PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Ad Jániš M.: Kompliance I., Kompliance (Část II.) – zjišťování, důsledky

Komentář Jiří Šimek

Anglický výraz „compliance“ nám Seznam přeloží jako „vyhovění čemu“, „dodržování čeho“, „soulad s čím (o pravidlech)“. Užívání slova „compliance“ předpokládá, že někdo ví, co se má dělat, podle toho stanovuje pravidla jednání a pro toho druhého je lepší, když stanoveným pravidlům vyhoví. Jenomže lékař nemůže vědět všechno a jím stanovená pravidla vycházející z obecných zákonitostí vyžadují úpravu podle situace a stavu unikátních jedinců, na která jsou aplikována. A nemusí jít vždy o psychosomatické souvislosti. Nedávno mi jedna pacientka trpící těžkou polyvalentní alergií (česky: alergií na všechno) spíše s pobavením líčila situaci, kdy lékařka na renomované klinice trvala na tom, že bude užívat léky podle zaběhnutého schématu, a rezolutně prohlásila, že alergie pacientky ji nezajímají. V takové situaci je pacient nekompliantní z vitální indikace (česky: pro záchranu života). Moc by mne zajímala studie, ve které by byla sledována míra compliance v závislosti na komunikačním stylu lékaře. Když lékař předepisuje svým pacientům beta-blokátory na jejich hypertenzi (vysoký krevní tlak) bez ohledu na to, že mnozí muži se obávají jejich negativního účinku na potenci, a nepřipustí o tom debatu, bude nekompliance v jeho ordinaci hodně vysoká. Pokud v mé ordinaci mohl pacient vždycky říci nahlas, který lék chce užívat a kterým mým doporučením vyhovět nechce nebo nemůže, byla asi nekompliance řidším jevem. A obvykle jsem byl o ní informován a mohl jsem dle toho upravit svá doporučení a farmakologickou léčbu. Známé biblické prohlášení „Co platno, kdyby člověk celý svět získal, ale svou duši ztratil“ naši pacienti naštěstí většinou respektují. Staří Řekové sice říkali, že ve zdravém těle zdravý duch, ale současná medicína nás učí, že to není tak úplně pravda. Doporučení a postupy, které vedou k udržení zdravého těla, se až příliš často dostávají do sporu s představou nemocného o smysluplném životě. Kdo mi nevěří, ať zkusí místo poskytování vyčtených doporučení ptát se obézních (česky: tlustých) žen: „Už jste někdy zkoušela držet redukční dietu?“ Budou překvapeni nápadnou podobností jejich odpovědí: „Ano, mnohokrát. První týden to celkem jde, druhý týden začnu být zlostná a třetí týden už jsem svými podrážděnými reakcemi nesnesitelná sama sobě. A tak začnu znovu jíst.“ Podobně to mívají kuřáci. Názorný příklad, jak duševní rovnováha a rovnováha tělesných šťáv nejsou nutně v souladu. (Z jakého jiného důvodu tolik zdravotníků kouří?) Existuje jediné řešení. Všechna svá doporučení dávat na základě předchozího rozhovoru (dialogu) s pacientem. V takovém uspořádání není až tak důležitá „kompliance“ pacienta, důležitější je, do jaké míry jsme se s pacientem dokázali dohodnout o tom, co bude nejrozumnější udělat. A do jaké míry nás zajímá, co si pacient s našimi doporučeními počal. Aplikováno na psychosomatiku: Současná medicína není jen expertní záležitostí, bez dialogu (všech se všemi) se neobejde. Psychosomatická medicína je v podstatě na dialogu postavená. Názorným příkladem může být překrásná kazuistika kolegy Masnera, také v minulém čísle. Když si ji pořádně přečteme, můžeme vidět, že autor je po celou dobu své péče (až po sepsání kazuistiky) v neustálém dialogu nejen s pacientkou, ale i s její rodinou, s oficiální medicínou, s psychosomatickými teoriemi a samozřejmě i sám se sebou.