PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

VLADISLAV CHVÁLA: KDO VYPUSTIL DŽINA GENDERISMU?

Ovládly většinu západních univerzit a médií stoupenci nové levice, jak píše Pavel Matlocha ve svém článku v České pozici ze dne 10. 8. 2019? (Matlocha, 2019) Kde se bere na univerzitách dokonce i ve staré dobré Anglii ta extrémně netolerantní atmosféra, o které svědčí ostrakizace profesorů Jordana Petersona nebo Rogera Scrutona, jen proto, „aby nezneklidňovali svými konzervativními názory studenty“?

Profesor psychologie Peterson prý přišel o místo na Torontské univerzitě, když si dovolil kritizovat kanadský zákon o politicky korektním jazyku, který pod trestními sankcemi za „diskriminaci na základě genderové identity a jejího vyjádření“ přikazuje občanům používat alternativní genderová zájmena.  (ilustrační foto Klára Mašínová)

Že by k podobnému zásahu do svobody slova měl co říci právě profesor psychologie, není pochyb. Nedávno mu nebylo dovoleno přednášet ani na cambridgeské univerzitě pro jeho konzervativní názory. Mají ale ještě odborníci vůbec šanci vstoupit do diskuse kolem genderu? Doufáme, že u nás ještě ano, když hned dvě české univerzity pozvaly oba umlčované profesory k přednáškám na své půdě. Ale jak dlouho si tuto svobodu budeme moci ještě dovolit?
Jak se vůbec stalo, že se z klinicky okrajového tématu transsexuality, podivné, ale celkem dobře klinicky popsané anomálie, jejíž četnost byla odhadována na 1 promile mužské i ženské populace, stalo ústřední téma transgender ideologie? Ta dnes se svým požadavkem sňatků homosexuálů doslova hýbe západním světem a v zavedených demokraciích leckdy rozhoduje volby. (Švecová, a další, 2000) Jak to, že hlavním znakem svobody se stal vztah k ideologii LGBT komunity? Proč ve jménu svobody sexuálně odlišných jedinců musí být měněny zákony o rodině, falšovány vědecké studie, umlčováni profesoři, obětováno právo dětí znát své rodiče? Proč máme rozvíjet trh se surogátním těhotenstvím, tedy trh s dětmi, aniž bychom znali důsledky všech těchto kroků pro stabilitu celých populací? A jak to, že se LGBT aktivisté ohánějí argumentem vrozenosti a současně trvají na svobodné volbě genderu po celý život? Proč současně dramaticky stoupá počet dospívajících, kteří žádají radikální změnu svého pohlaví? Od r. 2010 stoupl počet žadatelů na specializované klinice v Tavistocku z 94 na 2519 ročně! I naše ordinace jsou dnes tématem transsexuality zaplavovány, podobně jako jsme před časem zažívali nápor rodin s tématem anorexie a bulimie v podobném věku populace. Oba okruhy poruch mají spolu ostatně hodně společného, jak bychom rádi ukázali. Podle našich zkušeností souvisí mnohem spíš se stagnací celé trojice matka – dítě – otec v době separačního procesu než s nečekaně zblázněnými geny. Také proto je těžké těmto symptomům porozumět při sledování jen jednoho z trojice spojené vrozeným poutem, nebo výzkumem jen jedné vrstvy ze složité souhry bio-psycho-sociálního systému rodiny. Jenže lze ještě v ideologicky ovlivněné akademické obci argumentovat klinickými zkušenostmi? Když to nedávno zkusila americká lékařka Lisa Littmanová ve studii uveřejněné v odborném časopise PLOS One, ve které navrhla, že za nárůstem počtu žadatelů o změnu pohlaví může být určitá „sociální nákaza“, stala se terčem zuřivé kritiky, a to nejen z řad aktivistů LGBT komunity. (Littman , 2018)

KRÁTCE Z HISTORIE ANTROPOLOGIE
Při hledání odpovědí na tyto otázky stojí za to ohlédnout se kousek zpátky. Zajímavá je v tomto ohledu stručná historie antropologie, jak se o ní lze poučit v monografii Martina Soukupa z r. 2018. (Soukup, 2018) Na sérii portrétů nejvýznamnějších postav této mladé disciplíny ukazuje vývoj od tápavých začátků otců zakladatelů, přes získání univerzitních pozic a vznik kateder na významných světových univerzitách, až po současnou „antropologii v postparadigmatické době.“ První nadšenci klasického evolucionismu byli motivováni snahou zachránit poslední autentická svědectví o životě původních aliterárních kultur v Novém světě a v koloniích. Podnikali dobrodružné výpravy do exotických krajů. Terénní studie se staly prubířským kamenem každého graduovaného antropologa. Už proto mezi nimi převažovali svérázní muži. Později se k nim přidaly i svérázné ženy, jakou byla Margaret Maedová nebo Cora Alice Du Boisová. Antropologům nemohl uniknout devastující vliv západní civilizace na původní kultury a často se pak stávali jejími kritiky.
Zcela jistě sebrali velmi cenná data a pomohli Západu orientovat se v otázkách kultury a jejího vlivu na člověka. Mnohým z nich imponoval marxismus, což můžeme sledovat především u britské sociální antropologie, ale vliv levicové ideologie se vyhnul jen málokteré katedře. Například silně levicové sdružení akademiků kolem Rhodes-livingstonského institutu se vyznačovalo angažovaností v otázkách koloniální politiky. V době, kdy my tady za železnou oponou jsme zažívali praktické důsledky aplikace marxismu na každodenní život a vědu až do naprostého znechucení, intelektuálové na západních univerzitách prožívali znechucení z rozvoje kapitalismu a jeho dravosti. Revoluce na konci šedesátých let a nástup derridovského sociálního dekonstrukcionismu vliv levice ještě posílily.
Svoboda a demokracie západních zemí vedla k rozvoji feministického hnutí. Ženy pronikaly i do antropologie a jejich hlas tam byl stále významnější. Ukazovaly na mužskou předpojatost oboru a přinášely vlastní hledisko na problematiku mužů a žen (např. M. Maedová Muž a žena z r. 1949). „Od sedmdesátých let se diskurz začal rychle měnit, objevovaly se práce věnované dekonstrukci mužsky založené a orientované antropologie a rychle se zvyšoval význam a postavení feministické antropologie, jejíž stoupenkyně usilují o vytvoření teoretických rámců a konceptů, které umožnily antropologicky porozumět genderu, genderovým vztahům a zkušenostem, vztahu mezi pohlavím a genderem, dále otázce genderových rolí a genderové identity.“ (Soukup, 2018 str. 650) Významným mezníkem se stal sborník Ženy, kultura a společnost (1974), který připravily M. Rosaldová a L. Lampherová společně se šestnácti autorkami. Ženy objevovaly své potlačované postavení vedle mužů. „Nerovnost mezi pohlavími je podle Laecockové až mnohem pozdějším produktem vývoje společnosti, konkrétně spjatým s nástupem kapitalismu.“ (tamtéž str. 655)
Gayové a lesby byly v antropologickém diskurzu prakticky neviditelní, a i výzkumy zaměřené na homosexualitu byly celkem výjimečné. Když se takové práce začaly objevovat, jejich autory a autorkami byly nepřekvapivě gayové a lesby, což mělo své nezanedbatelné důsledky. Když se tímto tématem začali zabývat, cítili se jako „insideři“, a čelili podezření, že jsou výsledky jejich práce kontaminovány osobními zájmy autorů. Můžeme se dnes jen dohadovat, jak tato situace ovlivnila soudržnost a strategii prosazení homosexuálně orientovaných badatelů, kteří vydali v r. 1996 kolektivní monografii Vyoutovaní v terénu. (Lewin, a další, 1996) Současně v devadesátých letech takříkajíc došel klasické antropologii výzkumný materiál v exotických destinacích. Zájem o studium, vypracovaná metodologie a akademické struktury si však vyžadovaly nalezení nových témat. To vedlo k tomu, že „…stále více se antropologie pěstuje jako etnografie s někým a pro někoho. Klade důraz na pomáhající rozměr antropologické práce, antropologové se snaží pomáhat komunitám v prosazování jejich práv… aby se zvýšila kvalita života komunity.“ (tamtéž s. 726)

AKTIVISTÉ PROTI FAKTŮM
Potud bychom mohli porozumět tomu, jak se dostala antropologie k tématům LGBT komunity a proč byla silně ovlivněna levicovými radikály. Kde se ale vzal problém s biologickým zakotvením lidského chování? Na jednu stranu zde byl silný požadavek na genetiky, aby objevili gen homosexuality, současně však musí být pohlaví stále více věcí svobodné volby po celý život. Ilustrativní jsou prudké reakce na práce dvou autorů, kteří shromáždili v rámci svých výzkumů doklady o biologických základech lidského chování. Kontroverzní Napoleon Chagnon, který prováděl svá bádání u venezuelských Janomámů, antropolog poučený o genetice, dospěl k závěru, že drsné a agresivní chování zdejších mužů je podporováno a udržováno jejich větší reprodukční úspěšností, což publikoval v časopise Science v r. 1988. (Chagnon, 1988) To vyvolalo bouři odporu s odůvodněním, že tím snad chce biologicky zdůvodnit mužské násilí a sexismus. Následovala systematická dehonestace vědce v tisku. I když lze mít výhrady k jeho metodologii, odpor k biologickým determinantám lidského chování, snad následek traumatu z doby, kdy nacisté zneužili vědu ke své rasistické teorii, se zde projevil v plné síle. Sám Chagnon vyjádřil obavy o další vývoj antropologie, v níž se podle jeho slov objevují tři nevědecké trendy: „1) biofobie, která setrvale odmítá biologická vysvětlení lidského chování, 2) postmodernismus, jenž pokládá „fakta“ za čiré „konstrukce“ lidské mysli, a 3) aktivismus a advokacie, jejichž cílem je řešení problémů a kauz z etického a politického hlediska.“ Vidíme, že dnes už tento styl prosazení vlastního „názoru“ dominuje nad vědeckou diskusí na mnoha západních univerzitách.
Kromě dehonestace v médiích mají levicoví radikálové na univerzitách další prostředky, jak umlčet hlasy, které jim nejsou po chuti. Zažil to na sobě jiný badatel už o desetiletí dříve než Chagnon, totiž Edward O. Wilson (nar. 1929), když ve své rozsáhlé Sociobiologii (1975) přišel s programem studia biologických základů veškerého sociálního chování. To bylo nejspíš příliš ambiciózní tvrzení, které vycházelo z teorie mezialelické kompetice. Ta jen krátce na to vešla do povědomí veřejnosti jako teorie sobeckého genu, jak ji zpopularizoval Richard Dawkins. Wilsonova práce se stala roznětkou nejen antropologických diskusí. O bouřlivé atmosféře svědčí usnesení Americké antropologické asociace z r. 1976, která odmítla sociobiologii jako „pokus geneticky ospravedlnit sexismus, rasismus a elitarismus statu quo v lidské společnosti“. Nepřevládla spíš ideologická hlediska? Zaujalo nás, jak probíhala diskuse s autorem. „Zejména křídlo hardwardských levicových intelektuálů vynaložilo značné úsilí na zdiskreditování sociobiologie. Někdo z tohoto okruhu má zřejmě na svědomí i nechvalně proslulý incident, k němuž došlo při zasedání Americké společnosti pro rozvoj vědy v r. 1976. Když zde Wilson prezentoval své názory na lidskou přirozenost, vtrhla k němu na pódium skupina neznámých útočníků, skandovali „Wilsone, jsi úplně mimo!“ a jeden z nich ho zchladil studenou vodou…“ (Soukup, 2018 str. 507). Pozoruhodné není hloupé chování aktivistů, ale reakce celé akademické obce. Ještě léta po tomto konfliktu jsem se setkával i u nás s úlekem ve tváři akademiků při vyslovení slova sociobiologie. Co je proboha na faktu biologické podmíněnosti některých součástí našeho chování tak pobuřujícího?

AKTIVIZMUS BRÁNÍ VĚDECKÉMU POZNÁNÍ
Obáváme se, že aktivismus na univerzitách brání vědeckému poznání. Může vést k zavržení dobrých a nadějných myšlenkových proudů, jak se to stalo také v případě Daryla J. Bema s jeho EBE (Erotic Becomes Exotic) teorií sexuality. (Bem, 1996) Někdy k zamítnutým teoriím dospějí i ti, kdo svého kolegu dříve umlčovali a dehonestovali, jako se to naštěstí stalo proslulé genetičce Barbaře McClintockové v šedesátých letech. Ta ještě stihla za svůj původně odmítnutý objev dostat Nobelovu cenu. Když přijde badatel s myšlenkou příliš brzy nebo do nevhodné doby, má smůlu a my ostatní s ním. Chceme ukázat, že také Daryl J. Bem přišel s EBE teorií sexuality do extrémně nevhodné doby, v devadesátých letech, kdy to na amerických univerzitách vřelo, levicoví radikálové a aktivisté LGBT komunity byli v plné síle, tak jak to začínáme pociťovat už i u nás, a nakonec rozhodli nejen o zamítnutí velmi zajímavé teorie, ale i o odstranění jejího autora z čela Americké psychologické asociace. A to přitom měl autor v úmyslu smířit zastánce biologických a sociálně konstrukcionistických teorií sexuality!

S VANIČKOU I DÍTĚ
V době publikace i zavržení EBE teorie jsme již pracovali jako rodinní terapeuti a neznali jsme ji. V naší klinické práci jsme však dospěli ke shodnému poznání, které je jádrem EBE teorie: pro zdravý vývoj jedince (u Bema-pro vývoj sexuality) je nezbytné, abychom vyrůstali v genderově polarizované kultuře. Publikovali jsme své klinické zkušenosti s mnoha rodinami v r. 2004 v češtině jen u nás, kde se LGBT aktivisté teprve rozhlíželi. (Trapková, a další, 2017 [2004]) Je zřejmé, že někteří kolegové z oblasti genderových studií, nebo i kulturní antropologové sledující jiné cíle a vyznávající jiné hodnoty, si rozdílů mezi pohlavími pro vývoj jedince a sexuální zrání zatím nedovedou cenit, když nejsou v kontaktu s klinickou praxí, která je nejlepším ukazatelem pravdivosti našich hypotéz. (Desmet, 2019) Centrem naší pozornosti je dítě, nejbezmocnější součást trojice tvořící rodinu. Ta je nejmenším bio-psycho-sociálním systémem schopným úplné sebereprodukce, a to jak biologické, tak kulturní a psychologické. Podrobnosti jsme popsali jinde, zde chceme upozornit na atmosféru v naší společnosti, která tíhne pod tlakem aktivistů k odstraňování rozdílů mezi muži a ženami, aniž by byla známa rizika takového počínání. A akademická obec váhá, někteří kolegové se nechávají strhnout studenty k lákavému libertariánství a vydávají ho za liberální demokracii, jiní s nimi chtějí být prostě jen zadobře, a někteří za námi chodí a říkají: „Máte v mnohém pravdu, a já bych vás podpořil, ale strašně bych to schytal od kolegů…“

NEUSTUPOVAT DEMAGOGII
A přitom by stačilo klidně trvat na tom, co dnes o vývoji sexuality víme, a neustupovat demagogii tam, kde zatím nevíme. Není to zas tak složité. Velmi stručně řečeno je zřejmé, že na základě X a Y chromozomu jsou biologicky kódována dvě pohlaví. Podle toho se vyvíjejí gonády a pod vlivem hormonů i další tkáně včetně struktur mozku. Pod mnoha dalšími vlivy, včetně psychického stavu matky, už prenatálně mohou vznikat odchylky biologického vývoje, takže na svět sice přichází dítě zpravidla s pohlavím ženským nebo mužským (a podle toho s ním okolí zachází a malý rozdíl významně zesiluje), ale potenciál dalšího vývoje je pestřejší. Podle vrozených dispozic (temperamentu) můžeme sledovat vývoj celého spektra od jasně ženských vloh, přes chlapecké dívky a zženštilé kluky až k jasným mužským vlohám. Podle toho se pak dítě ve svém sociálním prostředí chová, poznává sebe a svět a postupně se tak upevňuje příslušnost k některé ze sociálně konstruovaných subkultur, ženské nebo mužské. K tomu ale ten rozdíl musí existovat! Složitý, bio-psycho-sociálně podmíněný proces nelze zjednodušit na jen biologické nebo jen sociální či psychologické příčiny. Jde vždy o nesnadné vylaďování všech vrstev, ke kterému je třeba stabilita, dostatek času a vhodných podnětů. Rodina je, a musí být chráněný prostor pro osobní intimní vztahy s matkou i s otcem, sourozenci a dalšími příbuznými. Teprve v nich se upevňuje sebeobraz do konečné podoby dospělé sebevědomé ženy nebo dospělého sebevědomého muže.
Ve většině kultur existují pohlavně odlišné přechodové rituály do dospělosti, umožňující maturovat buď jako žena, nebo jako muž. Nejspíš proto, že právě jen tato kombinace spolu s převažující heterosexualitou vede k naplnění generativní funkce další generace. Rituály tak zajišťují udržitelný rozvoj populace. Není pochyb o tom, že pro jedince s odlišným sebeobrazem a sexuálním chováním byly takové rituály zvlášť obtížné nebo neprůchodné. U nás jich je málo, ale přece jsou. Například maturitní ples, kde je třeba se jasně prezentovat jako dívka nebo chlapec, je pro genderově zatím nevyhraněného jedince velký problém. Důslednou dekonstrukcí a odstraněním této „sociální kontroly dospělosti“ vzniká mnohem větší svoboda jednotlivce vstupujícího do života. Populace je tak stále genderově pestřejší, ve jménu „genderové spravedlnosti“ se stírají rozdíly mezi ženskou a mužskou rolí, „bojem proti genderovým stereotypům“ se ztrácí genderová polarita.
Výhodou může být snazší naplnění života dříve odmítaných sexuálních variant a mnohem větší tvořivost společnosti. Potíž není se svobodnou volbou sexuálních aktivit, ale s politickou aktivitou stále většího množství sexuálních menšin, které se sdružují ve svých informačních bublinách a s velkou razancí si na většinové společnosti vynucují důkazy své normality změnami zákonů a požadavky nemožného – aby mohli mít vlastní děti. Tím tlačí na rozvoj trhu s dětmi. A ten se rozvíjí. Pokud však je podmínkou pro vznik sexuálního chování, ať už hetero- nebo homosexuálního, potřebné vyrůstat v genderově diferencovaném prostředí, další dekonstrukce tohoto rozdílu může být pro celou populaci nevýhodná.

Literatura u autora.

Psáno 14. 8. 2019
K tisku zařazeno v květnu 2020
Konflikt zájmů: Psáno pro Vesmír, kde nebylo publikováno.

ilustrační foto, Klára Mašínová

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0