PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Šimek J.: Ad Existencialismus a postmoderní přístup – podobnosti a rozdíly

 

Upřímně mne těší, že se v Psychosomu objevil text vážně se zabývající filosofickými východisky některých směrů psychoterapie. Sám také nejsem filosof, proto je nutné i můj komentář vzít jako filosoficky amatérský. Moc se mi líbí nápad postavit vedle sebe existenciální analýzu a systemickou terapii jako dva reprezentanty současných směrů filosofického bádání. Srovnání považuji za zdařilé. Současná filosofie však obsahuje jeden háček. Její různé směry nejsou dost dobře vymezeny a každý pokus o jejich definici narazí na někoho, kdo to vidí jinak. Dovoluji si proto předložit svou vlastní perspektivu, a to ne jako popření napsaného, ale spíše jako doplnění pohledem z jiné strany. Pojmy jako moderna – postmoderna – fenomenologická a existenciální analýza a konečně hermeneutika mají jak věcný, obsahový, tak i historický kontext. Nejstarší je moderna, která se pomalu rozplývá během dvacátého století, kdy zjišťujeme, že vědění jako takové ještě není hodnotou samo o sobě. Kromě toho objevujeme znovu Kantovo rozlišení „fenoménu“ a „věci o sobě“ s tím, že věc o sobě přímo nepoznáváme, jen prostřednictvím fenoménu. Věda postupně přestává být metodou poznávající věci, jak jsou, ale je jí rozuměno jako poznávání zákonitostí hmotného světa z lidského pohledu, vedeného zvědavostí a potřebou ovládat svět. Mnozí vědci (a samozřejmě i lékaři) zůstávají v moderním pojetí světa dosud. Dokud zůstávají ve svém vědeckém světě, je to tak v pořádku. Ve chvíli, kdy se pokoušejí vrátit i ostatní svět zpátky do moderny (například s pomocí českého klubu Sisyfos), narážejí na nezájem ostatních. V medicíně se pak srážejí s přirozeným světem svých pacientů. Proti snaze lékařů vrátit pacienty zpět do vědeckého světa vyvíjí společnost různé mravní a právní nástroje (např. informovaný souhlas), které chrání pacientův svět před vědeckým popřením a znevážením. Postmoderna je reakcí na selhávající moderní svět, postavený na řádu vyrůstajícím z objektivního poznávání světa. Objektivita, nezávislá na poznávajícím subjektu, se ukazuje být stále více iluzí než skutečným poznáváním světa. Proto je objektivita postupně opouštěna. K tomu bylo potřeba „dekomponovat“ zavedené pojmy a teze, čehož se ochotně chopila postmoderní filosofie. Člověk ale potřebuje o svých věcech mluvit, proto se paralelně s dekompozicí rozvíjí i pozitivní filosofický jazyk a zde nastává první problém. Máme zařadit do postmoderny jenom dekompozici pojmů, nebo i vytváření nových? Jsou J. Patočka a H. G. Gadamer postmoderní filosofové? Sám na to neumím odpovědět, proto je pro mne termín „postmoderna“ poněkud konfuzní. S rozpadem objektivity, jak jinak, narůstá význam subjektivity. T. G. Masaryk se přílišné subjektivity obával, viděl v jejím nárůstu zdroj sociální patologie (sebevraždy). Fenomenologičtí filosofové (zakladatel E. Husserl) ale začali ze subjektu vycházet a ukázalo se, že to je plodné pojetí. Navíc my lidé jsme sociální bytosti, takže subjektivní pojetí volně přechází v intersubjektivní a místo rozlišování (subjektivní) sobectví – (objektivní) altruismus přichází rozlišení zdravé sobectví – chorobné sobectví (narcismus). V této linii se pohybuje také existencialismus od S. Kierkegaarda k fenomenologovi M. Heideggerovi a ke K. Jaspersovi. V polovině dvacátých let se přidává V. Frankl se svou logoterapií, následovanou existenciální analýzou dle A. Längleho. Ve chvíli, kdy se pojetí člověka odvíjí od jeho subjektivity, je nutné nově formulovat definici pravdy. Aristotelské a vědecké pojetí definuje pravdu jako souhlas výroku a skutečnosti. Když uznáme, že dost často nejsme schopni zjistit, „jak je to skutečně“, pak aristotelská definice selhává. Na to jsou možné dvě reakce. První nazývám „vulgární postmoderna“ a znám ji jenom z kritiky příslušníků hnutí Sisyfos. Někdy před dvaceti lety existoval časopis, do kterého bylo možné napsat cokoliv, a vše bylo považováno za pravdu. I napsali text, v němž byla tvrzení v rozporu s poznatky soudobé fyziky. Pak napsali dopis, ve kterém vysvětlovali, co všechno bylo v textu z fyzikálního hlediska špatně. Redaktoři onoho postmoderního časopisu poděkovali za oba příspěvky s tím, že oba opovažují za „pravdivé“, a bezelstně se dotázali, zda mají publikovat i ten druhý, kritický text. Tedy pravda je cokoliv, co člověk řekne nebo napíše. Lepší pojetí pravdy přinesla fenomenologie. Pravda existuje, měli bychom být vůči ní pokorní, ale není nám v plném rozsahu přístupná. A protože se na svět díváme z různých úhlů, může pravda o tomtéž vypadat různě. Představme si kopec porostlý krásným lesem, z jedné strany zohyzděný kamenolomem. Tvrzení „to je krásný zelený kopec“ bude stejně pravdivé jako „ten kopec je zohyzděný kamenolomem“. Bude záležet na tom, ze které strany se na kopec podíváme. A pravdě se přiblížíme tak, že budeme brát vážně vždy i to druhé tvrzení. Pochopíme, že kopec je z jedné strany krásně porostlý, z druhé strany zohyzděný. Proto bylo přijato řešení navržené M. Heideggerem. Starořecký pojem pravdy aletheia znamená odkrytost. Pravda se nám může odkrývat, ale i zakrývat. Není nám dána v plném rozsahu, ale podle toho, jak s fakty pracujeme, se můžeme pravdě přibližovat nebo vzdalovat. Otevřenost nás pravdě přibližuje, uzavřenost do jednoho myšlenkového systému vzdaluje. Jaká je pravda o člověku? Je člověk výsledkem působení vnějších sil, nebo je konstruktérem sama sebe? Jistě na něj významně působí genetika, rodina, sociální prostředí. Ale na tom přece nemůžeme zůstat. Pak by veškerá psychoterapie byla absurdní. Proto většina psychoterapeutických škol zdůrazňuje konstruktivistickou stránku lidské existence. Člověk je tvůrcem (nebo alespoň spolutvůrcem) sebe sama. Představa, že člověk konstruuje svůj svět, jde ale napříč různými školami. Nepřekvapí nás u psychoanalytika E. Eriksona, podle kterého v každém vývojovém období musíme vyřešit nějaký úkol. Ale i J. Piaget, přicházející z behaviorální psychologie, fascinujícím způsobem popisuje, jak prostor a čas člověk prostě jen neokouká, ale všichni si tyto pojmy vždy znovu v určitém věku sami konstruují. Pokud je člověk tvůrcem sebe sama, bude asi také konstruktérem svých vztahů a svého sociálního prostředí. Pak systemická terapie správně vede své klienty k poznání, že žijí ve světě, který si zkonstruovali, a proto jestli jim nevyhovuje, mohou si jej předělat. Stačí se o tom domluvit s ostatními. Tak jsme se nenápadně ocitli na půdě sociálního konstruktivismu. Tady se ale filosofie nezastavila a H. G. Gadamer celý život rozvíjel hermeneutiku. Svět nepoznáváme tak jak je bez nás, ale celý život se učíme mu stále lépe rozumět. Je to jako s textem (např. s textem bible). Ten někdo kdysi napsal, a když mu dnes chceme porozumět, musíme v hermeneutickém kruhu postupovat od porozumění částem k lepšímu porozumění celku a odtud zpět k částem. Samozřejmě se zde uplatní naše předporozumění (před-sudek), ale to nemůžeme vyloučit, s tím musíme počítat. Proto je lepší hledat porozumění textu ve skupině více lidí. Různá předporozumění jsou pohledy z různých stran, proto porozumění textu obohacují. No a naše porozumění světu probíhá ve stejných hermeneutických kruzích doprovázených stejnými předporozuměními (před-sudky). Tak se pravdě pomalu přibližujeme, ale ta je pořád ještě strašně daleko. Je to asi tak, jako když si vylezeme na štafle, jsme blíže měsíci, a na střeše ještě blíže… Zdá se vám to moc složité a zneklidňující? Dobře vám tak. Nemáte takové filosofické texty číst. Vraťte se k článku Existencialismus a postmoderní přístup a užijte si jeho jednoduchost a srozumitelnost.