PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Bartůšková L.[1]: Spirituální dimenze nemoci

Bartůšková L.: Spirituální dimenze nemoci, Psychosom, 2013; 11 (1), s.25-32

Abstrakt: V současné době je v odborných publikacích věnována stále větší pozornost spirituální dimenzi člověka. Rostoucí zájem o spiritualitu je možno pozorovat zhruba od 80. let minulého století, kdy došlo k rozšíření tohoto pojmu do psychologie a zdravotnictví. Pojem spiritualita se objevil poprvé v teologii v 16. století, jeho praktické užívání v dnešním slova smyslu pochází však až ze začátku 20. století. Spiritualitu je nutno odlišovat od religiozity. Spiritualita může mít svůj konkrétní projev v religiozitě, může se však také manifestovat i jinými způsoby. „Přirozená“ spiritualita je běžnou součástí života, projevuje se ve schopnosti reflektovat sebe i okolní svět, angažovat se ve vztazích a v realizaci hodnot, v hledání a nacházení smyslu svého života i života vůbec. Nemoc může být obdobím, kdy si člověk více než kdy jindy uvědomuje svoji spirituální dimenzi. Je důležité, aby součástí péče o nemocného byla i spirituální péče. Tato péče však musí být vysoce individualizovaná, aby pacienta nepoškozovala. Non lege artis postupem je jak opomíjení tohoto typu péče, tak jeho násilné vnucování.

 Klíčová slova: spiritualita, religiozita, nemoc, spirituální péče

 Bartuskova L.: The Spiritual dimension of illness. Psychosom, 2013;11 (1), pp.25-32

Summary: Over recent years, specialist publications have been increasingly focusing on the spiritual dimension of man. This growing interest can be traced back to the 1980s, when the concept of spirituality expanded into psychology and health care. Although the term spirituality first appeared in 16th century theology, its usage in today’s sense of the word originates in the early 20th century. Spirituality must be distinguished from religiousness. Spirituality may find its specific expression in religiousness, but can also be manifested in other ways. A „natural“ spirituality is an essential part of everyday life, demonstrating itself in the ability to reflect both on oneself and the outside world, to get involved in relationships and apply values, as well as in searching for and finding the purpose of one’s life and the meaning of life in general. An illness may represent a period in life when a person more than ever before becomes aware of his / her spiritual dimension. It is important that caring for an ill person also includes spiritual care. This care, however, needs to be highly individualised so that it wouldn’t harm the patient. Neglecting this type of care or forcibly imposing it should both be considered a non lege artis practice.

Keywords: spirituality, religiosity, illness, spiritual care

Potíže s vymezením pojmu spiritualita

Spiritualita je pojem, který se vyskytuje v poslední době v odborné psychologické a zdravotnické literatuře stále častěji. Dle Eltica de Jager Meezenbroek a kol. (2012) se počet publikovaných prací o spiritualitě a zdraví zvýšil za posledních třicet let o 688 %. Většina prací o spiritualitě však hned v úvodu udává, že pojem „spiritualita“ je velmi obtížně definovatelný, zejména pro jeho mnohoznačnost (Říčan a Kocourková, 2008). Smékal (2002, s. 18) udává, že: „Slovo spiritualita“ se dnes stalo tak mnohoznačným, že už neznamená nic. Slovo spirituální se používá ve všech možných souvislostech – od interpretace snů určitého člověka až po pokojné procházení se po zahradě. Vztahuje se dnes na všechno, co nemůže být redukováno na svalové stahy“. Vojtíšek zdůrazňuje (2012, s. 10), že „mluvit a psát o spiritualitě je v současné době v obecné řeči i odborných diskusích natolik módní, že není dost dobře možné tento pojem vymezit tak, aby jeho uchopení vyhovovalo všem uživatelům“. Na Mezinárodní konferenci o spiritualitě v Praze v roce 2007, které se zúčastnilo přibližně 70 přednášejících ze čtyř kontinentů světa a asi 30 zemí, opakovaně zaznělo, že je asi „tolik druhů spirituality, kolik existuje lidí, protože je to tak jedinečná kvalita každého člověka, že je pro něj vždy značnou měrou individuální“ (Kalvínská, 2008, s. 522). I přes tato skeptická (či realistická) vyjádření je přece jen možno výraz spiritualita z několika aspektů přiblížit, i na základě jeho etymologie a praktického používání.

Několik poznámek k etymologii a vývoji pojmu spiritualita

Podle religionisty Štampacha je základem pojmu spiritualita latinské slovo spiritus, které bývá překládáno jako duch, ale též proud vzduchu, dech. Slovo spiritus souvisí s latinským pojmem označující dýchání – spirare (dýchat). Také české slovo duch a duchovno (lidový novotvar pro spiritualitu) jsou blízce příbuzná s dechem. Původ související s dýcháním je patrný i u hebrejských slov pro ducha – „ruah“, popř. i „nešema“. Sanskrtské slovo „átman“ má ve starších literárních vrstvách hinduistického kánonu význam dech, výraz je jazykově podobný německému slovu „der Atem“ (dech) a řeckému „atmos“ s významem dech, vzduch (Štampach, 2012). „Dech je pokládán za projev, ba i princip života. V tomto smyslu by spirituální bylo vše živé, tedy vše, co podle filosofické tradice má zdroj pohybu (změn)v sobě“ (Štampach, 2012, s. 5.) S tímto výkladem souhlasí i Smékal, když říká, že „mluvit o duchu znamená mluvit o tom, co dává život a oživuje“ (2002, s. 20). Používání pojmu spiritualita „je silně historicky podmíněno, v západní kultuře zejména židovsko-křesťanskou tradicí“ (Prokop, 2008, s. 211). Spiritualita je v tomto pohledu životem víry, tím, co oživuje, oduševňuje život věřících. Spiritualitu je možno také definovat jako pěstování citlivosti k duchovním hodnotám. Většinou však jde o prožívání a vyjadřování vztahu k Bohu uvnitř určitého strukturovaného náboženství nebo náboženského hnutí. Spiritualita je často chápána jako synonymum duchovního života vůbec (Smékal, 2002). Stríženec (2001, s. 120) upozorňuje na to, že „termín spiritualita se objevuje poprvé v teologii v 16. století, ale k jeho skutečnému používání dochází až začátkem 20. století“. Dle Sheldrakeho (2003) se slovo duchovní (spiritualis) začalo používat v 5. století, v průběhu dějin mělo různá zabarvení. Až v 17. století se slovo „spiritualita“ ve Francii prosadilo jako termín aplikovaný ve vztahu k duchovnímu životu. V kladném smyslu se ho užívalo k vyjádření osobního, emocionálního vztahu k Bohu. Na počátku 18. století se slovo spiritualita téměř přestalo užívat, v 19. století se toto označení omezovalo převážně na samostatné náboženské skupiny působící mimo rámec církví. V prvních desetiletích 20. století se pojem spiritualita znovu objevil mezi katolíky ve Francii, a poté se díky překladům dostal i do angličtiny. Dle Říčana (2006, s. 120) se „pod pojmem spiritualita – z hlediska původní křesťanské nauky – rozumí výsledek působení božího Ducha v lidské duši a jednání“. Podle Strížence (2001, s. 119) považují autoři zabývající se touto tematikou spiritualitu za způsob existence a zkušenosti, ke kterým dochází prostřednictvím uvědomění si transcendentní dimenze osobnosti. Spiritualita byla považována za jádro zralé religiozity a duch („ruah“, „pneuma“, „spiritus“) za místo komunikace s božstvem.

Pronikání pojmu spiritualita mimo oblast náboženství

Koncem 20. století dochází k masivnímu pronikání pojmu spiritualita mimo náboženskou oblast. V 80. letech 20. století, tedy v době nástupu náboženského hnutí Nového věku (New Age), které „očekávalo a v jedné své části stále očekává příchod blaženého věku, k němuž mělo či má dojít právě díky rozšíření spirituality“, vstoupil pojem spiritualita do psychologie (Vojtíšek a kol. 2012, s. 10). Americká psychologická asociace zařadila tento pojem do databáze psychologických termínů v roce 1988 (Vojtíšek a kol., s. 11). Po celé století se psychologie, včetně psychologie náboženství, obešla bez pojmu spirituality. Mluvilo se pouze o náboženství, přičemž ze souvislostí bylo jasné, kdy je míněna náboženská zkušenost či prožitek (tedy spiritualita) a kdy určitá sociální realita, nauky, obřady, instituce atd. Ke konci minulého století došlo k obsahovému zúžení pojmu náboženství, omezení na vnější skutečnosti; zároveň tento pojem získal negativní konotace. Prožitkové jádro náboženství, včetně prožitků stejné či podobné kvality, ale bez vazby na konkrétní nauky či instituce, se začalo označovat jako spiritualita (Říčan a Kocourková, 2008).

Spiritualita a religiozita

Odborníci pracující s termínem „spiritualita“ mimo oblast teologie a náboženství upozorňují na to, že spirituální dimenze lidské osoby se netýká jen příslušníků jednotlivých náboženství: „Ukazuje se, že je velmi důležité odlišovat spiritualitu člověka od religiozity, protože spirituální přesvědčení může, ale nemusí být religiózní povahy. I u nereligiózních lidí můžeme objevovat hlubokou spiritualitu a spirituální potřeby“(Kalvínská, 2008, s. 523). Podobně píše ve svých publikacích i Říčan (2010, s. 226), když udává: „Charakteristické bylo heslo šedesátých let I am not religious, but I am spiritual. Náboženství je chápáno jako něco rigidního, zastaralého až reakčního, moralistického, pokrytecky vnějškového, zatímco slovo spiritualita slibuje niternost, autenticitu, svobodu, nedogmatičnost, hloubku citu, originalitu atd.“ Kalvínská (2008, s. 523) cituje definici Murraye a Zentera a říká: „Zdá se, že v každé lidské bytosti je spirituální dimenze, hodnota, která usiluje o inspiraci, úctu, respekt, smysl a účel, dokonce i u těch, kteří nevěří v Boha. Spirituální rozměr se pokouší o to být v harmonii s univerzem, snaží se odpovídat na otázky ohledně nekonečnosti a dostává se do popředí především v obdobích emočního stresu, fyzické (a duševní) nemoci, bolestné ztráty, či úmrtí.“ Podle Říčana (2010) obecné psychologické definice spirituality vyzdvihují zpravidla jediný znak, který je u jednotlivých autorů základem pojmu spiritualita, např. hledání posvátna (Pargament a Otto), prožitek nejvyššího významu (Stifoss-Hanssen), věc velké hodnoty (Reich), přesvědčení o vyšší síle přesahující člověka (Corveleyn a Luyten), vztah k transcendenci (Belzen), hledání smyslu, jednoty, propojenosti, transcendence a nejvyššího lidského potenciálu (Emmons a Crumpler).

Sedm rovin spirituality

Vojtíšek (2012, s. 22) zdůrazňuje, že pojem spiritualita je nutno chápat komplexně. „Spiritualita není jen názor, přesvědčení či intelektuální koncept. Nejde jen o rozumové pojetí světa (jen o jeho vysvětlení), tím méně o nauky či dogmata, ale i o emoce vyvolané zkušenostmi a zážitky, osobně důležité příběhy, o mravní soudy a o mnoho dalšího. Spiritualita je tou složkou osobnosti, která umožňuje vnímání řádu světa, struktury vztahů a zákonitostí a prožití světa jako smysluplného“. Vojtíšek (2012) rozeznává sedm rovin spirituality, které chápe jako sedm různých způsobů vyjádření vztahu k Posvátnu. První rovinou spirituality jsou tzv. předpoklady, tedy naukové a filosofické koncepce, pomocí kterých si člověk vysvětluje svět, poskytují mu orientaci v něm a dávají jeho život smysl. Druhou rovinou jsou obřady, které je možno chápat jako „praktický odraz těchto koncepcí do života jednotlivce i jeho společenství“ (Vojtíšek a kol., 2012, s. 20). Tyto obřady mohou mít nejen kolektivní, ale i individuální podobu (např. meditace, modlitba, poutě). Třetí rovinu tvoří posvátné normy a hodnoty, které jsou chápány jako dané „odjinud“ (např. přikázány Bohem), a tedy nepocházejí z pouhé lidské konvence. Člověk má pak sklon takto chápané normy nadřazovat normám, které považují za platné zase jiní lidé. Čtvrtou rovinu spirituality vytvářejí tzv. posvátná vyprávění, tedy mýty, příběhy slavných osobností, legendy o svatých, zázračné a hrdinské příběhy apod. Zážitky (tzv. „doteky Posvátna“) tvoří dle Vojtíška pouze jednu, pátou, rovinu spirituality. Šestou rovinou spirituality je vědomí příslušnosti k určitému společenství, které je pro rozvoj spirituality velmi důležité. „Nauky, příběhy a etické normy jsou duchovním společenstvím uchovávány a rozvíjeny, obřady jsou v něm prováděny, společenství umožňuje i jedinečné a intenzivní duchovní zážitky “ (Vojtíšek a kol., 2012, s. 21). Poslední, sedmou rovinou, kde se projevuje vztah k Posvátnu, je umělecká či materiální tvořivost, která zahrnuje tvorbu nejrůznějších uměleckých děl (hudebních, malířských, tvorbu různých předmětů), „které se mohou stát osobně posvátnými nebo posvátnými pro celé společenství, a sehrát tak roli v obřadech“ (Vojtíšek a kol. 2012, s. 21).

„Přirozená“ spiritualita

Podle Belzena (2009) neexistuje tzv. obecná spiritualita. Existují zcela konkrétní projevy spirituality – určitá praxe, tj. činy a aktivity, které jsou projevy lidí jako výraz jejich oddání se tomu, co oni sami považují za transcendentní; proto by bylo možná lepší hovořit o spirituálních činech a aktivitách místo o spiritualitě. „Lidská spiritualita se projevuje v potřebě tvořit, prožívat krásu, poznávat a uskutečňovat dobro, dotknout se transcendentálních skutečností“ (Slabý, 2000, s. 60). Být spirituálním člověkem v tomto pojetí tedy neznamená mít nějaké mimořádné zážitky, srovnatelné s tím, co je možno prožít ve změněném stavu vědomí; spiritualita není ani – jak bylo uvedeno výše – doménou nábožensky založených lidí. Jak konstatuje Chesterton (Smékal, 2002, s. 21): „Skutečně spirituálně živý je člověk, který neztratil schopnost žasnout“. Velmi důležitou oblastí, v níž se projevuje spiritualita člověka, jsou mezilidské vztahy. Ve vztazích překračuje člověk své „já“, své zaměření pouze na sebe“. Jak zdůrazňuje Midgley (Smékal, 2002, s. 24): „ Respektovat spirituální dimenzi života znamená být si vědom, že kolem nás je toho víc než jen to, co vidíme svýma očima, že kromě přirozeného světa, v němž usilujeme o sebeuspokojení a smyslové potěšení, je zde též svět duchovní, kde jsou podstatné láskyplné vztahy a sebeodevzdání“. Spirituální dimenze je pro každého jednotlivého člověka jinak důležitá. Pro někoho je běžnou součástí života vědomí, že jeho život má jakýsi smysl, že má ve světě své poslání, je schopen se zastavit, reflektovat svůj život, uvažovat o existenciálních otázkách i během všedních dní, je schopen se nasadit pro dobro druhých, pro rozvoj světa. „Existují patrně jedinci, v jejichž osobnosti spiritualita hraje rozhodující úlohu a této úlohy se stále znovu ujímá, většinou přes četná selhání a za cenu vnitřních konfliktů. Jejich pudovost je integrována, harmonicky sladěna s životním posláním, jemuž se věnují cele a radostně“ (Říčan, 2010, s. 234). Existují však i jedinci, kteří si svoji spirituální dimenzi uvědomují teprve tehdy, když dojde k narušení jejich životního stereotypu, např. nemocí. Tehdy si začínají klást otázky po smyslu, přehodnocují svůj hodnotový žebříček, reflektují svůj dosavadní život, kladou si existenciální otázky. Zároveň je však nutno zdůraznit, že někteří lidé nemají potřebu během nemoci řešit existenciální otázky, neotevírá se u nich spirituální dimenze, a proto by bylo non lege artis postupem jim spirituální péči jakýmkoliv způsobem vnucovat.

Spiritualita člověka a nemoc

Pojem spiritualita se stále častěji vyskytuje též ve zdravotnictví, zejména v oblasti komunikace s pacientem, v ošetřovatelské péči. Původní bio-psycho-sociální model nemoci byl rozšířen i o složku spirituální. Již v roce 1990 Světová zdravotnická organizace ve svém prohlášení uvádí následující definici spirituality ve zdravotnictví: „Spirituální aspekty péče o pacienty jsou takové stránky lidského života, které se nějakým způsobem vztahují k zážitkům, přesahujícím smyslový fenomén. Nejsou stejné jako náboženské prožitky, ačkoli pro mnoho lidí je náboženství vyjádřením jejich spirituality. Na spirituální rozměr lidského života můžeme nahlížet jako na něco, co propojuje fyzické, psychologické a sociální složky života jedince. Často se spiritualita chápe jako zabývání se smyslem a účelem života a pro lidi na sklonku života je běžně spojována s potřebou odpuštění, usmíření a s potvrzením jejich hodnoty a užitečnosti“ (Kalvínská, 2008, s. 523.) Podobnou definici vytvořili psychologové, lékaři, sestry a teologové, členové různých církví a náboženských společností, ale i lidé bez vyznání, členové Sekce krizové intervence Společnosti lékařské etiky ČLS JEP: „Nemoc a umírání vede k naléhavějšímu kladení otázek o smysluplnosti života, platnosti hodnot a důvěry v tyto hodnoty. Spirituální péče se týká člověka jako celistvé bytosti. Nabízí možnost pomoci porozumět příběhu života, lidsky důstojně zvládat obtížnou situaci a objevovat hodnoty, kterým je možno důvěřovat v další fázi existence. Zahrnuje psychologické, sociální a duchovní aspekty a může obsahovat specifické náboženské prvky, přiměřené zvyklostem klientů“ (Kalvínská, 2008, s. 523). O spiritualitě a spirituální péči se často mluví v souvislosti se závažnými chronickými nemocemi a stavy, ohrožujícími život. Jak již však bylo uvedeno, existenciální otázky může vyvolat jakákoliv nemoc; naopak ani závažné onemocnění a terminální stav nemusí vést k tomuto typu přemýšlení a tázání.

Rizika poskytování spirituální péče

Vnímání spirituální dimenze pacienta a jeho možných spirituálních potřeb je výrazným krokem kupředu v realizaci celostního přístupu k nemocnému. Je však nutné upozornit na to, že nekritické, nadšené zavádění tohoto přístupu by mohlo napáchat značné škody; stejně jako jeho opomíjení na straně druhé. Zavádění spirituální péče do zdravotnické praxe bývá doprovázeno řadou různých těžkostí a předsudků. Jedním z nich je přesvědčení, že spirituální péče se týká jen lidí tzv. věřících, tudíž je jejich soukromou, intimní záležitostí, kterou si mohou a mají řešit v rámci své církve nebo náboženské společnosti; jinými slovy že tzv. nenáboženský, nevěřící člověk spirituální potřeby nemá. Svoji roli zde hraje i strach z toho, někdy bohužel oprávněný, aby církve a náboženské společnosti nezneužívaly zvýšenou sugestibilitu nemocných a nemanipulovaly jimi. V současné době se však spíše setkáváme s dalším problémem – a sice s praxí opomíjení důležitosti tématu spirituality. S potěšením je však nutno konstatovat, že i v naší republice se již na různých pracovištích postupně zavádí spirituální péče s vyškolenými „nemocničními duchovními“ nejen pro nemocné, ale i pro jejich příbuzné a pro personál a že i v psychoterapiích je věnována větší pozornost těmto typům otázek. Při poskytování spirituální péče je velmi důležitá vstupní diagnostika pacientových potřeb, která se děje zejména empatickým nasloucháním a naladěním na pacientův současný stav i jeho způsob myšlení a prožívání. Jako nezbytný předpoklad prospěšné spirituální péče se jeví respekt k pacientovým hodnotám, popř. k jím chápanému posvátnu a k používání slovníku i terminologie, které jsou pacientovi vlastní.

Závěr

Spiritualita je důležitým rozměrem lidské osobnosti, kterou je nutno brát v potaz při celostním přístupu k pacientovi. Netýká se jen mimořádných situací a mimořádných zážitků, i když nezřídka si člověk tuto svoji dimenzi uvědomuje právě v době zpochybnění jeho základních jistot (Opatrný, 2010). Spirituální dimenzi je ovšem dobré rozvíjet a kultivovat již v době, kdy se dotyčný necítí ohrožen; je známo, že zdravá spiritualita zvyšuje kvalitu lidského života. Žít duchovně, spirituálně, totiž „znamená tady být zde pro druhé, jednat s vědomím zodpovědnosti za svět… vnášet do světa něco, co zvyšuje hodnotu bytí“(Smékal, 2002, s. 24).

[1] 1. LF UK a KTF UK, bartuskova.ludmila@seznam.cz