Vydání 3-4/ 2024
Honzák R.: Thersitův komplex
REFLEXE
„Oni“ si nás neoškliví; jsme to my, kdo nás odsuzuje.Římskou vědu zajímala jen válka a pohodlí, kdežto řeckou pravda a krása. L. Mlodinow: Život je jen náhoda
MUDr. Radkin Honzák, CSc.
Thersités byl nejošklivější muž před Trójou. Byl křivonohý, měl vpadlý hrudník a šišatou hlavu. Navíc nepatřil k urozeným. To by mu vše bylo asi tolik nevadilo, protože Homér se nezmiňuje o žádných ženách, s nimiž by se byli bojovníci rozptylovali (i když deset let je dlouhá doba), ale on byl taky ve vojenském ležení Řeků největší drbna, pomlouvač a rozeštvávač. Odysseus ho musel na nějakém sezení seřezat, když tam vystoupil se svým projevem a nakonec ho zabil Achilles za to, že zhanobil mrtvolu královny Amazonek Penthesiley. Thersites měl tedy navíc v hnusném těle odpornou a hnusnou duši.
Pročež se za trest dostal do psychopatologie a jako jeho komplex je označována obava z vlastní ošklivosti. Na rozdíl od komplexu Cyranovského, jehož hrdý nositel je o svých vadách na kráse přesvědčen a pyšní se jimi, majitel Thersitovského komplexu se za svou odchylku stydí a byl by rád, kdyby ji někdo napravil. Ve velkoskladu lékařské literatury nazvaném PubMed je sice pro pojem „komplex“ několik desítek tisíc odkazů, zúženo na jméno řeckého krasavce je jich plných pět a čtyři z nich nesou dodatek či upřesnění: „noční můra plastických chirurgů“.
Co je to krása, není jednoduché, byť bychom měli Ecovy eseje. Řekové ji viděli jako zjevení dobra a duchovna, křesťanský středověk jako splendor Dei, záři Boží nádhery. Renesance objevuje ideu krásy a Dostojevský je přesvědčen, že krása spasí svět. Já se domnívám, že to nebude cestou, jíž kráčí postmodernismus, ale dlouhá životní zkušenost mě přesvědčuje, že může být ještě hůř. Možná nejlepší definice, kterou jsem našel, říká, že je to souhrn částí, které spolupracují tak, že není třeba nic přidávat. S přitažlivostí ošklivosti je to ještě složitější.
Kožní onemocnění je kromě estetického defektu pro mnoho lidí spojeno s rizikem nákazy. Je to nepochybně stigma v pravém slova smyslu, otázkou však zůstává, jak velká stigmatizace je s takovýmto postižením objektivně spojena a nakolik negativní postoje okolí jsou více v představách postižených, než v realitě.
Pro výroční konferenci dermatologů konanou letos v listopadu v Praze jsem připravil sdělení o negativních emocích spojených s postižením kůže, které je navenek a patrné a o možnostech podpůrné psychoterapie, kterou může poskytnout ošetřující dermatolog. Myslím, že nejvýhodnější je racionálně emotivní terapie, kterou může nabídnout po krátkém výcviku každý empatický zdravotník. Součástí mé přednášky byly také výsledky pilotního (mini)průzkumu pořízeného s pomocí metodiky PANAS (zde je):
Sledoval jsem u malého vzorku (n=73) respondentů jejich uvažované emoční reakce při setkání s člověkem trpícím viditelným kožním onemocněním včetně úvahy, jak daleko od něj by si sedli v řadě sedadel a u jiného vzorku (n=61) složeného převážně z lékařek a lékařů přítomných na postgraduálním kurzu, s otázkou, jak by emočně reagovali na zjištění, že trpí kožním onemocněním. V obou případech jsem kladné odpovědi zanášel vždy jako jeden bod do sloupcového grafu k jednotlivým položkám. Výsledky předkládám zde:
Tab 1.: : POCITY PŘI PŘEDPOKLÁDANÉM POHLEDU NA POSTIŽENÉHO
Tab.2: PŘEDSTAVA EXANTÉMU NA VLASTNÍM OBLIČEJI
To, co postižení málokdy berou v úvahu, je skutečnost, že lidé v jejich blízkosti, a respondenti nebyli jen zdravotníci, projevují častěji empatii (emoční vřelost) a zájem, než odpor. Nejčastější reakcí je nervozita a neklid, což vyplývá jak z vnímání rizika (byť většinou neopodstatněného, ale prožívaného) a z nejistoty, jak se chovat. O té svědčí i zastoupení studu mezi častějšími odpověďmi. Zato představa exantému na vlastním obličeji vyvolává mnohem větší poplach a negativní moce jsou zastoupeny mnohem častěji. Zajímavé je, že všichni, kdo odpověděli, že by projevili odhodlání, okamžitě skórovali také únavu, takže je otázkou, jak dlouho by takové odhodlání vydrželo.
Vzhledem k tomu, že se jedná o první nepatrnou sondu, by bylo ukvapené, dělat z dosažených odpovědí nějaké vážnější závěry. Je zde ale náznak toho, že pocit ostrakizace je více problémem nositele stigmatu, než jeho okolí. Za podrobnější analýzu by nepochybně stály pocity postižených.
Praha – 15. listopadu 2015
Web7master s.r.o.