Vydání 3-4/ 2024
Recenze II: Chvála
Chvála V.: Jsou protimedicínské knihy nutně také proti lékařům?
Recenze knihy R.S. Mendelsohna: Mužský přístup anebo Jak lékaři manipulují se ženami, Malvern 2014, ISBN 978-80-87580-85-1 Po dávno rozebrané knize Ivana Illicha,[1] který nenechal na medicíně „nit suchou“, následovaly další a další knihy upozorňující na to, že zbožštění medicíny nemusí být tak docela dobrá věc (Komárek, 2005), Copak Illicha nebo Komárka, nad těmi jsme mohli mávnout rukou, nebyli to lékaři. Ale když vyjde u nás kniha amerického profesora pediatrie s heretickými názory na medicínu, to se dá těžko jen tak přejít. Upálit ho nemůžeme, snad jedině ignorovat s tím, že to napsal před 30 lety v USA, a tam je přece všechno jiné. To my u nás, my jsme kabrňáci! Nejen nejšikovnější pomahači, ale ještě i dobráci a svou práci děláme skoro zadarmo. Tak jaképak zločinné spiknutí proti pacientům, jak si dovoluje ten profesor tvrdit! Jenže on je to nejspíš dobrý lékař a za těch 30 let, zdá se, dorazil celý ten moloch medicínsko-průmyslového komplexu až k nám, takže totéž, co vyčítá medicíně v USA před 30 lety – arogance, odlidštěnost, obchod se zdravím, bezohlednost a nedostatek sebereflexe – by mohlo platit i dnes u nás. Obávám se, že když si někdo z lékařů dovolí tuhle knihu přečíst až do konce a nebude zabedněný, musí uznat, že má autor v mnohém pravdu. Možná jde spíš o to, v čem ji nemá. Panu profesorovi pediatrie leží v žaludku nejvíce gynekologové a porodníci, a protože sám jsem pracoval deset let v tomto oboru, četl jsem knihu se stále rostoucím napětím. Vynořovaly se mi moje vlastní pochybnosti, kterými musí po vstupu do praxe projít každý mladý lékař. V každém oboru se setká především se svou vlastní citlivostí, nejistotou a strachem, s bolestí a zoufalstvím pacientů. V ženském lékařství navíc zachází s tím nejcitlivějším a nejchoulostivějším, co si lidé chrání a skrývají jako svou intimitu. Když má poprvé vyšetřit cizí ženu, je povzbuzován, aby necítil nic. Aby byl stroj. Snad právě proto je ritualizace v gynekologii tak vysoká a sebereflexe téměř žádná. Rituál velkých vizit, primářských vyšetření, kdy je žena podrobena v zájmu „objektivity“ několikanásobnému ponižujícímu výkonu pod dohledem ostatních lékařů, to všechno vyžaduje necítit nic. Tak to je zavedené, léty ověřené. Mladý lékař do toho vstoupí a zpravidla přijme zvyky kolegů za své. Jinak by vypadal jako hlupáček. Reflexe by znamenala přemýšlet o tom, co děláme s druhými lidmi a co to dělá s námi. A to by mohlo narazit na autority oboru. Možná právě proto se lékaři sebereflexi vůbec neučí, rozhodně ne při studiu medicíny. A ti citlivější odpadnou nejpozději při setkání s klinickou praxí. Nejspíš proto také přijmeme všechno, co nám autority předávají, aniž bychom to podrobili kritickému myšlení. Tak se mohou v systému snadněji hromadit chyby, které se bezmyšlenkovitě předávají z generace na generaci. Třeba nejnesmyslnější poloha ženy při porodu vleže na zádech, omezení pohybu rodící matky, naprosto zbytečné totální holení genitálu (dnes to není problém, protože se holí většina žen sama), klystýr, nastřihování hráze, intravenózní aplikace oxytocinu s následným prudkým vypuzením dítěte, vykapání očí dítěte jako prevence kapavky (s automatickým předpokladem, že všechny ženy mají určitě pohlavní chorobu) nebo oddělení matky a dítěte na 24 hodin, prudce stoupající počet císařských řezů. To všechno zlobí pana profesora Mendelsohna natolik, že když nedošel sluchu u svých kolegů porodníků, obrací se rovnou na ženy, spotřebitelky péče. V zoufalství, že nemůže zabránit škodám, které podle něho páchají kolegové na ženách a dětech, učí ženy, jak se bránit manipulacím ze strany lékařů, aby se vyhnuly poškození. „Kdykoli dáte lékaři příležitost, něco vám uřízne,“ varuje ženy. Dokládá na statistikách, jak prudce rostly v té době v USA počty hysterektomií. Poukazuje na nezodpovědné a zbytečné indikace k appendektomii. Řadu běžných lékařských postupů pokládá za neodůvodnitelné, indikované pouze z ekonomických důvodů. Než se náš čtenář a lékař rozčílí, měl by vědět, že v době, kdy byly elektrošoky jako metoda léčby těžké deprese oceňovány velkým počtem bodů v seznamu výkonů, významně stouplo jejich používání i u nás. A o indikacích k císařskému řezu, aby lékař nemusel vstávat k porodu v noci, pomlčíme – nebudeme nikomu sahat do svědomí. Autor se nepochybně v tom nejlepším úmyslu a v duchu své lékařské přísahy obrací na pacientky, aby je ochránil. Jenže následkem je nutné zpochybnění autority lékaře a zvýšení nejistoty na obou stranách. To samo pak zhoršuje naději na dobrý výsledek léčby. V tomto bodě může být kniha kontraproduktivní. Vychází vstříc současným tendencím podívat se na spoustu běžných věcí prizmatem genderové optiky. Specializaci na choroby ženských pohlavních orgánů líčí rovnou jako projev mužského šovinismu, nástroj utiskování a trestání žen. Je pravda, že instrumentárium, které se ještě v době mého nástupu do praxe (1978) v gynekologii používalo, by směle zapadlo mezi katovy mučicí nástroje. Ve srovnání s jemností a citlivostí genitálu bylo opravdu brutální. Většina z nich pochází z doby jednoho z průkopníků oboru, dr. J. Marion Sims, který se proslavil vaginálními operacemi vezikovaginálních píštělí a byl oslavován jako „architekt vagíny“. Metodu propracoval a naučil se ji především na černošských ženách z jihu, teré měly v té době ještě legitimní pozici otroků. Jeho sláva nám poněkud bledne před očima, když se dovídáme, že některé z nich operoval až třicetkrát bez použití anestezie! Záměrně zde cituji autora, který chce své čtenářky šokovat. Chce je, a na závěr to jasně říká, znechutit, šokovat a vystrašit, aby se ženy-pacientky samy postavily svým bohorovným lékařům a nedovolily jim, aby s nimi manipulovali. Doufá, že se ženy postaví do čela změny medicíny, když lékaři k tomu nemají dost motivace. „Doufám, že jste dostatečně rozčílena, abyste se postavila svému lékaři na odpor a našla si v případě, že vám bude nutit nebezpečné léky nebo operace nebo nějakou jinou léčbu, která je pro vás a pro vaši rodinu zbytečná, jiného lékaře.“ Je to ale třeba? Nejistota, nedůvěra a pochybnosti, které nutně vznikají při čtení takových knih, může zhoršovat výsledky i tam, kde je léčba na místě, a dokonce je i správná. A je to nutně proti lékařům, když se autor rozhodne popsat negativní stránky celého systému, když poukazuje na jeho stín? Nemohla by se medicína začít taky sebekriticky zabývat sama sebou? Nemám tím na mysli jen nevděčnou, nekonečnou práci na doporučených postupech a jejich vymáhání. Což takhle místo arogantního odmítání názorů veřejnosti zkusit se nově podívat na problémy, které se stále znovu vracejí? Osobně totiž neznám kolegu, který by odpovídal pohledu pana profesora Mendelsohna, tedy jeho představě záludného, vědomě škodícího lékaře, jenž chce z nemoci svého pacienta vytřískat co nejvíce. Asi i takoví se najdou, ale ani u nich není třeba předpokládat zlý úmysl. Potíž je v tom, že my se sice stále více vyznáme v onom tělesném „bio“, ale vůbec nic nevíme o zlopověstném a tajemném „psycho“. A zcela bezmocní jsme v rámci svého účinkování v ještě záhadnější oblasti „socio“. Právě proto, že svou vlastní psychiku, natož psychické procesy svých pacientů, máme zcela mimo zorné pole. A tak se můžeme snadno stát obětí zločinného spiknutí, pokud se na tom vedení společnosti domluví, a nás, dobráky, k tomu zneužijí. Několik desetiletí přesvědčujeme pacienty, aby vyřadili potraviny s cholesterolem, a teď abychom to zase odvolávali. Jak budeme před tou veřejností vypadat! Několik desetiletí terorizujeme pacienty omezováním návštěv v nemocnici, aby se nakonec ukázalo, že kromě období chřipkové epidemie, není třeba návštěvy omezovat. Půl století trváme zarputile na tom, že rodiče své děti při jejich nezbytné hospitalizaci jen zneklidňují, a tak je vzájemně raději izolujeme, abychom s hrůzou zjistili, že pravdu měly matky a ne my. Teď bojujeme s podobnou silou proti domácím porodům, abychom po čase zase vypadali jako pitomci? Ve světě sociálních systémů je totiž naprosto jedno, s jakým úmyslem jednotliví aktéři jednali. Přístupné je pouze jednání samo, nikoli úmysl. A je-li arogantní, budí-li nedůvěru, sociální systém se utváří jako nejistý a nepřátelský. Možná bychom už taky měli mít vlastní hlavu a vlastní názor, neměli bychom papouškovat jen to, co do nás nalily naše autority. Kolik nám toho ke svobodnému chování v našem svobodném povolání ještě chybí? Obávám se, že hodně. Nejméně 250 hodin výuky bio-psycho-sociálního přístupu, kterou mají němečtí kolegové v pregraduálním studiu povinně oproti našim dobrovolným a jen někde nabízeným 5 až 20 hodinám lékařské psychologie či etiky. A pak možná i dobrá vůle. Liberci 8. 2. 2015 [1] I. Illich: Limity medicíny, Brno 2012
Web7master s.r.o.