální, i když nadějnou cestou léčby, velmi cenné je svědectví, jak se z podivné metody stává lukrativní byznys. Neměli bychom na to zapomenout, až bude jednou tato metoda běžná. Otázka je, zda právě vlastní angažovanost pacienta, jeho vlastní způsob překonávání překážek není tím hlavním léčebným nástrojem, ať už si o jeho způsobech myslíme cokoli. Následné části celého textu jsme vybrali se souhlasem autorky. (Redakce)

PŘEDMLUVA:
Tato kniha je mojí osobní zpovědí popisující můj šílený životní příběh, kterému se vám možná nebude chtít ani věřit. Zvlášť lidé, kteří nikdy neokusili stav hluboké deprese, zřejmě nebudou schopni do hloubky pochopit utrpení, kterým jsem si prošla. Tuhle knihu jsem napsala hlavně pro lidi, kteří trpí depresemi, nebo je trápí stavy úzkosti, abych je motivovala a dala jim naději, že i oni mají šanci dostat se ze svých psychických problémů. Dvanáct let (od svých 14 do 26 let) jsem žila v naprosté beznaději a zoufale hledala cestu ze svého vnitřního pekla. Kdo někdy trpěl úzkostmi nebo dokonce depresemi, dobře ví, že vnitřní peklo odehrávající se v našem mozku je horší než peklo vnější, které se odehrává kolem nás. Odjakživa existovali lidé, kteří si dokážou udržet svoje štěstí i v nejkrutějších podmínkách, v absolutní bídě či v těžkých žalářích, některé jedince nezlomí dokonce ani vážná choroba. Existují však i lidé opační, kteří, ač jsou zdraví, krásní a obklopeni přepychem, neustále trpí úzkostmi střídající se s depresí a jsou pronásledováni myšlenkami na sebevraždu. K těm druhým jsem patřila i já, ale naštěstí už tomu tak není, už tři roky jsem šťastným člověkem; přesněji řečeno, už tři roky jsem jiným člověkem. Měla jsem to štěstí, že jsem se náhodou dostala k informacím, které mi pomohly k mé absolutní transformaci. Většina lidí trpící depresemi se upíná buď k chemické léčbě pomocí antidepresiv, nebo zkouší různé psychoterapie, či experimentují s alternativní medicínou. V podstatě jdou správným směrem, protože pravá příčina psychických problémů stojí vždy na dvou základech: na příčině fyzické a duševní. Ovšem jen málo lidí ví, že fyzická příčina je ukryta v naší střevní mikroflóře a duševní příčina jsou negativní vzorce myšlení, které se během života stanou naším zlozvykem. A pokud tohle víme, máme klíč k úplnému uzdravení…

1. NEJPRVE JSEM NEVĚDĚLA, ŽE TRPÍM DEPRESEMI
Zpětně si uvědomuji, že jsem se potýkala s úzkostnými stavy a depresemi už od útlého dětství, nicméně naplno se projevily až v pubertálním věku, odhaduji, že někdy kolem čtrnáctého roku života. V té době se objevily první myšlenky na sebevraždu. Touha uniknout utrpení, všechno definitivně skončit ovládla naplno můj mozek. Ovšem ani v této době jsem netušila, že mám deprese. Myslela jsem si, že tyhle moje strašné duševní pocity pramení z toho, že se mi nic nedaří, že mě nikdo nemá rád, že jsem hloupá, že můj život nemá žádný smysl. Příčinu mého utrpení jsem viděla ve vnějším světě a vůbec mě nenapadlo, že za vším stojí ŠPATNÁ CHEMIE MÉHO MOZKU a něco, co dnes nazývám jako ZLOZVYK ŠPATNÉHO MYŠLENÍ. Až teprve ve dvaceti letech jsem si přečetla v nějakém časopise článek o depresivní pacientce, která popisovala svoje stavy, a já pochopila, že jsem psychicky nemocná. Došlo mi, že to peklo není kolem mě, ale uvnitř mě.
Ztotožnila jsem se s těmi oficiálně uznávanými příznaky deprese:
- pocit smutku a špatná nálada
- změna chuti k jídlu: buď ztráta celkového apetitu, či přejídání se.
- problémy se spánkem
- ztráta energie a zvýšená únava
- nechuť do života a celkový nezájem
- zpomalené reakce a mluvení
- pocit viny a bezcennosti
- obtížné myšlení, ztráta koncentrace, či problémy s rozhodováním
- myšlenky na smrt či sebevraždu
Velice důležité je zdůraznit, že depresivní stav se ve své podstatě emočně liší od pocitu smutku či zármutku. Pokud zažijeme ve svém životě například úmrtí blízkého člena rodiny, je logické, že zažíváme stavy smutku a bolesti. Tyto pocity však nelze vůbec přirovnat k pocitům deprese. Pokud totiž zažíváme nějakou životní katastrofu, díky které jsme smutní, naše emoce přicházejí pouze v nárazových vlnách právě v okamžik, když si na tu událost vzpomeneme. Bohužel člověk v depresi se nedokáže většinou dlouhodobě ze špatných pocitů vůbec dostat a často se tyto pocity i postupně zesilují, až nás dostanou na samé dno našich sil. Jedná se tedy o dlouhodobý stav, který se může objevit i bez předchozí příčiny. Ano, je tomu tak, spousta depresivních pacientů vlastně vůbec ani netuší, proč zrovna dnes se ta deprese objevila…
Co se týče mého dětství, nemohu říci, že bych pocházela ze špatného rodinného zázemí, což je většinou hlavní příčina veškerých problémů psychiky dospělého věku. Od malička jsem v porovnání s ostatními byla vždy trošku víc uplakaná. Dokázalo mne rozhodit i to, že jsem třeba prohrála v kartách, a když se mi za to někdo posmíval, neuměla jsem se na vše podívat z nadhledu. Byla jsem schopná zavřít se na několik hodin v pokoji a usilovně brečet. Lidé brzy pochopili, že jsem dosti zranitelná a doslova lehká kořist, která se rychle stala cílem jejich různých vtípků. Ve škole jsem působila hodně introvertně a styděla jsem se kdykoli cokoli říct nahlas ze strachu, že nebudu pochopena, nebo se opět potkám s výsměchem ostatních. Byla jsem osobností bez sebevědomí a vlastního názoru, snadno ovlivnitelnou ostatními lidmi. Ačkoliv mě druzí lidé kvůli mé povaze někdy až zneužívali, těšilo mě, že jsem jimi obklopena; měla jsem pocit, že něco znamenám. K mé útěše mi sloužily často kamarádky, ke kterým jsem se natolik upnula a emočně jsem s nimi tolik souzněla, že jsem vlastně opakovala vše podle nich a chovala jsem se tak, jak ony zrovna chtěly a potřebovaly. Přitahovala jsem si do svého života pouze lidi, kteří mnou mohli jednoduše manipulovat, a já, aniž bych si to zrovna uvědomovala, jsem na jejich hru hrdě přistupovala.
Fungovala jsem jako taková spící Růženka, jež celý svůj život neprožije, ale prospí v útlumu a v přesvědčení ostatních. Dlouho jsem si svůj tristní stav ani neuvědomovala, často jsem upadala do úzkostných stavů a brala jsem to prostě jako součást mého JÁ. Nepřipouštěla jsem si, že bych někdy mohla žít i jinak. Navíc mé okolí mne často v této myšlence utvrzovalo. „Prostě jsi jenom víc citlivá,“ říkali mi ostatní. Tak jsem tedy žila v tomto domnění a přijala jsem fakt, že často reaguji na dané okolnosti příliš senzitivně.
Daleko větší problémy přicházely až v období navazování vážných vztahů. I muži v mém okolí samozřejmě vycítili jisté možnosti snadné manipulace s mou osobou. Skoro vždy jsem upadla do stavu obrovské euforie a zamilovanosti, byla jsem ochotná jít až na pokraj svých možností. Prostě jsem se vždy pro toho druhého zcela rozdala, aniž by to kdy bylo doceněno. Očekávala jsem naprosto stejný cit od svého protějšku, ten se však bohužel nikdy nedostavil. Dostala jsem se tedy skoro vždy do spárů manipulátorů, využívačů či mužů, kterým jsem doslova byla lhostejná.
Tyto rádoby vztahy s sebou přinášely pouze deprese a úzkostné stavy. Často jsem se ocitla v situacích, kdy jsem cítila strach, napětí, pocity, že všechno již dávno ztratilo svůj smysl. Upadala jsem do prázdnoty, beznaděje a pocitů méněcennosti. Ta beznaděj mne doslova vtahovala hlouběji a hlouběji do mého nitra a má mizerná psychika, ten jemný vnitřní hlas, ten kritik v mé hlavě mě neustále utvrzoval v tom, že jsem naprostá nicka. Cítila jsem se tak zbytečně a špatně, že už jsem mnohdy nevěděla co dál. Proto se postupně začaly objevovat i ty zlé, temné myšlenky ohledně sebevraždy, což už je doslova poslední fáze našeho myšlení, do které bychom neměli vůbec nikdy dojít…
…Mimo jiné jsem se dostala i do fáze, kdy jsem sama na sebe pohlížela jako na slabocha, jako na člověka, který v tom svém životě selhal a už to nemůže patřičně napravit. Chápala jsem se jako bytost, která v životě nikdy nic nedokázala, přestože to nebyla vůbec pravda. Vždy se jednalo pouze o mé psychické domněnky, pouhé fámy, kterým jsem já však bezmezně věřila.
V prvé fázi svých depresí jsem se snažila občas někomu svěřit. Vždy jsem však narazila a setkala se s naprostou ignorací a bagatelizací mého problému. Spousta lidí dokáže stav trpících depresí zlehčovat. Neuvědomují si, že tito nemocní lidé mají opravdu vážné psychické problémy a nutně potřebují pomoc. pouhá zmínka o sebevraždě může pro některé jedince znamenat to, že nás společnost jednoduše zaškatulkuje do skupiny ‘blázen‘. Mnoho lidí si také vůbec nedokáže představit, že úvahy o sebevraždě mohou být pro depresivního člověka každodenní skutečností. Takto nemocná osoba totiž vůbec nepřemýšlí o tom, že se jedná o velmi vážné téma. Pro trpícího jedince je téma sebevraždy natolik běžné, že je schopen o něm mluvit, jako bychom se zrovna bavili o počasí. Naše společnost není bohužel připravena lidem se suicidálními tendencemi vůbec pomoci. Chybí nám informovanost, otevřenost a emocionální cítění vůči druhému. Namísto toho pouze kritizujeme, téma deprese nás popuzuje a bereme ho jako jakési stigma: Depresivní člověk (Sebevrah) = Blázen.

2. ŘEŠENÍ: ANTIDEPRESIVA, ČI PSYCHOLOGIE?
Já si své břímě s sebou nesla až skoro do svých dvaceti let, kdy jsem postupně začala chápat, že jsem vlastně obětí své psychiky a že je tedy potřeba něco s tím konečně udělat. Začala jsem usilovně studovat články o depresi a postupně jsem se v těch jednotlivých popisech poznávala. Ano, to je ono, skoro celý ten čas trpím nedořešenými depresemi, které mi moje žití tak ztěžují, že nejsem absolutně schopna si pozemského života naplno užívat. Nechtěla jsem již nadále trpět a po několika hrozných incidentech jsem se rozhodla, že dám svou důvěru odborníkům a navštívím nějakého vhodného psychiatra. V té době jsem totiž ještě žila v domnění, že léky mne spasí. Malovala jsem si to krásně, prostě spolknu pár pilulek a během několika týdnů ty pilulky zařídí, že už v životě nikdy žádnou depresi mít nebudu. Má naivita mne tedy přivedla do ordinace psychiatra, který mi po stručném ústním pohovoru předepsal antidepresiva Seropram s tím, že se dostavím za měsíc na kontrolu a uvidíme, jak se má situace bude dál vyvíjet.
Byla jsem plná očekávání a zároveň jsem se těšila z toho, že jednou provždy budu mít tuto kapitolu svého života vyřešenu. Kýžený výsledek se však vůbec nedostavoval. Naopak jsem byla po většinu času spíše apatická, někdy i dosti spavá a mimo jiné mi užívání tohoto přípravku úplně zrušilo libido. Můj pekelný život nadále pokračoval bez naděje na jakékoli zlepšení. Přestože jsem o svých pocitech spojených s užíváním přípravku řekla svému psychiatrovi, naprosto nesouhlasil s tím, že by daná antidepresiva měla zrovna na mě tolik negativních účinků. Pobídl mě, abych byla trpělivá, že si mé tělo pouze musí na dané látky zvyknout. S vírou v pana doktora jsem nic nenamítala a pokračovala s poctivým užíváním ještě dalšího půl roku. Ovšem ani po půlroce jsem nepociťovala jakékoliv zlepšení mé psychiky. Proto mi psychiatr navrhl změnu léků, s tvrzením, že je potřeba najít druh antidepresiv, který mi bude naprosto vyhovovat. Postupně jsem během dalších pěti let vyzkoušela Seroxat, Deprex a nakonec Cipralex. Upřímně, Cipralex představoval to nejhorší, co mne kdy potkalo, protože mi látky obsažené v léku dokonce zesilovaly myšlenky na sebevraždu a pod jeho vlivem jsem se dostala až do stavu sebepoškozování, což nebylo vůbec nic příjemného, a nikdy bych nevěřila, že kritické myšlenky spolu s kombinací některých léčiv nás dokážou dostat až na úplné psychické dno, až na pokraj našich sil, kdy už opravdu nic nemá smysl…

…Vzhledem k tomu, že jsem svá psychiatrická sezení úplně zrušila, rozhodla jsem se navštívit nějakého kvalitního psychologa. Dlouho jsem na internetu studovala různá doporučení klientů na jednotlivé odborníky, až mě jedna zajímavá diskuze přivedla k psycholožce Jarmile Pavelkové . Paní Pavelková byla ochotna mě přijmout jako novou pacientku. I když tři měsíce čekání na první schůzku se mi zdály nekonečně dlouhé, věděla jsem, že je to standardní doba objednání u psychologů, a rozhodla jsem se počkat. Na první sezení jsem šla s jistými obavami. Jednalo se o mou první psychologickou zkušenost. Nevěděla jsem, do čeho vlastně jdu. K mému překvapení působila však paní Pavelková velmi sympaticky, klidně a vnímavě. Ihned mi bylo jasné, že provádí svou práci naprosto poctivě. Celou diskuzi jsme započaly otázkou mého dětství. Objevily jsme lehký nedostatek lásky ze strany mé matky. Tím se částečně objasnilo, proč se cítím tak méněcenná a nesebevědomá. Prostě neustále hledám lásku a někoho, kdo by mi ji dal. Proto se často upínám ke kamarádkám a mužům, kteří vesměs tuto moji potřebu zneužívají. Stala se ze mě jednoduše řečeno neustálá hledačka lásky, která chce jen naplnit svůj úděl a cítit se šťastně. Celé sezení trvalo jen něco málo přes hodinu, ale dozvěděla jsem se o sobě spousty zajímavých informací. Paní Pavelková však neshledala, že bych někdy za svůj život byla vystavena nějakému extrémnímu traumatu, proto viděla problém v mém negativismu. Bylo zjevné, že si ve své hlavě vytvářím naprosto umělé problémy, které vlastně nemají ani reálný základ. Příliš svoji mysl zaměřuji na budoucnost a také se často upínám k minulosti, jež mi přináší pouze bolest. Trýzním se tím, co jsem vlastně udělala špatně, a mám deprese z toho, že už to nelze vrátit či napravit. Dále mi bylo řečeno, že příliš lpím na jistotách, které jsou pro mne alfou-omegou mého života. Příliš také ve své hlavě řeším, co si o mně myslí ostatní. Prostě se snažím každému zalíbit, aniž bych zapřemýšlela nad tím, že to vlastně ve své podstatě ani nejde…
…Můj psychický stav se vážně o dost zlepšil, nicméně jakmile se objevila sebemenší svízelná situace, upadla jsem opět do své negativity a začala se potýkat s hlubokou depresí. Už to sice nebyla ta dlouhá nepřetržitá deprese jako dřív, ale můj stav byl „jako na houpačce“. Má nálada se zmítala někde mezi pozitivitou a negativitou. Věděla jsem, že ani tento stav není docela v pořádku. Postupně jsem si dokázala se svou psychikou trošku více poradit, ale nezvládala jsem se ubránit pádu do mého negativismu, který mne stále dost ovládal. Potřebovala jsem se ho jednoduše zbavit.

3. ŽIVOT S CANDIDOU
Má sezení s paní psycholožkou stále pokračovala a během jednoho z nich si paní psycholožka všimla, že mám celkem málo vlasů. Opravdu mi na mnoha místech prosvítala lebka a často mě to v zrcadle zarazilo, ale připisovala jsem to mé neklidné psychice a dlouhodobému stresu. Věděla jsem, že spousta osob, jež procházela nějakou delší depresí, často trpí i úbytkem vlasů. Stres prostě ničí skoro celý náš organismus. Paní Pavelková mne však doslova vyvedla z omylu a zamířila na mne cílenou otázkou: „Nemáte náhodou candidu?“ Upřeně jsem se na ni podívala, jelikož jsem si absolutně vůbec nedokázala představit, co to candida vůbec je. Paní Pavelková mi pověděla, že se jedná o přemnoženou kvasinku rodu Candida albicans, jež v normálním množství tvoří součást střevní mikroflóry zdravého tlustého střeva (přibližně mezi 10–15 %). Tlusté střevo zdravého člověka je osídleno několika druhy bakterií, jež mají za úkol nás chránit, mimo jiné tím, že povzbuzují a regulují reakce našeho imunitního systému. Dnes již moc dobře víme, že 80% našeho imunitního systému leží právě ve střevech. Bakterie, které střevo obývají, nazýváme střevní mikroflóra či střevní mikrobiom. Jakmile se naruší jejich rovnováha – léky, dlouhodobým stresem, nadměrným příjmem cukru –, dává to prostor k přemnožení kvasinek, nejčastěji rodu Candida. Tyto kvasinky se živí převážně cukrem, čili produkují obrovskou chuť na sladké a způsobují zažívací a jiné potíže, mimo jiné i padání vlasů. Jejich odpadním materiálem jsou toxiny, takzvané mykotoxiny, jež spadají do skupiny neurotoxinů (nervové jedy), které otravují celé naše tělo. Z Candidy se tak jednoduše může stát velmi rychle patogenní organismus, jež může přispívat k rozvoji dalších nemocí…

4. DALŠÍ VARIANTY LÉČBY, SLAVNÁ BIOREZONANCE
Roky jsem pátrala, jak se uzdravit. Ani mě tedy nemohla minout vlna popularity takzvaných biorezonančních přístrojů. Jedná se o moderní alternativní metody, které pracují s teorií, že každá buňka či látka má svou individuální frekvenci a elektromagnetické vlnění, jež je možné za pomocí biorezonančních přístrojů změřit. Existují tak vibrace cizorodých látek a prvků v těle, jako jsou například viry, paraziti, těžké kovy atd., které můžeme přístrojem jednoduše zachytit.
Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet i tuto metodu. Objednala jsem se na celkovou diagnostiku pomocí EAV přístroje, který dokáže přesně detekovat problémy lidského těla a možné přemnožení různých bakterií či invazi parazitů. Paní v jednom nejmenovaném studiu mne přivítala doslova s otevřenou náručí. Patnáct minut si se mnou povídala. Snažila se působit velice odborně. Používala naučené medicínské výrazy, které však často neměly ani hlavu, ani patu. V podstatě mi nesdělila nic nového, nic, co bych už dávno nevěděla. Léčbou psychiky jsem se zabývala již několik let, takže jsem věděla, že některá její tvrzení jsou naprosto scestná. Sice jsem začala tušit, že se bude pravděpodobně jednat o vyhozené peníze, přesto mě zvědavost dotlačila do pohodlného křesla, kde jsem měla strávit celkové biorezonanční vyšetření. Na ruce mi připevnila nějaké elektrody, spustila přístroj a na 30 minut odešla. Na obrazovce okamžitě naskakovaly jednotlivé obrázky orgánů lidského těla a na nich různorodé barevné body. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale byla jsem zvědavá na výsledky.
Jakmile program diagnostiku ukončil, paní mě vysvobodila z přístroje. Podívala se na závěrečnou zprávu a začala ji postupně vyhodnocovat. Sdělila mi, že se absolutně vůbec nediví, že mám zdravotní problémy, jelikož mám tělo naprosto plné parazitů. Upozornila mě, že mám tasemnici, škrkavku a spoustu jiných virů a bakterií, jejichž jména jsem nikdy v životě neslyšela. ,,Musíme okamžitě začít s léčbou,“ pronesla. Během dalších pěti minut už na stole přede mnou ležela spousta šíleně drahých přípravků. Některé na odkyselení, jiné na odparazitování. Poté následoval dlouhý monolog o jednotlivých přípravcích, které údajně musím všechny užívat, aby byl efekt co nejlepší. Postupně jsem tedy všechny výrobky za nemalé peníze nakoupila. V hlavě mi běžela myšlenka: co kdyby to nakonec byla ta metoda, která by mi dokázala pomoci. Svým přesvědčovacím umem mi tato paní navíc doporučila, abych si zakoupila permanentku na zázračný plazmový generátor, který celou tu práci vypuzování škodlivých organismů udělá za mě. Tak jsem tedy docházela několikrát týdně na plazmový generátor a říkala jsem si, že tento přístroj mne zbaví všeho toho špatného a také té Candidy. Bohužel jako vždy jsem se šíleně spletla. Místo toho, abych se cítila daleko lépe, přišly nepříjemné problémy. Začala jsem trpět bolestmi hlavy, migrénami a šílenou spavostí. Dokázala jsem prospat skoro celé dny a nikdy jsem nevstávala s pocitem naprosté čerstvosti. Bylo to doslova šílené období, připadala jsem si, jak zdrogovaný feťák na pokraji svých sil. Přece není možné, abych se po užívání všech doporučených přípravků a využití plazmového generátoru cítila totálně vyčerpaně?!
Příští měření na přístroji EAV ovšem k mému obrovskému údivu ukázalo velké zlepšení zdravotního stavu, přestože já jsem se dobře a zdravě vůbec necítila. Paní terapeutka mi s radostí oznamovala, že jsem se zbavila velkého množství parazitů a konečně mohu žít zdravý plnohodnotný život. Koukala jsem na ni, jako kdyby spadla z višně. Rázně jsem zamítla jakékoliv zlepšení mého zdravotního stavu. „Cítím se pod psa a z těch vašich přípravků mi bývá dost nevolno,“ sdělila jsem jí už trochu rozzlobeně a čekala jsem na její reakci. „No, to se nedivte, když celý váš organismus byl tolik zanesen a my jsme ho postupně začali čistit, všechny toxiny se uvolnily do systému, čili je logické, že se nebudete zrovna cítit dobře,“ odpověděla mi s klidem. V ten okamžik mi její odpověď zněla logicky. Až později jsem si uvědomila, že tyto terapeutky vlastně ke každému klientovi přistupují naprosto stejně a používají tytéž argumenty na obhajobu své práce.
Trvalo několik dalších měsíců, než jsem sama pochopila, že zde ztrácím nejen své peníze, ale i spoustu času. Že plazmový generátor, který měl za úkol zničit údajné parazity v mém těle pomocí předem nastavených vln, je docela obyčejný podvod.
Po této nemilé zkušenosti jsem se rozhodla, že se stanu členkou klubu skeptiků Sisyfos. Toto občanské sdružení si vzalo za cíl odhalovat podobné podvody a při obhajování svých názorů se opírají pouze o vědní poznatky. Vyřídila jsem si tedy registraci a řekla jsem si, že již nikdy více nebudu experimentovat s předem vědecky nepodloženými postupy…

5. SEZNÁMENÍ S TRANSPLANTACÍ STŘEVNÍ MIKROFLÓRY
Nakonec jsem se rozhodla, že přestanu nadobro pátrat, zda mám candidu, nebo ne, a zkusím si dohledat nějaké informace ohledně již zmíněné metody TSM. Pojďme si tedy vysvětlit, co tento pojem ve své podstatě znamená.
Jedná se o přenos zdravé střevní flóry ze zdravého člověka (dárce) do střeva pacienta. Stolice zdravého dárce totiž obsahuje velkou škálu bakterií, dle posledních výzkumů zhruba 700 různých bakteriálních kmenů, jež udržují náš organismus ve zdraví. Mimo bakterie jsou běžnými mikroorganismy ve střevech i různé houby a prvoci, jejichž úloha ohledně vlivu na naše zdraví není doposud detailně prostudována. Nemocnému člověku prakticky vždy chybí spousta druhů prospěšných bakterií, hub či prvoků, naopak některé škodlivé bakterie, houby a prvoci zase přebývají. Existuje také vědní obor zvaný helmintoterapie, který se zabývá tzv. pozitivním vlivem některých parazitických červů v našem střevě. Výzkumy na poli tohoto nového vědního oboru přinesly důkazy o tom, že střevní parazité, tedy červi, jsou modulátory imunitního systému a někteří jsou pro nás nepatogenní. Zjednodušeně řečeno, některé drobné červy ve střevech nutně potřebujeme k tomu, aby naše imunita fungovala správně. Dle základní teorie helmintoterapie byla po celou dobu lidské evoluce ve střevech člověka široká škála různých parazitů. Samozřejmě někteří byli škodliví, ale jiní prospěšní, ba přímo nepostradatelní. V moderní době parazitů v našich střevech ubylo. Kvůli téměř sterilnímu prostředí, ve kterém posledních pár generací žijeme, zmizeli z našich střev nejen škodliví parazité, ale také ti prospěšní. Laicky řečeno, imunita je geneticky nastavena na určité interakce ve vztahu vůči parazitům, ale když se žádní v našich střevech nevyskytují, imunita se začne nudit a útočit proti našemu tělu a tak vznikají autoimunitní choroby jako roztroušená skleróza, revmatoidní artritida, Crohnova choroba, celiakie apod. Vědecký výzkum například přinesl zajímavé výsledky v léčbě celiakie pomocí vložení parazita měchovce z kmene hlístic do střeva pacienta.
…
Metoda se tedy zdá být slibnou pro řadu metabolických a jiných onemocnění. Nicméně tuto otázku musíme přenechat dalšímu postupnému vědeckému bádání. Dnes už však existuje nespočet studií, jež odkrývají právě důležitost mikrobiální střevní flóry a fungování celkového organismu lidského těla…

6. RADOST ZE ŽIVOTA, HUSTÉ VLASY A PERFEKTNÍ PLEŤ
Když tedy shrnu výsledky mých dvou domácích transplantací, ze všeho největší úspěch je ten permanentní pocit štěstí, ta radost ze života, která mě naplňuje a přetrvává. Jako bonus mi TSM vrátila husté vlasy a perfektní pleť. Ty fyzické bonusy jsou však proti té změně duševní docela nepodstatné. Když zapátrám hodně hluboko do své paměti, vybavuji si, že takovou vnitřní radost, jakou cítím poslední tři roky, jsem prožívala jako malé dítě. Je to radost naprosto nepodmíněná, prostě bez jakéhokoliv důvodu. Jakmile si totiž člověk začne klást podmínky, proč se radovat, něco je v jeho psychice špatně!!! Takové to: „Až dostavím dům, budu konečně štastný(á)." Nebo „Až si koupím nové auto, budu skákat radostí." Nebo „Kdybych vyhrál(a) ve sportce, radostí bych se zbláznil(a)." Tohle je iluze; štěstí nestojí na materiálních věcech, je závislé pouze na chemii našeho mozku a našeho střeva. A samozřejmě také na způsobu našeho myšlení, držet se více v přítomnosti a neřešit zbytečně moc minulost a budoucnost. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc jsem šťastná, že jsem se dostala z toho pekla depresí – připadám si jako na novém světě. Dnes se deprese léčí pomocí TSM zatím pouze v domácích podmínkách nebo na soukromých klinikách. Ovšem kvalitní kliniky, které používají větší objem transplantátu, začínají na ceně 9 000 dolarů, tedy v přepočtu na koruny kolem 200 000 Kč. A to zmiňuji opravdu ty nejlevnější americké kliniky. Jsem však optimistka a pevně věřím, že v budoucnu se budou deprese léčit prostřednictvím zdravotního systému a vše pacientovi proplatí pojišťovna. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale jednou k tomu přece dojít musí!...
…Nechci tvrdit, že TSM je jediným možným postupem, jak se efektivně léčit. Určitě dnes existuje spousta jiných přístupů, které jsou daleko méně radikální. TSM by opravdu měla být až tou poslední možností, pokud shledáme, že jiné metody selhaly. Vzhledem k tomu, že většina pacientů, které jsem kontaktovala, trpěla dosti závažnými formami nemoci, TSM jim tak vnukla naději, že se mohou ze svých problémů překvapivě rychle dostat. Netvrdím, že TSM je 100% úspěšná ve všech případech, pouze zastávám názor, že se jedná o léčbu budoucnosti, která v sobě ukrývá obrovský potenciál. Sama doufám, že současné výzkumy budou velice brzy natolik propracované a přinesou nové poznatky, které zajistí větší dostupnost a možnosti léčby i pro jiné druhy nemocí, které jsou doposud pokládány za nevyléčitelné…

Výběr textu a úvod, V.Chvála

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0