Vydání 3-4/ 2024
Editorial 1/2015
Chvála V.: Naše medicína potřebuje psychosomatický přístup, ale neví o tom. A neví, že neví
28. leden tohoto roku by se dal s jistou nadsázkou označit za černou středu české psychosomatické medicíny. Delegáti odborných společností ČLS JEP na svém sjezdu souhlasili jen 34 hlasy pro přijetí již existující Společnosti psychosomatické medicíny mezi ostatní (slušné) lékařské společnosti, což znamenalo její vyřazení ze zapsaného spolku ČLS. Byl jsem u toho, a proto mohu uvažovat o tom, co se to vlastně stalo. Nebo spíš nestalo. Delegáti neměli ani tu nejmenší informaci o tom, co je psychosomatická medicína, proč vznikla naše společnost a co by to mohlo českému zdravotnictví přinést. Byl jsem sice předem informován, že mám jako delegát za naši mladou odbornou společnost být připraven na případnou diskusi, ale v té se na žádnou z osmi nových společností, které se ucházely o souhlas delegátů, nikdo neptal. Kolegové si postěžovali na to, že nemají pro stále rostoucí administrativu na pacienty dost času. Opravdové emoce se strhly kolem paramedicínských praktik s podivnými přístroji, za které pacienti utrácejí nehorázné sumy, a přitom je naprosto nepravděpodobné, že by to mohlo fungovat. Zvláštního posměchu se dostalo nějakému biorezonátoru, který by měl léčit všechno, ale vůbec není jasné jak. Jeden kolega se o jeho neúčinnosti přesvědčil tak, že se vydával za ženu, a ukázalo se, že má zánět vaječníků. A tak dopolední diskuse mířila k volání po zákonech, které by měly zabránit stále rostoucímu trhu s podvody na lidech mimo medicínský kontext. Po obědě mělo proběhnout hlasování o nových stanovách a o nových společnostech, o každé zvlášť. Žádné otázky. A tak to vypadalo na formální hlasování. Jenže po úspěšném odsouhlasení stanov, v nichž změny byly skutečně jen formální, se strhlo něco, co by se dalo stěží označit za hlasování po řádné rozpravě, tedy rozhodování o existenci či neexistenci různých odborných skupin, třeba Společnosti rehabilitace ruky, Společnosti regenerační medicíny, Společnosti pro gastrointestinální onkologii, nebo specializované společnosti pro ultrazvuk v porodnictví a gynekologii. Na první pohled stále užší specializace, další zužování už tak dost rozdrobené medicíny. Asi to má nějaký důvod, ale žádné vysvětlení. První dvě společnosti schváleny, třetí se zasekla, protože to bylo 45:45 z devadesáti hlasujících. A odtud to šlo už jen z kopce, stále více delegátů si uvědomovalo, že mají tu moc říci své ne, nebo se zříci hlasování. Skupinová dynamika místo diskuse a zvažování. A tak Společnost psychosomatické medicíny, která nabízela pravý opak – totiž rozšíření pozornosti lékařů a spolupráci nejen napříč lékařskými ale i nelékařskými profesemi ve zdravotnictví, byla hozena přes palubu. O co tím vlastně naše medicína přichází? Zdravotníci, kteří už vědí, že je třeba se věnovat nejen biologickým aspektům stonání, ale také psychosociální situaci pacientů a práci se vztahem, se mohou samozřejmě úspěšně organizovat i mimo půdu České lékařské společnosti JEP. Dnes jich je 232 a zájemci stále přibývají. Můžeme se opírat o kolegy v Německu nebo Rakousku. Ale jaký je to signál do naší společnosti? Že lékaři odmítají psychosomatickou medicínu, tedy bio-psycho-sociální model nemoci, který světová zdravotnická organizace přijala za svůj už v r. 1977? Nebo že nevědí, co to je? Nebo ji nepotřebují? Že se bez ní české zdravotnictví obejde? Nebo dokonce že je psychosomatický přístup samozřejmostí, kterou každý lékař bere v úvahu a ve své ordinaci v průměrných 6 minutách, jež má podle průzkumů na pacienta, využívá v léčbě? V době, kdy se odhaduje, že až 40 % všech pacientů procházejících ordinacemi českých lékařů má složitější, somaticky se projevující onemocnění, ve kterém nezanedbatelnou roli hrají faktory psychické a sociální? Patří mezi nejnákladnější pacienty právě chronickým průběhem a vytrvalostí. Krátkodobě je určitě zastiňují pacienti, kteří vyžadují transplantace srdce, jater a plic, pacienti s rakovinou, jejichž léčba je také hodně nákladná. Ale málokdy trvá jejich léčba tak dlouho a lékaře tito vážní pacienti nevystavují zdaleka takové bezmoci, jako pacienti psychosomatičtí. Setkání s nimi je pro lékaře, kteří nemají z doby svých studií prakticky žádné znalosti z rozsáhlé oblasti vědy o psychice a komunikaci, nic nevědí o sociálních systémech ani práci s nimi, traumatizující. My lékaři se neučíme, proč v bio-psycho-sociálních systémech vznikají nemoci. Učíme se pouze, JAK to tělo dělá, jakými mechanismy tělo symptomy vyrábí a jak se tomu dá co nejúčinněji bránit. Vůbec se neptáme PROČ. V každodenní realitě můžeme sledovat stále silnější boj veřejnosti s medicínským systémem. Pro naši neschopnost komunikace stále vzrůstá nedůvěra lidí k lékařům. Tato oblast lidské činnosti, která si z veřejných zdrojů bere stále více peněz, se stává ve své uzavřenosti a bohorovnosti nedůvěryhodnou. Dobře je to vidět na přístupu matek k očkování: na sociálních sítích se množí zprávy o vedlejších účincích této moderní prevence infekčních chorob a některé matky proto nechtějí vystavovat své děti takovému riziku. Lékaři ale už nedisponují takovou důvěrou, aby veřejnost přesvědčili, i když sami o účinku očkování nepochybují. Bylo nutno sáhnout k represivním opatřením. Zákonem pod hrozbou vysoké pokuty přinutíme matky, aby daly své děti očkovat, protože my víme, že je to dobré. Jaké to bude mít důsledky, si dnes neumí nikdo z lékařů, kteří rozumějí jen svému bio-bio-bio, představit. Nemohou vědět, jak dalece jsou děti se svými matkami těsně propojené, a že proto může hrozit více komplikací u dětí matek s negativním postojem k očkování, než u dětí pozitivně naladěných matek. Psychosociální faktory jsou prostě stále mimo naše zorné pole. Boj za navrácení porodu matkám už dávno začal, a podobně jako v jiných zemích se ženy bouří, chtějí prožívat porod bezprostředně, v přirozeném prostředí jako hluboký zážitek, a ne jako nemoc nebo akutní stav ohrožení. V Německu musely proto vyjít ženy do ulic s válečky na nudle, aby se postavily lékařské lobby. Udělají to také u nás? Nebo by se mohla medicína začít proměňovat bez ztráty důvěry, a tím i zhoršených efektů léčby dříve, než bude pozdě? Bez přijetí bio-psycho-sociálního přístupu ke zdraví a nemoci to půjde těžko. Lékaři se mohou jen divit, proč jim pacienti utíkají jinam, mimo zdravotnictví, kde podstupují podivné léčebné procedury, nejspíš s dobrými efekty, když se tam tak hrnou. Samozřejmě, že výsledek hlasování sjezdu delegátů OS ČLS JEP vyvolal rozhořčení v řadách těch, kdo se již řadu let snaží psychosomatické medicíně vrátit místo, které jí patří. Neměli bychom se ale na ostatní kolegy, kteří se věnují svým úzkým specializacím, zlobit, protože po nich nechceme nic malého nebo jednoduchého. My vlastně po nich žádáme změnu myšlení, změnu paradigmatu. Pokud by opravdu porozuměli tomu, co současná psychosomatická medicína přináší, zjistili by, podobně jako se to děje lékařům, kteří procházejí vzděláváním v psychosomatice, jak radikálně se může změnit pohled na zdraví a nemoc. Pokud si to chce čtenář představit, ať se zkusí prokousat výborným textem Jana Buriana „Mysl a modely“ v tomto čísle. Ten je totiž právě o potřebné změně paradigmatu. Možná vám to připadá příliš složité. Ale proč bychom neměli využít možnosti, jak porozumět složitému vztahu těla a duše pomocí moderní informatiky spíše než budeme pátrat v metaforách vědě vzdálených k vysvětlování fenoménů, které při práci s pacienty nepochybně vidíme. A až nám bude třeba Varelův přístup jasný, teprve pak suďme ty, kdo se psychosomatiky bojí. V prvním čísle nového roku jsme připravili pro čtenáře vzorovou kazuistiku Honzáka, Strunzové, Janouškové a Moravcové. Čtenář, který by se snad lekl tradičního formátu vědeckého zpracování pozoruhodného případu, by mohl přehlédnout, že autoři přináší významnou myšlenku v tradičně biologickém pojetí: je možné, že budeme muset při nasazování antibiotik myslet nejen na problémy s resistencí, ale i na možné následky změněného střevního biomu a jeho neuvěřitelně složitých vztahů s nervovou soustavou. A to necháváme zcela stranou naše oblíbené psycho-sociální aspekty. Jak komplexně asi, ve světle těchto úvah, zasahuje do složité bio-psycho-sociální reality člověka radikální změna diety? Textem jana Poněšického se podíváme na možnosti balintovských skupin, které bychom rádi v psychosomatické obci etablovali. Otevřeli jsme rubriku Co na to pacienti, kde bychom rádi uveřejňovali svědectví z druhé strany. Jak to vlastně vnímají oni? Do budoucna bychom rádi přinášeli i svědectví lékařů, kteří prošli změnou myšlení a už začali pracovat jinak. Pro tentokrát se alespoň v recenzích zabýváme dvěma knihami, které jiné pohledy na medicínu přinášejí. Některé z nich mohou někomu připadat proti-medicínské, ale možná přinášejí jen potřebnou míru sebereflexe a chtějí ukázat na problémy, které bychom my lékaři neměli brát na lehkou váhu. V Liberci 15.2.2015
Web7master s.r.o.