PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Odpověď autora Selektivní kritiky…

Milá Romano, popřípadě další kolegové, kteří se tím ještě budou zabývat, tedy Romano, líbí se mi, že sis dala práci s nějakým komentářem. Na časovém odstupu možná na jedné straně tolik nezáleží, i když je možné, že již mnoha lidem také ta má selektivní kritika vyšuměla z hlavy. Nicméně kdybych měl podrobněji reagovat na to, co píšeš, možná by vznikla stať podobně dlouhá, jak ta má původní selektivní kritika Současné psychoterapie. A do něčeho takového se rozhodně pouštět nechci. Jenom pár slov. Zmiňuješ, že někdy se Ti ode mne dobře učí (spíš asi učilo, už jsme si hodně dlouho nepovídali), protože umím argumentovat systematicky a kontextově. Dokonce velmi usiluji o to, abych při své argumentaci nemíchal hrušky s jablky, tedy řečeno jinak, respektoval nauku o logických typech. A míchat kvalitu psychoterapeutického myšlení či vědy s politicko-ekonomickým bojem s byrokratickým šimlem za pomoci výsledků výzkumu je podle mého názoru míchání hrušek s jablky. Podobně, jako pár dalších věcí. Pořád trvám na tom, že je potřeba ochraňovat „konzumenty“ psychoterapie před psycho-profesionály, kteří přemýšlejí kvantitativně a mechanisticky a že jich je dost a že to má na svědomí aktuální styl výuky, včetně učebnic, je zřejmé… Ano, považuji to za nebezpečné, viděl jsem mnoho klientů, které tento způsob myšlení opravdu hrubě a možná ireverzibilně poškodil. Tedy když se dostali ke mně, já už jim neuměl pomoci. Někdo jiný by třeba uměl. Že jsou na naší scéně lidé, kteří přemýšlejí a pracují jinak, ano, jistě jsou. Některé jmenuješ. Matuška a Kunertová jsou mí žáci. Lidé z Narativu dělají jistě záslužnou práci, avšak podle mého názoru dělají jednu zásadní chybu, uvízli v podobné pasti jako mnoho jiných „směrů“, totiž podávají kolaborativní praxi jako obecně platný přístup, který je dobré využít vždy a všude, včetně bezbřehých diskusí – tedy tak to vnímám já. Byl jsem na mnoha setkáních a také jsem s těmito lidmi mluvil. Možná se ale mýlím. Rád se budu mýlit, v tomto případě. A na závěr beztak celkem dlouhého komentáře ještě jednou odcituji Batesona, o kterém Ty se, Romano, ve svém komentáři zmiňuješ, jako že neodsuzuje statický přístup úplně a jako takový. Bateson v publikaci „Mysl a příroda“ na straně 47 píše: „Naopak, pohyb planet v sluneční soustavě, průběh chemické reakce nebo srážku kulečníkových koulí, do kterých jsou zapojeny miliony molekul, to vše můžeme předpovědět, protože předmětem našeho zkoumání je v tomto případě chování obrovských shluků neboli tříd jednotlivin. Právě tato skutečnost alespoň trochu opravňuje vědu k užívání statistiky, má-li ovšem takový statistik neustále na mysli, že jeho výsledky se týkají výhradně shluků.“ Čili alespoň trochu legitimizuje statistiku, pokud jde o zkoumání chování obrovských skupin, také pouze alespoň trochu, rozhodně ale nemá místo ve výhradně jedinečném a neopakovatelném setkání terapeuta s klientem… Ale dost psaní. Tím se toho moc nezmění. Diskuse? Symposia? Klidně, budou trvat léta, to ale nevadí. Časem se to změní, i za cenu lidí upálených na hranicích či vypitých sklenic jedu, zavírání do různých institucí, pálení knih nebo vyhnanství, jak tomu bylo vždy ve vývoji lidského poznání… Juraj Do redakce přišlo 22. 4. 2013 K tisku zařazeno 31. 7. 2013  

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0