PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

EDITORIAL 

Nová vědecká pravda nevítězí tím, že by přesvědčila oponenty, ale spíše tak, že oponenti vymřou a nová generace vyrůstá s novou pravdou, která je jí vlastní

. To řekl Max Planck. K tomu se sluší dodat, že technický pokrok bývá nové pravdě nápomocen (když člověk objevil, že remontérky jsou složitější než pendlovky, a proto také poruchovější, což napsal Chamfort, začal hledat složitosti také v doposud jednoduchém lidském organismu. A co teprve parní stroj, který uchvátil Freuda natolik, že duši popsal jako mechanismus plný přetlaků a výpustí) a na překážku jí bývají peníze vložené do systémů řízených starými pravdami a hlavně z nich čerpané. Je dobré si připomenout, že pravda ve vědě může být definována jako ta pracovní hypotéza, která je nejlépe upravena k tomu, aby připravila cestu další, ještě lepší hypotéze, jak nám odkázal Konrád Lorenz. S citováním bych skončil s modistkou Madame de Pompadour, která říkala, že nové je to, co bylo již zapomenuto. Na počátku bylo slovo. Jak jsme na tuhle základní pravdu mohli zapomenout? NA POČÁTKU (každé změny) JE INFORMACE. Ta může mít mnoho podob. Současný pozitivistický vědec ji vidí jen jako molekulu transmiteru – a nic víc – a přitom to může být vizuální vjem grimasy bolesti, který „rozsvítí“ v mozku stejná místa, jako když jsem naposled zapomněl prst mezi dveřmi. Celá informační kaskáda někde začne, někudy pokračuje a je otázkou, zda někde končí, protože zpráva o mé bolesti jde dál a jsou tu zpětné vazby… Pochopitelně, že transmitery jsou jedním z nosičů, ale jsou i jiné. Třeba slova, gesta, vůně, hudba, kterou Oliver Sacks nazval těsnopisem emocí, a další. Kódování je třeba luštit. Znalkyně květomluvy pozná z došlé kytice kosatce bambulitého, že se jí odesilatel táže: Smím prositi o čest zatančiti si s tebou na příštím plesu valčík? Pošle mu tedy zelenou kapustu (Blumenkohl) a on se zaraduje, neboť z toho jasně přečte vzkaz: doufej! Stejně to běhá v našich tělech, jenže my umíme jen transmitery (a před padesáti roky jsme ani o nich nevěděli zhola nic). Jak to je dlouho, co víme, že většinu slavné mozkové chemie včetně posvátné molekuly serotoninu vyrábí půldruhého kila malých hnusných bakterií (včetně parazitů, například Úzkohlavce prasečího) uložených ve tmě našich střev? A tam je větší tma než na jejich konci, kde jak známo, je taková tma, protože tam nejsou žádný vokna. Jak dlouho víme, že si trvalou nadbytečnou „léčbou“ antibiotiky tuhle kamarádskou dílnu ničíme a zakládáme tak pravděpodobně dětem na ADHD a autismus? Jak dlouho víme, že můžeme chybějící informaci z této oblasti dodat transplantací nikoliv kmenových buněk, ale stolice? A že dárcova věta „Nedám ti ani ho...!“ může znamenat konec nadějím na vyléčení ulcerózní kolitidy? Jestliže odpudivý zbytek našich trávicích procesů může být nositelem významné informace, otevřeme konečně oči a hledejme zdroje pozitivních informací také jinde, ve vyšších etážích našich osobností, v jejich vztazích a v energiích, které uvedly tento svět (a na něm také nás) do pohybu.    

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0