Vydání 3-4/ 2024

Balcar K.: Rodinná psychosomatika

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Teorie

Doc. PhDr. Karel Balcar, PhD. Doc. PhDr. Karel Balcar, PhD. Doc. PhDr. Karel Balcar, PhD, Pražská vysoká škola psychosociálních studií. Kontakt na autora: vyzkum@pvsps.cz  Rozšířené znění autorova příspěvku na 15. konferenci psychosomatické medicíny s mezinárodní účastí v Liberci „Identita psychosomatické medicíny“,16.-18. října 2014.

 

Souhrn: Balcar, K.: Rodinná psychosomatika, Psychosom 2015; 13(3), s.168-177 Příspěvek nabízí pohled na tradiční pojem „psychosomatických rodin“ z hlediska jeho současné platnosti a užitečnosti. Poukazuje na výzkumné a klinické zkušenosti s častějším výskytem psychosomatických onemocnění u rodin s určitými poruchovými vlastnostmi struktury a interakce, v nichž tělesný projev nemoci plní účelnou, krátkodobě takovou rodinu ochraňující, dlouhodobě ji v její porušenosti ustalující a vývojově ji poškozující úlohu. Výsledkem má být připomenutí si vlastností takto rizikovějších rodin s výhledem na diagnostické rozpoznávání a porozumění funkci takového psychosomatického dění a zacílení terapeutické pomoci ke zdravějším způsobům zvládání rodinného stresu, než poskytuje takto probíhající patogenní „vyrovnávání účtů“ vzájemných potřeb v rodinném soužití.

Klíčová slova: psychosomatické rodiny, patologická rovnováha, funkce symptomu

Summary: Balcar, K.: Family psychosomatics, Psychosom 2015; 13(3), pp. s.168-177 The paper presents a review of the traditional concept of „psychosomatic families“ from the viewpoint of its present validity and usefulness. It refers to research and clinical pieces of experience with more frequent occurrence of psychosomatic diseases in families that exhibit certain dysfunctional traits of structure and interaction, in which the somatic symptom fulfils an effective function in momentarily protecting the family from breakdown, however, in the long run, solidifying its ongoing malfunction and developmental impairment. The aim of the study is to remind of the typical characteristics of the families with such risks, with a view to diagnostic identification as well as understanding the function of such psychosomatic development, and leveling the therapeutic help to establishing more healthy ways of coping with family stress, than the ongoing pathogenic “squaring up“ of mutual needs in family cohabitation makes possible.

Key words: psychosomatic families, symptom function

   

PROBLÉM A METODA

Cílem této studie je stručně přehlédnout původ pojmu „psychosomatické rodiny“, raženého Salvadorem Minuchinem, a pak zvlášť podpůrné i kritické argumenty ohledně jeho obsahové platnosti a praktické užitečnosti, které vycházejí z poznatků statistických a klinických studií provedených v průběhu následujících několika desetiletí. Minuchin se spolupracovníky představil navržený „model psychosomatické rodiny“ především na základě klinických a výzkumných zkušeností, které popsal v několika svých publikacích od šedesátých do sedmdesátých let – Minuchin, et al., (1967); Minuchin (1973); Minuchin, et al., (1975); Minuchin, et al., (1978). Poměrně nedávný vlastní pohled na jeho historii pak alespoň okrajově podává i v úvodu k rodinně-diagnosticky zaměřené knize – Minuchin, et al., 2007. Toto pojetí, vysvětlující příčinnou souvislost mezi určitými vlastnostmi rodiny jako celku a vznikem právě psychosomaticky podmíněného onemocnění u jejího člena či členů, získalo v druhé polovině minulého století u „systémově“ orientovaných teoretiků a praktiků rodinné terapie značnou oblibu. Zároveň však bylo průběžně kritizováno z teoretických a metodologických pohledů, a zejména na základě odlišných výsledků získaných empirickým zkoumáním. Předkládaný obsahový rozbor co možná reprezentativního výběru typických kritických studií, s výsledky ať již podporujícími, nebo problematizujícími hypotézy vytvořené k tomu v minuchinovské tradici, má být podnětem k osobnímu vážení užitečnosti, nebo nadbytečnosti pojetí „psychosomatické rodiny“, a to pokud možno z hlediska vlastní klinické zkušenosti s rodinami, u nichž se s psychosomaticky podmíněnými onemocněními setkáváme.  

„MODEL“ PSYCHOSOMATICKÉ RODINY

Salvador Minuchin

ve svém původním pojetí „psychosomatické rodiny“ odvozoval větší pravděpodobnost vzniku psychosomatického onemocnění v dysfunkční rodině ze společného výskytu čtyř znaků pozorovaných v interakci jejích členů. Byly to

  • vzájemná vztahová „propletenost“ – nedostatek jasně vymezených hranic a zvýšený nárok na jednotu prožívání a počínání v rodině;
  • „rigidita“ – nedostatek přizpůsobivosti rodinných vztahů a chování, kterou vyžadují změny v rodinné situaci;
  • „přehnané ochranitelství“ mezi členy rodiny navzájem;
  • „vyhýbání se řešení konfliktů“ nevnímáním, popř. popíráním přítomnosti osobních konfliktů v rodině (především však mezi rodiči), jež vede k jejich zakrývanému stupňování, a navíc i k zatažení dítěte do jejich skrytého průběhu a působení.

Toto své pojetí podpořil prozkoumáním interakčního chování v původně celkem 45 rodinách, v nichž se vyskytovala psychosomatická onemocnění (v 11 mentální anorexie, v 9 „psychosomatický diabetes“, v 10 astma), u dítěte coby „identifikovaného pacienta“. Úlohu zjevného somatického onemocnění poruchy bylo možno z pozorovaného dění v rodině popsat jako (1) důsledek vzrůstajícího psychosociálního napětí v rodinných vztazích, tedy jako „signál poruchy“ v uspokojování vzájemných potřeb, a zároveň jako (2) způsob účinného (byť nezdravého) náhražkového vyrovnávání právě aktuálních frustrovaných potřeb v rodinném dění. – Je ovšem na místě připomenout, že i Minuchin a jeho spolupracovníci respektovali obecně přijímanou vícečetnou podmíněnost psychosomatického onemocnění a že ve svém pojetí k takto vymezenému způsobu uspořádání rodinných vztahů a interakce jako další určující podmínku jeho vzniku a přetrvávání připojili i „fyziologickou zranitelnost“ nemocného člena.

DALŠÍ BÁDÁNÍ – PODPORA A KONFRONTACE

Brzy po představení a empirickém doložení hypotetického „modelu psychosomatické rodiny“ začaly být již v osmdesátých letech zveřejňovány studie, které přinášely poznatky zčásti s tímto pojetím souhlasné, zčásti však jejich závěry v různých ohledech zpochybňující. Předmětem kritiky byly jednak hlavní teoretické pojmy v tomto pojetí uplatňované, a to z hlediska jejich obsahové nejednoznačnosti a nedostatečné praktické operacionalizace, jednak metodologické slabiny původních výzkumů, na jejichž výsledky se Minuchin se svými společníky při formulaci svého pojetí „psychosomatické rodiny“ odvolával. Reprezentativní příklady uvádím přibližně v chronologickém pořadí. Strober (1981) zjistil u rodičů anorektických a anorekticko-bulimických pacientek pomocí Family Environment Scale oproti Minuchinovu předpokladu nadměrné kohezívnosti (soudržnosti) takových rodin naopak pro ně příznačnou nemorbidní (téměř chorobnou) distancovanost. S tou i Minuchin počítá jako s patogenním činitelem, nikoli však ve svém modelu „psychosomatické rodiny“. – Tento zdánlivě rozporný nález mohu okomentovat tak, že obě vlastnosti rodinných vztahů, nadměrná psychologická soudržnost i nadměrná psychologická oddálenost mezi členy rodiny, brání jasnému a působivému sdělování odlišných vzájemných potřeb a prožitků. V prvém případě vnímají členové rodiny výskyt a prosazování odlišnosti v tomto ohledu jako nežádoucí porušení nepsané úmluvy „my všichni (přece) cítíme stejně a chceme totéž“, v druhém případě tomu brání malý zájem členů rodiny zajímat se o citové a vztahové potřeby druhých. Společné oběma skupinám rodin však je obvykle to, že svůj nárok na naprostou shodu v potřebách a citech, anebo naopak svůj malý zájem o ně, jsou ochotny překonat při výskytu tělesného, tedy zjevně potvrzeného onemocnění člena „vysílajícího“ takové výzvy. Chorobný tělesný příznak se tak stává leckdy jediným způsobem účinného sdělení, jež zajistí aspoň dočasné uspokojení a prosadí vlastní naléhavé potřeby vůči druhému či druhým členům rodiny. Kramer (1983) použil Family Environment Scale a Structural Family Interaction Scale k porovnání tří skupin anorektických pacientů navzájem i vůči srovnávací skupině zdravých osob. Zjistil u všech skupin nemocných podobné znaky rodinných vztahů, jimiž se zároveň rodiny s nemocným členem odlišovaly od rodin bez onemocnění. Jeho výsledky přitom vcelku podpořily platnost Minuchinova modelu. Wirsching se Stierlinem (1985) zjišťovali psychosociální znaky rodin se zvýšeným sklonem ke vzniku psychosomatického onemocnění. Potvrdili u nich Minuchinem předpokládanou přítomnost vztahové „propletenosti“. Navíc k ní připojili poznatek, že se taková onemocnění častěji vyskytují také v rodinách „rozdělených“ („split families“), ať už rozvodem rodičů, odloučením člena nebo členů rodiny od ostatních dobrovolnou či nedobrovolnou změnou místa pobytu, a také v rodinách „vztahově se rozpadajících“ („desintegrating families“), především v důsledku vzrůstajících ideových neshod. Údaje získali od celkem 55 rodin s dospívajícím dítětem, stonajícím průduškovým astmatem či atopickým ekzémem, nebo onemocněním trávicí soustavy. Nejvýrazněji se ve zkoumaném souboru ze zjišťovaných znaků vyskytl úkaz „vztahové propletenosti“, který pozorovali ve 44 % všech rodin, ponejvíce však v rodinách s gastrointestinálními onemocněními. Stav „rozdělené rodiny“ byl zjištěn u 41 % rodin s astmatickým nebo ekzematickým onemocněním. Stav „rozpadající se rodiny“ se vyskytl v počtu přibližně jedné třetiny všech zkoumaných rodin. – Krom toho, že se částečně potvrdil Minuchinův poznatek o větší „propletenosti“ a jeho pojetí vztahů v „psychosomaticky nemocných“ rodinách bylo rozšířeno o další alternativní znaky vztahové provázanosti, poukazují autoři i na to, že předpokládané vlastnosti takových rodin se mohou přinejmenším statisticky lišit podle toho, jaký druh onemocnění se v rodině vyskytuje. Kogová se spoluautory (Kog, et al., 1985a; Kog, et al., 1985b; Kog, et al., 1987) se v téže době pustili do důkladnější revize pojmové skladby Minuchinova „modelu psychosomatické rodiny“. Přistoupili k ní konstruktivně, s pokusem reformulovat užité pojmy tak, aby jim šly přesněji přiřadit objektivně pozorovatelné míry jejich výskytu pomocí

  • dotazníku, v němž jednotliví členové rodin sdělovali, jak způsob interakce ve své rodině vnímají;
  • hodnocení znaků vzájemného chování jeho posouzením nezávislými pozorovateli ze získaných videozáznamů;
  • hodnocení společného písemného výtvoru rodiny v zadaném polostrukturovaném úkolu.

Z výsledků jejich teoretických rozborů a empirických studií lze vyvodit, že (1) původní Minuchinem vytčené znaky „psychosomatické rodiny“ vcelku odpovídají výsledkům provedených pozorování; (2) aby však bylo možno je přesněji empiricky ověřovat, je nezbytné jejich obsah a rozsah přesněji a „operacionalizovatelněji“ přeformulovat, zbavit je jednak vzájemného obsahového překrývání, jednak záměny odlišných vztahových kvalit (například prolínání interakčního uspořádání v rodině s citovými vztahy mezi jejími členy); (3) metodologicky zdokonalit jejich zjišťování vytvořením a užitím diagnostických postupů a nástrojů, které sledované znaky adekvátně operacionalizují a umožňují odlišit zjištěné rozdíly po stránce obsahu od rozdílů, které závisí na užitých metodách. Ze tří zde uvedených článků je příspěvek v časopise Journal of Family Therapy (1985b) nejrozsáhlejším a po stránce pojmoslovné i metodologické nejvydatnějším propracováním východisek původního minuchinovského pojetí. Hlavním výsledkem práce Kogové a jejích spoluautorů je teoretická reformulace a praktická operacionalizace minuchinovských znaků „psychosomatických rodin“ v pojmech (1) „intenzity“ nitrorodinných hranic, (2) stupně rodinné přizpůsobivosti, (3) způsobu zacházení s konflikty. V těchto ohledech však nevyhlašují obecná diagnostická měřítka, protože to, v jaké míře je zjištěná povaha rodinné interakce zdravá či nezdravá, je závislé na kombinaci těchto znaků s ohledem na stadium vývoje rodiny a na právě přítomné situaci rodiny. Navíc autoři opouštějí tradiční medicínský typologický přístup, který by v tomto případě odlišoval rodiny „psychosomatické“ od „nepsychosomatických“ a přiklánějí se k popisu „psychosomatičnosti“ té které rodiny v pojmech odstupňovaných diagnostických znaků dimenzionální, tedy spojitě narůstající, povahy. Kramer v roce 1988 podává přehled dosavadních výzkumů v oblasti Minuchinova pojetí vztahové a interakční struktury „psychosomatických rodin“ pro rodiny s anorektickým pacientem. Z výsledků 15 studií uzavírá, že různí badatelé v této oblasti dospívají často k protikladným nálezům. To vysvětluje metodologickými nedostatky výzkumů a odlišnostmi porovnávaných souborů, které mohou být za neshody odpovědné. V tomto ohledu navrhuje některá potřebná zdokonalení výzkumných projektů, která by mohla zpřesnit jejich objektivitu, reprezentativnost a validitu užitých metod. Liedtke (1990) se pokusil o výzkumné zmapování výchovných stylů v 79 rodinách, v nichž bylo dítě nemocné psychosomaticky (30x průduškovým astmatem, 19x vředovou kolitidou, 30x atopickým ekzémem), v porovnání s 50 rodinami s neurotickým dítětem. V dotaznících podaných dětem a rodičům zjišťoval vnímání rodičovských výchovných postojů, postupů a cílů. Znaky, ve kterých se tyto dvě skupiny lišily, svědčí o těsnějších citových vazbách psychosomaticky nemocného dítěte s matkou i s otcem. Uzavírá, že získané poznatky jsou v souladu s pojetím „omezující socializace“ v psychosomatických rodinách. Spannuth (1997) podává přehled řady studií o úloze dysfunkční interakce v rodinách při vzniku mentální anorexie. Uzavírá, že získávané doklady pro specifickou konstelaci rodinných vztahů jsou navzájem rozporné. Výzkumy ukazují značnou měnlivost obrazů rodinné struktury, přinášejí zjištění často protikladná, a to někdy ve shodě, jindy v neshodě s původním Minuchinovým modelem „psychosomatické rodiny“. Northey (1998) se spolupracovníky zjišťovala způsoby interakce mezi manželi v celkem 40 rodinách, z nichž polovina měla dítě s astmatem, polovina bez astmatu. Na základě pozorování probíhajícího a zaznamenávaného v domově rodiny uzavírá, že rodiče s psychosomaticky zdravým dítětem více projevovali vzájemný nesouhlas a více spolu vyjednávali oproti rodičům s dítětem astmatickým; ti naopak vykazovali více starostlivé péče. To odpovídá Minuchinovu obrazu „psychosomatické rodiny“ z hlediska vytčených znaků – „uhýbání před řešením konfliktů“ a „přehnaného ochranitelství“. Miller a Swinney (2000) souhlasně odkazují na Minuchinův model a na úlohu symptomu jako regulátoru dění v rodinné soustavě, v níž převládá triangulace, koalice rodič-dítě (tyto dva znaky nacházejí u zjevně ve vzájemném konfliktu stojících členů rodičovského páru, kde pak je dítě otevřeně spřaženo s jedním z nich), řešení konfliktu oklikou (kdy rodiče jsou navenek jednotní, převádějí svůj konflikt do postoje buď ochraňování, nebo obviňování nemocného dítěte, které bývá označeno jako jediný problém rodiny). Kaugars, et al. (2004) podávají přehled literatury ke vztahu znaků rodiny a vývoji astmatického onemocnění. Uzavírají, že v dosavadním zkoumání jsou značné mezery vzhledem k metodologickým nepřesnostem (např. ve velikosti a způsobu výběru zkoumaných vzorků) a nepřiměřeně zjednodušujícím modelům. Připomínají navíc potřebu zkoumat vzájemné působení psychologických a somatických úkazů longitudinálně v průběhu vývoje onemocnění. Herpertz, et al. (2011) poskytují „pohled z druhé strany“: Odmítají minuchinovskou hypotézu, že zdrojem rozvoje mentální anorexie je rodinná struktura vyznačená přehnaně ochranitelskou a konfliktům se vyhýbající interakcí rodiče s dítětem. Proti tomu staví poznatky o neuroendokrinních a neurotransmiterových zvláštnostech, které lze u dětí později postižených mentální anorexií zjišťovat už od malička v projevech temperamentových vlastností – výrazné utlumenosti, perfekcionismu, zesílenému vyhýbání ohrožení – a potom i v kognitivních nedostatcích, a to nezávisle na tělesné hmotnosti a stavu choroby. Začátek nemoci pak může být spuštěn (pouze) fyziologickými a psychologickými změnami a zvýšenými společenskými nároky v průběhu puberty. Vzniklé onemocnění pak přináší další „biologické jizvy“, které nemoc udržují či urychlují její rozvoj, popřípadě vedou k chronickým psychickým a sociálním poruchám v dospělosti. Aragona, et al. (2011) testovali platnost dvou znaků Minuchinova modelu „psychosomatické rodiny“: vztahovou „propletenost“ (operacionalizovanou zde jako vysokou soudržnost rodiny) a vývojovou „rigiditu“ (operacionalizovanou zde snahou uchovat dosavadní stav a popírat potřebu změny v rodině). U 30 klinických rodin (otec, matka, dcera s mentální anorexií) a 30 rodin neklinických porovnali jejími členy vnímanou a žádanou kohezi a adaptabilitu vlastní rodiny pomocí italského znění dotazníku FACES III. Zvýšenou úroveň koheze zjistili jak u klinických rodin, tak u neklinických. Úroveň rigidity a adaptability byla v obou souborech v pásmu normálu. Jejich zjištění tedy bylo v rozporu s minuchinovským modelem „psychosomatické rodiny“. Uzavírají, že původní Minuchinova studie, na níž své pojetí založil, proběhla v jiné době a jiné části světa, což se mohlo projevit odlišným sociálně-kulturním kontextem. Vytčené znaky „psychosomatické rodiny“ mohly být v tehdejší americké společnosti pokládány za abnormální, v současné Itálii však za normální. Nebo se změnila závažnost diagnostikovaných a zkoumaných případů poruch příjmu potravy – dříve šlo spíš jen o výraznější případy, nyní i o něco mírnější intenzity. Doporučují namísto tradičního stereotypu „psychosomatické rodiny“ užívat modely lépe přizpůsobitelné zkoumaným rodinám a jejich společenskému a kulturnímu prostředí, a také více zacílené na pozitivní zdroje – silné stránky a zdravé tendence – v rodině s nemocným členem. Theodoratou-Bekou, et al. (2012) se odvolávají na Minuchinův „model psychosomatické rodiny“ předpokládající přispívání určitého uspořádání rodinných vztahů a interakcí (za přítomnosti fyziologické zranitelnosti dítěte) ke vzniku a přetrvávání psychosomatického onemocnění. Jimi zde navržený „biobehaviorální model rodiny“ z něj explicitně odvozují. Oproti Minuchinově pojetí „typu“ takto disponované rodiny však zdůvodňují alternativní pojetí potenciálně patogenních „dimenzí“ rodinné struktury a složitějších způsobů interakce mezi nimi jako lépe popisující poruchový vývoj. Svůj model označují jako „model interakce a působení různých konfigurací vztahových procesů v rodině“, kterými lze vysvětlit zvýšenou pravděpodobnost vzniku „stresových onemocnění“, jak obecně označují různá psychosomatická onemocnění. Funkčnost svého kontinuitního (dimenzionálního) pojetí pak dokládají teoretickými příklady a některými empirickými doklady o takových interakcích, a posléze ji ilustrují velice podrobným rozborem případu astmatického onemocnění u 15leté dívky v rodině, jejíž vnitřní psychosociální skladbu důkladně popisují pomocí modelu rizikových dimenzí tam zjišťovaných. Coyne (2014) poukazuje na to, že Minuchin a spol. dostatečně neprokázali souvislost mezi vzorci fungování rodiny a s nimi spojovanými onemocněními. Kritizuje malý rozsah zkoumaných souborů a také to, že přijetí Minuchinova pojetí „psychosomatické rodiny“ implicitně nabízí obviňování rodičů za to, že neřeší svůj konflikt a zatahují do něj dítě, jež pak svým onemocněním jim pomáhá odpoutat od něj pozornost a plní tak homeostatickou úlohu v rodinné „patologické rovnováze“. Na dramatickém případu neregulovaného diabetu ukazuje, jak naopak spoléhání na zmíněný „model“ při intervenci psycholožky nebezpečně zpozdilo nezbytnou somatologickou diagnostiku a léčbu. Uzavírá, že je nesprávné překotně předpokládat přímou příčinnou souvislost mezi rodinnou interakcí a fyziologickými ději, zvláště když se odvolává na činitele, které nemůžeme přímo měřit. Kékes Szabó a Kováry (2014) provedli rozsahem značně omezenou případovou studii. Užili v ní Family System Test ke zjišťování stupně rigidity a konfliktnosti rodin vzájemným porovnáním v testu vyjádřených vztahů ve dvou rodinách s nemocným adolescentem (astma, panická porucha) a ve třetí rodině se zdravým dospívajícím. Uzavírají, že test vykázal v rodinách s psychosomaticky nemocným členem rigidnější setrvávání na navyklých způsobech vztahování než u zdravé rodiny, což podporuje minuchinovskou hypotézu o zvýšené úrovni rigidity v „psychosomatické rodině“.

ZÁVĚRY A NÁMĚTY

Přehled závěrů ze souboru vybraných studií, které se pojetí „psychosomatické rodiny“ týkají, vyznívá vcelku spíš výjimečně naprostým „NE“, zpravidla vztaženým nejen k tomuto pojmu, nýbrž vůbec k obavám z nesprávné redukce somatického onemocnění na psychogenní. O něco častěji, i když též v menšině, nacházím závěry typu „ANO“, s jednoznačnou podporou minuchinovského pojetí, zpravidla nikoli na základě zkoumání všech jeho znaků, nýbrž jen některých z nich. Nejčastější závěry k němu říkají „ANO, ALE“: V zásadě platnost původních znaků rodinných vztahů a interakci podporují, avšak zdůrazňují potřebu přesněji je vymezit po stránce pojmoslovné i metodologické, popřípadě jejich výčet rozšířit o další. Minuchinovo pojetí typických znaků „psychosomatické rodiny“ si tedy nesporně zasloužilo a zasluhuje jednak výzkumnou a klinickou reflexi, jednak revizi v několika podstatných ohledech: K pojmovému vymezení „psychosomatické rodiny“:

  • Vytčené vztahové a interakční znaky jsou intuitivně pochopitelné, jejich vztah ke vzniku právě somatických příznaků je srozumitelný.
  • Výzkumné ověřování a klinické diagnostikování těchto znaků vyžaduje jejich obsahově přesnější vymezení, aby bylo možno je zbavit zjevné nejednoznačnosti a stanovit způsoby jejich operacionalizace rodinně diagnostickými postupy.
  • „Vyčištění“ definic znaků příznačných pro rodiny s vyšší pravděpodobností vzniku a trvání psychosomaticky podmíněného onemocnění vede v některých ohledech k posunutí jejich původního pojetí v minuchinovském „modelu“.
K obecné platnosti pojmu „psychosomatické rodiny“:
  • Dosavadní zkoumání typových znaků u různých souborů rodin ukazuje, že existují značné rozdíly mezi nálezy jednak u odlišných druhů psychosomatických onemocnění, popřípadě i v porovnání se zdravými rodinami, jednak v různém kontextu doby a místa jejich sociálně-kulturního začlenění. V takto odlišených případech zkoumání vycházejí úměrně tomu společné znaky rodin s psychosomaticky nemocným členem v odlišných konstelacích.
  • Vyplývá z toho, že i při zjištěních v nějaké míře podporujících minuchinovské pojetí rodinně diagnostického syndromu znaků „psychosomatických rodin“ nelze spoléhat při vysvětlování a při terapeutické intervenci pouze na jejich vliv a že je na místě přibrat k tomu další prokázané vlivy na úrovních (1) orgánové „nabídky“ (s čímž Minuchin počítá), (2) organismové regulace (endokrinní, nervové), (3) osobnostní (temperamentové, motivační), a (4) vlivů vůči jedinci a rodině vnějších (stresových událostí).
K podobě „modelu“:
  • Stejně jako u jiných diagnostických kategorií v psychologii a psychopatologii, i v rodinné diagnostice přibývá důvodů, proč překročit rámec „typologií“ směrem k individuálním případům přizpůsobivějším modelům „dimenzionálním“. Minuchinovské typologické odlišením typu rodin „psychosomatických“ od (sice takto nejmenovaného, avšak z logiky vyplývajícího) typu či typů rodin „nepsychosomatických“ tak pravděpodobně zaslouží empiricky podložené „rozebrání“ do souboru jednotlivých, spojitě pojímaných vlastností rodinné struktury a rodinné interakce, které pak i v proměnlivě utvářených konstelacích své zjišťované míry umožní přesněji porozumět psychosomatickému dění v konkrétních skupinách rodin či v individuálních rodinách.
  • Hledání „typických profilů“ rodinné struktury pro rozdílné druhy psychosomatických onemocnění, popřípadě přihlédnutí k dalším úrovním života nemocného a rodiny, by pak mohlo poskytnout (oproti všeobecně pojatému syndromu „psychosomatické rodiny“) hlubší porozumění. U konkrétních skupin či individuálních rodin by uplatňující se souvislosti umožnily vysvětlení psychosomatického dění v dané rodině a podle toho i přesnější indikaci konkrétněji zacílených terapeutických intervencí.

 

  • Do redakce přišlo: 21. 6. 2015
  • K tisku zařazeno: 31. 8. 2015
  • Konflikt zájmů: není znám.

     

LITERATURA

  1. ARAGONA, M,. CATPANO, R., LORIEDO, C., ALLIANI, D. The „psychosomatic“ family system: Are families with eating disorders more enmeshed and rigid than normal controls? Dialogues in Philosophy, Mental and Neuro Sciences, 2011, 4, 1, 10-15.
  2. COYNE, J. C. Family interaction and health: Recalling demise of the psychosomatic family model. Introduction to symposium held at International Congress of Behavioral Medicine, Groningen, August 2014.[online] [cit. 2014-09-21] Dostupné z: http://jcoynester.wordpress.com/2013/08/14/family-interaction-and-health-recalling-demise-of-the-psychosomatic-family-model/
  3. HERPERTZ-DAHLMANN, B., SEITZ, J., KONRAD, K. Aetiology of anorexia nervosa: From a „psychosomatic family model“ to a neuropsychiatric disorder? of Clinical Neuroscience, 2011, 261, Supp. 2: 177-181.
  4. KAUGARS, A. S., KLINNERT, M. D., BENDER, B. G. Family influences on pediatric asthma. of Pediatric Psychology, 2004, 29, 7, 475-491.
  5. KÉKES SZABÓ, M., KOVÁRY, Z. Comparative study of static and dynamic family representations in psychosomatic families. Case study. European Psychiatry, Suppl. 1, 2014, 1.
  6. KOG, E., VANDEREYCKEN, W., VERTOMMEN, H. Towards a verification of the psychosomatic family model. A pilot study of 10 families with an anorexia/bulimia nervosa patient. International Journal of Eating Disorders, 1985a, 4, 525-538.
  7. KOG, E., VANDEREYCKEN, W., VERTOMMEN, H. The psychosomatic family model. A critical analysis of family interaction concepts. of Family Therapy, 1985b, 7, 31-44.
  8. KOG, E., VERTOMMEN, H., VANDEREYCKEN, W. Minuchin´s psychosomatic family model revised: A concept-validation study using a multitrait-multimethod approach. Family Process, 1987, 26, 2, 235-253.
  9. KRAMER, S. Bulimia and related eating disorders: A family systems perspective. Unpublished doctoral dissertation. California School of Professional Psychology, San Diego, 1983.
  10. KRAMER, S. H. Family structure of interpersonal relationships in the eating disorders. In: Blinder, B. J., Chaitin, B. F., Goldstein, R. The eating disorders. PMA Publishing Corp., 1988, 165-176.
  11. LIEDTKE, R. Socialization and psychosomatic disease: An empirical study of the educational style fo parents with psychosomatic children. Psychotherapy and Psychosomatics, 1990, 54, 208-213.
  12. MILLER, I., SWINNEY, G. Counseling philosophy and the consciousness restructuring process. [online] Asklepia Foundation, 2000 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.reocities.com/ioa_m/Chaosophy2/CounselCRP.html
  13. MINUCHIN, S., MONTALVO, B., GUERNEY, B., ROSMAN, B., SCHUMER, F. Families of the slums: An exploration of their structure and treatment. New York: Basic Books, 1967.
  14. MINUCHIN, S. Families and family therapy. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1973.
  15. MINUCHIN, S. BAKER, L., ROSMAN, B., LIEBMAN, R., MILMAN, L., TODD, T. (1975) A conceptual model of psychosomatic illness in children. Family organization and family therapy. Archives of General Psychiatry, 32: 1031-1038.
  16. MINUCHIN, S., BAKER, L., ROSMAN, B. (1978) Psychosomatic families: Anorexia nervosa in context. Cambridge, Mass. Harvard University Press.
  17. MINUCHIN, S., NICHOLS, M., LEE, W. Y. Assessing families and couples: From symptom to system. Boston: Pearson: Allyn & Bacon, 2007.
  18. NORTHEY, S., GRIFFIN, W. A., KRAINZ, S. A partial test of the psychosomatic family model: Marital interaction patterns in asthma and nonasthma families. of Family Psychology, 1998, 12, 2, 220-233.
  19. SPANNUTH, W. A. Family structure in eating disorders [online].1997. [cit. 2014-10-04]. Dostupné z: www.vanderbilt.edu/AnS/psychology/health_psychology/famstruc.html
  20. STROBER, M. The significance of bulimia in juvenile anorexia nervosa: An exploration of possible etiological factors. International Journal of Eating Disorders, 1981, 1, 28-43.
  21. THEODORATOU-BEKOU, M., ANDREOPOULOU, O., ANDRIOPOULOU, P., WOOD, B. Stress-related asthma and family therapy: Case study. Annals of General Psychiatry, 2012, 11, 28.
  22. WIRSCHING, M., STIERLIN, H. Psychosomatics: I. Psychosocial characteristics of psychosomatic patients and their families. Family Systems Medicine, 1985, 3, 1, 6-16.

INFORMACE O AUTOROVI

Doc. PhDr. Karel Balcar, PhD. je psycholog, v současnosti se věnuje výzkumu, výuce a klinické práci v oborech psychologie, psychosomatiky a psychoterapie především na Pražské vysoké škole psychosociálních studií a Psychoterapeutické a psychosomatické klinice ESET.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0