Teorie 4/2013 Peterková a spol.

Peterková, H., Skřivanová, K., Brančíková, D., Bendová, M., Anderková, Ľ.: Typ C – osobnost či copingová strategie?

ABSTRAKT: Peterková, H., Skřivanová, K., Brančíková, D., Bendová, M., Anderková, Ľ.: Typ C – osobnost či copingová strategie? Psychosom 2013;11(4), s. 244-256

Koncept chování typu C definovala Lydia Temoshoková v roce 1981. Chování typu C je charakterizováno potlačováním a neprojevováním negativních emocí, zvláště pak hněvu, zachováváním zdání klidu a příjemnosti a orientací na potřeby druhých více než potřeby osoby samotné. Celosvětově však dochází k zaměňování pojmů „chování typu C“ za neadekvátně užívaný pojem „osobnost typu C“ či „cancer-prone personality“. Toto stanovisko si dovolujeme tak jasně postulovat na základě konzultace s autorkou pojmu, Lydií Temoshokovou. Misinterpretace pojmu chování typu C vedla také k přesvědčení, že tento typ chování může jedince predisponovat ke vzniku nádorového onemocnění. Avšak koncept chování typu C popisuje copingovou strategii, která má, dle dosavadních výzkumů, vliv na rychlejší progresi nádorového onemocnění a onemocnění HIV následkem ovlivňování funkce imunitního systému. Diskutujeme obtíže s výzkumem chování typu C a představujeme metodu Vignette Similarity Rating Method (VSRM) vyvinutou Lydií Temoshokovou jako možný nástroj k výzkumnému zachycení chování typu C.

Klíčová slova: chování typu C, osobnost, copingová strategie, karcinom mammy

ABSTRAKT: Peterková, H., Skřivanová, K., Brančíková, D., Bendová, M., Anderková, Ľ.: Type C – personality or coping strategy? Psychosom 2013; 11(4), pp. 244- 256

The Type C concept was first described by Dr. Lydia Temoshok in 1981. The Type C is characterized by suppression and non-expression of negative emotions, especially by suppressing anger, maintaining a facade of contentment and being more concerned about the needs of other people than about one’s own needs. The term „Type C“ has been worldwide confused with inadequate terms „Type C personality“ or „cancer-prone personality“. We only allow ourselves to postulate this statement so strongly after having consulted the issue directly with Dr. Lydia Temoshok, the author of the term. The misinterpretation of the type C behaviour pattern led to a belief that this type of behaviour can predispose development of cancer in a person. However, according to existing research, the Type C concept describes a coping strategy that causes a faster progression of cancer and HIV due to changes in the immune system. We discuss obstacles with the Type C research and we introduce the Vignette Similarity Rating Method (VSRM), a method developed by Dr. Lydia Temoshok, enabling detection of the Type C behaviour pattern in a research.

Key words: Type C behavior pattern, personality, coping strategy, breast cancer

Úvod

Následující text si klade za cíl představit čtenářům koncept chování typu C v jeho původní podobě tak, jak jej definovala jeho autorka Lydia Temoshoková. Na vědeckém poli dochází k zaměňování pojmů, a to „chování typu C“ (či jen zkráceně „typu C“) za neadekvátně užívaný pojem „osobnost typu C“. Nesprávná definice a pojetí pak vede k nepřesně koncipovaným výzkumům a zavádějící interpretaci výsledků z pohledu konceptu chování typu C. Koncept chování typu C byl poprvé představen americkou psycholožkou Lydií Temoshokovou, PhD. na konferenci Americké psychiatrické společnosti v roce 1981 (Colman 2006). Koncept chování typu C se podle Temoshokové a Hellera (autorů, kteří publikovali studii Stress and „Type C“ versus epidemiological risk factors in melanoma) vztahoval k rychlejší progresi karcinogenního onemocnění, konkrétně maligní formy melanomu (Temoshok, 2004, Nyklíček, Temoshok, Vingerhoets, 2004). Na pozadí této studie stálo klinické pozorování kalifornského lékaře Richarda Sagabiela, jednoho z hlavních vedoucích na klinice specializující se na léčbu melanomu při Kalifornské univerzitě v San Franciscu. Doktor Sagabiel si začal všímat u svých pacientů určitých zvláštností v tom smyslu, jak zacházeli se stresem a jaké měli copingové strategie. Kontaktoval tedy Lydii Temoshokovou, která v té době (1978) vedla na Kalifornské univerzitě výzkum zabývající se vlivem stresu na zdraví. Již po pár prvních rozhovorech s pacienty v rámci předvýzkumu byla dr. Temoshoková šokována, neboť začala pozorovat u pacientů jistý vzorec, který se opakoval. Dala tedy do pohybu výzkum, na jehož konci stálo definování chování typu C (Temoshok, Dreher, 1993). Nezávisle na vystoupení Lydie Temoshokové v roce 1981 britští autoři (Morris a Greer) publikovali o rok dříve abstrakt, ve kterém si položili otázku, zda existuje nějaký typ C, kde C by značilo „cancer“ (Temoshok, 2004).

Chování typu C či osobnost typu C?

Přibližně do devadesátých let 20. století se většina výzkumníků přikláněla k existenci typu C, zatímco dnes jsou spíše výzkumy pro nejednoznačnost výsledků interpretovány v neprospěch typu C (Blatný, Adam, 2008). Dahl (2010) dokonce uvádí, že konstrukt osobnosti typu C by měl dnes již slavit decentní pohřeb. O čem však autoři mluví? Podívejme se na nejednotnost pojmů přítomnou na vědeckém poli, českém i mezinárodním, a na důsledky, které s sebou nese. Blatný a Adam (2008, s. 639) ve své přehledové studii píší: „Termínem ,osobnost typu C‘ je označován osobnostní typ, u něhož se předpokládá zvýšené riziko vzniku rakoviny, rychlejší progrese a horší prognóza onemocnění než u jiných typů osobnosti. V anglicky psané literatuře se též používá pojem ,cancer-prone personality‘, tedy k rakovině disponovaná osobnost či zkrátka jen ,cancer personality‘.“ Podle Lydie Temoshokové, která koncept definovala, však v žádném případě nejde o určitý typ osobnosti, ale o způsob chování, reakci na stres, copingovou strategii, kterou si jedinec adaptuje v průběhu života. V knize „The Type C Connection: The Mind-Body Link to Cancer and Your Health“ (1993, s. 43) Temoshoková explicitně uvádí: „Čím více pacientů jsem studovala, tím více jsem si byla jistá, že typ C není typ osobnosti. Byl to určitý vzorec chování, copingový styl. … Nepoužívám pojem osobnost typu C, protože typ C není všezahrnující charakteristika a je proměnlivá. Typ C nepopisuje celou osobnost. Spíše se jedná o důležitou část psychické obrany jedince vůči emocionálním ohrožením, která přicházejí zvenku či zevnitř. Použití pojmu osobnost by některé mohlo vést k přesvědčení, že jádro člověka, to, kým je, hraje nějakou roli v tom, jestli onemocní rakovinou. … Věřím ale tomu, že způsob, jakým jedinec typicky zvládá stres, může ovlivnit jeho biologické obrany vůči rakovině.“

Charakteristika typu C

Chování typu C je možné popsat v následujících dimenzích (Nyklíček, Temoshok, Vingerhoets, 2004):

Nevyjadřování negativních emocí, které je také popisováno jako emocionální kontrola. Ta se projevuje milým, vstřícným chováním a udržováním vnějšího dojmu spokojenosti.
Druhá doména, zahrnuje různé způsoby chování, které mají společné to, že jsou orientovány na druhé lidi ve směru uspokojování potřeb druhých a opomíjení vlastních. Patří sem: starat se více o potřeby druhých než o svoje vlastní, sebeobětování, kooperativnost, sociabilita a snaha být se všemi zadobře, souhlasit s vnějšími autoritami a neprosazovat se.

Jiné dělení, které zahrnuje v podstatě výše uvedené, popisuje typ C na třech rovinách (Temoshok, 2004):

Rovina kognice: snížené uvědomování si vlastních potřeb, pocitů, tělových vjemů a vnímání intenzivněji potřeb druhých.
Verbální a nonverbální výrazové vzorce: potlačování emocí, zvláště pak hněvu, neprosazování vlastních potřeb a zachovávání zdání klidu a příjemnosti.
Specifické chování při zvládání obtíží: bagatelizace problémů, smířlivé jednání a zvýšené úsilí při práci pro druhé.

Šolcová, Kebza (2006) uvádějí, že typ C by neměl být chápán v protikladu k chování typu A, avšak Temoshoková, Dreher, (1993) naopak definovali, že chování typu C je možno považovat na pomyslném kontinuu za opozitum chování typu A. Autoři mluví o polaritách, které nalezli mezi chováním typu A a chováním typu C: 1) Pacienti s melanomy byli kooperativní, trpěliví, projevovali souhlas vůči autoritám. Lidé s typem A jsou naopak soutěživí, prosazující se, zastávají vedoucí pozice. 2) Pacienti s rakovinou spíše neprojevovali negativní emoce, zvláště pak hněv, kdežto Rosenmanovi sledovaní pacienti překypovali pocity hněvu, úzkosti a zlosti. 3) Pacienti s melanomy se více starali o potřeby druhých, kdežto primární fokus lidí s typem A směřoval k naplňování jejich vlastních potřeb. Pro úplnost uvádíme správně užívané pojmy a formy typu C v anglické podobě: Type C, Type C copers, Type C behaviour pattern, Type C coping pattern, Type C response style.

Mechanismus působení

Chronické potlačení zlosti a dalších dysforických emocí může měnit funkci imunitního systému. Lidé, kteří potlačují emoce nebo si nejsou vědomi zátěže, kterou procházejí, nemohou adekvátně reagovat na prožívanou stresovou zátěž. Pakliže se ke slovu přihlásí copingový styl typu C, nemůže se jedinec vhodně vyrovnat s potencionální zátěží, ale nastoupí neadekvátní fyziologický mechanismus (Temoshok, 2000a). Funkce imunitního systému je na molekulární úrovni zprostředkovávána uvolňováním cytokinů. Psychoneuroimunologické studie ukazují, že stres způsobuje hormonální změny, které mění syntézu a uvolňování cytokinů leukocyty (Glaser et al., 1999). V důsledku toho dochází ke generalizovanému imunosupresivnímu vlivu na NK buňky (natural killers) (Herbert, Cohen, 1993, Andersen et al., 1998), které hrají klíčovou roli při kontrole metastáz (Herberman, 1991). Tudíž jedinec, který chronicky užívá copingový styl C, bude mít zhoršenou prognózu onemocnění oproti jedinci, který přistupuje k těm stejným stresorům za využití aktivních copingových strategií, jež vedou k snížení fyziologické reakce na stres (Temoshok, 2000a). Solano et al. (2002) sledovali u 200 seropozitivních asymptomatických pacientů s HIV vliv psychosociálních faktorů na progresi onemocnění. Prokázali po 6 a 12 měsících sledování větší progresi onemocnění u pacientů, kteří měli na počátku sledování vyšší copingový styl C (nevyjadřování emocí a nedostatečné vnímání vlastních potřeb) a spadali do kategorie pacientů s horší imunitou.

Důsledky

Jedna rovina chybného užívání konceptu typu C se týká terminologie a pojmové čistoty. Druhá rovina, závaznější, se týká výzkumů a ověřování, dokazování a vyvracení konceptu, který nebyl definován. Ve výzkumech tak jde o fantazijní variaci a volné asociace na téma chování typu C. Při chybně nastavených vstupních teoretických údajích, byť následné úctyhodné metodologii prospektivních studií, se dobereme výsledku, který míří mimo terč. Nesprávně uváděný pojem osobnosti typu C je zavádějící ve dvou směrech:

1) Typ C není považován za určitý typ osobnosti, ale naučený vzorec chování, který se objevuje a je zřejmější při zvládání zátěžových situací (Temoshok, 2004). Tento vzorec chování je proměnlivý a nejde o komplexní koncept, který by zachytil osobnost jedince v celé její šíři.

2) Má tendenci svádět k dojmu, že lidé s typem C mají vyšší inklinaci ke vzniku nádorového onemocnění (Eysenck, 1994, Blatný, Adam, 2008, Šolcová, Kebza, 2006, Dahl, 2010). Výzkum chování typu C se ale soustředil výhradně na to, jak může typ C ovlivnit progresi onemocnění, konkrétně maligní formu melanomu a HIV/AIDS (Temoshok, Dreher, 1993, Solano et al., 2002).

Výzkumné studie zabývající se osobnostními charakteristikami a jejich vztahem ke vzniku rakovinného onemocnění (např. Aro et al., 2005, Nakaya et al., 2005, Sturmer et. al., 2006, Bleiker et al., 2008 a další) jsou velmi cenné, měli bychom se však vyhnout uvádění těchto studií jako důkazů pro existenci či neexistenci typu C. Pro úplnost uveďme, že se pravděpodobně i u samotné autorky koncept typu C vyvíjel. Zatímco se dnes jednoznačně staví k názoru, že typ C nepredisponuje jedince k onemocnění rakovinou (Temoshok, Dreher, 1993, Temoshok, 2000a, 2000b, 2002, 2004), ještě v abstraktu z roku 1987 uvádí, že konstelace určitých faktorů (jako copingový styl typu C, obtíže s vyjadřováním emocí, sklon k bezmoci/beznaději) predisponuje některé jedince k rozvoji rakoviny či k rychlejší progresi onemocnění (Temoshok, 1987).

Obtíže s výzkumem chování typu C

1) Teoretický koncept, který pátrá po korelacích mezi různými osobnostními charakteristikami (např. neuroticismem, extraverzí) a vznikem karcinogenního onemocnění a výsledky pak dává do souvislosti s typem C.

2) Druhá obtíž spočívá v samotné metodologii a nástrojích, které máme k zachycení typu C. Nejběžněji se ve výzkumech používal Eysenckův dotazník EPQ, kde se autoři zaměřovali na škálu neuroticismu či extraverze. Jsou i studie (Watson et al., 1999), které se snaží zachytit charakteristiku neprojevování emocí, již blízkou chování typu C. Obecně známá věc s osobnostními dotazníky je, že nám tyto nástroje neměří realitu jako takovou, nýbrž představu jedince o sobě. Zkuste si představit člověka, který žije dle svého sebeobrazu milé, vstřícné, ochotné osoby, která nemá problémy ve vztahu ke světu, k sobě ani k druhým. A toho člověka se zeptejte položkou v dotazníku, jestli se někdy zlobí. Kongruentně se svým sebeobrazem odpoví, že ne.

Andrew Kneier a Temoshoková provedli experiment (Temoshok, Dreher, 1993) s pacienty s karcinogenním onemocněním, pacienty trpícími kardiovaskulární chorobou a zdravými jedinci. Vybrali tyto tři skupiny, aby zajistili celé teoreticky navržené kontinuum od chování typu A po chování typu C. Z každé skupiny testovali 20 jedinců, kterým předkládali 50 obrázků s výroky, jež měly nějakým způsobem probanda emočně rozrušit. Výroky měly provokovat vztek, smutek, úzkost, ohrožení sebehodnoty, ohrožení potřeb. Současně s prezentací těchto rozrušujících výroků měřili kožně galvanický odpor a pokusné osoby měly zaznamenávat, jak moc jsou výrokem rozrušené. Jako jedince s represivním stylem v tomto testu označovali výzkumníci ty, kteří opakovaně říkali, že nejsou výrokem nijak rozrušeni, ale u nichž kožně galvanický odpor zaznamenával fyziologické změny sympatiku. Dle očekávání pacienti se zhoubným onemocněním skórovali nejvýše v represivním copingovém stylu, kdežto pacienti s nemocemi srdce nejníže. Zdraví jednici se nacházeli uprostřed. Naše nejistota ohledně správné dedukce v kontextu mylně používaného a vžitého pojmu osobnost typu C, podpořená jeho rozšířeným celosvětovým užíváním, vedla k rozhodnutí oslovit přímo nestorku na poli psychoonkologie a autorku typu C, Lydii Temoshokovou. Dostalo se nám velmi vstřícné a přívětivé odpovědi, která zcela potvrzovala naše domněnky. Odkázala nás na korespondenci v Lancetu (Temoshok, 2000b), která ilustruje hlavní problémy ve studiích, jež hodnotí koncept typu C, ale přitom výzkumníci nevychází ze správného porozumění konceptu a nevyužívají vhodné metody. Uveďme si zmíněný výzkum publikovaný v Lancetu jako dobrý příklad, na kterém je možno ilustrovat konkrétní obtíže, s nimiž se výzkumy typu C mohou potýkat. Jde o studii Watson, Haviland, Greer et al. (1999), která se zabývala vlivem psychosociálních faktorů na přežití u pacientek s karcinomem mammy. Tato prospektivní studie zahrnovala 578 žen v raném stadiu rakoviny. Ženy byly přizvány k participaci na studii v rozmezí 4–12 týdnů po určení diagnózy a vyplnily autory sestavené dotazníky MAC, CEC a pak také dotazník HAD zachycující úzkost a depresi (Hospital anxiety and depression state). Škála MAC zachycuje následující dimenze: bojovný duch, bezmoc/beznaděj, úzkostnost, fatalismus, vyhýbání se (později přeznačkováno jako popření). Škála CEC má zachycovat míru, do které pacienti potlačují negativní emoce, dle autorů ústřední proměnnou „cancer-prone personality“. Výsledky studie ukázaly, že faktor bezmoci-beznaděje byl spojen s vyšší úmrtností či vyšším výskytem relapsu po 5 letech sledování. Vysoké skóre na škále deprese bylo signifikantně spojeno s nižší šancí na přežití. Nebyla nalezena žádná korelace mezi emocionální kontrolou a přežitím pacientů, z čehož autoři vyvozují, že nepotvrdili vliv „cancer-prone personality“. L. Temoshoková (2000b) se v reakci na tento výzkum dotýká roviny teoretického zázemí i volby metody.

1) Autoři užívají pojem „cancer-prone personality“, který má být dle nich nedostatečně prokázaný, ale při definování pojmu se neodvolávají na žádnou studii, nýbrž na jeden odstavec abstraktu Morrise a Greera z roku 1980. Watsonová a její kolektiv pokračují v chybě v duchu osobnosti typu C, která může být údajně prediktorem pro vznik zhoubného onemocnění. Přitom studie, která stála u vzniku konceptu typu C (původní studie Temoshok, 1985 in Temoshok, Dreher, 1993), se soustředila na neprojevování emocí, konkrétně zlosti, u pacientů až po určené diagnóze melanomu. Výsledky studie prokázaly, že vzorec chování typu C byl spojen s většími a invazivnějšími maligními melanomy, slabší odpovědí imunitního systému (lymfocytů) vůči primárnímu nádoru a signifikantní progresí onemocnění (za kontroly známých prognostických indikátorů).

2) Druhý problém se týká volby metody. Autoři vyvozují neexistenci typu C na základě jimi sestaveného dotazníku, ve kterém žádají participanty, aby ohodnotili na škále své obvyklé reakce a chování. Jak jsme již zmínili výše, typ C není možno přesně hodnotit za použití sebe-posuzovacích dotazníkových metod, které předpokládají, že si jsou probandi plně vědomi svého chování, prožívání, emocí a způsobu, jak s emocemi zacházejí. U lidí, kteří si copingovou strategii typu C adoptovali, se projevuje vysoká míra diskrepance mezi vědomým zážitkem emocí, hodnocením prožívaných emocí a jejich fyziologickým doprovodem.

Temoshoková shrnuje, že autoři výše zmíněné studie mohou jako závěr legitimně postulovat, že nebyla nalezena žádná spojitost mezi emocionální kontrolou, zjišťovanou jimi sestaveným sebeposuzovacím dotazníkem, a zhoubným onemocněním.

Jakými metodami zachytit typ C

Rádi bychom uvedli, jakými metodami Temoshoková a její spolupracovníci typ C zkoumali, jaký byl jejich vývoj a k jaké metodě Temoshoková aktuálně dospěla, což může být přínosné pro českou výzkumnou komunitu, neboť si nejsme vědomi toho, že by tato metoda byla v povědomí českého psychologického výzkumu. V první fázi zkoumání využila Temoshoková rozhovor, pozorování a rozbor videonahrávek. V průběhu rozhovoru s pacienty s melanomy se např. ptala, kdy naposledy byli rozhněvaní, jak reagovali, když se dozvěděli o onemocnění. Rozhovory s pacienty byly nahrávány na video a videonahrávky pak byly hodnoceny pomocí sémantického diferenciálu. Využila 17 škál, kdy na jednom pólu byly behaviorální i prožitkové charakteristicky typické pro chování typu A, na druhém pólu hypotetické charakteristiky typu C. Výsledky svědčily pro větší tloušťku nádorů u typu C, zvláště pak u pacientů pod 55 let. Nezávisle na hodnocení sémantického diferenciálu byl na počátku výzkumu za pomocí mnohonásobné regresní analýzy objeven vztah mezi odkládáním návštěvy u lékaře a tloušťkou nádorů, nejsilnějším prediktorem progrese onemocnění. Odkládání návštěvy lékaře, byť pacient měl podezření na nebezpečné změny na kůži, odkazovalo na nedostatečnou pozornost věnovanou sobě samým, signálům těla a neadaptivní minimalizaci problémů (Temoshok, Dreher, 1993, Temoshok, 2000a). V další fázi se Temoshoková pokoušela vědecky zachytit tento represivní copingový styl. Uvažovala nad využitím dotazníku Taylorové MAS (Manifest Anxiety Scale) k zachycení úzkosti a Marlowe-Crowneovy (M-C) Škály sociální desirability. Potíž s dotazníky byla v tom, že výzkumníci se setkávali s pacienty v momentě, kdy si přicházeli do nemocnice pro výsledky biopsie a přirozeně byla úzkost vyšší vlivem aktuální situace. Další omezení spočívalo v tom, že jen vyplnění dotazníků neumožňovalo sledovat fyziologický proces jedince (Temoshok, 2000a). S kolegou A. Kneierem využila tedy metodu zachycení represivního copingového stylu za pomocí měření kožně galvanického odporu (popsáno výše). S metodou měření kožně galvanického odporu nebyla stále spokojená, neboť fyziologické změny sledované na kůži nebyly zprostředkujícím mechanismem progrese karcinogenního onemocnění. Vydala se tedy cestou imunologickou, kdy bylo u pacientů sledováno množství lymfocytů. Závěry této studie přišly se zjištěním, že vyjadřování negativních emocí (hodnoceno rozborem videonahrávek polostrukturovaného interview) signifikantně korelovaly s množstvím lymfocytů a negativně korelovaly s mitotickým indexem, tj. tím, jak rychle se dělí karcinogenní buňky (Temoshok, 1985). Bylo třeba vyvinout jednodušší nástroj pro zkoumání typu C, který by nevyžadoval takové množství techniky a odborného personálu. Po období pátrání vyvinula Temoshoková Vignette Similarity Rating Method (VSRM), sloužící k zhodnocení copingového stylu při zvládání stresu. Publikace odborné, ale čtivé knihy, plné kazuistik a příkladů „Thy type C Connection“, vyvolala silné emoce u pacientů i příbuzných pacientů, kteří se v ilustrovaných příkladech poznávali. Inspirována tímto jevem a prací Rexe Greena se VSMR skládá z příběhů popisujících emoční prožívání, chování a myšlení člověka, který čelí možné diagnóze závažného onemocnění. Mimo viněty popisující chování typu C jsou zahrnuty i příběhy ilustrující více adaptivní copingový styl (aktivní hledání informací, vyhledávání sociální opory u rodiny a u přátel, vyjadřování pocitů i potřeb) a dále příběh popisující člověka, u kterého se projevuje syndrom bezmoci/beznaděje. Respondent má pak na škále od 1 do 5 (nebo 1–10) ohodnotit, jak si myslí, že jsou jeho reakce podobné reakcím člověka v příběhu. Jelikož se viněty týkají jiných lidí, je pro probandy jednodušší se v nějakém příběhu rozpoznat a ohodnotit podobnost svých reakcí vzhledem k někomu jinému, než když hodnotí vlastní chování a prožívání na několika škálách. Tento postup umožňuje minimalizovat sociální desirabilitu. Metoda má dobrou prediktivní validitu a je u participantů výzkumů oblíbená (Temoshok, 2000a).

Výzkum začíná u klinického pozorování

Pro zajímavost chceme uvést klinickou zkušenost z českého prostředí. Jak známo, na počátku stojí otázka, zvědavost, podezření, které vede k systematickému zkoumání. Při sběru dat v rámci grantového úkolu Osobnost pacienta jako spoludeterminanta úspěšnosti onkologické léčby se setkáváme s pacientkou na Interní hemato-onkologické klinice FN Brno. Tato 56letá žena leží na posteli s kanylou v předloktí a v daný moment „kape chemo“, jak pacientky říkají. Prochází cytostatickou léčbou po několika prodělaných relapsech onkologického onemocnění, aktuálně s metastázami v pánvi a v páteři. Na otázku v rámci anamnestického dotazníku, zda byla někdy v péči psychologa či psychiatra, energicky odpovídá: „Já? Nikdy. To by už muselo být, abych se rozplakala. Když jsem tu byla poprvé, tak ženské, co byly se mnou na pokoji, se hroutily, brečely a já jsem je všechny držela a povzbuzovala.“ Po krátkém zamyšlení dodává: „Vidíte, ony jsou zdravé a já tu jsem už potřetí.“ MUDr. Dagmar Brančíková, onkoložka na Interní hemato-onkologické klinice ve FN Brno, vidí u svých pacientek se zhoubným onemocněním prsu společné charakteristiky: „Moje pacientky s nádory prsu jsou ženy většinou velmi akční, které jsou zvyklé samy převzít většinu zodpovědnosti v práci nebo častěji v rodině, ale často nejsou za toto úsilí druhými oceněny. Tyto pacientky nevnímají samy sebe jako osoby společnosti platné a cenu svou vlastní odvozují od práce, kterou odvedou pro svoji skupinu. Většinou neumějí odpočívat a samy sebe si odvykly vnímat jinak, než jako platné osoby v pozadí. Vědí, že si jakoukoli kritiku zaslouží, a pokud ji nemají od okolí, poskytnou si ji samy. Většinou neumějí pochválit ani samy sebe, a mnohdy ani své blízké, i když si své rodiny nebo kolektivy nadevše cení. Svou chorobu nejvíce vnímají jako selhání, bojí se, že pokud nebudou moci svůj díl práce odevzdat, skupina je zavrhne. Pocit viny je u nich natolik dominantní, že jsou snadnou kořistí jakékoli silové manipulace (obchodní praktiky, zvláště podomní, agresivní reklama). Pacientky jsou většinou ve společnosti oblíbené a rodina nebo přátelé jim pomáhají, což je téměř vždy překvapí a na roli někoho, komu okolí pomáhá, si musejí zvykat. Jakmile odezní první šok ze sdělení diagnózy a postupu, jsou samy iniciativní v rámci své osobnosti. Neobvykle často pečují o starší nebo invalidní členy rodiny, což je vysiluje a mají pocit, že nikdy není práce odvedena dost dobře (vždy je co kritizovat). V druhém člověku vzbuzují emoce především optimistické typu: spolu to dokážeme, zvládli jsme i jiné věci. Tyto ženy jsou skutečně většinou zvyklé zvládat velkou zátěž, jen se nikdy předtím netýkala jich samotných. Daleko raději a silněji by bojovaly za někoho jiného, za sebe samé se jim to zdá hloupé a zbytečně drahé. Jakmile je ale situace pro ně přehledná, spolupracují většinou velmi dobře. Lékař si musí dávat pozor spíše na disimulaci (podcenění příznaků ze strany pacientky), opak je raritní.“

Diskuse

Byť Lydia Temoshoková jasně postuluje, že její výzkum nespojuje chování typu C s vyšší pravděpodobností výskytu karcinogenního onemocnění, jaksi se tato idea nabízí. Už z toho důvodu, že ve sledované studii u pacientů s melanomy vypozorovala tento styl chování asi u dvou třetin pacientů. Jistě nás tato idea také napadne ve spojení s chováním typu A, které má zvyšovat možnost výskytu koronárního onemocnění, a chování typu C by tedy mohlo predisponovat jedince k zvýšenému riziku karcinogenního onemocnění. Přísně vzato však Temoshoková zkoumala pouze souvislost mezi typem C a progresí onemocnění, je tedy vhodné mluvit výhradně o této souvislosti. Výzkum typu C neprobíhal pouze mezi pacienty se zhoubným onemocněním, ale také mezi pacienty s HIV, kde byl prokázán vliv chování typu C na progresi onemocnění. Popis pacientů s revmatickou artritidou je také velmi nápadně shodný s charakteristikami typu C (Moos, Solomon, 1964, Krol et al., 1998). Je tedy relevantní vnímat typ C v intencích vlivu na imunitní systém, spíše než jako prediktor jednoho specifického onemocnění. Za důležité považujeme očištění pojmu od přídomku „osobnost“, který je dle Temoshokové nesprávný a zavádějící. Diskutabilní jsou možnosti výzkumu chování typu C. Jestliže přistoupíme na myšlenku, že za použití běžných sebeposuzovacích dotazníků a škál je nevhodné sledovat chování typu C, mění se zcela výzkumný design, který je nejběžnější pro většinu prováděných studií. Při realizaci budoucích studií je třeba vzít tento faktor v úvahu a pečlivě plánovat zvolené výzkumné metody.

Závěr

Na základě studia primárních zdrojů jsme nabyli přesvědčení, že pojem osobnost typu C či cancer-prone personality je vžitou chybou a nesprávným označením konstruktu, který by měl být užíván ve správném tvaru jako typ C, chování typu C. Pojem osobnost je totiž mnohem širší a komplexnější. U typu C jde o copingovou strategii, formu zvládání zátěže, která může vést k horší prognóze onemocnění následkem alterací fungování imunitního systému, nikoliv však ke kauzálnímu propojení s incidencí zhoubného onemocnění. Článek vzniká za podpory Grantové agentury ČR v rámci projektu P/407/12/0607.

Literatura

ANDERSEN, B. L., FARRAR, W. B., GOLDEN – KREUTZ, D., KUTZ, L. A., MACCALLUM, R., COURTNEY, M. E., GLASER, R. (1998). Stress and immune responses after surgical treatment for regional breast cancer. Journal of The National Cancer Inst., 90(1): 30–36.
ARO, A. R., DE KONING, H. J., SCHRECK, M., HENRIKSSON, M. & ANTTILA, A. (2005). Psychological risk factors of incidence of breastcancer: A prospective cohort study in Finland. Psychological Medicine, 35: 1515–1521.
BLATNÝ, M., ADAM, Z. (2008). Osobnost typu C (cancer personality): současný stav poznatků a implikace pro další výzkum. Vnitř Lék, 54(6): 638–645.
BLEIKER, E. M. A., HENDRIKS, J. H. C. L., OTTEN, J. D. M., VERBEEK, A. L. M. & van der PLOEG, H. M. (2008). Personality factors and breast cancer risk: A 13-year follow-up. Journal of the National Cancer Institute, 100(3): 213–218.
COLMAN, A. M. (2006). Oxford dictionary of psychology (2nd ed.). Oxford: Oxford University Press.
DAHL, A. A. (2010). Link between personality and cancer. Future Oncol. 6(5), 691–707.
EYSENCK, H. J. (1994). Cancer, personality and stress: Prediction and prevention. [Abstract]. Advances in Bahaviour Research and Therapy, 16: 167.
GLASER, R., RABIN, B., CHESNEY, M., COHEN, S. & NATELSON, B. (1999). Stress-induced immunomodulation implications for infectious diseases? JAMA, 281(24):2268-2270. doi:10.1001/jama.281.24.2268.
HERBERMAN, R. B. (1991). Principles of tumor immunology. In: Temoshok, L. (2000). Coplex coping patterns and their role in adaptation and neuroimmunomodulation: Theory, methodology, and research. Annals of the New Yourk Academy of Science, 917: 446–455.
HERBET, T. B. & COHEN, S. (1993). Stress and immunity in humans: a meta.analytic review. Psychosom. Med., 55: 364–379.
KROL, B., SANDERMAN, R., SUURMEIJER, T., DOEGLAS, D., van SONDEREN, van RIJSWIJK, M., van LEEUWEN, M. & van den HEUVEL, W. (1998). Early rheumatoid arthritis, personality and psychological status: A follow-up study. [Abstract]. Psychology & Health, 13(1), 35-48. DOI: 10.1080/08870449808406129.
MOOS, R. H. & SOLOMON, G. (1964). Personality correlates of the rapidity of progression of rheumatoid arthritis. Ann Rheum Dis., 23(2): 145–151.
NAKAYA, N., TSUBONO, Y., NISHINO, Y., HOSOKAWA, T., FUKUDO, S., SHIBUYA, D. … & TSUJI, I. (2005). Personality and cancer survival: the Miyagi cohort study. British Journal of Cancer, 92: 2089–2094.
NYKLÍČEK, I., TEMOSHOK, L. & VINGERHOETS, A. (eds). (2004). Emotional expression and health: Advances in theory, assessment and clinical aplications. New York: Brunner-Routledge.
SOLANO, L., COSTA, M., TEMOSHOK, L., SALVATI, S., CODA, R., AIUTI, F. … & BERTINI, M. (2002). An emotionally inexpressive (Type C) coping style influences HIV progression at six and twelve follow-ups. Psychology and Health. 17(5), 641–655.
STURMER, T., HASSELBACH, P. & AMELANG, M. (2006). Personality, lifestyle, and risk of cardiovascular disease and cancer: Follow-up of population based cohort. BMJ, 103: 1359–1365.
ŠOLCOVÁ, I. & KEBZA, V. (2006). Typy chování, typy osobnosti a jejich vztah ke zdraví. Československá psychologie, 50(5): 419–430.
TEMOSHOK, L. (1985). Biopsychosocial studies on cutaneous malignant melanoma: psychological factors associated with prognostic indicators, progression, psychophysiology, and tumor-host response. [Abstract]. Soc. Sci. Med., 20: 833–840.TEMOSHOK, L. (1987). Personality, coping style, emotion and cancer: towards an integrative model. [Abstract]. Cancer Surveys, 6(3):545–567.
TEMOSHOK, L. & DREHER, H. (1993). The Type C Connection: the mind – body link to cancer and your health. New York: Random House.
TEMOSHOK, L. (2000a). Complex coping patterns and their role in adaptation and neuroimmunomodulation: theory, methodology, and research. Annals of the New Yourk Academy of Science, 917: 446–455.
TEMOSHOK, L. (2000b). Correspondence: Psychological response and survival in breast cancer. The Lancet, 355: 404–405.
TEMOSHOK, L. (2002). Connecting the dots linking mind, behavior, and disease: The biological concomitants of coping patterns: Commentary on “Attachment and Cancer: A Conceptual Integration”. Integrative cancer therapies,1(4), 387–391.
TEMOSHOK, L. (2004). Type C coping/Behavior pattern. In Christensen, A. J., René, M. & Smith, J. M. (eds.). (2004). Encyclopedia of health psychology. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers.
WATSON, M., HAVILAND, J. S. GREER, S., DAVIDSON, J. & BLISS, J. M. (1999). Inluence of psychological response on survival in breast cancer: A population-based cohort study. The Lancet, 354: 1331–1336.

O autorkách

PhDr. Hana Peterková

vystudovala Filozofickou fakultu v Olomouci, obor psychologie. Aktuálně působí na Psychosomatické klinice v Praze a na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kde spolupracuje na interdisplinárním výzkumu „Osobnost pacienta jako spoludeterminanta onkologické léč by“. Ve své praxi se zaměřuje na psychoterapii a psychosomatiku. Kontakt: peterkova@psychosomatika.cz Mgr. et Mgr. Kateřina Skřivanová, Ph.D., vystudovala obory psychologie a ekotoxikologie na Masarykově Univerzitě v Brně, kde působí na Lékařské fakultě jako odborná asistentka. V rámci přírodních věd pracovala na Lékařské fakultě MU v oblasti základního onkologického výzkumu. Pracuje jako psycholožka v oblasti somatické medicíny v Úrazové nemocnici a v ambulanci klinické psychologie v Brně. Oblastí výzkumného zájmu je interdisciplinární obor psychoneuroimunologie v onkologii. Kontakt: kskrivan@med.muni.cz MUDr. Dagmar Brančíková absolvovala r. 1992 Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně, specializace klinická onkologie. Aktuálně působí na Interní hemato-onkologické klinice při FN Brno. Kontakt: dagmar.brancikova@fnbrno.cz Doc. PhDr. Marcela Bendová. Ph.D., absolvovala jednooborové studium psychologie na FF brněnské univerzity. Její habilitační docentská práce se zabývala tématem „Psychoterapie nemocných s karcinomem ovaria“. Od r. 1968 pracuje na Gynekologicko-porodnické klinice FN Brno. V r. 2005 se stala přednostkou Ústavu psychologie a psychosomatiky LF MU v Brně, který od základu vybudovala a koncipovala novou, moderní výuku psychosomatiky, komunikačních dovedností a lékařské psychologie pro budoucí lékaře. Na gynekologicko-porodnické klinice FN Brno i Masarykově Univerzitě pracuje doposud. Kontakt: mbendova@fnbrno.cz Mgr. et Mgr. Ľubomíra Anderková vystudovala psychologii na FF MU a speciální pedagogiku na PdF MU v Brně. V současnosti pokračuje v doktorském studiu na LF MU v programu neurovědy a věnuje se výzkumné činnosti. Kontakt: lubomira.anderkova@gmail.com