Vydání 3-4/ 2024

Hobzová H.: Surogátní mateřství: mohou psychologické výzkumy svědčit pro přijetí v praxi?

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Souhrn: Hobzová H.: Surogátní mateřství: mohou psychologické výzkumy svědčit pro přijetí v praxi? Psychosom 2016; 14(3) s. 152-163

Surogátní mateřství je jeden z postupů využívaných v oboru reprodukční medicíny, během něhož náhradní matka odnosí plod a porodí dítě, které odevzdá neplodnému páru, jenž má v úmyslu dítě vychovat. V České republice se náhradní mateřství realizuje od roku 2004 a stále nemá jasný legislativní rámec. Je otázkou, zda proces surogátního mateřství nemá určité negativní psychologické a sociální konsekvence, které by svědčily pro jeho nepřijatelnost v praxi. Víme, že u náhradní matky se může objevit zármutek při odevzdání dítěte po porodu, pocity zloby či viny. Můžeme také předpokládat komplikace ve vývoji dítěte ze surogace v prenatálním období, či při porodu. Negativní psychologické faktory nemohou být generalizovány, a je zapotřebí započítat i uspokojivé výsledky surogace a spokojenost na všech stranách surogátní triády. Kritická reflexe výzkumných závěrů o psychosociálních aspektech surogace doplňuje diskusi o vhodnosti přijetí této metody v České republice.

Klíčová slova: náhradní mateřství, surogace, náhradní matka, asistovaná reprodukce

Summary:  Hobzová H.: Surrogate motherhood: is psychological research affirming its acceptance? Psychosom 2016; 14(3), pp 152-163

Surrogate motherhood is one of the methods of infertility medical treatment.

The surrogate mother carries a baby for an infertile couple intending to raise a child. Surrogacy has been practiced in the Czech Republic since 2004 without special legislative frame for it. Hypothetically, surrogate motherhood could implicate negative consequences that would suggest its unacceptability in practice. The empirical studies and case studies focused on a grief of surrogate mother when surrendering the child, a feeling of anger or guilt. Potential harm for the child includes the complications in the prenatal period and delivery. It is not possible to generalize negative psychological factors of surrogacy but it is also necessary to consider positive results and satisfaction of all participating sites of surrogate triad. The critical feedback of research conclusion on psychological and social aspects in surrogacy supplements discussion about the possible acceptance of this method in the Czech Republic.

Keywords: surrogacy, surrogate mother, commissioning couple, assisted reproduction

Úvod

Náhradní mateřství (surogace, surogátní mateřství) je metoda používaná v reprodukční medicíně, během níž žena přijme do své dělohy embryo, odnosí a porodí dítě, které po porodu odevzdá páru, se kterým se předem dohodla. Vedle darování oocytů a spermií bývá zařazována mezi metody tzv. reprodukčního dárcovství. Surogace rozšiřuje možnosti léčby infertility neplodného páru o přímé zapojení další osoby, která by se sama jinak pro neplodnost neléčila. Cestou náhradního mateřství s použitím technik asistované reprodukce se narodilo jako první dítě v USA roku 1980 (Holder, 1988), mediálně známější je „baby Cotton“, narozené v roce 1985 ve Velké Británii (Cotton & Winn, 1985). V České republice se náhradní mateřství s použitím technik asistované reprodukce využívá od roku 2004 (Ďurovová, 2015). Podrobná statistika není oficiálně sledována ani publikována.

Postojový kontext tématu surogace

Diskuse, zda a jak má být surogace právně upravena, probíhala například na konferenci o náhradním mateřství Ministerstva spravedlnosti ČR v roce 2009, jednání Výboru pro lidská práva a bioetiku v únoru 2010, či jednání Etické komise Ministerstva zdravotnictví v březnu 2016. Psychologické aspekty celého procesu prozatím nejsou v česky psané literatuře reflektovány, cílem tohoto článku je výběr nejvýznamnějších z nich, jejich shrnutí a srovnání. Významným výchozím bodem tohoto textu je současný postojový kontext tématu surogátní mateřství v česky psané literatuře. Články mnohdy vycházejí z názorů jejich autorů, z nichž se někteří vyjadřují explicitně proti surogaci (Honzák, 2010), nebo pro ni (Pilka et al., 2009). Některé publikace zahrnují postoj autora implicitně (Pektorová, 2015), nebo zastávají neutrální postoj k surogaci samotné a upozorňují na související problematiku (Císařová & Sovová, 2015). Záměrem tohoto textu není přivést čtenáře ke změně jeho případného postoje, ale seznámit ho s tím, co se o psychosociálních aspektech surogace ví a jaká jsou v současnosti nastolována témata. Deklarovatelným východiskem je skutečnost, že některá centra asistované reprodukce surogaci praktikují a nelze to ignorovat. Implicitním úmyslem je pak uvést do souvislosti starší předpokládané negativní souvislosti surogace, pozdější pozitivní empirická zjištění, aktuální diskutabilnost o limitech těchto zjištění tak, aby závěr zůstal otevřený vývoji, který je možno v České republice bezprostředně očekávat.

Historické a právní souvislosti

Surogace je definována jako „praktika, během níž jedna žena donosí dítě pro jinou ženu s úmyslem odevzdat jí dítě po porodu“ (The Warnock Report, 1984, p. 42). Haderka (1986) již od počátku upozorňuje na neekvivalentnost českého překladu pojmů, nicméně až do současnosti se souběžně objevují pojmy náhradní, surogátní či surogační. V oblasti psychologických a sociálních věd může být pojem náhradní matka kompetitivní k významovému pojetí matky, která vychovává dítě v náhradní rodinné péči. V současné právní úpravě se surogace týká zákon č. 29/2012 Sb., občanský zákoník, který zmiňuje výjimku, kdy v případě „náhradního mateřství neplatí vyloučení osvojení mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci“ (§ 804). V Důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku (2012) je jako zdůvodnění § 804 uvedeno, že: „vztahy mezi ženou, která poskytla své zárodečné buňky (biologickou matkou), a dítětem mohou být upraveny cestou osvojení.“ (p. 199). Předpokládá se tedy, že v surogátním procesu budou nejčastěji kooperovat ženy navzájem si příbuzné. Nově se tak připouští prolnutí přirozených příbuzenských vztahů (rodičovství, sourozenectví) a příbuzenských vztahů vzniknuvších právní cestou. Zároveň se podporuje přijatelnost tzv. kontraktního rodičovství, ve kterém je předem zahrnuta třetí strana (Ciccarelli & Beckman, 2005) a ve kterém se počítá s rozložením biologického, právního či psychosociálního rodičovství mezi vícero jedinců. Surogátní mateřství se využívá v případě zdravotních omezení u ženy z neplodného páru, například stavu, kdy její děloha není schopna z vrozených nebo získaných důvodů přijmout oplodněné vajíčko a zajistit mu zdárný prenatální vývoj. V rámci asistované reprodukce se používají identické postupy jako pro jinou in vitro fertilizaci (tzv. „oplodnění ve zkumavce“, zkráceně IVF), např. odběr gamet (pohlavních buněk), mikromanipulační postupy, asistovaný hatching (šetrné narušení obalu vajíčka) (Řežábek, 2014). Indikaci surogace z medicínských důvodů přijímá i asociace FIGO (International Federation of Gynecology & Obsterics) (Milliez, 2008). Náhradní (surogátní) matkou je tedy žena, která přijme do své dělohy embryo, odnosí a porodí dítě, které odevzdá jiným osobám. K dítěti má biologickou vazbu související s těhotenstvím a porodem, v českém právním řádu má vztah právní, neboť dle § 775 zákona č. 29/2012 Sb., občanského zákoníku, je matkou dítěte žena, která je porodila. Nastávající rodiče, kteří po porodu přijmou novorozence do péče, pojí s dítětem obvykle genetická vazba. V česky psaných textech není snadné nalézt terminologickou shodu pro označení těchto osob, objevují se termíny: objednavatelský pár, genetičtí rodiče, pověřující pár, biologičtí rodiče, přijímající pár aj. (Císařová & Sovová, 2015; Haderka, 1986; Pektorová, 2015; Pilka et al, 2009). Pro účely tohoto textu budou dále používány termíny pověřující pár a biologičtí rodiče, s vědomím potřebnosti jazykové kritiky konstituující adekvátní pojmenování těchto osob. V České republice tvoří pověřující pár obvykle muž a žena, kteří spolu nemohou mít děti přirozenou cestou. V zahraničí, například v některých státech USA, se může jednat i o pár homosexuální, či o jedince žijícího samostatně (Brunet et al., 2013; Golombok, Murray, Jadva, MacCallum, & Lycett, 2004). Surogátní uspořádání v extrémní podobě může zahrnovat kombinaci až pěti osob, včetně dárců obou druhů gamet (van den Akker, 2007). Aktuálně můžeme reflektovat i možnost použití darované mitochondriální DNA, která ve spojení se zbývající částí vytvoří kompletní oocyt, jenž je následně oplodněn in vitro. Lze tak zapojit třetí ženu k narození jednoho dítěte (Amato, Tachibana, Sparman, & Mitalipov, 2014). Surogace může být realizována jako genetická (částečná), kdy je náhradní matka zároveň dárkyní vajíčka, nebo gestační (plná), kdy je dítě geneticky vlastní rodičům z pověřujícího páru, popřípadě se využijí darované gamety. Náhradní mateřství může být realizováno jako altruistické (nekomerční), které je založeno na předpokladu, že náhradní matka nezíská z dohody výrazný finanční prospěch. Mohou jí být pověřujícím párem uhrazeny vzešlé náklady na potřeby během těhotenství, popřípadě náhrady za ušlé příjmy. Oproti tomu komerční forma náhradního mateřství předpokládá vyplacení odměny surogátní matce nad rámec kompenzace nákladů a ušlých zisků (Shenfield et al., 2005). Dle doporučení asociace FIGO je akceptovatelná pouze forma gestačního náhradního mateřství, s uhrazením přiměřených nákladů (Milliez, 2008). V současnosti je v Evropské unii náhradní mateřství v nekomerční formě povoleno ve Velké Británii, Irsku, Nizozemí, Belgii, Řecku. V Německu, Francii, Itálii, Rakousku, Portugalsku, Španělsku, Švédsku je náhradní mateřství zcela zakázáno. V ostatních zemích, včetně České republiky, náhradní mateřství legislativně ošetřeno není (Brunet et al., 2013). Možné negativní důsledky surogace Od 80. let minulého století jsou diskutovány možné nepříznivé důsledky surogace pro náhradní matku, např. psychické potíže po předání dítěte, vytvoření pouta s nenarozeným dítětem, pocity zloby či viny. Může také nastat situace, kdy si náhradní matka vytvoří citový odstup k plodu, který povede k chování ohrožujícímu jeho zdraví (Jadva, 2003). V kontaktu se sociálním okolím se může cítit stigmatizována či ostrakizována. Existuje riziko hlubokého zármutku jako akutní psychické reakce na odevzdání dítěte nebo se později vyskytnou symptomy deprese (Milliez, 2008; Shenfield et al., 2005). Během těhotenství podstupuje surogátní matka riziko samovolného potratu, mimoděložního těhotenství, vícečetného těhotenství a s tím spojenými komplikacemi, podobně jako jiná gravidní žena. V případě dětí ze surogace jsou obavy z možných rizik podobné. Dle asociace FIGO mohou potenciální újmy dítěte plynout z komplikací v mnohočetném těhotenství či neočekávaných komplikací v průběhu porodu. Dítě může být ovlivněno i situací, kdy surogační dohoda není dodržena a je vyvolán spor, v němž se dítě stává objektem pozornosti úřadů. Pro pověřující pár je surogátní uspořádání cestou jak získat potomka, kterého se kvůli neplodnosti jinak získat nedaří. Světová zdravotnická organizace definuje nechtěnou neplodnost jako nemoc (Mansour et al., 2014), která má být léčena dostupnými možnými způsoby. Dle asociace FIGO je pro neplodné páry: „jejich neléčitelná neplodnost utrpením a páry přistupují k surogaci jako k poslední šanci na potomka s genetickou vazbou buď na oba rodiče, nebo alespoň na jednoho z nich“ (Milliez, 2008, p. 312). Pověřující pár může prožívat silnou nejistotu. Mohou se zvyšovat úzkosti u muže i ženy, mohou se u nich objevit obavy z toho, že se náhradní matka rozhodne dítě neodevzdat. Oba se musí také vyrovnat s tím, jak vysvětlí příchod dítěte do rodiny bez předešlého těhotenství (Golombok et al., 2004). Okolí neplodného páru může se surogací nesouhlasit a pár tak může ztratit oporu od svých nejbližších. Větší obtíže přitom můžeme dle Golombok et al. (2004) hypoteticky očekávat u částečné surogace, kdy je náhradní matka zároveň dárkyní vajíčka. Van der Akker (2007) upozorňuje, že neplodné páry preferují v prvé řadě plnou genetickou vazbu a přály by si projít i těhotenstvím, až v další řadě jsou ochotny přistoupit na variantu gestační surogace s genetickou vazbou matky či otce. Genetická surogace následuje dle preferencí až jako další a je jí dávána přednost i před adopcí. Konečná, Bubleová & Janků (2010), které zjišťovaly motivy k rodičovství u českých respondentů, souhlasně uvádějí, že nebiologičtí rodiče vychovávající dítě v některé formě náhradní rodinné péče vypovídají o tom, jak pro ně náhradní rodičovství bylo náhradním řešením, když jim byla uzavřena cesta k rodičovství biologickému. Pozitivní zjištění o psychologických aspektech surogátního mateřství Empirické výzkumy, které se věnovaly problematice psychosociálních konsekvencí surogace, však obavy z negativních důsledků pro náhradní matku a pro dítě nepotvrdily. Řada z nich referuje o pozitivních a prospěšných vlivech surogátního uspořádání. Golombok et al. (2004) tvrdí, že v době kolem jednoho roku věku dítěte „rozdíly, které byly identifikovány mezi rodinami ze surogace a rodinami ostatními, ukazují na vyšší well-being a lepší adaptaci na rodičovství právě u surogátních rodin než u rodin vzniknuvších přirozenou cestou“ (p. 400). Van den Akker (2007) v podobně optimistickém duchu uvádí, že předání dítěte po porodu většina surogátních matek vnímá jako šťastnou událost a na základě této zkušenosti by surogaci podstoupily znovu. Jadva et al (2012) souhlasně předkládají svá pozitivní zjištění o rodinách ze surogace s tím, že v raném školním věku dětí fungují oba typy rodin velmi dobře a nejsou zaznamenány zásadní negativní dopady surogačního procesu. V pozitivním duchu uzavírají svá zkoumání v deseti letech věku dětí (celkem 149 dětí, z toho 30 ze surogace) tím, že surogátní rodiny udržely dobré vztahy s náhradními matkami po celou dobu a oba rodiče označili vztah s ní jako harmonický. Děti ze surogace se cítily dobře ve vztahu ke své surogátní matce (Jadva et al., 2012). Imrie & Jadva (2014) dlouhodobě sledovaly ve Velké Británii 34 náhradních matek (které uzavřely celkem 102 surogátních dohod), přičemž chtěly ověřit předpoklad, že genetické náhradní mateřství v sobě zahrnuje vyšší riziko psychických komplikací pro náhradní matku. Ve většině případů náhradní matky udržovaly kontakt se sociálními rodiči, uváděly spokojenost a dobrou zkušenost s tímto kontaktem (Imrie & Jadva, 2014). Náhradní matky z této studie nevykazovaly žádné potíže ohrožující jejich aktuální psychické zdraví a ani nebyl nalezen dostatek signifikantních rozdílů pro potvrzení domněnky, že genetické náhradní mateřství je ve své podstatě více problematické. Ve stejném roce předložily Jadva a Imrie (2014) své poznatky o pozdějších dopadech surogace na vlastní děti náhradních matek. Pro exploraci zvolily odstup 7 let od těhotenství matky. Uvádějí, že 86 % potomků (31 osob ve věku 12-25 let) mělo kladný názor na účast matky v surogaci. Děti kladně vypovídaly o rodinném životě a užívání společně stráveného času s vlastní matkou, včetně hrdosti na její čin. Autorky zjistily, že surogace nemá negativní vliv na psychické zdraví vlastních potomků náhradní matky. Necelá polovina dětí surogátních matek (47 %) z jejich výzkumu byla v kontaktu s dítětem ze surogace a jeho rodinou, přičemž narozené potomky nazývaly „tummy sister, tummy brother“ – sestra z bříška, bratr z bříška. Obdobně se můžeme setkat v historické literatuře s pojmenováním „sourozenec po mléce“ v souvislosti s institucí kojných. Z výzkumů věnujících se vývoji po porodu u dětí narozených ze surogace vyplývá, že tyto děti se neliší od ostatních novorozenců. Jak uvádí Söderström-Anttila et al. (2015): „děti narozené ze surogačního uspořádání mívají perinatální výsledky srovnatelné s dětmi narozenými metodami fertilizace in vitro“ (p. 9), zejména pak v incidenci předčasného narození (před 37. týdnem těhotenství) a výskytu vývojových vad. Pravděpodobnost nízké porodní váhy je dle autorů u dětí ze surogátního těhotenství naopak o něco nižší a jejich váha se blíží váze dětí z těhotenství s přirozenou fertilizací. Longitudinální studie sledující psychologické souvislosti rodičovství, vývoje a růstu dětí (celkem 173 dětí, z toho 42 ze surogace), které publikovali Golombok et al. (2004, 2006, 2011), příznivé výsledky potvrzují. V prvním roce věku dětí (Golombok et al., 2004) byl dotazníkovými metodami studován well-being rodičů, vzájemný vztah dítěte s rodiči a temperament dítěte. Rodiny ze surogace ve srovnání s rodinami ostatními uváděly vyšší well-being, matka i otec se lépe adaptovali na rodičovství. Matky výše skórovaly ve vyjadřování vřelosti, emočního vztahu, měly potěšení z rodičovství a ze vzájemné blízkosti, otcové skórovali v oblastech podobných: vyjádřené vřelosti, emočním vztahu, potěšení z rodičovství a více referovali o pozitivních pocitech z rodičovské role. Ve stejné rodičovské skupině o rok později vysledovaly autorky u biologických matek více vřelý vztah, v porovnání s matkami z rodin s dětmi počatými přirozeně, u otců pak nižší úroveň stresu z rodičovství (Golombok et al., 2006). Autorky pracovaly s možným zkreslením zjištěných dat sociální reprezentací ve smyslu sociální žádoucnosti a doplnily kvantitativní výzkumné metody pozorováním. Jejich závěry vyznívají ve prospěch pověřujících párů i surogace samotné.

Diskutabilnost zjištění o surogaci

V souvislosti s vývojem situace kolem náhradního mateřství v České republice si můžeme klást otázku, zda nás neprokazatelnost negativních konsekvencí surogace vede k přijetí názoru, že ve většině případů je náhradní mateřství přijatelná a bezpečná metoda. Generalizace optimistických závěrů se však jeví jako neuvážená. Jistým omezením poznání v oblasti psychosociálních aspektů náhradního mateřství je skutečnost, že psychologickým výzkumům se věnují týmy zejména ve Velké Británii (Golombok et al., 2011; Golombok, MacCallum, Murray, Lycett, & Jadva, 2006; Golombok et al., 2004; Jadva, Blake, Casey, & Golombok, 2012; Jadva, Imrie, & Golombok, 2015), kde je surogace dovolena a je jí dán zákonný rámec (Surrogacy Arrangements Act, 1985; Human Fertilisation and Embryology Act, 1990) a v jehož limitech pracují i výzkumné týmy. Jadva & Imrie (2014) a Söderström-Anttila et al. (2015) upozorňují na riziko systematické chyby způsobené nenáhodným výběrem respondentů a na jejich metodologicky limitující nedostatečný počet. V úvahách o obsahu výpovědí je třeba počítat s úmyslem účastníků prezentovat se v dobrém světle (Jadva & Imrie, 2014), což odpovídá zkušenostem se sebeprezentací v jiných psychologických výzkumech (srov.: Paulhus, Bruce, & Trapnell, 1995). Neochota respondentů k účasti ve výzkumu, popřípadě k validním výpovědím je v podobných společensky neobvyklých situacích běžná a vede k omezení možnosti empirického poznání. Například Söderström-Anttila et al. (2015) uvádějí, že z celkového počtu 1795 studií o surogaci, získaných z databází PubMed, Cochrane a Embase, nalezli pouze 55 studií metodologicky vyhovujících.

  • Náhradní matky

V diskusi se zjištěními o očekávání náhradních matek z Velké Británie uvádí Berend (2012, 2014) výpovědi žen z USA. Autorka se věnovala analýze volně dostupných výpovědí na webových fórech, dle ní dochází k postupné proměně očekávání náhradních matek za poslední desetiletí. „náhradní matky očekávaly blízké přátelství s pověřujícím párem, …, většina žen však byla zklamaná tím, že pár nezůstal v kontaktu, a následně se náhradní matky začaly soustředit na uspokojení z vytvoření nového života.“ (Berend, 2014, p. 399). Autorka zdůrazňuje význam sociálního srovnávání a bere na zřetel kolektivní jednání skupiny náhradních matek, které formuje individuální očekávání, postoje i nepsaná pravidla chování. Ženy se naučily vytvoření vztahu s rodinou neočekávat, ale pokud by to bylo možné, chtěly by bližší dlouhotrvající vztah. Altruistickou motivaci náhradních matek Berend (2014) relativizuje a tvrdí, že motivaci je nutné osvětlit i v sociálním kontextu. Jako zdroj vnější motivace může dle ní fungovat satisfakce ze strany profesionálních surogátních agentur. „Skupiny náhradních matek a agentury definují, co je normální a o co se má usilovat, …, motivace je tak srozumitelnější v kontextu (sdílených) příběhů, reklam a vzájemných diskusí“ (p. 401). Altruismus náhradních matek podporuje a modifikuje i kontakt s profesionály, kteří se surogátním mateřstvím zabývají v rámci neziskových agentur. Vztah náhradní matky a pověřující matky v sociálním kontextu komentuje i van der Akker (2007). Dle ní ženy uvádějí v soulad své netypické volby cestou kognitivní restrukturalizace: „úspěch či neúspěch tohoto kognitivního zhodnocení ovlivní otevřenost a upřímnost výpovědi“ (p. 53). Běžná populace oproti tomu nemá potřebu k postojové změně, tudíž udržuje stav původní normativní kognitivní konsonance.

  • Děti z náhradního mateřství

Drobné potíže v psychosociálním vývoji dětí ze surogace můžeme nalézt dle Golombok, Blake, Casey, Roman, & Jadva (2013) v jejich pozdějším věku. V longitudinální studii, která srovnávala rodiny s dětmi z náhradního mateřství, rodiny s dětmi počatými z darovaných gamet a rodiny s dětmi počatými přirozeně, se projevilo, že děti z náhradního mateřství vykazují více potíží se sociální adjustací, než děti z rodin s darovanými zárodečnými buňkami i než počatými přirozeně. Děti byly sledovány ve věku 3, 7 a 10 let a zmíněný rozdíl byl patrný zejména ve věku 7 let, přičemž šlo o důsledky odtajnění původu dítěte a s tím spojenými psychickými obtížemi matky. „Děti, které si byly vědomy okolností svého narození, byly citlivější k distresu matky“ (Golombok et al, 2013, p. 658). Zdá se tak, že na chování a psychickou pohodu dětí ze surogace má větší vliv chování a prožívání biologické matky než surogace samotná. K pochopení psychologických konsekvencí života dětí pocházejících z náhradního mateřství mohou sloužit i kazuistiky. V České republice je to například případ narození chlapce, o kterého kvůli těžkému zdravotnímu postížení, paraplegii a epilepsii nejeví po porodu zájem ani pověřující pár, ani náhradní matka (Pektorová, 2015), dítě vyrůstá v ústavní péči. V zahraniční literatuře jsou známější případy „Baby M.“, J. Buzzanca, nebo spor Johnson vs. Calvert (srov. Císařová & Sovová, 2015), tedy dětí, o které byly vedeny soudní spory, protože je například náhradní matka odmítla po porodu předat, nebo pověřující pár odmítl dítě přijmout. Příběhy dětí a náhradních matek, které mají povahu katastrofických scénářů, nejsou ojedinělé, avšak vzhledem k počtu surogátních dohod, které byly splněny bez obtíží, není jejich počet vysoký. Agnafors (2014) staví svou výzvu k opatrnosti vůči pozitivním závěrům na etických argumentech a komentuje vztah mezi náhradní matkou a dítětem následovně: „Vyhýbání se vytvořit vazbu mezi (náhradní) matkou a dítětem v míře, která by usnadnila vlastní výměnu, se jeví prima facie nemorální, zvyšuje se tím riziko újmy jak pro dítě, tak pro náhradní matku; naopak povzbuzování vzniku vazby mezi matkou a plodem, která má pro dítě ochranný účinek, potenciálně vystavuje velkému stresu surogátní matku i pověřující pár, když přijde čas dítě předat (p. 362).“

  • Pověřující pár – biologičtí rodiče

K tématu rozvíjejícího se rodičovství u biologických rodičů vyjadřuje Golombok et al (2011) názor, že: „pro pozitivní reprezentaci vztahu mezi matkou a dítětem se jeví gestační nebo genetická vazba jako méně významná oproti silné touze po rodičovství, …, těhotenství není nutnou podmínkou“ (p. 220). Na rozdíl od zjištění van der Akker (2007), která deklarovala preferenci genetické vazby, se tak vyzdvihuje úmysl, záměr a touha stát se rodičem jako faktory, jež vedou k rozvoji rodičovských kompetencí, k úspěšné a uspokojivé péči o dítě a k funkčním rodinným vztahům. Můžeme tak sledovat rozpor v přesvědčení o významných aspektech rodičovství u neplodných párů, které stojí na počátku své cesty, a rodičů, kteří pečují o dítě ze surogace delší dobu. Realizací a rozvíjením svého rodičovství získají nový sociální status, prožijí změny v sociálních vazbách a mohou se u nich změnit preferované hodnoty.

Komerční versus altruistická forma surogace

V západoevropském kulturním prostoru se považuje za přijatelnější altruistická forma surogace, často sdílená je argumentace Bera (2000), který je přesvědčen, že komerční surogace se staví na rovinu s otroctvím a prostitucí tím, že surogace je „proces depersonalizace žen na dělohy k pronájmu“ (p. 156). Někteří autoři se naopak ke komerční surogaci vyslovují jako k variantě vhodnější, nebo navrhují profesionální model náhradního mateřství s tím, že altruistické náhradní mateřství může být ve své podstatě stejně vykořisťující jako komerční a zároveň platba nemusí bránit altruistické motivaci (Bromham, 1995; Van Zyl & Walker, 2013). Berend (2012) uvádí, že většina ze sledovaných surogačních smluv implicitně obsahovala dvě roviny – spojení kontraktního vztahu a vztahu obdarovávání. Zatímco kontrakt skončí vyplacením poslední části náhrady/odměny, vztah darující trvá nadále. Tím Berend navazuje na Teman (2010), která na základě empirických dat získaných v USA, Izraeli a Velké Británii předpokládá, že altruistické pojetí surogace jako „darování života“ je do určité míry narativním pojetí vztahů mezi dvěma ženami, u kterých se teprve vytváří společností přijatelné pojmenování skutečnosti. Dle Teman (2010) je hrdinský kontext klíčový a pomáhá surogátním matkám porozumět rozdílu mezi nimi a biologickými matkami. To dokreslují i iniciační příběhy náhradních matek a iniciační rituály mezi oběma ženami, které slouží k vytváření a strukturování hrdinské automytologie. Dle Teman (2010) mezi náhradní matkou a sociální matkou „zůstává trvalé pouto solidarity“ (p. 221), které můžeme připodobnit genealogickým vztahům.

Závěr

Náhradní mateřství není typickou cestou k získání dítěte, pro neplodné páry je často možností poslední volby. Většinou se indikace surogace omezuje ze striktně zdravotních důvodů, jiné by neospravedlnily reálná zdravotní rizika pro náhradní matku. V západoevropských zemích je zároveň surogace přípustná pouze v altruistické formě. Tím je chráněn společensko-kulturní konsenzus, že není vhodné dobrovolně otěhotnět s promyšleným cílem odevzdat dítě za peníze. Jak uvádí van den Akker (2007), trendy se mění, podobně jako se v minulosti změnily u postojů k dárcovství gamet. „Surogace odhaluje, že víra ve vlastní mateřství jako přirozený, základní, toužebný cíl všech normálních žen je sociální konstrukce“ (Teman, 2008, p. 1105). Glorifikační sebepojetí náhradních matek, ze kterých se v poznání částečně surogace vychází, je třeba vztáhnout ke společenskému kontextu, v němž se všechny strany surogátní triády pohybují. V doporučeních k praxi náhradního mateřství bývá jako důležitá součást připojeno nezávislé odborné poradenství, které by mělo obsahovat medicínské, sociální, psychologické a právní téma. Mělo by zahrnovat přehled možných rizik a výhod, které s sebou surogace přináší. ESHRE doporučuje ponechat „dobu na vychladnutí“ pro pověřující pár i pro náhradní matku, kdy má dojít k důkladnému promyšlení jejich rozhodnutí (Shenfield et al., 2005). Všechny strany by si měly být vědomy své odpovědnosti i svých práv v surogátním kontraktu a mít na zřeteli blaho budoucího dítěte (Milliez, 2008). Předvídavost k budoucím událostem je výzvou pro zapojené lékaře i pracovníky z pomáhajících profesí. Nakolik úroveň současného poznání koresponduje s realitou žitou v České republice, je otázka, která by byla vhodným cílem výzkumů. Koncept náhradního mateřství představuje potenciální možnost pomoci některým neplodným párům bez ohrožení náhradní matky i narozeného dítěte. Stále však zůstává mnoho nepoznaného, co vyžaduje zvýšenou pozornost všech zúčastněných osob a dostatečnou morální integritu profesionálů, kteří jsou do surogátního aranžmá zapojeni.   Literatura

  1. Agnafors, M. (2014). The harm argument against surrogacy revisited: two versions not to forget. Medicine, Health Care, and Philosophy, 17(3), 357–63.
  2. Amato, P., Tachibana, M., Sparman, M., & Mitalipov, S. (2014). Three-parent in vitro fertilization: gene replacement for the prevention of inherited mitochondrial diseases. Fertility and Sterility, 101(1), 31–5.
  3. Ber, R. (2000). Ethical issues in gestational surrogacy. Theoretical Medicine and Bioethics, 21(2), 153–169.
  4. Berend, Z. (2012). The romance of surrogacy 1. Sociological Forum, 27(4), 913–936.
  5. Berend, Z. (2014). The social context for surrogates’ motivations and satisfaction. Reproductive Biomedicine Online, 29(4), 399–401.
  6. Bromham, D. R. (1995). Surrogacy: Ethical, legal, and social aspects. Journal of Assisted Reproduction and Genetics, 12(8), 509–516.
  7. Brunet, L., King, D., Davaki, K., McCandless, J., Marzo, C., & Carruthers, J. (2013). Comparative study on the regime of surrogacy in the EU member states. European Parliament.[online] [cit. 2016-05-09] Dostupné na: http://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/etudes/join/2013/474403/IPOL-JURI_ET(2013)474403_EN.pdf
  8. Ciccarelli, J. C., & Beckman, L. J. (2005). Navigating rough waters: An overview of psychological aspects of surrogacy. Journal of Social Issues, 61(1), 21–43.
  9. Císařová, D., & Sovová, O. (2015). Náhradní mateřství v právní praxi. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, 5(2), 13-24. [online] [cit. 2016-05-09] Dostupné na http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/93
  10. Cotton, K., & Winn, D. (1985). Baby Cotton : For love and money. London: Dorling Kindersley.
  11. Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) (2012). [online] [cit. 2016-05-09] Dostupné na http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf
  12. Ďurovová, H. (2015). Šanca na vlastné. Život, 3, 20-23. [online] [cit. 2016-05-09] Dostupné na: http://zivot.cas.sk/clanok/19260/sanca-na-vlastne-v-cesku-ma-nahradne-materstvo-realnu-podobu-slovaci-musia-dufat.
  13. Golombok, S., Blake, L., Casey, P., Roman, G., & Jadva, V. (2013). Children born through reproductive donation: a longitudinal study of psychological adjustment. Journal of Child Psychology and Psychiatry, and Allied Disciplines, 54(6), 653–60.
  14. Golombok, S., MacCallum, F., Murray, C., Lycett, E., & Jadva, V. (2006). Surrogacy families: parental functioning, parent-child relationships and children’s psychological development at age 2. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 47(2), 213–222.
  15. Golombok, S., Murray, C., Jadva, V., MacCallum, F., & Lycett, E. (2004). Families created through surrogacy arrangements: parent-child relationships in the 1st year of life. Developmental Psychology, 40(3), 400–11.
  16. Golombok, S., Readings, J., Blake, L., Casey, P., Marks, A., & Jadva, V. (2011). Families created through surrogacy: mother-child relationships and children’s psychological adjustment at age 7. Developmental Psychology, 47(6), 1579–88.
  17. Haderka, J. F. (1986). Surogační mateřství. Pravný obzor: Teoretický časopis pre otázky štátu a práva, 69(10), 917–934.
  18. Holder, A. R. (1988). Surrogate motherhood and the best interests of children. Law, Medicine & Health Care : A Publication of the American Society of Law & Medicine, 16(1-2), 51–56.
  19. Honzák, R. (2010). Děloha na leasing a proč jsem proti. Vesmír, 89 (1), 14-15.
  20. Imrie, S., & Jadva, V. (2014). The long-term experiences of surrogates: relationships and contact with surrogacy families in genetic and gestational surrogacy arrangements. Reproductive BioMedicine Online (Elsevier Science), 29(4), 424–435.
  21. Jadva, V., Blake, L., Casey, P., & Golombok, S. (2012). Surrogacy families 10 years on: relationship with the surrogate, decisions over disclosure and children’s understanding of their surrogacy origins. Human Reproduction (Oxford, England), 27(10), 3008–14.
  22. Jadva, V. et al. (2003). Surrogacy: the experiences of surrogate mothers. Human Reproduction, 18(10), 2196–2204.
  23. Jadva, V., & Imrie, S. (2014). Children of surrogate mothers: psychological well-being, family relationships and experiences of surrogacy. Human Reproduction (Oxford, England), 29(1), 90–6.
  24. Jadva, V., Imrie, S., & Golombok, S. (2015). Surrogate mothers 10 years on: a longitudinal study of psychological well-being and relationships with the parents and child. Human Reproduction (Oxford, England), 30(2), 373–9.
  25. Konečná, H., Bubleová, V., & Janků, V. (2010). Motivy k rodičovství. Československá psychologie : Časopis pro psychologickou teorii a praxi, 54(2), 126–137.
  26. Mansour, R., Ishihara, O., Adamson, G. D., Dyer, S., de Mouzon, J., Nygren, K. G., … Zegers-Hochschild, F. (2014). International Committee for Monitoring Assisted Reproductive Technologies world report: Assisted Reproductive Technology 2006. Human Reproduction (Oxford, England), 29(7), 1536–51.
  27. Milliez, J. (2008). FIGO Committee Report: Surrogacy. International Journal of Gynaecology and Obstetrics: The Official Organ of the International Federation of Gynaecology and Obstetrics, 102(3), 312–3.
  28. Paulhus, D. L., Bruce, M. N., & Trapnell, P. D. (1995). Effects of self-presentation strategies on personality profiles and their structure. Personality and Social Psychology Bulletin, 21(2), 100–108.
  29. Pektorová, M. (2015). Surogace, ano či ne? Kazuistika. Česká Gynekologie, 80(4), 299–301.
  30. Pilka et al. (2009). Surogátní mateřství - literární názory a praxe. Česká Gynekologie, 74(2), 144–147.
  31. Řežábek, K. (2014). Asistovaná reprodukce. Praha : Maxdorf.
  32. Shenfield, F., Pennings, G., Cohen, J., Devroey, P., de Wert, G., & Tarlatzis, B. (2005). ESHRE Task Force on Ethics and Law 10: surrogacy. Human Reproduction (Oxford, England), 20(10), 2705–7.
  33. Söderström-Anttila, V., Wennerholm, U.-B., Loft, A., Pinborg, A., Aittomäki, K., Romundstad, L. B., & Bergh, C. (2015). Surrogacy: outcomes for surrogate mothers, children and the resulting families—a systematic review. Human Reproduction Update Advance Access published October 9, 2015. [online] [cit. 2016-05-09] Dostupné na: http://humupd.oxfordjournals.org/content/early/2015/10/09/humupd.dmv046.full.
  34. Teman, E. (2008). The social construction of surrogacy research: an anthropological critique of the psychosocial scholarship on surrogate motherhood. Social Science & Medicine, 67(7), 1104–12.
  35. Teman, E. (2010). Birthing a mother: The surrogate body and the pregnant self. Berkeley: University of California Press.
  36. The Warnock Report: Report of the Committee of Inquiry into Human Fertilisation and Embryology. (1984) [online] [cit. 2016-05-09]. Dostupné na http://www.hfea.gov.uk/2068.html.
  37. van den Akker, O. B. A. (2007). Psychosocial aspects of surrogate motherhood. Human Reproduction Update, 13(1), 53–62.
  38. Van Zyl, L., & Walker, R. (2013). Beyond altruistic and commercial contract motherhood: the professional model. Bioethics, 27(7), 373–81.
  39. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [online] [cit. 2016-05-09] Dostupné z http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/NOZ_interaktiv.pdf.

autorka

Mgr. Hana Hobzová je studentkou doktorského studia oboru Sociální lékařství v Ústavu lékařské etiky LF MU. Ve své práci se věnuje náhradnímu mateřství. Dlouhodobě se zajímá o problematiku etiky v oboru asistovaná reprodukce. Pracuje jako psycholožka pro Oblastní Charitu Rajhrad. Je členkou České společnosti pro analytickou psychologii. Kontakt: Kamenice 752/5, 625 00 Brno e-mail: hanahobzova@gmail.com, hobzova@mail.muni.cz 

Do redakce přišlo 16. 5. 2016

Recenze 19. 5. 2016

K tisku zařazeno po úpravě 29. 8. 2016

   

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0