Vydání 3-4/ 2024
Z konferencí Křížová
Konference Spiritualita ve vzdělávání- Olomouc 21. - 22. 10. 2013
Katedra Sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity v Olomouci uspořádala konferenci pod názvem „Spiritualita ve vzdělávání“. Během dvou dnů zaznělo skoro třicet příspěvků, jež se různým způsobem i různým obsahem dotýkaly obtížně uchopitelného tématu duchovní stránky člověka. Na úvod vystoupili tři zahraniční filosofové. Kanaďan Jack Miller připomněl, že vzdělávání by vždy mělo duši spoluutvářet („education should be soul making“) nebo alespoň o ni pečovat, přispívat k jejímu rozvoji. Připomněl Thomase Moora, jenž pojem duše vrátil do současného diskurzu (T. Moore: Care of the Soul, 1993), ačkoliv věda stále nemá důkaz její existence. Zmínil ve frommovském duchu pojem mezilidské lásky a sympatie a naznačil paralelu mezi spiritualitou a kontemplativností. Vzdělávání by mělo zahrnovat kontemplativní elementy, mj. prostřednictvím osobnosti učitele. Duše učitele se účastní výuky vždy, když je přítomen na výuce v plném slova smyslu, je komplexně mentálně angažován v procesu výuky, reaguje na aktuální situace a náladu, působí autenticky (byť to nemusí znamenat odhalování svého osobního já). Duchovnost byla připomenuta ve velice proměnlivých podobách, od pěstování espritu a duchaplnosti, přes charisma a zapálenost až ke kontemplaci a meditaci. Jazykový rozbor podaný Davidem Carrem z Edinburghu ukázal nesmírně široké spektrum významů anglického slova „spiritual“. A čeština se nedá zahanbit, když užívá různých variant slova duchovní, duševní, duchařský, oduševnělý, zduchovnělý pro vyjádření něčeho podobného v různých variantách a nuancích. David Carr zmínil dvě kritéria spirituality: prvním je schopnost nedívat se na věci je z hlediska praktické využitelnosti, nýbrž cenit si je, pro to, čím jsou (v tom se nepochybně kryje s postojem filosofickým) a druhým je prvek transcendence. Jim Parry, působící na FTVS v Praze, prezentoval spiritualitu ve vzdělávání jako „schopnost učitele spojovat předmět se zájmem svým a zájmem studentů“ a neodpustil si několik kritických poznámek na kompetenční spory ve Velké Británii mezi různými profesními skupinami o to, komu přísluší péče o spirituální potřeby pacientů v nemocnicích či jiných zdravotnických zařízeních. Příspěvky českých účastníků se pohybovaly od gnoseologické problematiky (J. Kalenda: Spiritualita ve vzdělávání v postpozitivistické epistemologii) přes vylíčení důsledně antispirituální nálady na středních školách po „esoteriku pro seniory“ a šamanský turismus (referující o navozování spirituálních stavů halucinogenní bylinou jihoamerických Indiánů ayahuasca). Alternativním přístupem ke spiritualitě ve vzdělávání byla prezentace zážitkové pedagogiky. Vybraná a na zátěž předem připravená skupina studentů předmětu filosofie přírody se pod vedením pedagogů zúčastnila 10tidenního zimního horského přechodu na sněžnicích za extrémních podmínek (vše sebou v batohu, spaní ve stanu, oheň jako záchrana života a prostorový střed formování skupiny). Má takový výkon spirituální elementy? V překonávání sama sebe, konfrontaci s nepohodlím a bolestí (chlad, puchýře, námaha), v připomínce předcivilizačního stavu a zranitelnosti, respektu k živlům a zážitku skupinové opory u ohně nejspíše ano. Tento příspěvek si nekladl za cíl referovat o všech z nich, jako spíše zpracovat dojem, který z takové interdisciplinárně pojaté konference vyplýval. A tento pocit se blížil až jakémusi intelektuálnímu zjitření. Je již celkem obecně přijímané, že spiritualita nemusí mít nutně religiózní podobu, ale nejasnosti se vynořují nad tím, kde jsou hranice nereligiózní spirituality a jestli každý projev zahledění se do sebe či komunikace se svým já budeme v detradicionalizované společnosti vnímat jako spirituální jev. Zatímco je tedy snadné shodnout se na náboženské spiritualitě, mnohem více nejistoty zažíváme v diskuzi nad duchovností nereligiózní. I zde se překrývají prvky psychické s duchovními, ale chybí nebo je diskutabilní průkaznost spirituálnosti. (Samozřejmě jsem si vědoma bohaté odborné literatury, jež má v definicích spirituality „jasno“ nebo „jasněji“). Je přijímáno, že vesmír, příroda i umění jsou transcendentní, ale jak se pozná, že zážitek s nimi je spirituální? Jakou roli hraje filosofické, racionální pěstování spirituality? Je spirituální identické s morálním? Umění má duchovní moc, ale je tomu tak vždy a za všech okolností? Tušíme, že nikoli, ale kdo může s určitostí říci, kdy tomu tak je a kdy už ne? Jsou systemické konstelace, jež byly rovněž v jednom příspěvku prezentovány, pedagogickým nástrojem, jenž může spiritualitu rozvíjet nebo je to zanášení „plevele“ do políčka spirituality? Pestrý pelmel přístupů a příspěvků (včetně postesknutí nad tabuizací smrti v české společnosti a neefektivností multikulturní výchovy) ukazuje na znepokojivou mnohotvárnost fenoménu, jež plodí více otázek než odpovědí. Ačkoli některé příspěvky vzbuzovaly poměrně ohnivou diskuzi, nebylo možné jim upřít úsilí a snahu se k tématu duchovnosti přiblížit. Snad by se někdy dalo vytknout jen myšlenkové klišé nebo slabiny ve vědecké důkladnosti. Zdá se mi ale, že snaha vědy poznávat spiritualitu objektivistickými metodami, je slepou cestou. Spiritualita se nachází mimo rámec, který logicko-matematicky založená věda může zkoumat. To, že je metodologické uchopení vnímáno jako problém, zaznělo i v příspěvku Jana Kalendy k filosofii vědy. Načrtnul (bohužel bez bližší konkretizace) postpozitivistické paradigma přístupu k realitě jako jedno z možných řešení pastí, do kterých se současná věda dostává. Jak bylo objasněno v debatě, postpozitivismus není šancí výlučně pro humanitní a sociální vědy, jak by se nabízelo, ale zcela naopak podněty pro něj přicházejí především z oblasti fyzikálního výzkumu, kde pozitivismus také, a to je asi překvapivé, narazil na své meze. Sekularizace vytěsnila spiritualitu z veřejného života západních společností a tím se vytratila i z většiny vzdělávacích procesů. Postsekulární společnost, o níž se již dnes hovoří, znovu hledá něco posvátného a toto posvátné bude mísit velice různorodým způsobem s profánním. Hybridizace a heterogenita zasahují i spiritualitu. V poslední době vídáme piáno v parku, na nádraží nebo v jiném veřejném prostoru k dispozici komukoli ke hraní. Může být takové „nízkoprahové“ piano prostředkem netradičního spirituálního prožitku? Splyne-li s ním v zastavení ruka byť neumělá a začne-li člověk brnkáním rezonovat se sebou i světem, jak jsem to pozorovala na hlavním nádraží v Praze, myslím, že ano. Velké poděkování patří Pavlu Veselskému, který konferenci moderoval a připravil ve spolupráci se studenty olomoucké univerzity. Eva Křížová, Evangelická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Web7master s.r.o.